Ostrov modrých ještěrek

Zuří druhá světová válka a německé ponorky občas pronikají s neuvěřitelnou lehkostí až k pobřeží Jižní Ameriky a ostrovům v Karibském moři. Zdá se, jako by je někdo navigoval. Američané byli nuceni pročesávat Velké a Malé Antily a hledat špiony, i když jde o tak pohodová místa, že připomínají spíš ráj na zemi než operační prostor moderní války. Našli ho mezi Jamajkou a Nikaraguou na jednom z ostrůvků a skalnatých útesů, které ani nemají jednotné jméno a málokomu z nás něco připomínají. Na nejvyšším bodě ostrova Providencia naváděl německé ponorky vysílačkou. Cestička na nejvyšší horu ostrova (550 metrů nad mořem) vede mezi ploty chovatelů dobytka a bavlníkovými keři, které upomínají na slavnou minulost před několika staletími. Lemují ji jistě endemické stromy „caksboards“ čili árboles de hormigas (mravenčí stromy). Průvodce, který se na mě přilepil a nedal se odbýt, mi vypráví, že každoročně v červnu začíná podivná přírodní událost – krabi se slézají z hor a lesů, samičky jdou do moře naklást vajíčka a samečci je doprovázejí. Na břehu se samičky postaví na zadní nohy a se samečkem shrabují vajíčka z bříška do moře. Přitom dochází k jejich oplodnění. Za čtrnáct dní vlny příboje přinesou miliony malých krábků, kteří peláší do lesů a hor. Musejí přejít silnici a lidské usedlosti a cesty, které zpravidla zaplní až do neskutečné půlmetrové výšky. Zastaví i dopravu. Mladí krabi se nacpou do všech děr, ucpou kanalizace, odpady, vlezou do umyvadel, do láhví, zaplní auta, motory, a dokonce lidem, kteří spí, vlezou do uší. Jsou černí, modří, červení. Všichni jsou strašně rychlí. Historka to byla hezká a hlavně skutečná. Cestou vzhůru přibývalo palem a asi za hodinu a něco jsme byli nahoře. Tak tady operoval německý špion ve druhé světové válce. Stále tomu nemohu uvěřit. Ostrůvek několik tisíc kilometrů vzdálený od těžce zkoušené Evropy se také zapsal do dějin nejděsivější války a byli zde dokonce zástupci obou válčících stran. Z vrcholu se dá pozorovat celý zelený ostrov, jak je ponořen do modrého moře a obkroužen bílou parádou pěny korálových útesů. Samotné ostrovy byly objeveny roku 1527, podle některých zdrojů již roku 1510, Alonsem de Ojedou a tehdy se také poprvé objevily jejich názvy na mapě Carta Universal od anonymního autora. Další historie ostrovů je dost nepřehledná, zájem o ně se střídal s nezájmem. Dodnes láká turisty a dobrodruhy na ostrov hlavně jméno piráta Morgana. Stále se mluví o jeho pokladu, je po něm pojmenovaná podivuhodná skála na pobřeží Santa Cataliny za vojenskou baštou a při kopání základů domů se tu občas najdou morocuta, starobylé španělské mince získané při pirátských nájezdech, ale i drobné šperky, jako kříže vykládané smaragdy. Ostatně sám znak Providencie je výmluvný a hlásí se k odkazu korzára: z truhlice plné diamantů vystupuje kotva a kříž s nápisem (už ne tak připomínajícím pirátskou tradici) Amor y paz. Jacky lizard San Andrés je jakýmsi letoviskem Kolumbijců, kteří sem létají výhradně kolumbijskými leteckými společnostmi i na víkendy (z jiných okolních ostrovů žádné letecké spojení neexistuje a Kolumbie si i touto cestou udržuje své výsadní postavení). Oceňují přitom nejen věčné slunce a nízké ceny osvobozené od všech cel (v roce l953 byl San Andrés vyhlášen kolumbijským prezidentem Gustavem Rojasem Pinillou svobodným bezcelním přístavem). Navíc je tu klid a bezpečí, protože nebezpečná guerilla zůstala daleko za vodou. Původně se na San Andrés jezdilo třeba jen za nákupy, ale mohutně rozšířený kontraband časem umožnil založit řady bezcelních obchodů a celých trhů, takzvaných sanandresitos, také po celé kontinentální Kolumbii a tím to skončilo. Ostrov se tak proměnil především na jakousi „továrnu na bronz“ u krásumilující Kolumbijky. Řady hotelů a obchodů lemujících celé pobřeží potvrzují, že masová turistika ničí nejen Karlův most, protože i tady se panenská příroda stala velmi brzy druhořadou. Naštěstí je tu