Napsal a vyfotografoval Ivan Brezina, magazín Maxim
V odlehlém koutě čínského venkova můžete spatřit mizející tradici rybolovu s cvičenými kormorány. Ptáci, kteří dnes tolik trápí české rybáře, tu živí celé rodiny domorodců. Rybář Kuej žije daleko na východě. V místech, kde Tibetská náhorní plošina přechází v horké pláně jižní Číny, leží v provicii Jün-nan jezero Er-chaj (Erhai). Jeho břehy obývá milionový nárůdek Pajů (Bai), zvaných též „Bílí lidé“. Centrem kultury někdejších tibetských kočovníků je starobylé městečko Ta-li (Dali). Kdysi bývalo metropolí státního útvaru Pajů, který ve 13. století rozvrátily mongolské hordy. Právě odtud putovaly obchodní karavany mezi jižní Čínou a Lhasou. Dnes zůstává Ta-li poklidným městečkem, v jehož uličkách můžete objevovat romantiku staré Číny. Malé dřevěné domečky chuthungy zatím ještě nevytlačily moderní stavby a život v nich plyne stejně jako před staletími. Rybář Kuej ale suchou zemí pohrdl. Jeho hausbót kotví přímo na jezeře. Na vodě bydlí i celá rozvětvená rybářova rodina včetně dvacítky kormoránů, kteří tráví noc na tyči zavěšené pod střechou. Kuej se nebojí, že by mu ptáci uletěli. Kdysi je totiž vypiplal z vajec a v průběhu několikaletého výcviku jejich miniaturním mozečkům namluvil, že vůdcem hejna je on sám. PŘESNĚ SEHRANÝ TÝM Každý den za svítání uhodí Kuej veslem o kovový bok pramice. Pro ptáky je to signál, aby seskočili z bidýlek a slétli se pro svou ranní porci drobných rybek. Rybář ale nesmí ptáky nasytit úplně, aby neztratili zájem o lov. O chvíli později zaplní vzduch plácání křídel a plovacích blan – to jak se vzrušení kormoráni rozeběhnou po vodní hladině za vzdalující se loďkou. Šplouch! Dvacítka hladových krků se naráz potopí a pod drobnými vlnkami se začnou míhat jejich temné siluety. Když se podívám přes bok lodi, spatřím rychle se pohybující stříbřitá torpéda obalená kabátem z bublin. Chytří ptáci loví zcela nezávisle. Kuej je pohání výkřiky a jen čas od času je pod hladinou pošťouchne tyčí. V Číně se z kormorána stal domestikovaný pták, který se množí v zajetí podobně jako u nás slepice. Rybář se o mláďata stará od vylíhnutí, krmí je a každý den je bere na jezero, aby se naučili lovit od starších ptáků. V jiných částech Asie lidé kormorány buď vybírají z hnízd, nebo chytají mláďata a cvičí je. To ale trvá déle a dospělí ptáci se navíc ani tolik neochočí, takže musejí být přivázáni na dlouhém lanku, aby neulétli. Kuejovi ale stačí jen zavolat, a jeho „parťáci“ se poslušně vracejí k loďce. Pro všechny případy mají jen zastřižená křídla. Hejno pracuje jako přesně sehraný tým. Tři nejstarší ptáci hledají ryby a hlasitým plácáním křídel je nahánějí do mělčí vody, kde se na ně vrhají ostatní. Vyplašené ryby v mžiku mizí ve volatech opeřených akvabel. Čas od času ale dochází ke sporům. „Některý kormorán mívá ve svém lovu větší štěstí nežli druhý a častěji vylovuje velikou rybu,“ popsal to slavný český cestovatel Josef Kořenský v knize Asie – obrázky pro mládež (1895). „Toto štěstí však mu jiný kormorán závidí. Víte, co dělává? Čeká, až šťastnější jeho soudruh vypluje na povrch s rybou, a sápe se na něj, aby mu kořist ze zobáku vyrval. Úspěšný lovec chrání svou kořist udatně a odráží útoky svého soupeře. Z toho vzniká leckdy krutá rvačka. Ale Číňan učiní tomu brzy konec: chopí se krku kormoránova, vyjme mu ze zobáku kořist a soupeři jsou rozsouzeni… Ptáci-rybáři si i rádi zalenoší. Ale Číňan brzy je z lenosti vyburcuje: vezme dlouhou rákosku a uhodí jí mrštně do vody vedle kormorána. To ptáka-rybáře tak poleká, že je ihned opět hbitý a čilý jako včela.“ Když pak Kuej zaťuká veslem na bok loďky, zvednou se kormoráni z hladiny a začnou se mu o překot vrhat do náruče. Rybářova silueta mizí uprostřed křičícího hejna, podobna nešťastníkovi z klasického hororu Alfreda Hitchcocka o vraždících opeřencích. Kuejovy ruce svírají ptačí krky a vytlačují z nich ryby. Aby je opeřenci nemohli spolknout, mají kolem hrdla tenký obojek z konopného provazu nebo kovový kroužek. Vědí ale, že i když je Kuej připraví o jejich úlovky, nepřijdou zkrátka. Dvounohý vůdce hejna je za odměnu nakrmí drobnými rybičkami, které jeho synek včera nachytal do sítě.
