Představme si imaginárního potápěče, který se vydá na strmou pouť začínající v nejhlubším bodě jezera Bajkal v hlubině 1637 m. Bude stoupat hlubokými, až 80 stupňů skloněnými svahy a podvodními kaňony, které byly kdysi řečišti pevninských řek. Pošlape po prahorních horninách, až nakonec uvidí modř oblohy. Pokud půjde nejkratší cestou na pevnou zem, vynoří se na ostrově Ol’chon, největším ze 30 bajkalských ostrovů.
GULAG V POUŠTI
 Bývalý barák gulagu. Pokud se dřevo rozebere na topení, je to logické. Proč se ale pálí na místě? |
Turistické kanceláře tvrdí, že na Ol’chonu je poušť. Představa písčité či kamenité pustiny rozprostírající se od obzoru k obzoru a zdobené vybělenými kostrami žízní udolaných bytostí je ve zdejších podmínkách absurdní. “Poušť” totiž bezprostředně navazuje na největší zásobárnu sladké vody na světě a je ji možné přejít během několika desítek minut. Navzdory turistickým příručkám, jež chtějí vzbudit zdání “bezpečného nebezpečí”, stojí za to se tady zastavit. Je to smutná romantika. Malé písečné přesypy, ve kterých se snaží udržet semenáčky dřevin, jejichž semena sem přivál vítr. Les lemuje jednu ze stran “pouště”, druhou zdobí ruiny a spáleniště bývalého trestaneckého tábora.
“Gulag? Ten tady nebyl. Byl tady pracovní tábor, ale nebyli tady zavřeni političtí vězni. Ani cizinci. Jenom z Litvy, Lotyšska, Moldávie,” zaznělo z úst jedné z ol’chonských žen. Měla pravdu. V době, kdy tábor zpracovával ryby, byly jmenované národy v područí velkého bratra, tedy nedílnou součástí Svazu sovětských socialistických republik. Jenže gulag není jen politický koncentrák, jak jej vnímá část současníků. Stejně tak jako kriminál byl a je eufemisticky zván nápravným zařízením, tak gulag je státní nápravný tábor – gosudarstvennoje upravlenije lagerej. Původně šlo hlavně o pracovní tábory, a to už od roku 1918. A levnou pracovní sílu potřebovali i na Ol’chonu, byť je tábor mladšího data.
Dnes jsou pozůstatky tábora likvidovány s důsledností až zarážející. “Místní potřebují dřevo,” zní jeden z argumentů, proč jsou opuštěné baráky zdemolované, dřevo částečně spálené, částečně odnesené. Nejen v Rusku si každý pomáhá, jak může, takže rozebrání funkčních částí, jako trámů či veřejí, by bylo logické. A proč by se dřevěné části pálily na místě? A proč jsou ostatní části tábora zahrnuté, jako by měly nenávratně a hlavně co nejrychleji zmizet pod nánosem písku? Vtírá se myšlenka, že dřív, než se z ol’chonského gulagu stane poutní místo či turistická atrakce, by bylo dobré, kdyby nebyl. Neboť idea velké Rusi stále není mrtvá a ti, kteří gulagy stavěli či je svým mlčením podporovali, jejich přítomnost neradi vidí. Natož aby je zviditelňovali.
ZATRACENÉ MIKROKLIMA
Ol’chon má nejen podle turistických průvodců, ale i podle dlouhodobých meteorologických předpovědí zcela jiné klimatické podmínky než o pár desítek kilometrů vzdálená Sibiř. Základním poznávacím znakem je, tedy mělo by být, že skoro vůbec neprší.
