Když jsem se ptal Tunisanů, v čem je Džerba jiná než tuniská pevnina, dostával jsem různé odpovědi.
“Na Džerbě žijí nejbohatší Tunisané. Někteří z nich sice odejdou na pevninu, ale když se chtějí oženit a založit rodinu, vrátí se sem, protože tady ještě najdou tu správnou tradici,” říkal mi taxikář, který mě vezl na jih ostrova.
“Tady na Džerbě si člověk nepřipadá provinciální. Žije tu všehochuť lidí: vedle Tunisanů i Alžířané, Berbeři, ale i Francouzi, Němci – hned kousek vedle původní farmáři zvaní Menzelové. Prostě takový malý New York nebo Berlín,” smál se tuniský muzikant, který má sám za ženu Rakušanku.
Nejkurióznější konverzaci na tohle téma jsem zažil s chudým Tunisanem, jenž mě vezl stopem na mopedu od synagogy v La Gribě do džerbského hlavního města Houmt-Souku a půlky jeho vět odnášel ostrý vítr, metající do očí a do nosu mraky jemného prachu.
“Džerba? Kde jinde v Tunisku by se chudý kluk z Tataouinu (jižní vnitrozemí) uživil tak dobře, jako právě na Džerbě?”
Nikdo z nich kupodivu nezmínil fakt, díky němuž je Džerba unikátní nejen v Tunisku, ale v celém světě: už víc než dva tisíce let tu totiž uprostřed islámského světa žije početná židovská komunita. V nitru, bez pogromů, bez konfliktů – prostě tak jako nikde jinde.
RABÍNEM V ISLÁMU
“Musíte nejdřív mluvit s rabbim Perezem,” slyšel jsem všude, kde jsem se snažil navázat styk s místními Židy. Ať už to byly typické orientální uličky v džerbské metropoli Houmt-Souk, kde mají svá klenotnictví, nebo malé, jako pevnosti uzavřené domky ve vesnici Hara Kebira, kde největší část židovské komunity bydlí, všude mi říkali: “Nejdřív kontaktujte rabbiho Pereze.”
Najít rabbiho Pereze je jednoduché jen zdánlivě. Na rozdíl od mešit, které na Džerbě připadají jedna na každé dva čtvereční kilometry a neustále přibývají další, synagog je tu jen pár – a všechny jaksi bezvýznamné v porovnání se synagogou v La Gribě, starou téměř dva a půl tisíce let. Spolehlivěji než autobus vás k ní dopraví taxík. Supluje na turistické Džerbě veřejnou dopravu, což má hned několik překvapujících rysů: ceny jsou fixní a nízké (takže vás nikdo neokrade) a nesmí se v něm kouřit.
Jenže když vystoupíte před vchodem do bělostného areálu, který svou strohou architekturou připomíná spíš kasárna, a nikoliv svatyni o půlstoletí starší než Kristus, to nejsložitější máte teprve před sebou. V útulném, bohatě barevném chrámu se totiž zpěvavě modlí celá řada důstojných starců, od tlusťocha v červeném fezu a plandavých kalhotách jako z knihy Karla Maye až po seschlého dědečka se slamákem a brýlemi o síle mikroskopu. A mladý asistent u vchodu, který dbá na to, aby tu nebyl nikdo bez pokrývky hlavy a v botách, vám při otázce po rabbim Perezovi suverénně ukáže na nejbližšího z nich: “To je rabbi Perez.”
A tak čekáte první půlhodinu na přestávku ve svatém prozpěvování, zjistíte, že tenhle muž rabbi Perez rozhodně není, pak zase další půlhodinu, abyste zjistili, že ani další z mužů, kterého vám asistent mezitím označil, není hledaný rabín – a když se to takhle opakuje třikrát čtyřikrát, pochopíte, že buď má hlídač u vchodu jakési tajné bezpečnostní pokyny, nebo ho udělali dveřníkem jen proto, že je jaksi – natvrdlý.
