Dozvěděl jsem se o tom jen náhodou. Seděl jsem v hospůdce na nočním trhu v severothajské metropoli Chiangmai a srkal ledové pivo. U vedlejšího stolu se hádala skupinka mladých Thajců. Přeli se, jestli zítra vyhraje Ocelový zobák nebo Jackie Chan. Druhý den ráno jsme už seděli v rikše. „Jedině Zobák! Vsaď na Zobáka!“ pokřikoval vzrušeně student medicíny Sarit, jeden z mých včerejších spolustolovníků. Kohoutí zápasy se konají každou neděli dopoledne pár kilometrů na jih od Chiangmai. Můžete tu vidět v akci široko daleko proslulé opeřené gladiátory se jmény jako Černý zabiják, John Rambo, Bílý had, Myke Tyson nebo Ocelový zobák.
Na plácku kolem kruhovité arény se pomalu scházejí muži z okolí. Přijíždějí na kolech a na motorkách a z košů připevněných na nosičích vytahují kohouty. Plácek se postupně zaplňuje skupinkami diskutérů, porovnávajících jednotlivé ptáky a hodnotících jejich šance. „Tohle je on – Ocelový zobák!“ ukazuje mi Sarit jednoho z kohoutů. Jeho favorit se na první pohled nijak neliší od ostatních.
Muži staví kohouty proti sobě, aby v nich probudili agresivitu. Zmítající se zvířata po sobě hází nenávistné pohledy. Bojovat zatím nemohou. Majitelé jim totiž pevně svírají křídla a jejich zobáky kryjí látkové chrániče.
Kohoutí zápasy jsou v Thajsku stejně vášnivou mužskou zábavou jako u nás fotbal nebo hokej. Pro spoustu domorodců je chov bojových kohoutů vítaným přilepšením do rodinného rozpočtu. Náklady jsou minimální, zatímco úspěšného bojovníka lze prodat i za několik set dolarů. Skutečně špičkové zvíře ale prý jen málokdy změní majitele. Za tři až čtyři roky své „sportovní kariéry“ mu totiž může vydělat až několikanásobně vyšší sumu.
„Každý chovatel používá vlastní krmivo, jehož složení pečlivě tají,“ vypráví mi Sarit. „Bývá v něm tvaroh, maso, glukóza, vitamin B12, ale také anabolické steroidy pro rychlý přírůstek svalové hmoty. Slyšel jsem i o injekcích testosteronu.“
Trénink šampionů je práce na plný úvazek. Aby jim zesílily svaly, musejí ptáci běhat v otáčejícím se kole. Majitelé je také cíleně vystavují stresu: nechávají je zavřené v koši vedle rušné silnice, foukají jim do očí cigaretový kouř… Podle pověry se bojového kohouta nesmí dotknout menstruující žena ani vdova, protože by ho to prý připravilo o sílu. Před zápasem se jeho zuřivost zvyšuje izolací od slepic.
Zatímco Sarit popisuje detaily výcviku, z reproduktorů zní poslední výzva k převážení. Kohouti spolu bojují v několika kategoriích, které tady určují obyčejné kuchyňské váhy. Pařáty soupeřů pořadatelé označují různobarevným lakem na nehty. Jejich majitelé platí startovné ve výši několika set korun. Pokud zvíře vyhraje, bohatě se to vrátí. Majitelé dostávají z každé výhry podíl z vložených sázek.
Těsně před zápasem jsou ptáci nakrmeni speciální směsí, i její složení každý majitel tají.
„Často prý obsahuje povzbuzující amfetaminy a také kofein a další drogy na zrychlení srdeční činnosti. Kohouti zkrátka dopují stejně jako olympijští sportovci,“ směje se Sarit. Stejně jako lidé jsou také ptáci před sportovním výkonem namasírováni v páře. Na plech primitivních kamínek, naplněných dřevěným uhlím, chovatel vychrstne vodu. Kohout na okamžik zmizí v bílém oblaku, zatímco mu jeho pán drhne tělo hrstí plnou jakýchsi bylin.
