Mnoho podob má nevelká země při pobřeží Severního moře. Můžeme ji klidně nazvat zemí dřeváků a větrných mlýnů. To je obrázek tradičního Nizozemska, který přežívá hlavně v muzeích a skanzenech jako součást významného turistického byznysu. Podobně netrefíme vedle, řekneme-li země sýra a tulipánů. Můžeme se tu samozřejmě obdivovat typicky placaté krajině země na vodě, symetricky sevřené v korytech kanálů a průplavů, zpomalit v mírumilovné atmosféře fríského venkova a nezastavit se ve víru excentrického velkoměsta Amsterodamu. Naslouchat historii hovořící skrze starobylá města a vesnice. Výstavné kupecké domy zde samy vypovídají o bohatství a moci, získaných v průběhu předcházejících staletí. Kulturní dědictví v podobě bohatých uměleckých sbírek na straně jedné a vymoženosti techniky na straně druhé. Dřeváky i mikročipy. Bavoráky i oprýskané bicykly. Jemné tahy štětců holandských mistrů a mohutné přehrady a protipovodňové hráze. To vše v prostoru svobody a tolerance, otevřeném uprchlíkům a vyděděncům. Každý si tu může beztrestně koupit lehké drogy. Šestnáctiletý kluk prohlásí muzeum sexu za atrakci pro puberťáky, kterou viděl jako žák základní školy, a to nejspíš ještě během školního výletu. Žije přeci v jedné z nejuspořádanějších společností na světě! V národě cyklistů, bruslařů, jachtařů a vyznavačů zdravého způsobu života. Ještě jeden šálek kávy? Vyrazit za další atrakcí! Každý si v Nizozemsku najde něco svého. Byznysmen uzavře obchod, a “technománička” propaří noc v rotterdamském klubu Ruut Tompot…
U MOŘE
Suchozemce jaksi bytostně přitahuje moře, a tak i naše první kroky vedly právě sem. Pěšky trvá cesta na pláž z centra Renesse čtvrt hodiny, a kdybychom měli kola, jsme tam prakticky ihned. Takhle musíme projít výstavnou vilovou čtvrtí, obejít několik kempů s karavany a bungalovy a překročit “kobližky” od koní, na nichž se projíždějí turisté. Moře sice ještě není vidět, ale šumění vln, poletující rackové a písek, který mi vítr zavál do očí, dávají tušit jeho blízkost. Musím však ještě překonat poslední překážku, několik metrů vysokou písečnou dunu. Tyto duny, řídce porostlé křovinami a travinami, se táhnou podél celého pobřeží Severního moře a po staletí slouží jako ochranná hráz proti jeho rozbouřeným vodám. Počasí se odpoledne sice umoudřilo, přesto jsem snad jediný, kdo se jde při západu slunce vykoupat. Nejsem tady ale úplně sám. Mnoho lidí se ještě v podvečer prochází po pláži a nechává se ovívat přímořským větrem. Shodím ze sebe všechny věci a běžím vykonat očistnou koupel. Dvacet metrů od břehu se zastavuji, voda mi sahá stále někam ke kolenům. Moře je zde totiž mělké, jak vlny za přílivu a odlivu odnášejí písek z pláží od pobřeží. Intenzita tohoto procesu je přitom taková, že obnova pláží je nutná každé dva až tři roky.
Dlouhé písečné pláže v okolí čtrnáctitisícového Renesse využívá v sezoně až desetinásobek lidí – zahraničních návštěvníků. Celé město dnes proto žije výhradně z turistického ruchu. Zdá se, že si už každý druhý obyvatel vydělal na vlastní jachtu. “Od června do září se nezastavíme,” říká majitelka jednoho penzionu. “Se svými sousedy se setkáváme až v zimě, kdy máme dovolenou. Jachty tady patří většinou německým hostům, my máme menší loď vhodnou k rybaření,” vysvětluje skromně.