“Otevřem další flašku,” zaznělo v altánu nedaleko Chužíru, kde jsme se promoklí choulili do vlhkých bund a uvažovali, jak blbě se bude v tom mokru stavět stan. “Jo,” rozhodl Karel, průvodce a znalec zdejších podmínek, a na důkaz své autority načal další stoličnou. “Tady neprší. Takže když prší, tak musí přestat.” Bylo lepší se neptat kdy a zavdat si vodky. Princip zdejšího mikroklimatu je na první pohled jasný. Obrovská akumulace vody okolního Bajkalu slouží jako skvělý teplotní výměník. Dlouho mu trvá, než se voda zahřeje, na druhou stranu dlouho trvá jeho vychladnutí. Takže když se například ochladí a přiženou se dešťové mraky, teplotní rozdíl vzduchu nad jezerem je “zastaví”. Bíle načechrané kumuly je vidět denně, ale nad Ol’chon se dostanou velmi zřídka. Vyzbrojeni těmito informacemi jsme se zprvu těšili na písčité pláže a slunečné počasí. Jenže písek byl zvlhlý vlezlým dvoudenním mrholením a slunce o sobě dávalo vědět jen skrze mlžnou clonu. Ol’chon se chlubí průměrnými ročními srážkami 164 mm a na jihu ostrova dokonce jen 145 mm. Ty snad musely spadnout během těch několika dnů mrholení a silnějšího deště, který jsme tam zažili. “Prší,” hlásila Iva, vylézající ze stanu na ranní službu. “To je to mikroklima,” dodala tiše. Jenže i místní potvrdili, že něco takového tady už léta nepamatují.
 Chužír byl kdysi rybářská osada. Slovíčka “byl” a “kdysi ” smutně dokládají vraky lodí, které už na vodu asi nikdo nedostane. |
Obyvatelé Ol’chonu s dlouhodobým deštěm moc nepočítají. Pokud začne pršet a nejde-li o krátkou přeháňku, zastaví se doprava mezi jednotlivými osadami, protože auta beznadějně zapadají do bahna rozježděných cest. Doprava není nijak zvlášť intenzivní a mluvit o pravidelném spojení má stejně “pravdivý” základ jako tvrzení, že sojové maso je tradiční součást českého jídelníčku. Obojí možná jednou bude. Silnice jsou vymezené pásy vyježděných kolejí a jen mezi Chužírem a přístavištěm trajektu mají charakter cesty s autobusovou linkou. Jiné je to s cestami vodními, kde rybáři mají jediné omezení, totiž vlastní neznalosti. Sympatický Saša Kolesov, kapitán rybářského kutru, jenž nás měl odvézt z Ol’chonu, po první půlhodině plavby přišel s otázkou, která nás, suchozemce, zaskočila. “Máte mapu?” Zapůjčili jsme mapu. Za dalších 20 minut dorazil s další znejišťující prosbou. “Co kompas? Kompas máte?” Půjčili jsme kompas a nervózně čekali, co bude. “Kompas nefunguje,” přišel pak jeden z rybářů s vysvětlením, proč nad mapou a kompasem dumali tak starostlivě. Bodejď by ne, vždyť v kabině je všechno kovové, včetně místa, kde měli položený kompas. Nakonec jsme zažili větší bajkalské vlny a menší nevolnost a zjistili, že rybáři opravdu znají jen svou loveckou trasu a plavbu pojali jako několikahodinové objevné dobrodružství, během kterého zabloudili.
NOTHOLCA OL’CHONENSIS
 Na jedné straně průlivu největší ostrov Bajkalu, na protější Sibiř. Díváte se na místo, kde se Ol’chon nejvíc přibližuje pevnině. |
Z přírodovědného hlediska by mohl ostrov přitahovat geology, protože dokumentuje vznik samotného jezera. Je na něm možno najít horniny z rozhraní druhohor a třetihor. Tehdy bylo území, dnes překryté vodní hladinou, suchozemskou pahorkatinou, na níž se hromadily zvětraliny s velkým podílem křemíku. Právě ty najdete hluboko pod bajkalskou hladinou, nebo na ostrově. Ovšem hledačům dávnověkého kamení nabízí Ol’chon další lahůdku. Zbytky sibiřského (ankarského) štítu, který pochází až z prahor. Bráno okulárem geologické optiky zkoumající hlubiny věků, tak poměrně před nedávnem, zhruba před půlmilionem let, došlo v rámci tektonických pohybů k poklesu pevniny na sever od Ol’chonu. To mělo za následek zatopení a vznik ostrova, který není od pevniny příliš vzdálen, leč suchou nohou už se na něj není možné dostat. To, že je zdejší oblast pod pevninskou kůrou činná, dosvědčují nejen teplé prameny, kterých je na březích i dnu Bajkalu několik desítek, ale i relativně častá zemětřesení. Že nejde o malé chvění, dokumentuje například rok 1903, kdy otřesy půdy dosáhly 8 stupňů Richterovy stupnice.
