Byla to touha poznat americkou legendu. Bylo to splnit si víc než jen americký, ale i klukovský sen po velkém dobrodružství. Byla to touha projet stylově na velkém a těžkém motorbiku Harley Davidson legendami opředenou, slavnou a téměř mystickou „Route 66“.
V roce 2001 jsem se po návštěvě kouzelných ostrovů kolem Tahiti rozhodl, že si splním další z mých klukovských snů. Od chvíle, kdy jsem o ní jako kluk četl kdesi v Magazínu 100+1 zajímavostí, jsem byl uchvácen. Projet legendární americkou dálnici Route 66 v přesné trase? No jasně! Samozřejmě, že ne s pohodlným zázemím některé z cestovek, být veden v její přibližné stopě jako bernardýn a spát hezky podle programu v předem rezervovaných motelech. Kdepak, hezky na férovku. Ráno vyjet, nevěda, kde večer složíme hlavu. A samozřejmě i ve směru trasy Chicago – L.A. tak jako kdysi, tedy z východu na západ, a každý den být tudíž od odpoledních hodin týrán a smažen pekelnou sluneční výhní pálící přímo do obličeje. Výhní, kdy člověk mnohdy nevidí, jede-li po silnici, po poli či poušti. Vyjet z Grant Parku v Chicagu a skončit až na slavném molu v kalifornské Santa Monice, součásti dnes přelidněného Los Angeles. Byla to i výzva poznat svůj limit, protože 33 mi bylo před dvaceti lety. Tak vznikla „Expedice Route 66 – 5000 miles across USA 2009“.
TŘI ROKY PŘÍPRAV
Přejet z východu na západ přes osm států USA na koni nebo na kozlíku žebřiňáku jako pionýři Západu jsem dopředu zavrhl jako nemožné. Autem, byť stylově legendárním Chevroletem Corvettou, to mi zase přišlo až moc jednoduché. Zbývala jediná možnost – na motorce. A když, tak na další americké legendě, na motocyklu Harley Davidson. Také stylové. A navíc – vodit po uzoučkých a někde i rozbitých a neudržovaných fragmentech Route 66 s řidičem a kabelami přes 550 kg těžký stroj určitě náročné. A aby mi těch zhruba 4000 km Route 66 nepřišlo krátkých, přidal jsem v duchu do itineráře ještě dalších 4000 km průjezdu všemi pouštěmi a některými národními parky států Utah, Nevada, Colorado a Kalifornie. Předběžná trasa expedice byla v mých představách hotova. Zas až tak jednoduché to ale nebylo. Každý sen, myšlenka, nápad nebo touha je fajn věc. Příprava na vlastní realizaci je však hodně drsná zkouška. Začal jsem složitě shromažďovat v tuzemsku hodně sporadické informace. V letech 2007–8 jsem projel i dílčí části Route 66 ve státech Arizona a Kalifornie. Získal jsem podrobné mapy z let 1926–1930 a doprovodné texty. A také řadu zkušeností. Byly to perné tři roky práce a příprav, desítky větších či menších složitostí a rozhodnutí. Musel se také vyřešit nepředstavitelně složitý nákup motorek. Půjčení jedné mašiny na měsíc totiž vycházelo na více než sto tisíc. Několikrát se měnilo složení týmu. Ať již pro finanční náročnost, zdraví či obyčejné neshody. Přesto jsem konečně jednoho dne stanul před majitelem bikeshopu Banzai na předměstí Chicaga v Crystal Lake.
POPRVÉ
„Tak tady ji máš,“ říká majitel obchodu Harry a podává mi klíčky od ohromné černé a nádherně stylové mašiny Harley Davidson Road King Classic. Na můj tázavý pohled odpovídá: „Takhle se startuje, světla, tempomat, blinkry, a tady všechno zamkneš. Vždyť to znáš.“ Neznám člověče, pomyslím si. Jezdím sice celý život, ale na HD jsem zatím neujel ani metr.
