Nikdo neví, kde se tu vlastně vzali. Ale jsou už zkrátka tady. Tisíce kilometrů daleko od své pravlasti na odlehlých ostrovech Fidži. Seznamte se s nejvzácnějšími leguány světa, a také asi nejohroženějšími. Jestli my, lidé, brzy něco neuděláme, tak zelené skvosty Tichomoří nenávratně zmizí a najdeme je jen v seznamech vyhubených druhů.
Rekni leguán a dostaneš klackem! Že by Fidžijci brali název svého nejslavnějšího živého tvora jako nadávku? Vlastně je tomu právě naopak – dva z mnoha místních kmenů leguána vzývají jako totemové zvíře. Proto se jejich místní jméno vokai nesmí vyslovovat v přítomnosti žen – za což pak provinilci může hrozit i „pár na záda“. Někteří Fidžijci se neškodných plazů naopak obávají. Možná proto, že smaragdoví ještěři v ohrožení doslova zčernají vzteky, kývají divoce hlavou a vrhají se s otevřenou tlamou na každého, kdo se opovážil narušit jejich teritorium. Většina obyvatel však leguány vnímá jako své národní bohatství, které je třeba chránit. Takové usnesení ostatně přijala i místní vláda. Ranger Pita Biciola, který chrání leguání ráj na malém ostrůvku Yadua Taba, své poslání bere smrtelně vážně. Doslova. „Když jsme chránili vody kolem ostrova před rybáři, kteří chytali ryby dynamitem, chtěl po nás jeden z nich nálož hodit. Držel v jedné ruce patronu a v druhé zapálený doutník. Tenkrát to bylo o vlásek,“ svěřil se místnímu reportérovi. Ostrůvek, kde žije nejvzácnější ze tří druhů fidžijských leguánů, je dnes zakázanou zónou, kam smějí jen výzkumníci. Turisty sem přestali pouštět poté, co před dvanácti lety chytli na letišti v Nadi pašeráka s pěti velevzácnými plazy v kufru. Takové opatrnosti se však nikdo nemůže divit. Leguáni obývající ostrov jen o málo větší, než je třeba pražská zoo, by mohli vyprávět, co je to „mít všechna svá vajíčka v jednom košíku“. Riziko zničení populace například zavlečením chorob je tak velké, že udělalo doživotní vyhnance i z těch pěti propašovaných ještěrů. Dnes pro jistotu žijí v péči místního ekologického centra Kula Eco Park. Na ostrov Yadua Taba se vrátit nesmějí.
Fidžijci své šupinaté ikoně prokazují pocty takřka královské. Leguán slyšící na odborné jméno Brachylophus vitiensis, který na ostrovech žije už skoro patnáct milionů let, se dokonce dostal na pětidolarovou bankovku společně s britskou panovnicí. Tvář královny Alžběty II. sice zdobí platidla mnoha zemí světa, fidžijské dolary jsou však prý jediné bankovky, na kterých se usmívá. Možná i proto, že se na ostrově Yadua Taba podařilo vyhubit zavlečené kozy ničící místní lesy, i krysy, které si pochutnávaly na leguáních vajíčkách. Stavy plazů z druhé strany bankovky tak začaly slušně stoupat – až k dnešním šťastným třinácti tisícům. Úsměv královny možná trochu ztuhne poté, co zjistí, že se v nové edici bankovek slavný ještěr přestěhoval na lícovou stranu místo ní. A to ani nemluvím o tom, že se vyhřívá i na poštovních známkách nebo třeba deskách telefonních seznamů.
Hvězdné objevy a leguání detektivové
Když se buduje kariéra, nemá se to dělat na půl. Už samotný nástup na scénu je věcí prvořadé důležitosti. Nejvzácnější z fidžijských leguánů si pro svou premiéru nemohl vybrat lepší chvíli. Zjevil se světu přímo při promítání slavného filmu Modrá laguna. Část filmu se totiž točila na fidžijském ostrově Nanuya Levu, takže si svou roli zahrála i místní fauna. Australský herpetolog John Gibbons, kterého režisér pozval na předpremiéru, pak nemohl uvěřit svým očím. Právě studoval jediný do té doby známý druh fidžijských leguánů, a plaz z romantického filmu se od něj na první pohled lišil. Vědec nelenil, odcestoval na Fidži a popsal odtud nový druh leguánů.