Vyrážíme do centra, kterému dominuje kostel uprostřed náměstí. Útulné bary, restaurace, diskotéky, herny s převážně německými důchodci či další zařízení na výrobu zábavy nám však nic neříkají, vracíme se brzy zpět. Chvilku se ještě pleteme do cesty cyklistům, než si uvědomíme, že vlastně nekráčíme po chodníku, ale po jejich stezce. Cyklistické stezky vedou jako dvojčata podél krajnic snad všech silnic v Nizozemsku. Pokud nevedou úplně mimo vozovku, odlišuje je od silnice obyčejný pruh barvy. Jezdci na kolech se asi na metrovém pruhu aut bát nemusejí. Odpovědnost za případnou havárii nese totiž vždycky řidič auta. I my si proto dáváme bedlivý pozor na mnohdy bláznivou jízdu milovníků tohoto způsobu dopravy. A že jich je v Nizozemsku jako máku! Holanďany si asi bez kola nelze ani představit. Prohánějí se na nich po placaté zemičce snad hned poté, co se naučí chodit. A pokud jim kolo nikdo neukradne, jezdí na něm dnes a denně. I v pokročilém věku, když už je pro ně obtížné řízení auta, usedají Nizozemci do sedel bicyklů. Vždyť co se v mládí naučíš…
NA HRÁZI
V Zeelandu vždy nevládla taková idylka jako během naší návštěvy. Nízké pobřežní hráze se tu opakovaně protrhávaly. Ničící záplavy měnily zem v bahnité nížiny a vyháněly obyvatele pryč po celá staletí. Mnozí lidé si ještě dnes pamatují noc z 31. ledna na 1. února roku 1953, kdy mohutná bouře zvedla hladinu Severního moře o více než čtyři metry. Hráze v Zeelandu se protrhly na více než 200 místech najednou a divoká slaná voda s bahnem zaplavila 200 tisíc hektarů země. I přes okamžitou domácí a zahraniční pomoc zahynulo během této osudné noci 1835 lidí, 72 tisíc jich muselo být evakuováno. Celá země byla v šoku. Jediné, o čem nikdo nepochyboval, bylo odhodlání, že toto se už nikdy nesmí opakovat! A tak se Nizozemci pustili do největšího vodního díla na světě – přehrazení většiny mořských ramen v provincii Zeeland.
Jedeme na přehradu v zátoce Oosterschelde. V tematickém parku Vodní svět Neelte Jans a informačním centru Delta Expo máme možnost dozvědět se nejen o historii stavby hrází Delta projektu a hráze Oosterschelde, ale i o koloběhu vody na Zemi. “Přehrazení zátoky Oosterschelde snížilo pravděpodobnost velkých záplav z častosti jednou za osmdesát na jednou za čtyři tisíce let, a její vybudování trvalo deset let,” říká Ted Sluiter z informačního centra, který se sám na stavbě přehrady a unikátním projektu Delta podílel. “Nejvyšší prioritou byla bezpečnost zdejší krajiny. Lidé si však byli vědomi i toho, že slaná voda je pro zátoku Oosterschelde také nesmírně důležitá. Zdejší území je bohatým zdrojem obživy pro milion a půl stěhovavých vodních ptáků. Chov ryb v zátoce, lov ústřic, mušlí, mlžů, a celý navazující průmysl i obchod by byly stavbou také ohroženy!” vypráví Sluiter. Z celonárodní diskuse se proto zrodil plán ponechat přehradu v některých místech částečně otevřenou. Zátoka Oosterschelde zůstala volně spojená s mořem pomocí propustných přehradních vrat, která nebrání přítoku vody při přílivu, a lze je během špatného počasí uzavřít. Tento ekologický aspekt zvýšil náklady na stavbu asi o 4,5 miliardy marek!
Pobíháme po hrázi ve snaze ulovit co možná nejlepší záběry. Připadám si jako mraveneček, který se vydal prozkoumat jez na Berounce. Masa vody naráží na pootevřená přehradní vrata a vytváří zpěněné válce vln na druhé straně. Možná právě teď tudy proplouvají hejna ryb, aby si odpočinuly v poklidnější zátoce. Obdivujeme se stavitelskému umění Nizozemců i rozvaze, díky které dokázali zachovat přirozené přírodní prostředí zdejší fauny a flóry.
