Býváme mnohdy překvapeni, v jak exotických koutech světa narazíme na české stopy. Naši krajané podnikali cesty do vzdálených končin, aby zde začali nový život. A mnozí se velmi dobře uchytili. To je i případ válečného partyzána a československého vlastence, který uprchl před komunisty do Peru.
Dušan Honke Houfek se narodil 6. prosince 1920 v Praze do rodiny bankovního úředníka. Měl ještě mladší sestru Eugenii, jež v dospělosti zakotvila v Argentině, a bratra Oliviera, který se stal význačným architektem. Projektoval například donedávna nejvyšší budovu republiky, stodevítimetrový mrakodrap na Pankráci. Dědeček býval ředitelem cukrovaru, ovšem jak cukr zasáhne do života malého Dušana ještě nikdo netušil. Klidné dětství a mládí jako by bylo předzvěstí dramatických událostí. Po obecné škole a čtyřletém gymnáziu v pražské Libni studoval na vyšší průmyslové škole letectví a automobilismu v Mladé Boleslavi. Od června 1941 pracoval jako konstruktér v plzeňské Škodovce a vypomáhal i ve mlýně svého strýce v jihočeském Švihově. To už se psala temná kapitola naší historie a nad Čechami a Moravou vlál prapor s hákovým křížem. Strýce mlynáře Němci zatkli po atentátu na Heydricha a odvlekli do koncentračního tábora, odkud se nevrátil. Dušan vytušil, že sám může skončit za ostnatým drátem, a tak se v únoru 1944 s kamarádem vypravili přes Slovensko a Maďarsko na Balkán, kde se chtěli zapojit do protinacistického odboje. Bohužel hned v Budapešti byli zadrženi a putovali jako špioni do zajateckého tábora v Nagykanyzsa. Za pár týdnů se jim spolu s dalšími dvěma vězni podařilo uprchnout, a tak dobrodružná cesta nepřátelským územím mohla pokračovat. Došli do Pitomače na úplném severu Chorvatska, kde vyhledali partyzánský oddíl. Po dvou týdnech již působili u 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova. Technicky zdatný Houfek vystřídal coby řidič několik útvarů. Na frontě bojoval například ve Slavonii, u Drakova nebo Požegy. Z bojů si odnesl jizvu od šrapnelu a zlomené obě nohy, v září 1944 mu nohy nešťastnou náhodou přejelo nákladní vozidlo. Z tohoto zranění se poměrně dlouho zotavoval v Osijeku. Po skončení války se triumfálně se vrátil do své vlasti a plánoval nový život.
Podruhé na útěku
Dušan Houfek se však nevrátil do fabriky, ale využil svých jazykových znalostí (angličtina, francouzština, němčina, španělština, srbochorvatština) a nechal se najmout jako tlumočník pro peruánskou ambasádu v Praze. Spřátelil se přímo s velvyslancem Gonzalem Ulloa a doprovázel jej i při cestách po Československu a Evropě. Dne 18. dubna 1946 Houfek obdržel od prezidenta republiky medaili za chrabrost, v únoru následujícího roku odznak československého partyzána z rukou ministra národní obrany. Ani minulost válečného hrdiny ho ovšem po únoru 1948 neuchránila od problémů. Naopak, vztahy Sovětského svazu s Titovou Jugoslávií se povážlivě zhoršovaly a komunisté považovali veterány z Balkánu za nespolehlivé elementy. Houfka zavřeli, zatím pro výstrahu na tři dni. Pochopil, že musí znovu odejít, tentokrát na mnohem déle. Rozhodnutí bylo o to těžší, že byl ženatý a s manželkou Anežkou plánovali rodinu. Velvyslanec Ulloa, předtím než byl odvolán, přislíbil mladému příteli pomoc se sháněním víza do Peru. Houfek s manželkou se nejprve dostal přes Šumavu „za kopečky“, pak do Paříže, kde odeslal žádost o víza do několika států a pár měsíců musel čekat. Kladná odpověď nakonec přišla z Peru. Za pomoci Výboru sociální pomoci pro československé uprchlíky ve Francii (Comité ďaide sociale aux réfugiés tchécoslovaques en France) se manželé Houfkovi dostali do Neapole a z italského přístavu v únoru 1949 putovali dále přes oceán do neznámých jihoamerických dálav. Na americkou pevninu vystoupili s deseti dolary v kapse.