Ale to už přichází chvíle pro sázkaře. Muž v bílé košili vbíhá do ringu a diváci na něj pokřikují jména svých favoritů. Sázky se uzavírají složitým systémem gest.
S pomocí svého průvodce vsázím 200 bahtů (asi 120 Kč) na Ocelového zobáka. Thajsky bych jeho jméno nedokázal vyslovit. A zápas začíná. Jakmile majitelé kohouty pustí z ruky, opeření gladiátoři se na sebe okamžitě vrhnou. Tisíce let evoluce bojového instinktu vybuchne. Srážka je to tak silná, že oba ztrácejí rovnováhu a padají. Okamžitě se ale zvednou a divoce na sebe dorážejí. A znovu! Z rozběhu skáčou do metrové výšky, máchají křídly, klovou se a sekají po sobě pařáty. Exploze absolutní zuřivosti! Pak se Zobákovi podaří vyskočit soupeři na záda. Nohama se mu zaklesne do peří a s kulometnou rychlostí ho klove do hlavy a zad. Na všechny strany létá peří.
Diváci vyskakují z lavic. „Hu!“ „Hu!“ „Hu!“ Rytmické hučení davu jako kdyby někdo synchronizoval. Jak ale vzrušení stoupá, rytmus se rozpadá. Lidé začínají nekontrolovaně řvát, dupat, pískat a překřikovat se.
Bing! Úder gongu ohlašuje první pauzu. Majitelé ptáků vbíhají do ringu a oddělují protivníky od sebe. Každý chytne svého kohouta, odnáší ho do rohu a začíná ho masírovat. Muž napravo vytírá Zobákovu soupeři z krku hleny, aby zvíře mohlo lépe dýchat. Šeptá mu do ucha modlitby, aby v něm povzbudil životní sílu. Pak nakape na lžíci jakousi nazelenalou tekutinu a lije ji kohoutovi do hrdla. Nakonec si lokne minerálky a několikrát ji vší silou prskne na ptačí tělo. Stékající voda se zbarvuje krví z roztrženého hřebínku. Když si toho muž všimne, vytahuje obyčejnou jehlu a nit a ránu zašívá. Gong! Začíná další kolo.
Že je to kruté? Podle zastánců zápasů prožije bojový kohout mnohem delší a zábavnější život než jeho „obyčejný“ příbuzný. Ten se šest měsíců tísní někde na farmě pod umělým osvětlením a čeká, až mu automatická linka podřízne krk. Bojový kohout si naproti tomu žije jako paša uprostřed harému slepic. Na pekáči neskončí – jeho svalovina je totiž příliš tuhá. Skuteční borci prý dokonce bývají s úctou pohřbeni.
„Sníst šampiona? To je, jako kdybyste snědli přítele,“ tvrdí Sarit.
Zábava, která má miliony příznivců nejen v Asii, ale i v Latinské Americe a Karibiku, se dnes v západních zemích setkává se stále větší kritikou. Odpůrci ji označují za barbarské trápení zvířat. Kohoutí zápasy přitom kdysi byly rozšířeny i v Evropě – až do poloviny 19. století se prý běžně pořádaly například v Anglii. Později je vystřídaly dnes už ilegální zápasy psů. Zákonem jsou kohoutí zápasy zakázány ve všech amerických státech s výjimkou Nového Mexika a Louisiany. I tam už se ale nad nimi stahují mraky. Pamela Andersonová, Claudia Cardinalová a další celebrity sepisují petice. Zakázat zápasy v Asii ale bude obtížné. Jak totiž říká jedno filipínské přísloví: Když začne hořet dům, muž nejdřív zachraňuje svého kohouta a pak teprve ženu a děti.
Pro Thajce jsou zápasy neodmyslitelnou součástí životního stylu. „Je to svátek, kvůli kterému se tu lidé každou neděli scházejí,“ tvrdí Sarit. „Odpůrcům zápasů jsou zvířata přednější než lidé. Jenže kohouti se kvůli zápasům rodí. Kdo by je choval, kdyby nesměli zápasit?“ V tomhle má Sarit asi pravdu. Podobné je to s protesty ochránců zvířat proti Velké pardubické – kdo by choval dostihové koně, kdyby nesměli závodit?