Mám tisíc a jednu otázku. Proti své vůli přesto říkám OK a startuji. Na zakázku dodané dlouhé rovné fajle laděných výfuků zaburácejí prvním výstřelem s následujícím rachotem dvou tankových divizí. Šílenej randál, říkám si. Řídítka mají pěticentimetrový rozkmit a přední kolo nedočkavě poskakuje na asfaltu. Dva válce motoru do „V“ o obsahu skoro 1600 ccm mají tendenci opustit rám mašiny. Co jsem si to jenom vymyslel! Bojím se zařadit a bezděky rychle a opakovaně prohrábnu plyn. Kouknu do zrcátka. Harry spokojeně pokyvuje. V ruce to má, myslí si asi v duchu. Prdlajs, odpovídám mu také v duchu. Nemám, vůbec nic, člověče, nemám v ruce a nožní kolébkou řadím za jedna. Žádný tichý, přesný a bezhlučný japonec. Rána kovu na kov, přední kolo poskočí. Vibrace ale najednou nikde. Beru za plyn, řadím dvě, tři, čtyři, mašina vyrazí jak plemennej bejk. Pět a šest nejde. Jsem totiž během čtyř vteřin na konci nádvoří před obchodem. Sotva toho mobydicka dobržďuji před plotem.
„Jo, to půjde. Prej si na HD ještě neseděl, ale šlo ti to, teď už to znáš,“ zubí se Harry a mačká mi pravici. Jo, Harry, taky si myslím. Vždyť už mám za sebou prvních dlouhých 300 metrů. Všichni měli pravdu. Harley Davidson není o výkvětu techniky a nehlučného japonského komfortu. Harley Davidson je nejen historie, legenda a úžasně pohodlný cestovní posez, ale především jízda plná emocí s velkým E. A to k Route 66 přeci patří.
Je tma tmoucí a my přijíždíme do české hospody v Chicagu na předem sjednanou schůzku za zde žijícími českými krajany a členy Harley Davidson Clubu Chicago. Super svíčková, super guláš a k tomu české pivo s prima úžasně zajímavým povídáním. Dané slovo při rozloučení hodně po půlnoci platilo. Se sobotním ránem s našimi šesti českými vlajkami vyparáděnými motorkami vyráží z Chicaga od jezera Michigan Lake také pět velikánských motorbiků nových kamarádů z Harley Davidson Clubu Chicago. Expedice začíná a naši přátelé s námi jedou poctivě prvních 200 km.
HLAVNÍ ULICE AMERIKY
Na začátku 20. století bylo v Americe kolem 3 milionů mil cest. Jenom zlomek z nich bylo možné používat celoročně. Byla to většinou, zejména na západě, změť archaických cest, tratí, stezek nebo pěšin vytvořených Indiány a pionýry západu. Tehdejší „silnice“ byla mnohdy jen vyoraná brázda jako ukazatel směru a podél ní prašná cesta. Žádná z nich navíc nespojovala východ se západem. S masovým rozvojem automobilismu sílil tlak ze strany řidičů na výstavbu transkontinentální zpevněné dálnice, který v roce 1921 vyústil ve federální zákon o dálnicích. U.S. Highway 66, později nazývaná Route 66, se oficiálně zrodila 11. listopadu 1926. Bylo to v době, kdy Úřad pro veřejné silnice odstartoval systém číselného značení silnic v USA s principem, že lichá čísla silnic vedou od severu k jihu a sudá od východu k západu. Route 66 se stala první souvislou silnicí vedoucí napříč Amerikou. Nová dálnice se rychle stala americkou legendou. Říká se, že prakticky každý Američan alespoň jednou za svůj život po Route 66 cestoval. Nová highway překračovala tři časová pásma a osm států jako řeka, která hledá nejlepší cestu na západ, k Tichému oceánu.
MEZI SVÝMI
Lincolnovo město Springfield ve státě Illinois máme chvilku za zády, když se po levici vyloupne velký motoshop Harley Davidson. Potřebujeme na našich mašinách pár věcí seřídit, zastavujeme. Jen co sundáme helmy, zaburácí vedle nás dobře patnáct let starý HD Road King.