NIZOZEMSKÉ VESNICE
“Ve Volendamu se vám bude určitě líbit. Kromě toho, že to je rodiště slavných fotbalistů a zpěváků, je to také asi největší holandská atrakce po Amsterodamu. Japonci, kteří přijedou na týden do Evropy, se v této malebné vesničce určitě nezapomenou zastavit,” řekli nám na rozloučenou naši noví přátelé z Rotterdamu. Měli jsme již sice určité představy o nizozemské “vesnici”, bývalá rybářská vesnička v severním Holandsku nám však přichystala další překvapení. Představy vzaly za své. Jako bychom dostali nafackováno. Holandská vesnice se totiž vůbec nepodobá klasické české vesnici s mrtvou návsí, několika procházejícími se husami, jednou hospodou a obchodem se smíšeným zbožím. Vesnice zde vypadají spíše jako vilová předměstí velkých měst, kam se omylem zatoulaly kravky. Výstavné kostely, luxusní obchody, restaurace a kavárny jsou jejich samozřejmou součástí. Všechny domky jsou úhledné, vyšperkované, s velkými okny bez záclon, které jakoby ruší hranice mezi ulicí a bytem. Na minimálním prostoru v nich je umístěno maximum předmětů, pozůstatek věčného boje o půdu a její využití. Vše charakterizuje smysl pro prostor a jeho utváření. Za okny jsou vystavovány sošky, kaktusy, keramika. Ale žádné kýče, spíš pravý porcelán. Nenápadná dokonalost a péče o čistotu hraničí až s uniformitou. V každé takové vesnici lze naštěstí objevit vždy něco specifického, co vybočuje z roviny těchto zobecňujících charakteristik.
Volendam je katolická vesnice, proslulá ve světě svými tradičně krojovanými obyvateli. Ve starém přístavu je dnes opravdu živo, stejně jako na hlavní ulici na vrcholu staré mořské hráze. Kdysi působili rozruch hlavně rybáři, kteří se sem vraceli se svými úlovky. Dnes to jsou turisté, ti okupují všudypřítomné obchody se suvenýry a snack bary. Proplétáme se mezi davy návštěvníků, z nichž mnohé spíše než starobylé domy ve vesnici přitahují luxusní moderní jachty, kotvící v přístavu. Když však sejdeme po schodech z bulváru dolů, ocitneme se v jiném světě – v labyrintu úzkých uliček a jednopatrových cihlových domků s dřevěnými štíty. Ženy v černých šatech s barevným límcem a pruhovanou zástěrou, typickém volendamském oděvu, a další krojované obyvatele spočítáme na prstech jedné ruky. Můžeme se tu však s nimi, samozřejmě za úplatu, vyfotografovat či si kostým pro fotografování zapůjčit.
Marken je kalvinistický protějšek Volendamu, přísně se zde dodržuje sabat a charakteristické místní kroje, zdobené kytičkami, lidovými vzory, proužky a křížky, se tu nosí pouze při speciálních příležitostech. Vesnička leží na bývalém ostrově, který je od roku 1957 spojen hrází s pevninou. Rozbouřené moře v minulosti hnalo vodu často až do úzkých uliček, všechny domy jsou tu proto dřevěné a stavěné na kůlech, aby mohla voda protékat pod nimi. Dnes, když záplavy již nehrozí, zastavěli mnozí lidé prostor pod zelenobíle nebo černě natřenými domky, aby získali více místa. Nahlédnu do vnitřku jednoho z domů, místnost připomíná pokojíček pro panenky. Zaujmou mne zdobené truhly, kam se ukládají tradiční kroje. Žena, která tu sedí v kroji, má vlasy schované pod typickým čepcem. Údajně si vlasy zpevňuje ne vlasovým gelem, ale pouhou cukrovou vodou. Muži nosí zase široké černé kalhoty se stříbrnými knoflíky. V barevném přístavu nasávám atmosféru bývalého ostrova. Zdá se mi, že si Marken i přes popularitu u turistů zachoval více ze své autentičnosti a půvabu než turistický Volendam.