Vyjdete ven do vichru, který žene přes bílé zdi a zaprášené opuncie tuny jemného písku, a konečně pochopíte, v čem je to staré svaté místo zázračné: rabín totiž kráčí i se synkem na odpolední bohoslužbu přímo proti vám. Jak kdyby spadl z nebe. A je to rabín jak se patří. V černém, pečlivě upnutém kabátě, s černým kloboukem naraženým na šedých pejzech a se strohým, pronikavým pohledem, lemovaným mohutným plnovousem. A hlavně – na rozdíl od ostatních – hovoří anglicky.
“V čem je rozdíl žít jako Žid tady, anebo jinde?”
“V náboženství a jeho praktikování žádný rozdíl není. Spíš v denním životě. Všechno je tu o něco obtížnější, ale problémy zase nejsou nijak velké, protože islám je tady v Tunisku velmi umírněný a sám stát má zájem na klidném soužití rozdílných náboženských komunit.”
“To znamená, že tu žádné konflikty neexistují?”
“S místními ne. Když už nějaké napětí vznikne, spíš odráží situaci ve světě a na Středním východě. Televize dnes propojila zeměkouli tak, že napětí může vzniknout zcela nečekaně. Stačí, aby někdo, kdo je normálně klidný a mírumilovný, večer uviděl na obrazovce nějaké drastické záběry z Palestiny, a vzkypí v něm hněv, může dojít ke zkratkovitému jednání. I tady se před pár lety střílelo. Přímo v synagoze.”
“Proto vás tu hlídá policie?” kývnu ke strážnici, kde lelkují ozbrojení tuniští policisté.
“Ale ne, ti už tu byli předtím. Bohužel to byl právě jeden z policistů, kdo tenkrát střílel. Už si ani nepamatuju, kdy to přesně bylo, snad v roce sedmdesát devět. Taky jako reakce na vyostřenou situaci na Středním východě.”
“Roste vaše komunita, nebo za ta dvě a půl tisíciletí ubyla?”
“Vždyť my ani pořádně nevíme, kdy sem vlastně naši předci přišli! Na zdi synagogy je sice přesný letopočet, ale ve skutečnosti je jisté jen to, že to bylo po zboření prvního chrámu králem Nabuchodonozorem, kdy se vydala do exilu z území dnešního Izraele spousta Židů. Někteří došli i do Alžírska, do Libye, ale postupně všechny kolonie zanikly. Ta naše má dnes zhruba dva tisíce lidí. Ovšem možná se rozroste; zaznamenal jsem zvýšený počet dětí do věku pěti let.”
“Je těžší být rabínem tady než třeba – v Praze?”
“Nevím. Rabín tady má o něco víc praktických starostí, funguje víc jako vyjednavač při drobných problémech denního života. Na druhé straně – Židé ve světě téměř všude asimilovali, víc se rozptýlili do běžného života, nežijí tak komunitně. Kdežto tady nás život uvnitř islámu víc semknul, nábožensky jsme velmi sevřená komunita se silným cítěním. Po téhle stránce to tu má rabín radostnější.”
YLAN A SOUSEDÉ
Ylanovi je třiadvacet a vlastní už své malé klenotnictví v Houmt-Souku. Zásluhu na tom má samozřejmě rodina, z níž pochází.
Vždyť pořízení takového krámku, jak říká, vyjde na třicet tisíc dolarů. Jeho starší bratři se rozlétli ještě dál. Jeden žije ve Francii, druhý v Izraeli. Další dva jsou ještě školáci, stejně jako sestra, nejmladší ze šesti sourozenců.
“Problémy s muslimy?” usmívá se. “Snad jen v tom, že můj soused, který má krámek naproti, už často netrpělivě přešlapuje před mým obchodem a nemůže se dočkat, až otevřu, aby si půjčil pár dinárů, protože večer předtím všechno prohýřil.”
Ylan není jediný, kdo má tuhle zkušenost. Potvrdí vám ji i sami džerbští muslimové.
