TEXT A FOTO: Martin Dlouhý
Palmy a opice v Alpách? Není to hloupost? Kde by se tam vzaly a co by tam dělaly? To byla klasická odpověď pokaždé, když jsem chtěl po návratu z Rakouska někomu vyprávět své zážitky.
To, co je pro Francouze Provence nebo pro Rusa Krym, jsou pro Rakušana Korutany, spolková země na jihu Rakouska. A pro mě do té doby místo, které jsem znal jen podle jména. Hned po přejezdu hranice Korutan jsem si začal do paměti zapisovat své poznatky a zážitky. Cíl putování byl jasný, Faaker See, Klagenfurt a okolí, především pak Affenberg. Před tím, než jsem se zaměřil na přírodní krásy Korutan, kterých tu je nespočet, jsem zamířil na chvilku do Klagenfurtu, hlavního města Korutan a šestého největšího města v celém Rakousku. Jeho název by se dal přeložit jako „brod nářků“, a to podle legendy vyprávějící o vílách a démonech, kteří údajně žijí v okolních bažinách, ale to je ovšem jen jedna z pověstí.
Střed kultur
Město leží u jezera Wörthersee, které představuje jednu ze stěžejních částí rakouské riviéry, jak se Korutanům přezdívá. Tato skutečnost se projevuje nejen na místních cenách hotelů, ale i pozemků. Vlastnit alespoň kousek půdy u jezera je prestižní záležitostí, tomu také odpovídají ceny – okolo sedmi tisíc eur za metr čtvereční. Kdo pozemek u jezera vlastní, tak ho neprodá. Majitele bychom mohli rozdělit do dvou skupin: státníky, nejbohatší podnikatele či celebrity (z Česka sem jezdí například Karel Gott) a ty, kteří vlastní část území už po několik generací.
Celé území na pomezí Itálie a Slovinska již po staletí ovlivňuje středomořská kultura, což se projevuje především v gastronomii a architektuře. Jablečný sekt z údolí Lavanttal je korutanskou odpovědí na italské frizzante. Hojnost jezer svádí k rybolovu a samozřejmě i ke konzumaci úlovků. Vyhlášenou delikatesou jsou zde hlavně pstruh a siven. Další korutanskou specialitou jsou takzvané kasnudel, kapsičky z těsta plněné masem nebo tvarohovo-jablkovou náplní. Středomoří v této části reprezentuje i architektura. Například na budování Klagenfurtu se podíleli italští stavitelé. Najdete tu proto parky osázené klasickými stromy i palmami. Mě zaujala na hlavním náměstí devítitunová kašna ve tvaru draka, takzvaného lindwurma. Monument připomíná pověst o založení města, kdy skupina statečných mužů zabila u nedalekého jezera okřídleného draka.
Japonští osadníci
Z hlavního města mířím vstříc alpské panenské přírodě, směrem k jezeru ¬Faaker See, které má nejčistší vodu v ¬Korutanech. Chystám se zde přenocovat. Všechny superlativy z letáků, které jsem si cestou k jezeru nastudoval a považoval za přehnané, nemohly vystihnout to, co jsem uviděl na vlastní oči. Alpské štíty se dotýkaly modrého nebe, sem tam halily své vrcholy do mlžného oparu a pod nimi se leskly průzračné vody jezera. Scéna jako z reklamního prospektu vybízela ke koupeli pod otevřenou oblohou. Tento přírodní wellnessový zážitek jsem si nemohl nechat ujít.
Po snídani se vydávám k Affenbergu, Opičí hoře, pod hradem Landskronem, místu, kvůli němuž jsem se tam vydal. Je to soukromý park, kde žije okolo sto čtyřiceti makaků japonských. Jak jsem zjistil od ošetřovatele Maxe, všechny opičky, kdysi dovezené z Japonska, se perfektně aklimatizovaly na alpské prostředí. Aby ne, vždyť ve své domovině díky hustému kožichu přežijí i v mrazech, při kterých jiní živočichové hynou zimou. Makakové se dokážou pro potravu prohrabat i skrz více jak metr tlustou sněhovou vrstvu, což samozřejmě v landskronském podhradí nemají zapotřebí. Jejich jídelníček je pestrý, někteří si potrpí na sladké brambory, jiní na bambusové výhonky či ovocné plody, nebo si makakové jen sednou a dají si trávu. Sledování těchto zvířat v přírodě prokázalo jejich vynalézavost. Pokud zjistí, že je něco nezbytné, osvojí si nové způsoby chování a dál je pak využívají. K tomu se váže i úsměvný příběh, který mi Max vyprávěl. Rodina Gaubatzů, majitelů parku, plánovala chov makaků, a tak investovala veškeré finanční rezervy do pořízení pozemku, stavby ohradníků, zázemí pro zvířata a všeho, co bylo potřeba. Po otevření parku ale zjistili, že nemají peníze na reklamu. Pomohla jim však náhoda. Učenliví makakové okoukali během návštěv ošetřovatelů, jak se otevírají dvířka výběhu, a v nestřeženém okamžiku utekli. Co se zdálo jako katastrofa pro zoopark, stalo se nakonec jeho záchranou. Během akce, při níž se opice odchytávaly převážně na dálnici mezi Klagenfurtem a Villachem, na hlavní silniční tepně na trase do Itálie, Slovinska, a vlastně celého Balkánu, dorazily na místo i všechny zpravodajské televizní štáby. Tak se celý park a jeho svěřenci dostali do prime timu na všech televizních stanicích Rakouska. Byla to pro majitele nejlepší neplacená reklama. Od té doby se Affenberg dostal do povědomí veřejnosti a těší se stálému zájmu návštěvníků.
Ptačí hrad
Tečkou za návštěvou Opičí hory je hrad Landskron, tyčící se nad parkem do sto třiceti pěti metrů. První záznamy o hradu pocházejí z 9. století po Kristu, ale až po přestavbě v 16. století dosáhl svého vrcholu. V té době byl považován za centrum společenského života v zemi, kvůli své poloze byl ale poškozen několika požáry, způsobenými zásahem blesku. Po posledním požáru roku 1812 se už neopravila poškozená střecha hradu, který pak začal chátrat. K jeho rekonstrukci došlo až v roce 1953 a dnes slouží cestovnímu ruchu. V letních měsících se zde například konají přehlídky dravých ptáků včetně ukázek sokolnického umění. Mne nejvíc zaujal sup. Seděl jsem v hradní restauraci a čekal na oběd. Nejprve sup proletěl kolem hradby v mé úrovni asi dva metry ode mě, což bych přirovnal k pocitu, jako by mě těsně minul rogalista, a při druhém kole si sedl na pergolu nad mou hlavou. V tu chvíli jsem již měl svou kotletu na stole a napadlo mě, zda budu muset o svůj oběd svádět boj s tímto opeřencem. Naštěstí sup jen zapózoval a odletěl. A to bylo mé doposud poslední rakouské dobrodružství.