DŘEVÁKY A VĚTRNÉ MLÝNY
 Starobylé město Edam se proslavilo hlavně tradiční výrobou sýra, který byl po něm pojmenován (EIDAM). |
Volendam a Marken jsou jedny z mnoha vesnic a měst ležících u břehů sladkovodního jezera IJsselmeer, dřívějšího Zuiderzee. Býval to přílivový záliv Severního moře, sahající až k Amsterodamu. V roce 1932 byl přehrazen 32 kilometrů dlouhou hrází (Afsluitdijk), spojující provincie Severní Holandsko a Frísko. Přehrada změnila život statisíců lidí kolem bývalého zálivu. Známá rybářská městečka Hoorn, Edam a Enkhuizen, odkud v 16. století vyplouvaly do zámoří všechny námořní lodě, naprosto změnila svou podobu. Z rybářů se stali dělníci, technici vodních staveb, inženýři a úředníci. Rozsáhlé odvodnění ploch na bývalém mořském dně dalo zemi novou půdu. Na poldery přišli noví sedláci a chovatelé skotu. Ostrovy Urk a Marken byly spojeny s pevninou. O hrdinných zápasech obyvatel s rozbouřeným mořem se dnes dozvídáme už jenom díky starým příběhům. Tradice dávných dob, kdy IJsselmeer bylo ještě Zuiderzee, přežívají v přírodních muzeích a skanzenech, jako Zaanse Schans nebo Enkhuizen. Tady vidíme, jak se z jednoho kusu špalku vyrábí klompen – dřeváky, jeden ze symbolů Holandska. Můžeme je sice vidět v každém městě, kde jsou nedílnou součástí sortimentu stánků s upomínkovými předměty, na ulici je však jejich klapot slyšet jen výjimečně. To, že majestátní větrné mlýny, tyčící se jako majáky nad krajinou, nepomáhaly v minulosti pouze udržovat výšku vodní hladiny v kanálech, ale například během druhé světové války varovaly lidi před nálety a útoky, se dozvídáme také v těchto muzeích: “V minulosti byly mlýny ústředním bodem pro celé okolí. Mlynář dával prostřednictvím pozice křídel stojícího mlýna lidem vědět, co se děje v místní komunitě. Pokud zastavil křídla těsně předtím, než dosáhla horizontální polohy (přicházející – veselá poloha), znamenalo to, že se zde odehrává nějaká radostná událost, například narození potomka.” Smrt v komunitě se zase vyjadřovala zastavením vertikálního křídla těsně za nejvyšší pozicí (jdoucí – smuteční poloha). Když se pak křídla zastavila v horizontální a vertikální pozici, chystal se právě mlynář pustit se do práce. Jestliže hodlal delší dobu odpočívat, zastavil mlýnská křídla do “X”.
COFFEE SHOPY A ČERVENÉ LUCERNY
Jedeme po dálničním obchvatu Amsterodamu a málem pějeme oslavné ódy na zdejší řidiče a dopravu vůbec. Sporťáky, limuzíny i veteráni silnic jedou pěkně za sebou předepsanou rychlostí. Spěchat se nevyplácí. Pokuty za překročení rychlosti jsou příliš vysoké, radary s fotoaparáty na každém kroku. Že jedeme jednu chvíli pod vodou a v dáli jako by se projížděla po poli loď? Jsme přece v Nizozemsku, všechno je možné. Například hlavní silnice a dálnice nikdy nevedou přímo středem města, ale obloukem se mu vyhýbají. Samozřejmostí jsou pěší zóny a všemožné silniční retardéry nutící řidiče přibrzdit na nejvyšší povolenou rychlost, pokud si nechtějí rozbít spodek svého auta. V Amsterodamu zaparkujeme v centru nedaleko hlavního nádraží. Město má tisíce lákadel, proto se s Pepou rozdělíme a jdeme si každý svou cestou. Moje kroky zamíří tentokrát do Čtvrti červených světélek, jedné z nejstarších částí města.
“Kokain? Extázi? Chceš nějakej kokain nebo extázi?” osloví mne na ulici černošský dealer drog. Jako by právě vypadl z nějakého newyorského slumu. Na sobě má umaštěné kalhoty a odřenou koženou bundu, v ruce jako jediné zavazadlo rozpadající se igelitovou tašku. Tvář má podivně sevřenou, cuká mu v koutcích úst a rozšířené zorničky těkají v žlutém bělmu ze strany na stranu. “Mám Mitsubishi, kus za 25 guldenů. Že jsi to ty, dám ti jich 5 za stovku,” snaží se mi udělat nabídku. Odbudu ho tím, že u nás lze všechny drogy sehnat za poloviční cenu, a snažím se dozvědět něco víc o černém trhu s drogami ve městě. “Tady všichni sjížděj kokain. Celý město v tom jede. Snadno se sem dostane mezi nákladem lodí, který přijížděj do našich přístavů. Největší kšefty tu maj ale fízlové. Představ si, že se ztratilo 150 kilo čistýho koksu přímo na policejní stanici! Co s tím asi tak udělali? Kdybys něco potřeboval, jsem tady každej den,” končí rozhovor. Všimne si ještě mého fotoaparátu a dodá: “Tady nefoť, jinak skončíš i s foťákem v kanále. Když budeš mít štěstí, tak tě fíci možná vylověj.” Procházím se po úzkých uličkách čtvrti nevěstinců a prostitutek a připadám si chvílemi jako někde v Bangkoku. Bílé, černé, hnědé, ale snad nejvíce žluté holky se nakrucují v erotickém spodním prádle za velkými skleněnými tabulemi oken. Kolem očumují houfy zvědavých turistů, málokdo sem přišel proto, aby si užil. Předvádění se ve výkladech je prvořadá turistická atrakce. Holky ve výlohách si nikoho nevšímají, to by člověk musel projevit opravdový zájem.
