Dne 28. října 1999 byl prezidentem republiky vyznamenán medailí Za hrdinství plukovník in memoriam Karel Pavlík. Jeho příběh zná už málokdo. Malá epizoda našich dějin, jíž byl tehdy ještě ne čtyřicetiletý kapitán Československé armády hlavním hrdinou, upadla v zapomnění, stejně jako jména většiny jejích dalších aktérů. Příběh onoho dne chci vyprávět právě ze vzdoru k tomuto zapomnění, všem, kteří věří, že nás Hitler získal bez jediného výstřelu.
NETUŠILI, ŽE JSOU JEDINÍ
Byl nevlídný a sychravý podvečer. V Czajankových kasárnách v Místku, zbudovaných z objektu bývalé továrny, panoval napjatý klid. Bylo něco před šestou. Vojáci III. praporu 8. pěšího pluku „Slezsko“, kteří zde byli ubytováni, se věnovali rutinním záležitostem. Většina z nich narukovala k praporu 1. března a zvykala si na vojenský režim. V kasárnách právě probíhal kurz polského jazyka, který vedl poručík Martínek a účastnilo se ho i několik důstojníků. Mezi nimi také velitel 12. kulometné roty kapitán Karel Pavlík. Jeden ze členů stráže na bráně tou dobou zvedl límec svého kabátu a zadumaně pozoroval ve tmě mizející motocykly. Snažil se o jejich identifikaci. Marně. Ve chvíli, kdy jim začal věnovat svou pozornost, byly již příliš daleko. Jejich průjezd ho nijak nepřekvapil a nepřikládal mu zvláštní význam. Domníval se totiž, že jde o motorky českých četníků. Přesto o nich po konzultaci s ostatními strážnými podal hlášení. O jaké šlo vlastně motorky, si strážný uvědomil až po chvíli. To již ale cílil svou pušku vz. 24 na německého důstojníka, který se k němu blížil od motocyklu se sajdkárou. Na ní se protahoval řidič, za kterým se krčil „civil“, jenž motorku i skupinu nákladních a osobních automobilů, které ji následovaly, navigoval. „Stůj, kdo tam!“ zakřičel strážný směrem k důstojníkovi a ohryzek mu poskočil pod řemínkem helmy. Na místo odpovědi třeskl výstřel z pistole, kterou Němec chvatně vytáhl z koženého pouzdra u pasu. Kulka se těsně smekla po řemínku u pravého ucha strážného, jenž nečekal na další komunikaci a vystřelil. Důstojník zavrávoral a padl k zemi. Kolem německých vozidel v ten okamžik začalo henžení – stejně jako v oknech kasárenské budovy. Bylo úterý 14. března 1939 a hodiny na strážnici ukazovaly čtvrt na sedm. Několik členů III. praporu 8. pěšího pluku se rozhodlo splnit svou vojenskou povinnost a bránit svou vlast. V tu chvíli ještě netušili, že jsou jediní.
PATOVÁ SITUACE
Střelba z ručních zbraní se mísila s německými povely vystupujících a kryjících se příslušníků 84. pěšího pluku ze sestavy 8. pěší divize Wehrmachtu vedené generálem Kochem. Park v sousedství kasáren se rázem zaplnil rozmísťujícími se Němci. Záblesky z oken kasáren odpovídaly na palbu z německých automatů. V patře kasáren se rozštěkal lehký kulomet. Druhý ho záhy doprovázel dávkami ze střechy. Střelba obránců přikovala Němce k parkové zeleni. Několik vojáků Wehrmachtu se sice pokusilo překvapit obránce po střechách, nebyli však úspěšní. Jakýkoliv pokus o výpad z parku byl rychle likvidován střelbou dobře krytých obránců. Šachovou terminologií se situace po prvních minutách boje dala hodnotit jako pat.
