Jeden kilometr čtvereční lidského svědomí – ostrov Ngamba. Toho špatného samozřejmě. Na ostrově porostlém deštným pralesem, dvacet tři kilometrů severovýchodně od ugandského města Entebbe, blízko rovníku, obklopená vodami Viktoriina jezera se nachází záchranná stanice pro šimpanze. Místo pro zvířata vyrvaná z jejich původního prostředí, týraná, kupovaná a prodávaná, často určená jako hlavní chod regionální kuchyně. Hledají zde sebe sama a snaží se vytvořit si nové sociální vazby na stejně postižené jedince. Našla svůj ráj na zemi, nebo jen luxusní vězení? Ostrov lidského svědomí
Napsal a vyfotografoval Petr Slavík
„To chcete všechno brát s sebou?“ vykulí oči pilotka malé cesny Nancy Chartermanová a posune nedopalek cigarety z jednoho koutku úst do druhého. „To je strašně těžký a ty seš moc velkej,“ drmolí si pod jemný knír a snaží se vyvážit letadélko neustálým překládáním mých zavazadel z místa na místo. Alespoň posté si povytáhne umaštěné džíny a zaleze za knipl. Travnatý pruh zaříznutý do okolní savany zmizí pod námi, když se cesna odlepí od země. Řeka Ishasha se změní ve stříbrnou nit a hranice s Kongem zůstávají daleko na obzoru. Za několik hodin se pod břichem letadla zaleskne hladina Viktoriina jezera a Nancy bezchybně posadí stroj na přistávací plochu. „Hodně štěstí!“ podá mi ruku a druhou neomylně zajede k pasu, aby si povytáhla kalhoty.Na místě
Řidič Wilderness Safaris na nás už čeká. „Jaká byla cesta?“ zeptá se zdvořile a jeho další slova: „Už jsme tady!“ následují až po hodině jízdy, když zastaví na dvoře poblíž Institutu Jane Goodallové.
„Doktorka Ajarová bude mít malé zpoždění,“ vítá nás jeden z jejích kolegů. „Posaďte se zatím v zahradě!“
Sedíme u stolu ve stínu velkého fíkovníku a já si nervózně kontroluji znovu a znovu všechna razítka o očkování, která jsem prodělal, potvrzení o nemocích, které nemám… tuberkulóza, neštovice, spalničky, žloutenka… Za chvíli je budu potřebovat. Snad je to všechno?! „Omlouvám se za zdržení. Jsem Lilly Ajarová,“ vytrhne mě příjemně modelovaný hlas z napínavé četby očkovacího průkazu. „Můžete mi, prosím, ukázat své dokumenty?“ požádá doktorka a nasadí si brýle jako půjčené od Nadi Urbánkové. Chvíli se mračí do té kupy lejster, než odhalí nádherné zuby v širokém úsměvu. „Je to v pořádku. Váš zdravotní stav a potvrzená očkování vám umožňují vstup do záchranné stanice. Musíme být velmi opatrní. Šimpanzi jsou náchylní k mnoha lidským chorobám a vy se dostanete s jednou skupinou do blízkého kontaktu.“ Když vcházíme do kanceláří, zahlédnu ženu s dlouhými šedými vlasy staženými sponou do culíku. JANE! Chce se mi vyhrknout! „Dobrý den!“ skoro zakoktám. Tvář ženy ale nepatří doktorce Goodallové. „Doktorka Jane tu byla před měsícem,“ odpoví Lilly na nevyřčenou otázku. „Tady jsou její fotky,“ jako by chtěla ukonejšit mé až příliš viditelné zklamání. Legenda ochrany africké přírody se usmívá ze stěn ve společnosti svých milovaných šimpanzů. Pak se od doktorky Ajarové dozvídám, že Ngamba Island Chimpanzee Sanctuary byla založena v říjnu 1998 jako útulek pro šimpanze zachráněné organizací Uganda Wildelife Authority z rukou překupníků zvířat. Jsou zde umístěni jedinci, kteří ztratili šanci na přežití v divočině. Ročně je v Africe zabito pytláky okolo pěti tisíc šimpanzů. Jsou loveni pro maso nebo jako cenný artikl pro černý obchod se zvířaty. Bohužel se objevil nový fenomén, který šimpanze vážně ohrožuje – takzvaný witchcraft (čarodějnická nebo čarodějná živnost, obchod). Části jejich těl se rozprodávají jako magické předměty využívané k čarodějným obřadům. „Obzvláště ceněny jsou části mláďat,“ upozorní doktorka. V očích sympatické ženy hoří ohníčky zloby, když nám ukazuje fotky malých šimpanzů s uřezanými prsty. „Špatně se proti tomu bojuje,“ dodá smutně.