“Židi jsou lepší obchodníci než Arabové,” říkal mi taxikář, který mě vezl na jih ostrova. “Spousta arabských obchodníků navíc – bez ohledu na tvrdá přikázání islámu – utrácí denně své zisky po hospodách, zatímco židovští pečlivě spoří. Pak se rozčilují: podívejte, mám stejný krámek, na stejném místě – jak to, že můj soused Žid je bohatý, a já ne?”
“Je to ještě složitější,” vypráví muslimský hudebník, který šest večerů v týdnu hraje i se svou manželkou, rakouskou zpěvačkou, v jednom z džerbských hotelů. “Když si přijde Arab půjčit, Žid mu ochotně půjčí tisíc dinárů a chce po něm jen, aby mu koncem měsíce vrátil tisíc sto. Když nemá, nerozčiluje se. Řekne jen: dobře, dej mi sto a podepiš mi další směnku na jedenáct set. No a když to takhle jde pár měsíců, najednou přijde exekutor a zabaví Arabovi část majetku. Většinou rodinné zlato, které pak židovská rodina zpětně využije k výrobě dalších šperků. Navenek nikdo nikomu nic nevyčítá, protože všechno je podle zákona a děje se v podstatě spravedlivě. Ale uvnitř vzniká pnutí.”
Lesk šperků, které hledí z vitrín na turisty v hlavním městě Houmt-Souku, se ale rodí v malých rodinných dílničkách v Hara Kebiře, kde drtivá část džerbské židovské komunity žije.
Rommyho – tak mi alespoň napsal své jméno neohrabanou latinkou na papír – jsem potkal, když zrovna nesl od řezníka “košer” slepici k rodinnému obědu.
“Ano, mám doma klenotnickou dílnu,” přikyvoval osmnáctiletý mladík rozpačitě. “Ale musím se zeptat otce, jestli vám tam dovolí fotografovat.” Za chvíli se vrátil a omlouval se: “Otec ještě nepřijel z Paříže, zkuste to zítra nebo pozítří.”
Zrodila se z toho taková hra. Já se vracel do Hara Kebiry, a Rommy vrtěl hlavou: “Ne, otec je stále ještě v Paříži, nejde to.” Nakonec mě pustil do domu, nechal se vyfotografovat ve svém pokoji, ale dílničku jsem neviděl. Ani otce. I hlupák by pochopil, že rodinné tajemství je prostě pro cizího tabu – jen se musí trochu obalit zdvořilostí…
“Tady ještě panuje tvrdá tradice,” říká Ylan. “Já už jsem se z těch pevných rodinných pout trochu vysmekl. Mám byt tady v Houmt-Souku, do synagogy nechodím denně, ale tak dvakrát týdně, mám auto, bavím se po diskotékách a ani ve vztahu k ženám nejsem tak upjatý, jak bych správně měl být,” směje se mladík, jehož osobní šarm a půvab má zřejmý vliv i na jeho obchodní úspěch. Zvlášť když tudy za sezonu projdou davy znuděných turistek z uvolněné Evropy.
“Byl jsem i za bratry v Paříži a v Izraeli, možná bych se tam i prosadil, ale nechci. Až si budu vybírat manželku, stejně si vyberu zase Židovku tady odtud, z naší komunity. Jednak by mě rodina odvrhla, kdybych to neudělal, a jednak si myslím, že výchova dětí v tradičních hodnotách není špatná.”
POPEL Z ČERVENÉ KRÁVY
“Židovská komunita na Džerbě je unikátní,” říká pražský rabín Karol Sidon. “Jednak tím dlouhodobým mírumilovným soužitím s muslimským prostředím, protože něco takového nemá ve světě obdoby, a jednak svou atmosférou. Navštívil jsem ji v polovině loňského roku a cítil jsem tam takovou vnitřní soudržnost a takové vnitřní teplo, jaké už dnes s výjimkou Izraele taky nikde jinde neexistuje. V Praze něco podobného bylo naposled snad v sedmnáctém století.”
Už v 11. století, když Džerbu navštívil cestou z Maroka Maimonides, tvrdil, že místní Židé jsou sice hodní, ale poněkud nevzdělaní. S tímhle názorem se setkáte na Džerbě ještě dnes.