„TY ZMŮŽEME“
Vraťme se ale do chvíle, kdy před kasárnami padly první výstřely, po kterých vyběhli účastníci kurzu polského jazyka vedeni kapitánem Pavlíkem. Pavlík se nechal informovat o situaci a začal organizovat obranu. Rozdělil rotní zbraně. Pušky, pistole a dva lehké kulomety. Kriticky málo bylo ale nábojů. Českoslovenští vojáci obsadili okna kasáren a spustili palbu na útočící Němce. Kapitán Pavlík obsadil jedno z oken s lehkým kulometem a druhý kulomet poslal na zubatou tovární střechu kasáren. Kromě povelů povzbuzoval obránce slovy: „To nic, ty zmůžeme!“ Po úvodním německém náporu palba z parku na okamžik utichla. Obránci, kterým docházelo střelivo, vyčkávali nervózně na svých postech. Před kasárnami leželo několik bezvládných těl příslušníků Wehrmachtu. Ve chvilce klidu řešil kapitán Pavlík nastalou situaci s poručíkem Martínkem. Chvilku dokonce zvažovali podniknutí výpadu z kasáren, ale k jeho provedení chyběly zbraně. Klid v německých pozicích ale netrval dlouho a následovala druhá vlna německého útoku.
JEDINÉ MÍSTO, KDE SE BOJUJE
Němci osvětlili kasárny silnými světlomety a vpřed vyrazil německý obrněný vůz. Střelba obránců pod vedením kapitána Pavlíka byla stále řidší, docházelo střelivo. Velitel praporu podplukovník Štěpina ze své kanceláře telefonicky zjišťoval situaci u ostatních útvarů a dozvěděl se, že Místek je jediné místo, kde se bojuje. Ve chvíli, kdy německý útok začal být podporován protitankovým dělem a první výstřel proletěl oknem jeho kanceláře a vyrval v zadní zdi asi metrový otvor, pochopil, že obrana kasáren je neudržitelná. Ve tři čtvrtě na sedm proto vyvěsil ze své kanceláře bílou vlajku, zhotovenou z bílé kazajky číšníka důstojnického klubu a násady od koštěte, a vydal rozkaz k zastavení palby. Po půl hodině boje zavládlo mrazivé ticho.NA PŮLI CESTY
Mezi kasárnami a parkem se po chvilce sešel podplukovník Štěpina s velitelem německého útoku k dojednání podmínek. Po krátkém jednání velitel praporu nařídil všem československým vojákům ponechat zbraně a vybavení na místě a nastoupit na nádvoří kasáren. Se svými spolubojovníky nastoupil před kasárna i velitel obrany kapitán Pavlík. První a poslední boj s německými uchvatiteli byl dobojován. Výsledkem byli dva lehce zranění českoslovenští vojáci, 6 až 16 mrtvých německých vojáků (přesné číslo není známé) a desítky zraněných na německé straně včetně důstojníků (podle pozdějšího hlášení německého štábu zemřelo při obsazování Moravy a Slezska celkem 21 německých vojáků, přičemž většinu ztrát lze předpokládat právě v Místku).
Němečtí vojáci krátce nato kasárna obsadili a československé vojáky pak nechali dlouhé hodiny stát pod samopaly u pomníku legionářů. K dalším střetům už nedošlo, protože 15. března 1939 ve tři hodiny třicet pět minut vydal ministr národní obrany generál Jan Syrový na příkaz prezidenta a vlády armádě rozkaz, aby nebyl nikde kladen odpor okupačním jednotkám, a všichni velitelé dostali za povinnost vyčkat příchodu německých vojsk a podrobit se jejich pokynům. Po sedmé hodině ranní obsadily německé jednotky Mělník, v půl deváté byly v Pardubicích. Kolem desáté hodiny přijeli první Němci do budovy Ministerstva národní obrany v Praze-Dejvicích a krátce nato dorazili i na Pražský hrad. O půl jedenácté byla obsazena Čáslav, v poledne se okupanti objevili v Uherském Hradišti. Postupně tak byl obsazen celý zbytek republiky. Německá armáda dokonce překročila slovenské hranice a v prostoru západně od řeky Váh vytvořila tzv. ochranné pásmo. Ve stejný den v sedm hodin večer vjel do obsazeného Pražského hradu sám Adolf Hitler, který o den později vydal výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava. Druhá republika definitivně skončila.