Ve snaze obhájit zápasy jejich thajští zastánci před časem přijali pravidla, která mají snížit krutost. Dřív spolu ptáci bojovali tak dlouho, dokud jeden z nich nepadnul. Dnešní systém připomíná box, a to včetně systému váhových kategorií od ultralehké po supertěžkou. Bojuje se v pěti patnáctiminutových kolech oddělených tříminutovými pauzami. Zápas je rozhodnut ve chvíli, kdy jeden z ptáků začne před soupeřem potřetí utíkat, je viditelně zraněný, silně krvácí nebo není schopen zaujmout bojový postoj.
Kohout, který prohraje, musí před dalším zápasem dostat nejméně tři dny na odpočinek a zhojení ran. Hlavní změnou k lepšímu je ale zákaz kovových „zbraní“, které dřív mívali ptáci přivázané na nohou. Právě kvůli nim bývaly zápasy krvavým masakrem. Před lety jsem to viděl v přístavu Dumai na indonéské Sumatře. Kohouty tam domorodci vyzbrojovali noži vyrobenými z rozpůlených žiletek.
Zápas často trval jen pár vteřin. Stačilo totiž několik kopů a jeden z ptáků zůstal ležet na zemi s rozpáraným břichem, vyhřezlýma očima nebo napůl odseknutou hlavou.
Strašlivá zranění si ale odnášel i vítěz, takže jen málokterý z ptáků přežil více než tři zápasy. Nechutná podívaná přinášela překvapivé zvraty. Vzpomínám na kohouta, který už v posledním tažení seknul nohou po triumfujícím protivníkovi. Čistý zásah žiletky mu podříznul hrdlo a on padl mrtev k zemi, čímž prohrál. „Vítěz“ zemřel jen asi půl minuty po něm.
Zatímco kovové „zbraně“ jsou kromě Indonésie dodnes běžné třeba na Filipínách, v Thajsku už byly postaveny mimo zákon. V poslední době tu dokonce sílí hlasy požadující zavedení kožených chráničů ostruh a zobáků. Jeden by je měl mít rudé, druhý modré – stejně jako je tomu v thajském boxu. Podle zastánců zápasů to pak bude stejný rozdíl jako mezi hospodskou rvačkou na nože a boxerským utkáním. „Pokud je box humánní pro lidi, proč by jeho zvířecí odrůda neměla být humánní pro kohouty?“ ptá se Sarit.
Od roku 1997 bdí nad dodržováním pravidel kohoutích zápasů Asociace pro ochranu a rozvoj původní thajské drůbeže (TICCDA). U zrodu organizace s poněkud bizarním názvem stál největší thajský chovatel drůbeže, miliardář Dhanin Chearavanon. Odpůrci zápasů proto tvrdí, že cílem není ani tak ochrana zvířat, jako spíš ochrana zisků. Na zápasech totiž nevydělávají jen sázkaři – na své si přijdou i výrobci krmných směsí a farmaceutické firmy nabízející chovatelům speciální podpůrné prostředky. Nejvíc ale profitují vývozci thajských kohoutů, o které je velký zájem v celé jihovýchodní Asii. Každoroční zisk v tomto odvětví prý dosahuje desítek milionů dolarů.
Při TICCDA funguje moderní výzkumné a demonstrační centrum, které najdete v městečku Tambon v provincii Chonburi asi hodinu jízdy od Bangkoku. Zápasy se tu odehrávají v klimatizovaných halách a výsledky ohlašují počítačové tabule. Experti TICCDA odhadují, že v celém Thajsku je asi třicet milionů opeřených gladiátorů.
„Naši kohouti jsou proslulí svou krásou a bojovým uměním, inteligencí, přesnými údery a skvělou taktikou,“ můžete se dočíst na jejich internetové stránce (www.thaicockfight.com).
