Pod zubatými vrcholky slovenských Roháčů, na místě, kde dřív nestál ani jeden dům, se podél horského Studeného potoka rozrostla oravská dědina. Není to ale vesnice původní. Její stavby byly přesunuty ze všech oravských regionů a tvoří takovou malou Oravu v jednom, na dvaceti hektarech. Základní kámen vesnice byl položen v roce 1967 a o osm let později je skanzen zpřístupněn veřejnosti. Většina objektů musela být rozebrána a mravenčí prací zase složena a restaurována. Některé z domů jsou postaveny jen jako repliky podle plánů, obrazů a fotografií. Tak jako ve skutečné oravské dědině jsou tu zastoupeny obytné a hospodářské stavby (domy, usedlosti, komory, seníky, salaš), řemeslnické objekty (kovárna, hrnčířská dílna) i technické stavby (mlýn, valcha, mandl, olejnice). Muzeu dominuje dřevěný kostel sv. Alžběty z 15. století a oživuje jej bohatá etnografická expozice, chov domácích zvířat, pěstování technických a užitkových plodin přibližujících návštěvníkům život na Oravě v minulosti.
Ve skanzenu se pravidelně pořádají výstavy a slavnosti, při kterých ožívají především řemesla. Jako bychom se vrátili na Oravu starých časů. Muzeum oravské dědiny zkrátka žije. Dolnooravský rynek s otevřeným prostorem láká k uspořádání trhů, takzvaná Zamagurská ulice představuje řadovou zástavbu úhledných domů, které vyrůstaly na Valašsku v 15.-16. století. Na vršku nad ulicí jsou rozházené domky goralských pastvin, přizpůsobené drsným podmínkám v horách. Samostatnou částí vesnice je gotický kostel s márnicí a plánovaným hřbitovem. Poslední částí vsi je funkční mlýn s valchou a zahrádky, na kterých se pěstují původní užitkové a technické plodiny.
A jak vypadá taková Orava v jedné vesnici, když ožije slavností a řemesly? Předvedou se tu dvě desítky řemeslníků v krojích a zpod rukou čarují „hrnčiarske, drotárske, košikárske, kováčske“ výrobky, tkané koberce, plechové zvonce, výrobky ze dřeva, obrázky a svíčky ze včelího vosku. Produkci završuje ukázka technických staveb, pak ochutnávka včelařských produktů včetně lahodné medoviny. Jsou slyšet i původní písně a vidět tance v podání folklorních souborů.
Pojďme nahlédnout za dveře a vrátka některých oravských stavení. Zatímco obyčejní rolníci nebo služebnictvo žili v opravdu nuzných podmínkách, v jedné místnosti, někde dokonce na udupané zemi, někteří řemeslníci si mohli dovolit „nadstandard“. Tak třeba dům z Vyšného Kubína představuje interiér vybavený dobovým nábytkem na vyšší sociální úrovni zemanů. V domě sídlila i soukromá latinská škola, kde prý vyučoval známý slovenský básník Pavol Országh-Hviezdoslav.
Zajímavým domem, ze kterého se line rachot, je mandl z roku 1913. V ohromné bedně je celkem dvacet vozů kamene (10 tun) jako zátěž. Mandlovací plocha je vyrobena z hladce hoblovaných trámů tvrdého dřeva. Mezi bednu a trámovou plochu se vkládaly dřevěné válce s namotanou látkou. Mandl uváděl do chodu kůň, který poháněl ozubená kola s převody.
Ukázkou řemeslné výroby je hrnčířská keramická pec z Trstené. Je to zděná pec vymazaná hlínou. Na jedno pálení museli naložit 4 sáhy (1sáh = 1,8965 m) suchého a naštípaného dřeva. Dno pece vystlali střepy, které vytvořily kouřové žlábky. Při jednom pálení mohli hrnčíři vypálit až 3500 kusů keramiky.
Ukázkou bydlení světáka, který byl několikrát za prací v Americe, je dům ze vsi Podbiel. Majitel provedl adaptaci domu a interiér vybavil pokrokovými prvky nábytku.
Asi největším výrobním trhákem oravské dědiny je plátenický dům ze Štefanova z přelomu 18. a 19. století. Ve dvoře tohoto zděného domu dominovala maštal pro koně a plátenické vozy. V té době vrcholila oravská výroba plátna, která se odhaduje na 3 miliony metrů za rok. Vyváželo se do jižních Uher, na Ukrajinu, do Rumunska, Turecka, a dokonce až do Egypta. Každoročně vyrážely kolony vozů s plátnem, aby se vrátily na Oravu se zbožím, které bylo tehdy nedostatkové. Největším obytným domem muzea je šoltýský dům z Rabčic, ve kterém je ústřední místnost, kde se obyvatelé scházeli s rychtářem. Místnosti proto dominuje velký stůl s dlouhou lavicí pro zasedání rady.
Zuberecká architektura je zastoupená pastýřskou kolibou z úpatí Roháčů. Ještě před Vánoci si gazdové z dědiny zvolili svého baču a honebníka, kteří od května do září žili na salaši, kde pásli ovce a starali se o ně. U koliby byl obvykle objekt, ve kterém se ovce dojily a spaly. Valaši vyráběli sýr z nadojeného mléka pomocí syřidla získaného ze žaludků kojených jehňat a telat. Ze sýra vyráběli oštěpky tlačené do řezbářsky opracovaných forem a udili je pod střechou koliby. Legendární žinčicu vařenou ze syrovátky pili z dřevěných vyřezávaných korbelů.
Skanzen oravské dědiny v Brestové u Zuberce ukazuje unikátním a poutavým způsobem život v oblasti staré Oravy. Tento tak trochu bohem zapomenutý kraj měl bohatý folklorní život, jehož součástí byly písně a tance.