“Chodil jsem s nimi do školy,” říká muslimský hudebník. “Nebyli hloupější než my, ale světili tolik svátků, že pořád chyběli. K tomu rodinné tradice – proto asi taky většina z těch, které jsem znal, nedosáhla žádného vyššího vzdělání a skončili ve svých krámcích.”
“Co zameškají ve státní škole, to doženou v ješivě, v židovské škole,” tvrdí naopak Karol Sidon. “Navíc má džerbská komunita velmi duchovní kořeny, protože většinu původních emigrantů tvořili hokani, kněží. Dbali také na neobyčejnou rituální čistotu; přivezli si údajně do své nové vlasti tzv. popel z červené krávy, což je velmi vzácná rituální pomůcka, a protože komunita nebyla početná, dlouho jim vydržel. Ve srovnání s nimi jsme vlastně rituální špindírové!” směje se.
CO ODOLÁ?
Jak dlouho ještě tahle unikátní konzerva judaismu vydrží? To je otázka, která nutně napadne každého, kdo jede džerbským “beach-busem” podél třicetikilometrové pláže osázené hotely, jež připomínají spíš zdrobněliny Tádž-Mahalu nebo celá rekreační miniměsta. Těch třicet kilometrů pobřeží celý ostrov dnes nejen živí, ale i ovlivňuje. Mladíci jako Ylan, kteří sice dál respektují tradici, ale jinak už žijí čím dál víc mimo ni, jsou toho důkazem. Co přežilo dva a půl tisíce let, povoluje ve švech v posledních několika letech.
 Islám není na ulici až tak patrný, přesto za domovními dveřmi pulzuje dál. Paradoxně tak udržuje pohromadě židovskou komunitu. |
“Já myslím, že to vydrží ještě dlouho,” usmívá se Ylan. “Takových jako já je tu sotva pět, možná sedm procent. Ostatně ani islám není na ulici až tak patrný, a přesto za domovními dveřmi přežívá dál. A islám zase udržuje pohromadě naši komunitu. Možná se budeme s muslimy víc stýkat ve škole, na fotbale či při byznysu, ale kvůli tomu přece neotevřu v sobotu, kdy máme sabat, a nezměním svou košer restauraci.”
Připomněl mi trochu indického studenta, s nímž jsem se před lety toulal nejposvátnějším městem hinduistů Váránasí, kolem pohřebních hranic na břehu Gangy i mezi stovkami věřících vstupujících do svaté řeky vykonat svou ranní koupel. I on říkal, že Indie stále ještě žije hluboko v tradici, a přesto staré hodnoty neúprosně korodují pod tlakem televize, videa, západní hudby a Internetu, který strká své nenápadné prsty do stále většího množství domácností, firem i úřadů.
Nepotká džerbskou židovskou komunitu něco podobného? Vycházím-li vnitřně pevný ze svého vnitřně pevného domova do světa, s nímž mě pojí jen diktát obživy, mohu ignorovat koketní oči provokativně odhalených západních turistek, třpytivý lesk kasin, která svítí do tmy ostrova jak malé Las Vegas, sugestivní rytmus hudby a vůbec všechno, čím se tzv. západní styl života umí tak vlezle vnucovat. Jenže když mi všechno tohle elektronicky vstoupí i domů – a zvlášť do duší nové generace… Liší se snad zákazy používání médií, nastolené nedávno i v Izraeli, od těch, které islámská revoluce už před časem nadiktovala Íráncům? “Nepronikl jsem tak hluboko do denního mechanismu džerbské komunity, abych mohl jednoznačně říci, zda se děti mohou dívat na televizi, poslouchat západní hity či používat Internet, ale myslím, že až tak tvrdá zase pravidla jejího života nejsou,” říká Karol Sidon. “Přesto se nedomnívám, že by její vnitřní soudržnost nějak ochabovala. Věřím, že bude i za pár let stále ještě stejně unikátní, jako je dnes.”
