Mlha, déšť, vítr. „Welcome to Kodiak“. Místní se smějí vaší naivní otázce, kdy se trochu vyčasí. Tady, na území posetém obrovskými medvědími stopami, pochopíte lépe než kde jinde, že lidské touhy jsou pošetilé.Divočina má svoje vlastní pravidla. V počasí „že by psa nevyhnal“, sedím na břehu bezejmenné říčky plné lososů, umírajících v dávném boji o přežití rodu. Pozoruji kapky deště stékající po nepromokavém obalu objektivu. Kolem poletují hejna racků a perou se o zbytky ryb. Jejich křik je jediné, co ruší ticho divočiny. Náhle se v zátočině řeky objeví mladá medvědice s velkou bílou jizvou na zádech. Zcela zaujatý fotografováním rybařící medvědice si ani nevšimnu, že z druhé strany přichází další medvěd. Toto je totiž jejich země. Království největšího poddruhu medvěda hnědého – kodiaka. Uvědomujete si to na každém kroku. Když kráčíte mlhavým podvečerem po chodníku, který vyšlapaly stovky obrovských tlap. I ve chvíli, kdy se prodíráte vysokou trávou, cítíte a slyšíte jejich blízkost. Těsnou blízkost! Tady nic neznamená lidské chtění. Zde jste se propadli časem o miliony let zpět. Zde vládnou zákony přírody.MUNSEY´S BEAR CAMPPo dřevěném přístavním molu společnosti Andrew Airways drkotají kolečka vozíků, naložených zavazadly turistů a rybářů. Batohy, pouzdra na pruty, chladicí boxy a do toho vše potřebné pro život v divočině. Pošta pro Mika, nová puška pro Raye nebo náhradní centrála do loveckého kempu na druhé straně ostrova. Nákladní prostory malých oranžových hydroplánů se rychle plní. Jiná možnost, jak dopravit lidi a materiál do vzdálených koutů ostrova, není. Infrastruktura je omezena pouze na pár desítek kilometrů v okolí města Kodiak. Piloti znají obyvatele kempů, loveckých či rybářských chat jménem. Vlastně vám přijde, že tu zná každý každého. Přílet hydroplánů je vždy takovou malou společenskou událostí. Možnost poklábosit o novinkách ve městě i všedních problémech života v divočině. Uprostřed toho hemžení a shonu malého letiště na hladině zálivu se snažím, aby se mé objektivy ocitly až na vrcholu hromady zavazadel a ne pod ní. Najednou sedím na sedadle kopilota a se sluchátky na uších vnímám, jak se plováky odlepily od tmavomodrých vln. Přístav i městečko mizí vzadu pod námi. Letíme nízko nad vrcholky centrálního pohoří, kterému se pro jeho zelenou barvu přezdívá smaragdové. Svahy místy pokryté sněhem, hluboká údolí řek, kamenité strže a na nich jako bílé tečky stádo kamzíků běláků. Pohled na krásu nedotčené přírody je uklidňující. Po hodině letu stáčí pilot svůj stroj do zálivu Uyak. Mezi stromy rozeznávám červený srub a malé molo s motorovým člunem. Rychle se přibližují. Za několik okamžiků přivazuje pilot Billy hydroplán k molu. Vítají nás Mike a Robin Munseyovi, majitelé kempu. Hospodyně Marscha, třetí, ale pouze sezonní obyvatel, předává pilotovi domácí sušenky. Její kuchařské umění je na ostrově už téměř legendou. Stojím na verandě dřevěné chaty. Dívám se, jak se oranžové letadlo ztrácí v modři podzimní oblohy. Vítr občas strhne první žluté listy z okolních osik. Slunce příjemně hřeje. Ještě nemám ani tušení, že je to můj poslední slunečný den na Kodiaku.LOSOSOVÁ ŘEKAŽádné zvuky z ulice, světlo pouliční lampy, křik opilce z nábřeží ani pračka od sousedů. Jen tma a ticho. Tma, že si nevidíte na prsty, když natáhnete ruku. Tma, která vás obalí, jako dvě prošívané deky, a uspí tím nejtvrdším spánkem. Taková je první noc v dřevěné chatě na druhém konci světa, na břehu zálivu Uyak. Sladké sny nekompromisně zruší ještě za tmy zvuk generátoru. Borůvkové lívance s javorovým sirupem. Mlha nad zálivem, kterou rozbíjejí první sluneční paprsky. Křik racků. Nalodění na Mikovu rybářskou loď a cesta hlouběji do zálivu. Až k jeho konci, do ústí několika bezejmenných řek. Vnímám to ráno jako útržky drobných dějů spojených šňůrou euforie z pobytu v divočině. Stojím na palubě s dalekohledem přilepeným na očích. Kde jsou? Kde sakra jsou! Po kamenitém břehu obnaženém odlivem ale běží jen lišák. Zastaví se. Ohlédne. Ve chvíli, kdy se zastaví, jako by mávnutím kouzelného proutku zmizel. Jeho letní srst dokonale splývá s prostředím. Na kamenném ostrůvku se vyhřívají tuleni. Na černé skále vypadají skoro bílí. Ale kde jsou medvědi? Podívám se skrze sklo kajuty a vidím, že se Robin za kormidlem usmívá. V úsměvu je pochopení i odpověď: „Však se dočkáš!