V únoru 1999 uspořádala TICCDA soutěž, na které se poprvé v historii utkali kohouti z celé jihovýchodní Asie. Do thajského Tambonu je přivezli chovatelé z Filipín, Indonésie, Vietnamu, jižní Číny, Laosu a dalších zemí. Organizátoři tvrdí, že zápasy „utuží přátelství mezi národy, zvýší vzájemné porozumění a stanou se prostředkem míru a bratrství mezi národy“. Věří dokonce, že se jejich oblíbený sport rozšíří i do západních zemí.
Dalším záměrem TICCDA je zachovat tradiční thajská drůbeží plemena. Z divokého kura bankivského (Gallus gallus), který obývá asijské džungle, Thajci v průběhu staletí cíleně vybírali nejagresivnější jedince. Postupem času tak vyšlechtili asi deset domestikovaných plemen užívaných k zápasům. Nejoblíbenější z nich jsou leung hang khao („žluté tělo, bílý ocas“) a pradu hang dam („hnědé tělo, černý ocas“). Ptáci jsou už ale dnes silně prokříženi s plemeny z jiných částí světa. Původní thajské formy jsou tím ohroženy a existuje prý riziko, že se časem jejich bojovnost sníží.
V Thajsku jsou kohoutí zápasy historicky doloženy už z dob krále Naresuana (1590–1605), talentovaného vojevůdce, který obnovil slávu thajské říše Ajuthája. Podle legend tehdy zápasy kohoutů nahrazovaly bitvy mezi Thajci a znepřátelenými Barmánci, a šetřily tak tisíce lidských životů. Jejich obhájci proto dnes argumentují, že jde o staletou součást thajské kulturní tradice. Odpůrci to odmítají. „Jakápak tradice? Pro civilizovanou zemi, jako je Thajsko, jsou kohoutí zápasy hanba!“ řekl před časem novinářům Roger Lohanon, šéf Thajské společnosti proti týrání zvířat. „Je to úplně stejné jako s otroctvím – fakt, že ho kdysi provozovali naši předkové, přece neznamená, že bychom ho měli tolerovat my.“
Obhájci zápasů kontrují, že boj neodmyslitelně patří ke kohoutí povaze. „Mladí kohoutci začínají už ve třech měsících zápasit sami mezi sebou,“ tvrdí Sarit. „A když jim je osm měsíců, troufnou si i na své otce.“
Tyhle šarvátky jsou přirozeným projevem vnitrodruhové agrese, kterou v knize Takzvané zlo popsal proslulý rakouský etolog Konrad Lorenz. Nejen že nejsou podle něj nebezpečné, ale jsou přímo nezbytné pro dlouhodobé přežití druhu. V neustálých drobných potyčkách se totiž vybírají nejsilnější jedinci s nejkvalitnějšími geny. V rámci hejna také agrese ustavuje sociální hierarchii – každý jedinec díky ní ví, kdo je silnější a kdo slabší. V přirozených podmínkách tak šarvátky paradoxně zabraňují vážným konfliktům, které by jinak skončily zraněním a smrtí.
Vnitrodruhovou agresi snižují rituální projevy podřízenosti a prosby o milost, po kterých silnější jedinec přestává útočit. „Slabší kohout strká hlavu do kouta,“ píše Lorenz. „Tím odstraní z protivníkova zorného pole optická dráždidla vyvolávající boj – červený hřebínek a lalůčky na hrdle.“ Za normálních okolností proto kohoutí zápas trvá jen pár vteřin. Slabší zvíře pak buď schová hřebínek, nebo uteče z teritoria toho silnějšího. Avšak to, co v přírodě odstraňuje riziko krvavého bratrovražedného boje, má v kruhovém ringu účinek přesně opačný. Slabší pták nemá kam utéct. Nezbývá mu proto, než zoufale bojovat doslova do posledního dechu. Kdyby pořadatelé zápas včas neukončili, silnější pták by „vetřelce“ zabil.