OBŽIVA, NEBO SPORT? Nikdo přesně neví, kdy lidi poprvé napadlo využít lovecké vášně kormoránů ve svůj prospěch. Podle některých zdrojů k tomu došlo v 6. století po Kristu v Japonsku, podle jiných se tato tradice objevila v 10. století v Číně. Exotická podívaná bývala kdysi k vidění i v Evropě, kam se prý dostala dvěma cestami: s karavanami po hedvábné stezce a na lodích holandských námořníků. Obraz Vittore Carpaccia Lov na laguně z období kolem roku 1490 ukazuje rybařící kormorány v renesančních Benátkách. Na přelomu 16. a 17. století to býval oblíbený „sport“ v Nizozemí, Anglii a Francii. V Evropě se ale cvičení ptáci nikdy nepoužívali k obživě – šlo jen o zábavu. V čínském Jün-nanu bývali proslulými cvičiteli kormoránů Pajové. Kdysi je od nich kupovali i příslušníci jiných etnických skupin. Dobře lovící pták se prodával v přepočtu až za deset tisíc korun. Dnes už je ale tento tradiční způsob rybaření v jižní Číně na ústupu. Ptáci totiž nemohou konkurovat moderním silonovým sítím a rychlým člunům se řvoucími motory. Další pohromou byla kulturní revoluce na konci 60. let, během níž vláda rybáře donutila založit socialistická družstva. Jejich majetkem se stali i kormoráni, a úzký osobní vztah mezi ptáky a jejich pány se tak přetrhl. Když úřady znovu povolily rybaření na vlastní pěst, vrátila se k trénování ptáků už jen část rybářů. Ještě před dvaceti lety živili prý na jezeře Er-chaj kormoráni pětasedmdesát rodin. Dnes jich zůstalo už jen patnáct. Ryb v jezeře ubývá a krmení pro ptáky začíná být pomalu dražší než cena úlovku. V Číně tak cvičení kormoráni buď zmizeli, nebo se z nich stala atrakce pro turisty. Vyfotit si je můžete třeba na řece Li u města Kuej-lin (Guilin) v poetickém kraji vápencových homolí, známých z klasických čínských obrazů. K restauracím, umístěným na terasách přímo nad řekou, přijíždí večer několik bambusových vorů s muži v typických širokých bambusových kloboucích. Dramatickou noční scénu podtrhují pochodně a lampy umístěné na bocích člunů, které lákají ryby. Každý úspěch opeřených lovců odměňují davy potleskem. Smyslem ptačí show už není chytat ryby, ale pobavit cizince lačné exotického zážitku. Stejnou změnu prodělal lov s kormorány i na japonské řece Nagara u města Gifu, a na dalších místech Asie. Jen tady na břehu jezera Er-chaj v odlehlém podhůří Tibetu lidé ptáky dosud používají hlavně k vlastní obživě stejně jako před staletími. I zde se to ale začíná pomalu měnit. V roce 1985 byla severozápadní část provincie Jün-nan otevřena turistům. Dnes se tu mluví o oficiálním zprovoznění tzv. jižní cesty do Tibetu, která by sem přivedla další cizince. I rybář Kuej se pak možná přeorientuje na bizarní ptačí cirkus pro cvakající fotoaparáty. PATŘÍ DO RODINY
Když kolem oběda Kuejova kocábka přirazí zpátky k hausbótu, skončí část úlovku v kuchyni, kde nám z něj Kuejova žena připraví rybí polévku. Zbytek ryb vykoupí zástupci rybářského družstva. Peníze od nich dostávají rybáři jen jednou měsíčně a podle jejich slov to stačí jen na základní životní potřeby. Hladem prý ale netrpí – jejich opeření lovci jim totiž zvládnou zajistit dostatek jídla. Říká se, že jeden dobrý kormorán dokáže nakrmit celou rodinu (za den chytne až dvacet ryb). Ptáci jsou proto považováni za její takřka rovnoprávné členy. Jen na nich závisí, jestli bude Kuej jíst.