Čtvrť tvoří nejen sex shopy, živá sex show a “muzea” sexu, kterých je tu jako hub po dešti, je zde také soustředěno nespočetné množství coffee shopů, heren, barů, obchodů s nezbytnými zbytečnostmi a třeba i tetovacích salonů. Hash-Marujuana Museum demonstruje dávnou historii vztahu člověka a konopí. Hned vedle je Sensi-Seed Bank, kde se prodávají všechny možné odrůdy konopných semen a rostlin. Tato “banka” je jediným oficiálním prodejcem některých nejlepších – co do obsahu účinných látek – druhů semen, jako například Northern Lights. Za dalším mostem se nachází jedno z nejznámějších míst Čtvrti červených světélek – sex divadlo a erotický klub Casa Rosso, a kousek opodál erotické muzeum. Nevím, kam se dívat dřív, jestli nalevo nebo napravo. Zářivé neonové reklamy vyzývají ke vstupu a slibují nevšední zážitky. Hubené náctileté kočičky vedle dam ve středních letech, jak z Rubensových obrazů. Člověku je jich až líto. Zatočila se mi z tohoto panoptika hlava, a tak se jdu uklidit do jednoho z místních barů. Samozřejmě že jsem vlezl rovnou do coffee shopu!
Tato speciální kavárna, kde si můžete koupit a rovnou vykouřit konopí (marihuanu) nebo hašiš, nevypadá sice nejvábněji, ale určitě tu nenarazím na drogové dealery z podsvětí. Materiál ke kouření tady stojí od patnácti do pětadvaceti guldenů za gram, čím lepší, tím dražší. Ten, kdo si neumí sám ubalit, může si koupit i poctivého jointa. A když si dá člověk kafe nebo pivo, může kouřit i vlastní modely. Některé head shopy nabízejí i množství druhů psychoaktivních houbiček a extází na přírodní bázi. Toto vše se klidně děje přímo před zraky policistů. V psychedelicky pomalované kavárně pozorují kuřáci konopí venkovní mumraj. Ke stropu stoupá nasládlý kouř a v místnosti zní poklidné rytmy reggae. “Jsem šťastnej, že žiju v Holandsku,” usměje se místní prodavač a potáhne z obrovského jointa ze směsi hašiše a tabáku. Americký turista, kouřící zde beztrestně z dýmky čisté konopí, mu může státní úředníky, kteří tolerují prodej a užívání lehkých drog, jen tiše závidět. Možná že skupinka konzervativně oděných pánů středního věku, která sedí u stolu vedle, si sem zrovna odskočila z jednoho takového úřadu odpočinout po namáhavém pracovním dni.
U VENKOVANŮ NA JACHTÁCH
Cestou po hrázi do Frísku máme pocit, jako bychom jeli po mořské hladině. Jedeme do země, která má ojedinělé postavení mezi zbývajícími nizozemskými provinciemi. V minulosti byla jádrem království, rozkládajícího se od Oldenburgu až po Bruggy, jehož obyvatelé, Frísové, se od okolních zemí lišili jazykem, vzhledem i kulturou. Šedesát procent z dnešních šesti set tisíc obyvatel mluví vlastním jazykem, fríštinou, která je více podobná angličtině než nizozemštině. Zdejší kraj má venkovský ráz, pro který jsou charakteristické velké zemědělské usedlosti roztroušené mezi zelenými lány úrodných pastvin protkaných sítěmi průplavů a odvodňovacích kanálů. Louky spásají početná stáda skotu (80 % nizozemského skotu pochází právě z Fríska). Pouze malá část pozemků je obdělána, pěstují se na nich nejrůznější druhy brambor.