Objevit v dnešní době nový druh většího obratlovce je pro vědce něco jako malé zemětřesení. Převratům v příbuzenských vztazích fidžijských leguánů však nemělo odzvonit ani po promítání hollywoodského snímku. Tentokrát to však chtělo trochu mravenčí práce a pár analýz DNA. Nakonec se ukázalo, že plazi, kteří se po miliony let bezostyšně tvářili jako příslušníci jednoho druhu, vlastně představují druhy celkem tři. Nově objevený leguán dostal jméno Brachylophus bulabula. Jinak suchopární vědci si při volbě názvu snad ani lépe vybrat nemohli. Bula je totiž fidžijským pozdravem i vyjádřením spokojenosti. Místní lidé tak na sebe volají několikrát za hodinu, a protože jich na Fidži žije bezmála milion, proletí to slovo zdejším éterem mnohomilionkrát denně. Vědecké snažení přineslo ještě jeden kuriózní výsledek. Výzkumníci zjistili, že se složení DNA leguánů z různých ostrovů vždy trochu liší. Dokážou tak zjistit „domovskou adresu“ každého ještěra, jehož vzorky otestují. Dokonce i těch leguánů, které někdo odvezl z jejich ostrovů ilegálně. Mimo jiné ověřili, že leguáni, žijící na ostrovech Tonga a Vanuatu, opravdu pocházejí z Fidži a vysadili je tam lidé. Stále však zbývá jedna záhada, kterou nerozlousknou ani genetické rozbory.
Kde se tady vzali?
Fidžijské ostrovy jsou nádherným tropickým rájem ztraceným uprostřed vod Tichého oceánu. Leží tak daleko od všech kontinentů, že se sem s výjimkou létajících kaloňů před příchodem lidí nedostal žádný savec. Kromě ptáků tu navíc kdysi žilo jen málo dalších větších tvorů. Většina z nich má své žijící nebo vyhynulé příbuzné v asijské oblasti, takže je docela dobře možné, že se sem v minulosti dostali jakýmsi „island hoppingem“ z jednoho ostrova na druhý.
Leguáni však ve Starém světě žádné přímé příbuzné nemají. A podle všeho ani neměli. Jejich americká pravlast přitom leží skoro deset tisíc kilometrů daleko za vodami Pacifiku. Na takové plavbě už v minulosti vyhasly životy mnoha lidských námořníků. Jak by to tedy mohli dokázat plazi, dlouzí sotva tři čtvrtě metru? Možná stejně jako mořeplavci. Dokonce k tomu používali i svá vlastní plavidla – plovoucí vory z utržených rostlin, které modrým nekonečnem unášejí mořské proudy. Známější leguáni zelení takto zvesela „raftují“ po Karibiku a stejným způsobem se po moři dostali na Galapágy i předkové tamních leguánů – proti hrdinské plavbě na Fidži to však byl pořád ještě sotva desetinový výkon.
„Přesto to však naši leguáni dokázat mohli,“ tvrdí Ramesh Chand, ředitel záchranného centra Kula Eko Park na hlavním fidžijském ostrově Viti Levu. „Potravu měli vlastně pořád u nosu – jsou totiž býložraví, takže jim stačilo postupně spásat vlastní plavidlo,“ usmívá se. „Předkové fidžijských leguánů navíc mohli získávat veškerou potřebnou vodu z potravy, takže měli během plavby vyřešený i nejpalčivější z problémů lidských mořeplavců,“ dodává. Dobyvatelé vzdálených zemí ve skutečnosti nemuseli o svém dobrodružství vůbec vědět. „Vajíčka fidžijských leguánů se vyvíjejí velmi dlouho – vlastně stejnou dobu, jakou trvá těhotenství ženy,“ vtipkuje Chand. Sám to musí dobře vědět – v záchranném centru už odchovali přes třicet vzácných mláďat. „Je proto dost dobře možné, že na vorech z vegetace připlula jen vajíčka leguánů, která se pak v klidu vylíhla na místní pláži.“
Kořeny důkazů
Záchranný vor leguánů možná zakotvil u kořenů fidžijských kořenovníků obecných, které tvoří místní mangrovové porosty. Stromy, které se naučily žít na pomezí moře a souše, mají s leguány společného víc, než se zdá. Mořské proudy ženoucí leguání vory totiž omývají břehy mnoha ostrovů – proč tedy plazi „vystoupili“ na souš jen u fidžijských a tonžských břehů? To nevíme – víme ale, že kořenovníky, jejichž semena se vezou stejným vodním stopem, rostou v Tichomoří také jen na Fidži a Tonze.
Ve spleti kořenů se dají najít pravé divy. Nestálému prostředí se střídáním slané vody s odhalenou souší se přizpůsobily i samy mangrovníky. Životodárný kyslík získávají pomocí vzdušných kořenů, které fungují přesně jako dýchací trubice potápěčů. Mezi nimi se skrývají další mistři dýchání mimo rodný živel. Ryby, které na svých silných ploutvích vylézají z vody ven a na souši se rozhodně necítí jako ryby na suchu. Dostaly podle toho i jméno – lezci obojživelní. Protože si v tlamce nosí zásobu vody, můžou lezci nejen vstřebávat vzdušný kyslík, ale také lovit na souši drobný hmyz. Ukazují nám tak dobývání souše v přímém přenosu. Na odhaleném bahně zase předvádějí němý koncert samci krabů houslistů. Vábivě mávají svým obrovským a pestře zbarveným klepetem na každou samičku, která by měla náhodou zájem. Na ty méně opatrné z nich číhají volavky bělolící. Hmyz z větví mangrovníků vyhlížejí ledňáčci proměnliví. Jedno je tedy nakonec jisté – leguáni kdysi přistáli na barvitém tropickém světě.