Při loučení u přístavního mola ale opět září energií lidí, kteří věří v to, co dělají.Bili Ostrov doktora Moreau! To přirovnání se na mě přilepilo hned po přistání. Jedna desetina ostrova slouží pro ubytování návštěvníků, personálu a vědeckých pracovníků a je odříznuta od pralesa elektrickým, několik metrů vysokým drátěným ohradníkem. Pozorovatelny připomínají strážní věže. Zóna vstupu povoleného! Zóna vstupu zakázaného! Mříže. Dráty. V půl třetí, přesně jako podle hodinek, přicházejí šimpanzi na odpolední krmení. Vynoří se tiše nebo s hlasitým houkáním z pralesa a posedají si v uctivé vzdálenosti od elektrického ohradníku. Ošetřovatelé jim přes dráty naházejí zeleninu a ovoce. Následují drobné šarvátky a potyčky. S posledním pomerančem mizí lidoopi mezi stromy.
„Vrátí se až večer! Do ubikací. Tady už nic neuvidíte,“ upozorňuje mě černoch v zaměstnanecké uniformě. Po páté hodině se šimpanzi (opět na minutu přesně) vracejí na noc do svých klecí. Ošetřovatelé rozdají misky do rukou natažených skrze mříže. Plní je kaší. Pak přicházejí na řadu vařená vejce. Tváře přitisknuté na ocelové pruty. Prosebná gesta. Za každou tváří příběh. Příběh, který lze nazvat jakkoliv, jen ne hezkým.
CONNIE – zabavena vojenskou hlídkou nedaleko Mbarary společně s několika dalšími šimpanzi. Transport přežila jen ona.
NKUUMWA (Zachráněná) – objevena v kuchyni US Marine House v Kampale (DRC). Na ostrov přijela téměř bez srsti.
MIKA – současný alfa samec skupiny, zabaven v egyptském cirkusu Akefs v Kampale. MEGAN – zkonfiskována nadvakrát. Poprvé ve Rwandě. Následně za podivných okolností prodána znovu, do Moskvy. Odtud se dostala do Itálie, Rakouska a Maďarska. Podruhé zabavena celníky na letišti. „Vás to nezajímá?!“ cítím arogantní podtón v hlase zástupce managera ostrova, když opouštím večerní krmení. „Už jsem viděl dost!!“
Se soumrakem opouštějí ostrov tisíce netopýrů na cestě za potravou, aby se ráno zase vrátily na svá nocoviště. Mě ráno čeká forest walking – procházka se skupinou mladých šimpanzů. Budu mít možnost se dotknout těch obdivuhodných tvorů. „Bohužel do lesa na procházku s mláďaty jít nemůžeme,“ je první informace následujícího rána. „Dvě dospělé samice se nevrátily na noc do ubikací a setkání s nimi by mohlo být nebezpečné!“ vysvětluje ošetřovatel ve chvíli, kdy se soukáme do zelených pracovních overalů. „Půjdeme do ohrazeného výběhu. Dávejte si pozor na tkaničky do bot. Fotografování je zakázáno!“ Vcházíme do výběhu společně se skupinou mláďat, některá jsou už značně odrostlá. Jdeme po kolena vysokou trávou. Studená rosa mi promáčí boty bez tkaniček. V dlani ucítím teplé prsty. Šestiletá samička Bili mě vzala za ruku. Je to úžasný pocit! „Nebojte se. Chtějí se dotýkat, chtějí, abyste se jich dotýkali. Potřebují živočišné teplo a lásku. Moc jí nezažili!“ radí nám ošetřovatel. Sedíme se šimpanzi na jedné z jejich prolézaček. Lisa přišla během několika vteřin o tkaničky do bot. K Robertovi Sassorovi, asistentovi Jane Goodallové, přiběhl mladý sameček, velmi nevybíravě ho praštil a s nadšeným houkáním utekl. Bili se mě od prvních okamžiků nepustila. Leží mi v náručí a nechá se blaženě drbat na břiše. Chvíli se mi hrabe ve vlasech, pak mě něžně kouše do ruky. Sedne si přímo proti mně a dívá se mi do očí. Objeví strup na mém rtu. Vidím, jak je soustředěná. Vztáhne obě ruce k mému obličeji, aby mi nehty zranění vymáčkla. Chytím opatrně její ruce a dám je dolů. Hladím ji po hlavě. Dotkne se rty mé tváře. Opět zvedá ruce, pomalu, nenápadně. Znovu jí v tom zabráním. Proč?! Proč mě odmítáš, člověče? Mám tě ráda! Chci ti pomoct! Vidím na ní to obrovské zklamání. Soustředěně mě pozoruje, jako by chtěla znát odpověď. Náhle se její výraz změní. Vycení zuby a zavříská mi z několika centimetrů do obličeje. Pak už si mě ani nikoho jiného nevšímá.
