Člověk cestuje od pradávna. Nejprve vyrážel za potravou, za novým domovem a postupem času i ve jménu víry, obchodu či nových objevů. Pro své cesty potřeboval mapu. V Mapové sbírce univerzity Karlovy, která schraňuje největší kolekci map ve střední Evropě, najdeme skutečné poklady.
TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ
Hic sunt leones (zde jsou lvi), tak označovali staří Římané ve svých mapách neprobádaná území. Od antických dob ovšem lidstvo v mapování pokročilo. Jak šla staletí, vytvářel se komplexní obraz dosažitelného světa, latinsky zvaného orbis terrarum, a s ním vznikaly stále dokonalejší mapy. Jako cestovatele mě zajímá historie všeho co s cestováním souvisí, proto jsem se vydal za doktorkou Evou Novotnou, ředitelkou Mapové sbírky Univerzity Karlovy. Sbírka byla založena roku 1891 a vznikla souběžně s Geografickým ústavem. „Jedním z otců zakladatelů byl Jan Kašpar Palacký, syn historika Františka Palackého, ovšem nejvýznamnějším jménem Mapové sbírky je profesor Václav Švambera, podle jehož plánu vznikla,“ říká Eva Novotná. Inspirací či motivací myšlenky pro vznik Mapové sbírky v Praze, byly již existující geografické ústavy v Evropě, ve kterých jsou mapová kolekce nedílnou součástí jejich knihoven.
RUKOPISNÉ ORIGINÁLY
Mapová sbírka sídlí na Albertově, kam se přestěhovala roku 1913, tehdy do nové budovy, jejíž interiér navrhli architekti po vzoru Mapové sbírky Francouzské národní knihovny. Ve své době byla česká sbírka map velice progresivním pracovištěm, stejně jako celý Geografický ústav. „Bohužel stejně jako dnes se i tehdy ústav potýkal s nedostatkem financí. Tenkrát ovšem zapracoval právě profesor Švambera, který se svými kolegy navrhl nově vzniklému Československu, respektive Ministerstvu školství a osvěty, aby Mapová sbírka byla ustanovena jako státní sbírka map,“ dodává Eva Novotná.
Pádným důvodem, na který tehdejší představitelé státu patrně slyšeli, byl fakt, že i Mapová sbírka patří do národního kulturního dědictví obdobně jako Národní muzeum či Národní divadlo. Navíc ji mohl využívat ke svým potřebám diplomatický sbor, státní správa či armáda. Projekt byl podpořen a ze státního rozpočtu získal velkorysou dotaci 15 a 20 tisíc korun. Pro ilustraci tehdejší průměrný plat úředníka činil okolo 150 korun měsíčně. Z této finanční podpory Mapová sbírka pořídila atlasy, mapy, globusy a knihy. V té době proběhla též velká akvizice díky dělení válečného archivu ve Vídni, tehdy putovala do Prahy přibližně jeho jedna třetina, což čítalo mimo jiné 30 tisíc mapových listů třetího vojenského mapování. Navíc po druhé světové válce Mapová sbírka získala fondy ze zrušené Německé univerzity a zámeckých knihoven. „Máme velikou sbírku zkonfiskovaných vojenských map včetně různých unikátů, například jsme jediní v republice, kdo vlastní originální vojenské rukopisné listy 3. vojenského mapování v měřítku 1:25 000,“ říká s hrdostí Eva Novotná.
ZÁKLAD ČESKÝCH MAP
Jednou ze zásadních činností Mapové sbírky bylo vydávání mapových edic starých map. Z nich nakonec vzešlo dílo Monumenta cartographica Bohemiae, komentovaný přehled map zobrazující české území. Vycházelo z map našich nejznámějších kartografů, jakými byli Klaudyán, Aretin, Müller, Criginger a další, kteří jako první mapovali naši zemi. Toto vydání dokonce navazovalo i na mezinárodní edice. Když roku 1936 po odchodu profesora Švambery do důchodu nastoupil na jeho místo docent Kuchař, měl v plánu tuto edici doplnit o část Moravskou, Slezskou a Slovenskou. Práce nebyla snadná a trvala bezmála třicet let, během ní dokonce docent Kuchař objevil například i dávno ztracené či zapomenuté mapy Moravy v pařížské knihovně. Doplněná edice měla vyjít počátkem 60. let 20. století, ale bohužel doba tomu nepřála. Edice nebyla vydána s odůvodněním tehdejší akademie věd, že není dost papíru. Samozřejmě mě napadlo, zda se její vydání neplánuje v současné době. „Rádi bychom, ovšem je to velice nákladné. Například vydání obyčejné knihy přijde přibližně na 100 000 korun, ovšem u mapové edice je vyžadován kvalitní křídový papír a stoprocentně přesný tisk, tudíž by vydání mohlo být i desetkrát dražší, a tomu již náš rozpočet neodpovídá.“ Bohužel práce profesora Kuchaře dodnes leží v depozitu Mapové sbírky, nicméně i tak pan profesor drží jeden evropský primariát. Během své práce dvanáct let vydával specializovaný časopis Kartografický přehled, což byl jediný titul v Evropě, týkající se práce v mapových sbírkách.