Kormoráni usednou po návratu z jezera na své bidýlko, schovají zobáky pod křídla a usnou. Zdá se jim o rybách?POSTRACH ČESKÝCH RYBÁŘŮ Spolu s některými dalšími rybožravými ptáky, třeba pelikány, fregatkami a tereji, patří kormoráni do řádu veslonozí (Pelecaniformes). Asi třicet druhů kormoránů obývá všechny světadíly, a to jak u moře, tak i na vnitrozemských vodách. Jsou to sociální zvířata žijící ve velkých skupinách všude tam, kde je dostatek ryb. Nejrozšířenějším je kormorán velký (Phalacrocorax carbo) – černě zbarvený pták velký asi jako husa se světlým hrdlem a tvářemi. Jméno mu vyneslo tělo, vzdáleně připomínající havrana – kormorán je totiž zkomoleninou z latinského corvus marinus, „mořský havran“. V přírodě žije asi čtyři roky, ale v zajetí se dožívá až dvaceti.
Hákovitě zahnutá horní část zobáku dělá z kormorána obávaného rybího predátora. Za kořistí se potápí až do desetimetrové hloubky a pod vodou vydrží asi minutu. Křídla si přitom přiloží k tělu a k odrazu používá široký ocas. Pod hladinou „vesluje“ nohama, jejichž všechny čtyři prsty jsou opatřeny plovací blánou. Díky schopnosti orientovat se pod hladinou sluchem může kormorán lovit i v kalných vodách. Živí se všemi druhy ryb do velikosti až dvaceti centimetrů, kterých denně spořádá asi půl kilogramu. Velké kolonie kormoránů tak spotřebují obrovské množství potravy – na jeden pár v hnízdním období připadá až 170 kilogramů ryb. U nás kdysi žili kormoráni hlavně na Třeboňsku a Českobudějovicku. Když se ale v 19. století objevily brokovnice, podařilo se je rybářům jako „škodnou“ prakticky vyhubit. Ještě v roce 1974 napsali Jan Hanzák a Karel Hudec v knize Světem zvířat: „V Československu hnízdí tito ptáci pouze na dvou místech. Několik párů občas žije v lednické rezervaci na jižní Moravě. Tam se usadili teprve v posledních letech. Několik set párů hnízdilo v rezervaci na jednom z dunajských ostrovů u Biskupic. V posledních letech však kormoráni tuto kolonii opustili… Zatoulané osamělé mladší ptáky lze zastihnout na Labi nebo na rybnících v celé ČR.“ Dnes už je to ale všechno jinak. Na začátku 80. let byl sice kormorán velký zařazen do Červené knihy kriticky ohrožených druhů, ale právě v té době se jeho evropská populace začala prudce zvyšovat. V současnosti čítá asi 700 000 ptáků. Kromě ochrany za to může i fakt, že v přírodě kormorán nemá žádného přirozeného nepřítele. Člověk mu ale „pomohl“ hlavně stavbou přehrad, díky kterým velké vodní toky v zimě nezamrzají, takže na nich ptáci mohou lovit. Kormorán velký je částečně tažný pták. Severské populace z Baltu na podzim migrují tisíce kilometrů na jih až na pobřeží Středozemního moře a během tahu se spojují do velkých hejn. Čím dál víc hejn ale dnes až na jih nedoletí. Zimu raději přečkají ve vnitrozemí. Zvlášť bohatě „prostřený stůl“ představují pro kormorány hustě zarybněné české vody. Kromě dolního Labe se jedním z jejich oblíbených zimovišť stala třeba Vltava v Praze, kam od roku 1991 pravidelně přilétají kormoráni z Pobaltí. Až dvoutisícové hejno nocuje na