Vracíme se podél jezera k ubikacím. Jeho hladina stále klesá. Propadám se do písku obtěžkán dvěma šimpanzími výrostky, kteří si mě vybrali za soumara. Do stop prosakuje voda. Slunce začíná hřát. Hledám očima Bili…Zlomená srdce Když vás vzbudí pípání hodinek, drnčení budíku nebo nechutně veselý hlas v rádiu, je to ve většině případů věc nepříjemná, ale nijak vás nepřekvapí. Pokud budí ticho, je to přinejmenším zvláštní. To ráno mě vyhnalo ze stanu ticho přímo hmatatelné, olověně šedé a trochu strašidelné. Mika a Mawa nemlátili do mříží v neustávající snaze dokázat jeden druhému svou nadřazenost. Ledňáčci seděli bez pohnutí na drátěném ohradníku. „Ani ty nekřičíš?“ vyčítal jsem orlovi jasnohlasému, kterého jsem objevil dalekohledem v koruně stromu skloněného nad hladinu jezera. Jeho volání je jedním z nejkrásnějších zvuků africké divočiny.
„Loď přijede dříve, pane.“ Josefův hlas je prvním reálným zvukem toho divného rána.
„Co se děje, Josefe?“
„Blíží se bouře,“ zašeptá starý černoch a sápe se po mých zavazadlech.
„Necháš to bejt,“ plácnu starce přátelsky po zádech. „Už jsem ti říkal, že nejsem holka.“ „To nejseš,“ bublá to v černochovi, „nebo ošklivá,“ a to už se řehtá nahlas. „Ale šéf by se zlobil, kdyby tě viděl, jak to neseš sám,“ dodá tiše a rozhlédne se, jestli ho nikdo neslyšel. Motorový člun už kotví u mola. Hladina jezera je hladká a tmavá. „K tomu se nesmí dostat voda,“ upozorňuji lodivoda, když ukládáme fotografické vybavení pod sedadlo. „Objektiv vezmu k sobě,“ nabízí Lisa a strká si mou čtyřstovku pod nepromokavou bundu a pláštěnku. Na pevninu se s námi vrací i čtveřice, která na ostrov připlula sotva před hodinou. Nutí je k tomu počasí. „Rychle, rychle,“ pobízí je personál ostrova do lodi a nervózně sleduje oblohu. To stejně nestihneme, napadne mě, když vidím šedivou hradbu mraků rychle se přibližující po jezeře. S prvním zakašláním motoru dopadají i první velké kapky. Příď člunu se zvedne, rozřízne hladinu a zamíří na jihozápad. Na hřebenech vln se objevují první bílé čepičky. Vítr sílí. První větší vlna přeskočila příď člunu a rozstříkla se po tvářích cestujících. Otočím se na Lisu, která mi ukazuje, že objektiv je v pořádku. Pokusí se o úsměv. Není nic slyšet. Bouře krade slova přímo od úst. Přede mnou se choulí starší Francouz do mé pláštěnky. Jeho žena si sundala kapuci a nechává si vmetat kapky deště větrem do tváře. Zdá se, že se usmívá. S každou další vlnou jako by věkový rozdíl mezi nimi rostl.
Voda v očích mi rozmazává profil krásné Francouzky, obrysy lesbického páru Australanek na přídi i neprostupnou clonu šedi ženoucí se po jezeře. Z těch mokrých a beztvarých obrazů mi náhle vystupuje obličej Bili, tvora, kterého jsem zklamal, jehož projev náklonnosti (jsem svázán konvencemi civilizace) jsem odmítl. Vidím i ruce bez prstů žadonící skrze mříže o vařená vejce, smutné oči domácích mazlíčků, kteří vyrostli a stali se nepohodlnými, i jizvy těch, kteří unikli z drátěných ok pytláků. To jsou mé obrazy Ngamba Islandu – ostrova zlomených srdcí.
Šimpanzi
* Patří mezi lidoopy společně s gorilami, orangutany a gibbony.
* 98,4 procenta DNA šimpanzů je totožných s lidskou, to je činí druhem nejbližším člověku.
* Do rodu Pan patří dva druhy – šimpanz (Pan troglodytes) žijící v 21 afrických zemích a bonobo (Pan paniscus), který žije pouze na území Demokratické republiky Kongo.
* Šimpanz se vyskytuje ve čtyřech poddruzích:
Pan troglodytes verus
(západní Afrika)
Pan troglodytes troglodytes (centrální Afrika)
Pan troglodytes schweinfurthii (východní Afrika)
Pan troglodytes velerosus
(Kamerun).
* Šimpanzové žijí v tlupách o 20 až 100 jedincích.
* Dožívají se až 50 let.
* Živí se převážně ovocem, hmyzem a vajíčky. Nezřídka se stává, že loví jiné druhy opic, zvláště guerézy. K chytání termitů, otvírání ořechů nebo k pití vody používají nástroje.
* Za soumraku si stavějí hnízda ve výšce 6 až 25 metrů, která si vystýlají. * Tlupa je vedena nejsilnějším samcem.