“ Když Mike odstrčí motorový člun, kterým nás Robin odvezla na břeh, odcházíme do země největšího poddruhu medvěda hnědého. Žije pouze na tomto ostrově a podle něj dostal i jméno. Kodiak. Obrovská šelma, která může dosáhnout hmotnosti kolem sedmi set kilogramů a ve chvíli, kdy se postaví na zadní, výšky až tři a půl metru. Populace těchto medvědů čítá asi tři tisíce kusů. Jeden medvěd na každých deset obyvatel. V této části ostrova jen tento poměr spíš obrácený. Už není moc míst na světě, kde je více šelem než lidí. Jejich přítomnost je znát všude. Zbytky ryb. Trus. Pelechy, kde strávili noc. Když se snažím setřít medvědí lejno z gumáku, málem vrazím do Mika, který jde přede mnou. Před námi je medvěd. Jen se otočí přes rameno a odchází říčkou. Za deset minut potkáváme další dva. Postaví se na zadní ve vysoké trávě, aby zkontrolovali vetřelce, a zmizí. Několikrát přebrodíme říčku a nakonec pokračujeme po jejím levém břehu. Všude jsou mrtvé ryby. V řece i na břehu. Břeh řeky je hustě zarostlý a viditelnost jen na pár metrů. Postupujeme velmi pomalu. Mike pozorně zkoumá každou zátočinu, každý keř. „Tady počkáme,“ volí místo mezi stromy jako stanoviště. Připravím si stativ s objektivem namířeným proti proudu a čekám. Neuběhne ani pár minut a Mike mi klepe na rameno. Z druhé strany, po proudu, přichází nádherný samec. Obrovskou tlapou s dlouhými drápy vyhodí lososa do vzduchu a chytá ho tlamy. Hodí ho na břeh, přidrží tlapou a pohybem hlavy urve sousto růžového masa. Když objeví naši přítomnost, opustí řeku a odejde podrostem. Moje první blízké setkání s králem ostrova. Ten den se vlastně už nic zvláštního nestalo. Tedy pokud pominu setkání s dalšími dvěma medvědy, večeři, která byla dalším z božských kulinářských výtvorů Marschy, a posezení v teple srubu při sklence vína s lidmi, se kterými máte po pár hodinách pocit, že jste přátelé už léta. Prostě takový obyčejný den na Kodiaku.
ZVĚDAVÝ MEDVĚDOstrov se rozhodl, že den a půl slunce je pro můj pobyt až příliš. Když jdu ráno po kamenném chodníku na snídani, hustě prší. Člověk si v té chvíli uvědomí, že doma by pravděpodobně nevytáhl v takovém počasí nohu z domu. Tady ale nějak zapomínáte na studený vítr i kapky deště, které vás při jízdě motorovým člunem bodají jako drobné jehličky. Všechno je šedivé a nevlídné. Zima a mokro. Pár stupňů nad nulou. Prostě ideální počasí sedět na břehu řeky a čekat na medvědy. Mike vybírá místo na hranici porostu, abychom nebyli vidět. Sedím opřený o mladou břízu a čekám. Hodinu. Dvě. Tři. Na velkou vzdálenost vidím několik medvědů, jak se pohybují po břehu zálivu v otevřeném prostranství. Ale na fotografování je to příliš daleko. Na řece je klid. Mike vytahuje termosku s horkou polévkou a toasty. Z kapuce mi do kelímku s horkým lososovým krémem padá dešťová voda. „Přesuneme se jinam,“ velí Mike a schovává zbytek svačiny do batohu. Se stativem na zádech scházím dolů k řece. Po pár metrech nás zvláštní zvuk donutí otočit. Na místě, kde jsem si před chvílí pochutnával na jídle, stojí medvěd a drbe si svou velkou huňatou hlavu o břízu. Celou tu dobu, co jsme čekali na příchod medvědů po řece, ležel jeden z nich pravděpodobně jen pár metrů od nás. V té chvíli vás napadne, jestli jste mu nečurali na hlavu, když jste si šli do křoví odskočit. Během týdne v odlehlé části ostrova jsem se několikrát přesvědčil, že na medvěda můžete narazit kdykoliv a kdekoliv. Pohybovat se jejich teritoriem bez zkušeného průvodce je vyloženým hazardem. Několikrát jsem na toto téma hovořil s Mikem, který zde vyrostl a zná divočinu jako málokdo jiný. Medvědi jsou stejné individuality jako lidé. Musíte ke každému jednotlivci přistupovat jinak. Někteří jsou „přátelští“, jiní mrzouti, kterým je lépe se vyhnout. Během let, kdy na Kodiaku vedle sebe žijí medvědi a lidé v těsné blízkosti, došlo pouze ke dvěma smrtelným útokům medvěda na člověka. V obou případech se jednalo o lovce, kteří právě vyvrhovali kořist. K útokům došlo ve stejném roce. Příčinou byl patrně nedostatek přirozené potravy. Během mé návštěvy bylo naštěstí lososů spousty a medvědi neměli důvod žrát fotografy… UVĚZNĚN V DIVOČINĚ Je večer. Pár minut před vypnutím generátoru. Je to jak v apokalyptickém sci-fi. Čas před generátorem a po něm. Když ten vrčivý zvuk utichne, žárovka zabliká a zhasne. Den oficiálně skončil. Stejně jako můj pobyt v Munsey´s Bear Campu. Ale příroda si tu dělá, co chce. Rádiem se ráno dozvíte, že pro nepřízeň počasí byly všechny lety na ostrově i z něj zrušeny. Stojím na molu ze starých barelů od nafty, koukám jak vichřice ohýbá stromy a zvedá vlny. Nevadí mi zrušený let ani problémy, které to přinese. Jsem vděčný za každou další chvíli na místě, kterých zbývá tak málo.