V říši Inků
Houfek znal tuto zemi jenom z líčení pracovníků peruánského velvyslanectví a samozřejmě coby sídlo dávné incké civilizace. Z odvětví hospodářství se v Peru nejvíce dařilo cukrovarnictví, a tak se na radu českého krajana, kterého potkal v Limě, právě do cukrovarnictví zapojil. Pracoval v metropoli v továrně a od píky se naučil vše o zpracování cukrové třtiny. Prostudoval si dostupnou literaturu, uplatňoval svůj technický talent ve výrobě, kde navrhoval různá zlepšení a inovace. Vypracoval se na vedoucího inženýra podniku. Když se cukrovarnický průmysl začal rozvíjet na severozápadě Peru v okresech Tumán, Cayaltí a Paramonga v provincii Chiclayo, vláda hledala schopné montéry. Houfek se přihlásil a znovu se stěhoval, s chotí i s prvorozeným synem. Divoký a chudý kraj na úpatí And si zamiloval a spojil s ním další léta svého života. V roce 1959 přijal zakázku a odjel do Panamy, kde za několik měsíců pomohl vybudovat čtrnáct cukrovarů, zprovoznit všechny stroje a zaučit personál. Potom se vrátil do Chiclaya a nalezl zde nový domov. Se ženou Anežkou vychoval čtyři děti, Jindřicha (Enriqua), Petra (Pedra), Marii a Ivana. Později se podruhé oženil s o hodně let mladší Peruánkou a počet svých potomků ještě zvýšil. Poctivě pracoval, pořídil si dům ve vesnici Pucalá v údolí Lambayeque, „zlatými českými ručičkami“ získal uznání kolegů v cukrovaru a nové přátele po širém okolí.
Politicky nestabilní situace v Peru vyvrcholila v říjnu 1968 nekrvavým armádním pučem, který vedl generál Juan Velasco Alvarado. Sám se ujal moci a představil ambiciózní reformy ekonomiky a celé společnosti. Velascův nový řád pod označením „Plán Inka“ spočíval v maximálním proniknutí státu do všech oblastí průmyslu, tedy vyloučení cizího kapitálu, znárodňování, v rozsáhlé pozemkové reformě a ve vzniku struktury zemědělských družstev. Také cukrovarnictví v Chiclayo se tedy rázem ocitlo v rukách družstva, jehož zaměstnanci jednomyslně zvolili Houfka předsedou. Produkce rostla a výsledky nebyly vůbec špatné. „Lid“ mu za odměnu svěřil ještě více důvěry. Stal se prezidentem Ústředního svazu zemědělských družstev Peru (Central de Cooperativas Agrarías del Perú), tedy jakýmsi vrcholným státním manažerem. Ač peruánskému hospodářskému zázraku rychle docházel dech, cukrovarnictví pod Houfkovým dohledem nadále zůstávalo tahounem. Dosahovalo vysokých výnosů a vyhnuly se mu neefektivní zásahy jiných, málo kompetentních správců. Režim generála Velasca usiloval o přátelské styky a obchodní výměnu s východním blokem, a tak se Houfkovi splnil sen znovu navštívit Československo. Ač byl v archivech StB veden jako emigrant, z titulu své funkce byl v roce 1972 pozván coby vážený host Škodovými závody, kde ostatně jako mladík začínal, na inspekci elektrotechnického vybavení, které objednala vláda Peru.