Jedeme podél pobřeží jezera IJsselmeer, po trase Makkum, Workum, Hindeloope a Staveren. Projíždíme po vedlejších silničkách, které často vedou po vrcholku hráze a kde se stěží vedle sebe vejdou dvě osobní auta. Jedeme pomalu, tady nikdo nespěchá.
Zdá se, že jedinou činností zdejších obyvatel je posedět dopoledne nad šálkem kávy v jedné z mnoha půvabných kaváren a restaurací, a pak donekonečna opravovat a zdobit štíty, fasády a okna domů vrstvami nových nátěrů, zakrývajících i ty nejmenší možné vady na jejich kráse. Polední slunce dává signál potomkům svobodných námořníků, že je čas zvednout kotvy a vyrazit na projížďku. Z přístavů vyjíždí jedna loď za druhou, a za chvíli je jezero pokryté bílými trupy jachet a plachetnic, plovoucích jen tak pro radost jejich majitelů. I my symbolicky zvedneme kotvy a spěcháme do Arnhemu.
HOREČKA PÁTEČNÍCH NÁKUPŮ
To snad není možné! My jedeme dolů… tady mají snad i kopce!
Co na tom, že to je jen mírné, táhlé stoupání a klesání silnice zalesněnou krajinou v okolí Arnhemu, když je to asi vůbec první převýšení, které po devíti dnech v Holandsku vidíme. Vzpomněl jsem si tehdy na pumpaře ze Zeelandu, jak mi s hrdostí v hlase říkal: “Náš Mount Everest (Vaalserberg) je vysoký 323 metrů nad mořem!” Tehdy jsem se jen pousmál, jak Nizozemci nazývají každý hrbolek vyšší než padesát metrů kopcem, ale teď se z toho pocitu jet nahoru a dolů upřímně raduji. Asi jako se mohou radovat jenom Holanďané, když napadne jednou za čas na duny u pobřeží Severního moře sníh a oni se po nich mohou nahoru a dolů prohánět na běžkách.
Arnhem se poněkud liší od měst, která jsme zatím navštívili. V jeho okolí se v roce 1944 odehrála významná bitva druhé světové války, a většina památek byla zničena. Po Rotterdamu druhé válkou nejvíce poničené město země je dnes “obyčejné” město jako stovky podobných. Leží na dolním Rýnu, ale v centru byste kanály spočítali na prstech jedné ruky. Ani starobylé domy či historické památky nejsou tím hlavním, co tvoří kolorit města. Moderní centrum je vlastně jedna velká pěší zóna se spoustou obchodů, kaváren a nákupních středisek. Nepřipadalo by mi to vůbec zajímavé, kdyby zde nebylo tento podvečer tak nezvykle živo. “Dneska je tu koopavond,” prozrazuje mi místní prodavač tajemství koncentrace lidí v Arnhemu, která je srovnatelná s množstvím zahraničních turistů na pražském Staroměstském náměstí. “Každý čtvrtek je ve velkých městech prodloužená prodejní doba, nakupovat sem jezdí hodně lidí z okolí.”
Nákupní den má však daleko do obrazu nějakého davového šílenství, mnohem více mi připomíná obřad a společenskou událost zároveň. Lidé nahlížejí do výkladních skříní na jedné straně ulice, aby se na konci otočili a šli po druhé straně zpátky. Korzují v několika proudech sem a tam, až zaplní celou ulici, že jen zkušený cyklista nebo řidič malého motocyklu má šanci mezi nimi prokličkovat. Když už lidé vstoupí do obchodu, tak si určitě něco koupí. Ještě předtím se však zastaví na šálek dobré kávy v jedné z mnoha otevřených kaváren a restaurací. Kávu a nakupování totiž Holanďané bytostně milují. Bez kávy si snad ani nedovedou život představit. Pijí ji od rána do večera, nabídnutí šálku kávy přichází na řadu hned po pozdravu a optání se na cestu.
Z obchodů a kaváren zní hudba, z indonéských restaurací se linou exotické vůně vybraných pokrmů. Pepa dostává chuť na speciality z darů moře, které nabízí jedna z místních restaurací. “Ještě zítra sem zaskočím a dám si pořádně do nosu,” rozhoduje se. To, že bude následující den zírat pouze na stažené rolety, ještě netuší. Po koopavondu se tady totiž odpočívá, horečka večerních nákupů se přesouvá do malých měst a vesniček.