DETEKTIVNÍ PRÁCE
Než jsem do Mapové sbírky vstoupil, představoval jsem si její interiér jako něco mezi vetešnictvím a tajným skladem CIA z filmu Indiana Jones – Dobyvatelé ztracené archy. Z tohoto omylu mě vyvedl hned první pohled přes práh. „Není možné, aby sbírka byla jeden velký chaos, ve kterém se vyzná jeden správce,“ opravila mou vizi doktorka Novotná. „I když to v minulosti tak někdy bylo, dnes vše pečlivě evidujeme a katalogizujeme. Bohužel je to práce náročná a zdlouhavá. Po necelých třech letech je zpracováno přibližně 29 000 jednotek, ale odhaduje se, že v depozitu se skrývá asi 130 000 mapových listů, 2000 atlasů a 80 glóbů. Když jsme Mapovou sbírku přebírali, dokumenty byly zaneseny prachem a pálilo sem slunce, čímž exponáty trpěly. Sbírku musíme uchovat i pro příští generace a proto je nyní uzavřena v místnosti s konstantní teplotou a vlhkostí. Do míst, kde jsou nejvzácnější rarity, ani návštěvy nepouštíme.“ Nové katalogizaci zrovna nepomohla snaha o přepis lístkových katalogů z 90. let. Práci tehdy prováděli studenti, z nichž málokdo tušil něco o bibliografickém záznamu nebo o evidenci dokumentů. Kvůli občasnému přemístění některé z map a neuvedení změny v signatuře došlo k tomu, že spoustu artefaktů nelze dohledat, ač ve sbírce jsou. „V současnosti provádíme revizi fondu, popisujeme podle platných pravidel a cenné exponáty digitalizujeme, ale musíme připravovat i speciální metodiky pro kartografické dokumenty. Někdy je to však tvrdý oříšek, obzvláště pokud mapy nejsou datované. Potom se odhaduje podle působení nakladatele, tiskové techniky, jakou je mapové dílo tvořeno, uměleckého zpodobnění, zobrazeného území či historického stylu jazyka.“
PRAKTICKÁ ŘEŠENÍ
„Dnes máme k dispozici satelity a snímky z vesmíru, ale jak postupovali první kartografové,“ zajímalo mě, ještě než jsem Mapovou sbírku opustil. „První mapy vznikaly z prozaických důvodů, sloužily správním účelům již v Mezopotámii či Egyptě, aby se vědělo, co komu patří a jak to zdanit. Při bojích se pro strategické přesuny užívaly mapy vojenské. K vyměřování sloužily míry odvozené od lidského těla a k zakreslování metoda `a la vue, česky od oka, tedy například pomocí výhledů z hor. Zajímavý je jeden z příběhů Jana Amose Komenského, který cestoval podle první mapy Moravy od Fabricia, ovšem neustále podle ní bloudil. Nakonec si mapu překreslit sám podle svého pozorování. Po svém odchodu do exilu ji vydal a mapa se používala dalších 100 let.“ Druhý dotaz se týkal historických map, respektive na jejich směřování. Středověké mapy měly přeci jih nahoře a sever dole. „To bylo praktické řešení, mapy se dělávaly jako cestovní, přičemž na cestách byl používán sluneční kompas. Když pak poutník šel, byl jih na vrchní straně mapy, aby si nestínil slunce tělem. Pokud by byl na jižní polokouli, řekněme v jižní Africe, měl by jistě mapu tak, jak ji známe dnes.“