právě Providencia, ostrůvek o dvaceti kilometrech čtverečních, ležící dalších osmdesát kilometrů severně, který si vyhlédl i německý špion. Kolumbijská vláda se rozhodla tady zamezit výstavbě hotelů, takže jsou zde pouze nízké dřevěné domky ostrovanů v tradičním stylu karibské architektury a bungalovy pro omezený počet turistů. Žádný cizinec, ale ani Kolumbijec z kontinentu nemá právo koupit si tu pozemek. Jistým sítem návalů návštěvníků je i samotná letecká doprava zabezpečovaná pouze několika lety denně českými letadly L 410. Přivítá vás ostrov, kde má na rozdíl od San Andrés či jiných karibských ostrovů hlavní slovo příroda. Kruhovou dopravu kolem něj zabezpečují staré americké koráby silnic a kamionety s dřevěnými lavicemi. Místní kreolští míšenci mluví řečí, která názorně dokládá zdejší složitý a převratný vývoj. Je to podivuhodná směsice španělštiny a angličtiny obohacená mnohými indiánskými a africkými výrazy. Vnitrozemí je divoké a těžko přístupné a návštěvníci o ně nemají zájem. Na nejvyšší vrchol ostrova je třeba vystoupat kolem domků rybářů, přes zarostlá políčka hospodářských usedlostí s kokrhajícími kohouty a chrochtajícími černými vepříky, a prodíral jsem se vyschlým řečištěm plným obrovských balvanů k téměř desetimetrovému čelu lávového proudu. Znamenalo to asi dvouhodinovou cestu přes tůňky se smaragdově zářícími ledňáčky a pichlavé křoví plné mravenců s velkými kusadly, kteří mně uštědřili řadu pálivých kousanců. Z vrcholu skály je pohled na strhující moře, o kterém Kolumbijci prohlašují, že má sedmero nejrůznějších modrých odstínů. Špion tu měl oslnivou podívanou. Modrou barvu moře jako by si přivlastnily i ještěrky slunící se na rozpálených černých lávových kamenech. Nejsem zoolog, ale modrá barva jistě není u plazů příliš rozšířená, vždyť doslova přitahuje pozornost! Jacky lizards, jak jim zde říkají, jsou velmi plaché a těžko se fotografují. Staly se pro mne ale symbolem ostrova. Je spalující vedro, osvěžení naštěstí nabízejí plody tamarinda. Jejich hnědá hmota v dlouhých luscích je nakyslá a mají tvrdé černé pecky, ze kterých místní ženy dělají náhrdelníky pro děti. Tamarindo je velký akátový strom a roste po celém ostrově. Samozřejmě, že leckoho by mohla zlákat malinká jablíčka stromu manzanillas, lákavě žlutá a sladká, ale do dvaceti minut by zemřel. Možná je ale používají ke svému tajemnému řemeslu místní huabiyas – čarodějnice, které své umění tradují až z černé Afriky. Ostatně sám název je africký. Želva a šampus k obědu Místní ostrované, isle~nos, ale na ochranu přírody moc nedbají. K večeři nám klidně přinesli i uvařenou sladkovodní želvu, místními nazývanou hicotea, s kůží s červenými puntíky. Manželka ji odmítla. Když jsem okusoval její silné nohy s černým masem, musel jsem uznat, že je velice chutná. Jak ale maso stydne, lojovatí. K želvě tu podávají mafafu, rýži ve vlastní šťávě a pivo Peroni (co dělat, lepší italské pivo než žádné). Vyvrcholením byl italský šampus, samozřejmě teplý – jakási děsivá kombinace vycházející z podivné akulturace či snad globalizace, protože si zřejmě mysleli, že vše dohromady představuje vrchol gurmánství podivných bělochů. Ženě jsem pak jen vysvětlil, že nemohu odmítnout něčí pohostinnost (i když pak po nás domorodci chtěli 40 000 pesos). Naštěstí nedošlo na leguány a jejich vejce. Ostrov navíc nabízí kokosové mléko, hlízy ~name (jamy) a manihotu, banány, kukuřici a vepřové maso. Velké pozornosti se těší zejména vepřové ocásky. Zřejmě ještě významnější jsou ale potraviny mořského původu. Navykli jsme si chodit v podvečer do malinké restaurace čtyři krát čtyři metry stojící na vysokých kůlech nad mořským příbojem. U jednoho z nich bývala přivázána rybářská bárka přivážející úlovky z moře a o pár metrů výše se z nich už připravovala večeře. Byla to opravdu božská lahůdka, kterou bychom si nikde na světě, ani na latinskoamerickém kontinentě, nemohli s lehkým srdcem dovolit, nemluvě o pravidelné konzumaci. Vrcholem