Denní světlo už dávno vystřídal svit pouličního osvětlení, přesto se venkovní zahrádky okolních barů a restaurací stále více zaplňují. Ani po deváté večer, kdy už je většina obchodů zavřena, se tady s návratem domů nespěchá. Stoly zabírající celé náměstí, jsou do posledního místa obsazené. Vaří se káva, balí tabák, chladí nápoje. Pro někoho večer teprve začíná.
PŘÍRODA A ATRAKCE PO HOLANDSKU
“Safari park je jednou z nejstarších atrakcí Burger’s ZOO,” vysvětluje místní průvodkyně. “Pokud chce zoologická zahrada přitahovat návštěvníky, kterých sem přijede 1 300 000 ročně, musí pro ně každých pět let připravit novou atrakci…” Díky rozsáhlým zásahům člověka se z původní nizozemské flóry zachoval jen nepatrný zlomek. Jenom asi o jedné setině území lze hovořit jako o krajině člověkem nedotčené (oblasti močálů těsně u hranice Nizozemska a Dolního Saska). Neporušena jsou také rozsáhlá vřesoviště, duny a pobřežní mělčiny. Původní smíšený les, kde převládaly duby a břízy, je zachován již jen místy a rostou v něm hlavně borovice. Více jak dvě třetiny území pokrývají louky, zahrady a pole. Lidé si těžce vydobyté a vzácné půdy velice váží a přísně si ji také brání. Všechny pozemky jsou buď oplocené, nebo jinak chráněné. Na velice málo místech lze jen tak sejít z ulice a zmizet ve volné přírodě. Nizozemci však dokáží využít i této “nevýhody”. Budují různé parky, květinové zahrady a zábavní střediska. V Nizozemsku je celkem 8 národních parků a více než 10 000 hektarů chráněných krajinných oblastí. Za přírodní rezervaci byla prohlášena i nejnižší část oblasti rekultivované země provincie Flevoland, kterou tvoří louky, zahrady a pole.
Procházíme obřími skleníky, ve kterých se simulují přírodní poměry jihoamerické pouště a tropického pralesa. “Tady vidíte největší nizozemský vodopád.” Samozřejmě umělý. V Safari parku jsou od nás nejbližší zvířata vzdálena asi sto až dvě stě metrů, což nás trochu štve, vždyť podobných zoologických zahrad existují ve světě stovky. Ale zase tu mají největší akvárium s mořskou vodou na světě! Nevadí, že není ještě zcela dokončené, davy návštěvníků sem proudí tak jako tak.
V lákání turistů na tyto druhy atrakcí jsou Nizozemci skutečnými mistry. Zeedierenpark Harderwijk je největší mořský zoopark v Evropě s delfináriem (představení cvičených delfínů, lvounů, tuleňů) a lagunou, kde lze pozorovat její podmořský život. Mořský park umožňuje navíc návštěvu projekce trojrozměrného filmu Mořský sen, výzkumného střediska chovu delfínů a odpočinkové pláže Veluwestrandt. Ve vodním parku Duinrell vybudovali zase největší toboganovou síť v Evropě a kromě toho dalších tisíc lákadel, zejména pro děti. Samozřejmostí jsou ohromné kempy a ubytovací prostory, zábavy totiž není nikdy dost, tak proč si jí neužít co nejvíc právě tady třeba na rodinné dovolené?
Procházíme se umělým květinovým rájem v Keukenhofu, kocháme se krásou vyšlechtěných rostlin a jejich naaranžováním mezi vodotrysky a fontánami. Posadím se na odpočívadlo a zpod keře zní meditativní japonská hudba. Pozoruji zběsilé pobíhání turistů s fotoaparáty a mám z toho všeho najednou takový divný pocit, že pomalu přestávám rozlišovat mezi skutečným a umělým, mezi přirozenou touhou bavit se a poznávat a naaranžovanými možnostmi zábavy, tak jak ji masově prezentují v Nizozemsku.
Naštěstí má tato země mnoho tváří. Každý si může sám vybrat tu, která mu nejvíce vyhovuje a pro kterou mu stojí za to se do malé země při pobřeží Severního moře vypravit.