Poslední argument proti zápasům je ale zcela aktuální a dost významný – ptačí chřipka. Když na jaře 2004 vypukla v Asii její první vlna, thajské ministerstvo zdravotnictví zápasy v celé zemi na přechodnou dobu zakázalo. Jenže zatímco armáda vybíjela velkochovy drůbeže, majitelé své cenné ptáky schovávali a zápasy pořádali tajně. Kohouti na ně běžně cestují i stovky kilometrů daleko. Právě tak prý se nemoc rozšířila po celém Thajsku. Při ošetřování zraněných gladiátorů se navíc virus může z jejich krve snadno přenést na lidi. Experti Světové zdravotnické organizace (WHO) se domnívají, že některé z lidských obětí ptačí chřipky se nakazily právě na zápasech.
lll
Po řadě krvavých bojů je odpoledne vyhlášen absolutní vítěz. Jeho odměnou nebude zlatá medaile, blesky fotoaparátů a titulní stránky novin, ale miska vařené rýže a hejno kvokajících slepic. Diváci posedávají u stolů, popíjejí rýžovou whisky a vyprávějí si o nejlepších momentech jednotlivých duelů. „Gladiátoři“ jsou zpátky v koších. A že jsem zapomněl na pointu? Tady je: Ocelový zobák byl ve třetím kole poražen a já tak přišel o 200 bahtů.
Aréna očima filozofů
l Kohoutí zápasy jsou vděčným tématem pro sémiology, sociální psychology a kulturní antropology. Především nabízejí možnost úniku do světa fantazie. Chudáci sní o tom, že jednou v sázkách určitě vyhrají velké peníze. Do svých kohoutů promítají vlastní podvědomé aspirace – právě proto jim dávají jména hrdinů akčních filmů. Smrt ptáků také nahrazuje skutečné zabíjení. Zápasy jsou „symbolickou válkou“, která alegorickou formou řeší skupinové konflikty a uzdravuje společnost (v Evropě podobně fungují kolektivní sporty, ve kterých se střetávají národní týmy).
l Zápasy ale plní i další důležité sociální funkce. V asijských kulturách jsou tradičně vyhrazeny mužům. „Žádné jiné místo než kohoutí aréna není tak velkým symbolem maskulinity,“ píše antropolog Ruediger Siebert. „Tady dominuje síla a bojovnost. Kohout je zástupným znakem mužských ctností, bojového odhodlání, snahy prosadit se a všeho, čím chce být muž-macho.“
l Sociolog Alan Dundus se dokonce snaží prokázat spojitost mezi latinským výrazem gallus (kohout) a phallus (penis).
l Antropolog Clifford Geertz popsal sociální význam, který mají kohoutí zápasy pro obyvatele ostrova Bali. Klíčem k jejich pochopení je prý možnost veřejně si „odžít emoce“. Ve většině asijských společností má totiž nesmírný význam takzvané „udržení tváře“. Na veřejnosti nesmí dát člověk najevo vztek a rozčilení, jinak by na něm ulpěl stín hanby. Jediným místem, kde se smí hlasitě křičet a hádat, se tak stává právě kohoutí aréna.l Bojující kohouti se navíc podle Geertze stávají metaforou společenských vztahů. Ty jsou v Asii svázány pro Evropana nepochopitelně složitým systémem statusů, cti, důstojnosti a vážnosti. Zápasy tento systém symbolicky zpochybňují. V sázce je tak při nich něco mnohem cennějšího než peníze – sázející muži dávají symbolicky všanc celé své „postavení“. Oni sami se de facto stávají bojujícími kohouty. Hierarchie společnosti se tak přenáší do systému zápasu – muži se navzájem alegoricky ponižují a jsou ponižováni. Pod vlivem výsledku boje se sice jejich společenské postavení nezmění, ale na krátkou dobu je jakoby ohroženo. Kohoutí zápasy jsou doopravdy skutečné jen pro kohouty. Jinak nikdo nikoho nezabíjí, neponižuje, nemění hierarchii vztahů mezi lidmi. Svému majiteli a všem, kdo na něj vsadili, ale vítězný kohout vybojuje iluzi společenské prestiže.duben 2006