ostrovech v Tróji. Ptáci se každé ráno vydávají na lov do centra města, takže je můžete zahlédnout třeba při procházce po Karlově mostě. Podle ornitologů denně spořádají asi 500 kilogramů vltavských ryb. Zpět do Polska, Německa a Skandinávie se vracejí až v březnu a dubnu. Od poloviny 80. let u nás kormoráni opět začali i hnízdit. Nejznámějším hnízdištěm jsou jihomoravské nádrže Nové Mlýny a rybníky na Třeboňsku a Jindřichohradecku. Podle ministerstva životního prostředí dnes v Česku vyvádí mladé asi 200–300 párů. Toto množství nepředstavuje žádný problém a naši přírodu obohacuje. Jenže asi 8 – 10 000 ptáků k nám navíc přilétá přezimovat a dalších několik desítek tisíc přes Česko migruje. A právě tihle „cizí“ kormoráni představují hotovou pohromu. Na řekách decimují populace pstruhů, okounů, candátů a lipanů. Stahují se i na chovné rybníky, kde doslova masakrují kapří násadu (právě to je také jedním z důvodů neustálého zdražování vánočních kaprů). Další ztráty způsobují kormoráni i tím, že při lovu ryby stresují. Ty se pak buď zraní, nebo vyskakují na břeh, kde uhynou. Nálety hejn kormoránů připomínají žravé kobylky. Mrak ptáků se snese na nejbližší vodní plochu a během pár hodin ji systematicky „vyčistí“. Zůstane po nich mrtvá hladina bez života. Za jeden jediný den sežerou sezonní „vetřelci“ v Česku asi deset tun ryb! Podle ministerstva zemědělství se každoroční škody blíží sto milionům korun. České zákony řadí kormorána velkého mezi zvláště chráněné živočichy. V době tahu, kdy ptáci působí největší škody, krajské úřady výjimečně povolují jejich odstřel. Myslivci pak zástupcům rybářských svazů nosí zobáky zastřelených kormoránů, za které dostanou kolem 300 Kč. Každý rok je ale usmrceno jen asi 3000 ptáků, což má vzhledem k počtu „nájezdníků“ jen minimální efekt. Poplašená hejna se prostě jen přesunou na vedlejší rybník. Kormoráni jsou navíc velmi inteligentní ptáci a brzy se naučí, že jim od střelců hrozí nebezpečí. Kormorán velký patří mezi druhy, na které se vztahuje zákon, umožňující vyplácet náhradu způsobených škod. Jen rybáři z Jihočeského kraje tak za jeho „nájezdy“ v roce 2006 od státu dostali 11,7 milionu korun a loni 8,2 milionu korun. Skutečné škody jsou ale až desetkrát vyšší. Problém je, že rybáři musejí státu prokázat, že jim ryby sežrali právě kormoráni – a to jde samozřejmě těžko. „Jen u nás jsou škody mezi pěti a šesti miliony korun ročně,“ řekl loni v únoru Mladé frontě Dnes náměstek Rybníkářství v jihomoravských Pohořelicích Roman Osička. „Z toho tak tři až čtyři miliony musíme platit z vlastní kapsy…“ Vzhledem k tomu, že se v Česku stal kormorán běžným živočichem, ztratila jeho ochrana smysl. Rybářský svaz před časem zorganizoval petici požadující její zrušení, kterou podepsalo asi 30 000 rybářů. A zdá se, že Ministerstvo životního prostředí toto volání o pomoc vyslyšelo – kormorána velkého se totiž chystá vyškrtnout ze seznamu ohrožených druhů. Rybáři by pak ale paradoxně měli smůlu. Náhrady totiž stát vyplácí jen za škody způsobené chráněnými živočichy.