NIZOZEMSKO
OFICIÁLNÍ NÁZEV:
Nizozemské království (Koninkrijk der Nederlanden); zahrnuje vlastní Nizozemsko a v karibské oblasti Nizozemské Antily (Nederlandse Antillen) a ostrov Aruba. Jméno Holandsko, jak je Nizozemsko často nazýváno, se vztahuje pouze na historické území někdejšího hrabství Holland, které se stalo jádrem pozdějšího státu.
STÁTNÍ ZŘÍZENÍ:
konstituční monarchie s parlamentním systémem vlády, hlavou státu je od roku 1980 královna Beatrix I.
ROZLOHA: 41 864 km²
POČET OBYVATEL: 15,6 milionu
HUSTOTA: 374 obyvatel na 1 km²
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA: muži 75 let, ženy 80 let
HLAVNÍ MĚSTO: Amsterodam
SÍDELNÍ MĚSTO VLÁDY: Den Haag
ÚŘEDNÍ JAZYK: nizozemština
NÁBOŽENSTVÍ: katolické (36 %), protestantské (26 %), další náboženství (7 %), nevěřící (31 %)
ADMINISTRATIVNÍ DĚLENÍ NIZOZEMSKA:
12 provincií – Drenthe, Flevoland, Friesland, Gelderland, Groningen, Limburg, Noord-Brabant, Noord-Holland, Overijssel, Utrecht, Zeeland, Zuid-Holland
STÁTNÍ SVÁTEK: 30. 4. Den oslav královny
MĚNA: gulden, 1 NLG = 100 centů
DĚJINY NIZOZEMSKA
Do roku 400 bylo dnešní Nizozemsko součástí velké římské říše, ve středověku říše německé – Svaté říše Římské. Místní šlechta se těšila značné svobodě, rozvíjela se řemesla a obchod. Nizozemsko se skládalo ze skupiny autonomních vévodství, hrabství a biskupství, která se v 16. století sjednotila s dnešní Belgií a Lucemburskem v jeden celek a připojila se k velké Burgundsko-habsburské říši. Ve stejné době přijímá nizozemská buržoazie na severu kalvinismus. Osmdesátiletá válka proti Španělům za nezávislost donutila Holanďany prozkoumávat nové oblasti objevovaného světa. V roce 1602 byla založena holandská Východoindická společnost, první veřejná akciová společnost na světě. Dohoda z roku 1609 o příměří mezi Spojenými provinciemi a Španělskem znamenala uznání nezávislosti nového státu. Mezinárodního uznání suverenity Nizozemska bylo dosaženo až po skončení třicetileté války v Evropě v roce 1648.
Sedmnácté století, nazývané někdy zlatým stoletím, přineslo zemi velký rozkvět. Nizozemsko se v té době stává jednou z nejmocnějších námořních a obchodních mocností Evropy, kde převážně vládnou obchodní města. V roce 1621 byla založena Západoindická společnost, pověřená kolonizací Ameriky (založení Nového Amsterodamu – New Yorku, kolonie na území dnešní Brazílie).
Francouzská revoluce a armády císaře Napoleona znamenaly konec republiky Spojených nizozemských provincií, která byla připojena k Francii. Po pádu Napoleona (1813) se Nizozemsko stalo nezávislou monarchií, tvořenou Belgií, Lucemburskem a Nizozemskem. V roce 1815 vzniká Nizozemské království a je vyhlášena nizozemská ústava. Oddělením jižních, katolických provincií Belgie a Lucemburska od severních, protestantských v roce 1830 dostalo Nizozemsko svoji dnešní podobu.
Neutrální Holandsko bylo uchráněno běsnění první světové války, okupace Německem za války druhé (1940-1945) však zemi velmi poškodila. Po válce vzniká celní unie mezi Belgií, Nizozemskem a Lucemburskem (Benelux), země přijímá Marshallův plán poválečné obnovy Evropy s pomocí USA. Nizozemsko patří k zakládajícím členům OSN a Evropské unie. Až do druhé světové války mělo Nizozemsko několik kolonií. V roce 1949 vstupuje Nizozemsko do NATO a uznává nezávislost Indonésie. V roce 1954 se Nizozemské Antily a Surinam staly rovnocennými partnery Nizozemska, které řídí zahraniční vztahy a obranu. V roce 1963 Nizozemsko ztrácí Západní Irian, v roce 1975 se stává Surinam nezávislou republikou a v roce 1986 se stala Aruba (část Nizozemských Antil) samostatnou zemí patřící ke království.