dobrot byla jistě krabí klepýtka a k tomu opečená juka! Vše vařil a servíroval starý černoch s prošedivělými vlasy, říkali jsme mu mistr Mac, a když jsme se sblížili a začali si povídat, svět jako by se opět zmenšil. Tento již osmdesátiletý chlapík kdysi také bojoval za svobodu evropských národů v druhé světové válce. Dostával dvě stě dolarů měsíčně, což si dodnes nemůže vynachválit. Navíc se vyučil kuchařem. Protože nebyl rekrutem přímo z USA, může za odměnu dodnes on i jeho děti volně vstoupit na území USA a navíc zdarma studovat na kterékoliv univerzitě. Na pláži Playa de Roca v Aguasdulces (Fresch Water Bay) asi půl hodiny od Lazy Hill (San Felipe) sídlí ve skalách na okraji poloprázdné pláže rodinka velkých černých ještěrek. Ze svého pozorování okolí se nenechají vyrušit ani naší blízkostí. V moři, kde klid ochraňují hradby korálových útesů vzdálených asi jeden kilometr, tušíme podle jejich stínů tiše a ladně se vznášející obrovské rejnoky. Nikde žádné davy turistů, žádné bazény a létající padáky, ani čoudící autobusy a mořské skútry. Na pláži stojí jeden z mála malých hotýlků, opět se pyšní názvem piráta Morgana. Černá tabule láká k obědu na národní jídlo Providencie rondón, tedy mořskou rybu s mořskými hlemýždi a kraby, s prasečími ocásky, jukou, ~name, to vše v kokosovém mléce. Kolem ostrova Ostrov se dá z Aguadulce objet na loďce. Teprve z moře je vidět přírodní skalní útvar Morgan’s Head s hlavou pověstného bukanýra. Z mostu mezi oběma ostrovy se dá vyběhnout do pirátské pevnosti Fuerte Aury s několika zrezivělými děly. Na dřevěném mostě malí kluci všem ukazovali nádhernou obrovskou červenou hvězdici. Turistům ji odmítli prodat, protože ji ulovili jen proto, aby ji odnesli dál od nich do vody za Santa Catalinou. Že by přece jen výchova k ochraně životního prostředí začala přinášet první výsledky? Je ještě ráno, pár isle~nos uklízí pláž na Manzanillo a sbírají kokosové ořechy do kolečka. Kokosové palmy, které se odvážně nahýbají nad mořské vlny, jsou prostorem pro dovádění místních kluků, kteří si do korun natahují provazy a hamaky, houpou se tu, ale i odpočívají a spí. Hamaka je prostě báječný vynález a mezi palmami nemá chybu, zvláště když vane pobřežní bríza. O návštěvníky se stará rodina bydlící v chýši na kůlech pár metrů od břehu. Místní mladý černoch s úpravou vlasů `a la rasta zde žije s velmi sympatickou blondýnkou z Londýna, Angličanka jak řemen a navíc hezká a příjemná, on vaří, ona servíruje a kasíruje a o kus dál si hraje jejich snědá holčička s pletí černošky, ale s blonďatými kudrlinkami a světle zelenýma očima. V šest večer už jsem ale byl na procesí Via crucix se čtrnácti zastaveními. Je totiž Semana Santa, velikonoční týden. Po procesí se lidé i z daleka scházejí na svatou mši se svatým přijímáním a jako vždy v tom nejlepším, co mají na sebe. Přijíždí i hlučná motorka, na které se vezou čtyři osoby. Úplně vzadu se tísní malá holčička, která si ještě za jízdy čte v Bibli, aby se nazpaměť naučila svoji roli. V kostele hučí větráky ze všech stran, otevřenými dveřmi přicházejí potulní psi a děti, kteří se všude mezi modlícími promenují. Nemohl jsem si odpustit myšlenkovou reminiscenci na Ježíšova slova, která vybízejí dospělé, aby nechávali přijíti jejich dítka k němu. Tady to vylepšili – děti si hrají na zemi kostela společně se psy. V deset večer psy vyženou a kostel zavřou. Isle~nos si dál bez ohledu na diplomatické přestřelky mezi Kolumbií a Nikaraguou užívají každodenního slunce a moře, gurmánských pochoutek, místo usilovné práce se spíše věnují svým záletům a plození krásných dětí, které v sobě stále nesou fyziognomické rysy karibských ostrovanů se znaky negroidní, europoidní i mongoloidní rasy, zpívají své žalmy, pijí chladivou coco-loku a našim svárům a problémům se jen smějí. Je jim mimo jiné zcela jedno, jestli budou patřit tam, anebo tam. Budou vždy ostrovany žijícími svůj ostrovní život, který jim občas můžeme jen a jen závidět.