 Ryby, ryby, ryby. Tentokrát nevykuchané a nad malým ohníčkem upečené. |
Bajkal je celosvětově známý fenomén, který dal jméno kdečemu. Od vodky Bajkalky až po měkkýše rodu Baicalia, nemluvě o tady bezkonkurenčně nejlovenější rybě síhu bajkalském (nově síh omul Coregonus autumnalis migratorius), se kterým se na celém Bajkale potkáte ve všech možných úpravách. Dokonce i syrový, jen pár dní na sluníčku sušený a mírně zasmrádlý se považuje za zdravou stravu. Když se nám tohoto pohoštění dostalo, vzal jsem to jako výzvu vlastní odolnosti. “Nečichej k tomu a dokaž si, že na to máš,” hecoval jsem se v duchu. Iva se svou porcí v ruce potichu mumlá: “To jsem ale statečná, to jsem ale statečná…” Zvládli jsme to oba. Na pláži nedaleko Chužíru se nám dostalo praktické ukázky, jak zacházet s omulem. Plochý klacek se zasune mrtvé, nevykuchané rybě do tlamy, projde břichem až vyjde někde koncem ocasu. Klacík je plochý proto, aby se ryba neprotáčela. Pak se totiž zapíchne do písku a ryba se zhruba půl hodiny opéká u malého ohýnku. Dost mě překvapilo, že ačkoli došlo k perforaci vnitřností, nebylo to na chuti poznat.
Ol’chon býval místem pozorování nejvzácnějšího z bajkalských obratlovců – sladkovodního tuleně bajkalského Phoca sibirica. Něrpa, jak je tuleň na Bajkalu nazýván, v současnosti preferuje Uškaní ostrovy a na Ol’chonu se vyskytuje hodně sporadicky. Ol’chon je přece už příliš turisticky profláklý a příliš snadno přístupný.
Bylo by s podivem, kdyby se Ol’chon nedostal do pojmenování některého z živočichů. Mikroskopickému vířníku s jemným českým jménem šupinka (Notholca) se té cti dostalo. Přestože nemá český název, dalo by se její vědecké jméno přeložit asi takto – šupinka ol’chonská. Naše literatura udává celkem 14 druhů tohoto rodu, ale jen na Bajkale se jich vyskytuje dvaadvacet. Sledování přírodních poměrů se na Ol’chonu děje pořád, známá je meteorologická stanice na severním konci ostrova. Méně známé je, že vznikla na místě bývalé burjatské osady. Mys Choboj, který je nejsevernějším místem ostrova, má taky burjatské pojmenování, znamenající zub či kel. Možná proto, že tamní skála je z krystalického vápence, tedy světlé barvy. Pylové rozbory, které přírodovědci na Ol’chonu a v okolních částech Sibiře udělali, dokazují, že v této oblasti v minulosti převládalo vlhčí klima. Systém interpretace je jednoduchý. Pylová zrna jednotlivých rostlin mají různý tvar a uchovávají se mimo jiné i v jezerních usazeninách. Podle jejich množství (procentuálního zastoupení jednotlivých rostlin) se určuje, jaké klima převládalo v dané historické periodě. Pyl ze smrků dokazuje, že v glaciálu pokrývala území Ol’chonu tajga. Ovšem přírodovědné expedice na Ol’chonu pokračují. Dokazují to vědecké práce, jako například “Akumulace mutagenních cizorodých organismů”, jejichž výzkum probíhal mimo jiné na březích tohoto ostrova. Jiný, rusko-německý projekt zase zjišťoval možnosti ekologicky orientovaného zemědělství a vytvoření strategie trvale udržitelné turistiky na Ol’chonu. Bohužel je zatím turistická expanze neregulovaná a čím dál silnější. A hrozba vodky visí nad Burjaty, ostrovem, koneckonců stejně jako nad celým Ruskem.