„Máte nádhernou vlajku, chlapci, sbírám je. Ale nejsou to ani Filipíny, ani Chile, ty mám. Co za ni chcete, odkud jste?“ burácí chlapík s vousy jak kapelník od ZZ TOP a žene se nám stisknout pravice.
„Jsme z Evropy,“ odtušíme, ale viditelně mu to nestačí, „Ček Repablik.“
„Jasně, znám, váš prezident byl kámoš našeho Bill Clintona a Rolling Stones. Super! A co ta vlajka?“ nezapomíná.
„Je expediční, tu ti dát nemůžeme. Ale dáme ti kšiltovku s názvem expedice a tam je vlajka taky,“ a podáváme mu ze všech stran popsanou černou kšiltovku s naší vlajkou. „Kam jedeš?“ přehazujeme vexli a pozorujeme ostatní harlejáky, kteří se k nám pomalu přišourali a s obdivem chválí kšiltovku na hlavě ZZ TOP.
„Do Iowy,“ pohazuje hlavou, nasazuje sluneční brýle a hladí si vousy, „za tátou, mámou, bráchou a švagrovou. Pojezdíme si tam 500 majlí a pak se vracím do Nového Mexika. Ve čtvrtek jedu s kamionem do Friska.“
„No to budeš mít na mašině nával,“ přemýšlíme, jak to může všechno stihnout.
„Každý má svýho Haryka. Tátovi je šestasedmdesát, mámě o tři míň. Bude to jako vždycky, súúúpr – a kam jedete vy?“ Popisujeme trasu expedice a ZZ TOP huláká nadšením, harlejáci pokyvují a zapalují jeden od druhého jointa.
„To je tvoje?“ ZZ TOP ukazuje na mou mašinu. Kývám na souhlas. ZZ TOP zahýká a bere mě kolem ramen. „Ty nejsi z Evropy, měl bys rejži (obvyklý výraz majitelů jiných výrobců pro japonské motorbiky). Musels mít předky tady, protože sis pořídil Haryka,“ a plácá mě po zádech. „Krásnýho. Laděný trubky, velký plexi, tempomat, stříkačka (přímé vstřiky), móc pěkný. Kolik?“ a zvědavě zírá z pod obočí. Říkám cenu a ZZ TOP pochvalně brouká cosi o bezva koupi.
„Máš to ale špinavý,“ a ukazuje na prach u spodku mašiny. Vyvaleně na něj koukám. Na evropské poměry se blyští jak zrcadlo. „No nekoukej! Zastavíš, musíš vyleštit. Zaparkuješ, musíš vyleštit. Než ráno nakopneš, musíš taky vyleštit. Je to přece člen rodiny, musíš o něj proto pořádně pečovat!“ plácá mě po zádech, až se ze mě práší. „Fousy a vlasy ti dorostou, neboj,“ dívá se na mou skoro holou kebuli.
Dva členové expedice si také pořídili svůj sen. Hondu Gold Wing. Obrovské cestovní moto, šestiválec, přes 1800 ccm obsah, na motorku luxusní pohodlí. Auto na dvou kolech, sen stovek bikerů. Je tak těžká, že má dokonce zpátečku.
„Tohle je taky dobrý, co?“ říká jeden z nich a ukazuje na svého obrovského Gold Winga.
ZZ TOP si hladí vousy, pokyvuje, prohlíží, naklání hlavu a do nastalého ticha pronáší „Jo, fakt dobrý. Řek bych, že ze všech skútrů od Hondy je tenhle nejlepší.“ Harlejáci řvou smíchy a ZZ TOP huláká nad svým podařeným vtipem nejvíc.
„Nic ve zlým,“ omluví se, když halas pomine, „to je fakt jenom sranda.“ Na důkaz přátelství všem tiskne pravice. „A co tady vlastně potřebujete?“ opáčí. Popíšeme drobné potíže a ZZ TOP i ostatní během pár okamžiků řeší pro nás neznámé potíže našich strojů. Na mechaniky v servisu ani nedojde. Taková je Amerika normálních lidí. To je Route 66.