Seňor dobrodinec
Další z experimentů nalézt třetí cestu mezi komunismem a kapitalismem v peruánském podání korporativistického družstevnického systému nedopadl zrovna podle představ. Velasco byl odstaven a jím zavedené reformy postupně zrušeny. Nadále vládla armáda a technokraté, než se moc po prezidentských volbách v květnu 1980 vrátila do rukou civilní vlády. Jedním z efektů rozsáhlých změn se stala i vlna privatizace. Podnikavý Houfek využil příležitosti a zprivatizoval pětatřicet hektarů pozemků v Pucalá. Dal práci desítkám lidí, postavil nemocnici a několik škol, v nichž umožnil studovat dětem z nejchudších rodin. Nikdo jiný se nezasloužil o prosperitu a zlepšení životních podmínek obyvatel kraje tak jako on. Český velkostatkář v Peru propojil cukrovary v sedmi okolních vesnicích a dokázal mistrně využít všech skromných výhod, které půda a podnebí na úpatí hor poskytovaly. Využitím prastarých kanálů z inckých dob mohl i přes nepříliš četné dešťové srážky, dostatečně zavlažovat třtinová pole, a tak sklízet plodinu namísto jinde obvyklých dvanácti měsíců až po osmnácti měsících, aby dostatečně uzrála a obsahovala více cukru. A podnikům se velmi dařilo.
Za léta dřiny, kdy viděl, jak Pucalá vzkvétá, mohl rozlehlé hospodářství svěřit dětem a v důchodu se více šetřit a věnovat zálibám. Především byl milovníkem velkých automobilů. V jeho vozovém parku se vystřídaly značky Ford, Chrysler i DeSoto, které úzkostlivě opečovával. S oblibou podnikal odpolední projížďky, a když míjel vesničany pracující na polích, uctivě ho zdravili, muži snímali klobouky a děti nadšeně mávaly. Sen~ora Houfka každý znal a vděčil mu za mnohé. Houfek sbíral starožitnosti a rodinné sídlo v Pucalá připomínalo muzeum. Mezi exponáty byly například i lampy ze starých lokomotiv, honácká lasa z Argentiny, kopí z Habeše, domorodé šaty z Tanzanie nebo úlomky malých nádobek a dávné artefakty, které našel v okolí. Byla zde četná naleziště a často sem přijížděly archeologické výpravy a bohužel i tlupy vykradačů. Jejich cílem nebylo získání předmětů z doby Inků, ale nalezení pozůstatků ještě starší civilizace, záhadného království Mochiků, existujícího mezi prvním a sedmým stoletím našeho letopočtu. V roce 1987 byl zhruba v pětimetrové hloubce uvnitř kopce Huaca Rajada v areálu jednoho z Houfkových cukrovarů učiněn historický objev. Prokazatelně šlo o dlouho hledanou bájnou hrobku pána ze Sipánu. Místo posledního odpočinku mocného vládce poddaní zasypali mnohem větším množstvím zlata, než kolik se skrývalo například v egyptských pyramidách. Houfek si jako majitel pozemku mohl činit nárok na určitá procenta odhadní ceny nalezeného pokladu. Rozhodl se však splatit dluh Peru, které mu kdysi jako utečenci dalo domov, a vzdal se podílu ve prospěch státu. Dnes na místě nálezu stojí několik muzeí a přijíždějí sem davy turistů.
Návštěva doma
Ne všichni poúnoroví exulanti měli to štěstí jako Dušan Honke Houfek, který se dožil pádu železné opony a navštívil svobodné Československo a mohl trávit nostalgické chvíle v milovaných historických zákoutích Prahy. Svým dětem vyřídil občanství a s bratrem si vynahrazovali ztracené roky. Natrvalo se však nevrátil. Zakořenil již na druhé straně světa a nechtěl opustit rozvětvené příbuzenstvo a přátele v Pucalá.
Neuvěřitelný životní příběh patriota, válečného hrdiny a mistra cukrovarnického umění kdysi zaznamenali v krátkém filmu televizní dokumentaristé z Kavčích hor. Na zasloužené knižní zpracování však stále čeká. Pan Dušan Houfek zemřel 22. dubna 2008 ve věku sedmaosmdesáti let.