PŘIJDOU ČÍŇANÉ A VŠECHNO NÁM SEBEROU
 Rozložitá ruská duše si neláme hlavu, kam se železným šrotem. Možná proto, že tu není žádná výkupna. Tady mají jiné starosti. |
Některé z archeologických vykopávek naznačují možné čínské osídlení této oblasti. Burjaté, kteří tady převažují, jsou příbuzní Mongolů. Ingrisivna Dalajevna je jednou z klasických Burjatek. Stařenka z dřevěnice, u které by člověk tak hluboký historický a politický přehled nečekal, věděla například, kdo je českým prezidentem. Většina ostatních Rusů, když už na to přišla řeč, znala nejpopulárnějšího Čecha – Karla Gotta.
“Měli jsme vlastní historii, ale všechno mizí. Tradice, víra. Přijdou Číňané a všechno nám seberou,” prorokuje nástin možné budoucnosti. Přes veškerý přehled, který měla, se netajila s existenčními obavami z velkého bratra ukrytého za ještě větší zdí. “Nabídněte si,” pobízela Ingrisivna, “mám tady vdolky s beraním masem. Měli mi přijet synové, ale nepřijeli.” Její ochota a vstřícnost byla nesmírně příjemná. Jen fotit se nechtěla. “Stydím se za to, jak to tady vypadá.” Je pravdou, že dřevěný domek byl pokřivený léty povětrnostní křivice a revmatem vlhkosti. Ale v koutě stál elektrický šicí stroj i přesto, že petrolejky naznačovaly, že elektřina do dřevěnice zavedená není.
“Vy se máte dobře. Máte demokracii i všeho dost.” Vedle mísy vdolků stála konvička se smetanou. Jo. Máme se dobře, ale smetana má u nás jen něco málo přes 10 procent tuku. Tady se táhla jako jogurt a v porovnání s naší vypadala jako hustý sirup vedle vodnatého moštu.
V 15. století nebyl Ol’chon trvale osídlený, první památky na činnost Burjatů jsou o dvě století pozdější. Přesto se ale zájmu geografů nevyhnul. Při jedné ze svých poznávacích expedic jej roku 1643 navštívil padesátiletý Kurbat Ivanov. Ten na základě svých pozorování sestavil jednoduchou mapu Bajkalu a okolí. Historie Chužíru, dnes největší osady na ostrově, je relativně mladá. Osada byla založena r. 1939 jako závod na výrobu rybích konzerv. Dnes v okolí rezivějí vraky rybářských lodí a obec samotná nevypadá, že by prožívala svůj historický boom. Leč historické nálezy pod šamanskou skálou dokazují lidskou přítomnost už stovky let zpět. Není vůbec divu, že skalisko vybíhající do moře se stalo místem šamanského uctívání. Turista ho bere jako nádherný objekt k fotografování, pro Burjaty a jejich šamanskou víru v přírodní objekty se stal místem posvátného uctívání. Na něm se nechávaly drobné mince a látkové ozdoby, k nimž v posledních letech přibyly prázdné láhve od vodky. Možná vypité na zdraví duchů obývajících šamanský kámen.
 Největší ze 30 bajkalských ostrovů Ol’chon má průměrné roční srážky 164 mm a na jihu ostrova jen 145 mm. Ostrov dokumentuje vznik jezera. Je na něm možno najít horniny z rozhraní druhohor a třetihor.Mapa: Vladimír Žákovič |
