Tázal jsem se sám sebe, kde bych měl své putování pěti díly světa za láskou začít. A odpověď jsem našel velice snadno. Existuje jedna část zeměkoule, která je pro mnohé lidi přímo synonymem fyzické lásky. Tou je zcela nesporně Polynésie. Rajské ostrovy v jižních mořích – Tahiti, Markézy, Tuamotské atoly a mnohé jiné.
Jako v případech jiných generalizací leží pravda i tentokrát někde uprostřed. Ano – obyvatelé Polynésie se rádi a intenzivně milují. Ale nejenom oni.
Za příklad toho, jak to na těchto “ostrovech milování” skutečně chodí, jsem si zvolil jednu polynéskou zemi – mnohem méně známou i mnohem méně popularizovanou knihami – Samou.
NAPŘÍKLAD SAMOA
Tichomořské souostroví Samoa leží velice blízko míst, která rozděluje 180. poledník. Tuto jedinou zemi rozdělují však ještě hranice politické. Západní část souostroví – oficiálně Samoa i Sisifo – je dnes nezávislým státem, vlastně první zemí Polynésanů, která získala plnou politickou suverenitu. Východní ostrovy Samoy jsou pak součástí Spojených států amerických.
Už i proto, že ležely stranou hlavních cest vedoucích Tichým oceánem, si Samojské ostrovy a jejich obyvatelé – polynéští Samojci – zachovali mnohé rysy své původní kultury a sociálního systému. V něm hrají stále rozhodující roli “velkorodiny” – samojsky aiga – a jejich hlavy – mataiové. Ti spolu s vyššími náčelníky hrají až dodnes rozhodující roli v politickém životě. A jenom oni zasedají v samojském parlamentu, jehož zvláštní budova, napodobující tradiční oválné chýše Samojců zvané fale, je jedním z nejzajímavějších bodů významného poloostrova Mulinu’u na ostrově Upolu.
ČEST A SLÁVA PANENSTVÍ
Mulinu’u je pro Samojce jakýmsi Václavským náměstím. Tady se odehrávaly nejdůležitější události novodobých dějin Samoy, tady se i dnes konají všechny velké státní i lidové slavnosti. A právě zde jsem také v polovině 60. let na jakési “manifestaci” potkal dívku velice skvostně oblečenou. Hlavu jí zdobila tuiga – skutečný samojský diadém vytvořený z lidských vlasů vybělených korálovým vápnem, barevných ptačích per, nejrůznějších mušliček a dokonce i několika zrcátek. Dnes už se lidový oděv Plaveckých ostrovů přizpůsobil evropské, americké, nebo ještě spíš novozélandské módě. Tím víc mě tato dívka svým oblečením upoutala. Zaujalo mě však i její důstojné, doslova aristokratické chování. Od apijského přítele, který mě do Mulinu’u doprovázel, jsem se dozvěděl, že tato “mladá dáma” je taupo své vesnice. Slovo taupo bývá do angličtiny často překládáno jako Village Virgin, doslova tedy “obecní panna”. Neboli – a to zní přece jen lépe – “panna obce”.
Každá vesnice musela, alespoň dříve, mít svou taupo. Dívka, kterou náčelníci takto vyvýšili, získala rázem velice významné postavení. Obec jí zpravidla vybudovala vznešenější chýši, taupo jídala nejlepší pokrmy, takové, jaké byly vyhrazeny jen náčelníkům. A získala pak – jako jediná žena v obci – postavení rovné úloze mataiů. Navíc přijímala ve vesnici cizí návštěvníky, připravovala pro ně obřadně svatý ceremoniální nápoj kavu a tančila pro ně.
Tato vesnická princezna měla dokonce vlastní dvůr, do něhož přijímala méně vznešené vrstevnice. A měla také služky, nejkrásnější šat, všechno, co si jen může samojská dívka přát. Neměla jen jediné. Muže. Milence. Zatímco všechny ostatní dívky vedly úplně svobodný, bohatý a značně pestrý pohlavní život, střežili panenství taupo nejen její rodiče, nejen matai, ale i k tomu účelu zvláště vybrané starší ženy, které taupo neustále provázely. Neposkvrněné panenství taupo bylo pýchou, ctí celé obce. A zatímco členky princezniny družiny vyhledávali muži zcela nezakrytě, neopovážil se žádný chlapec ze vsi učinit taupo jakýkoli návrh. Panna obce se směla provdat jen za vznešeného muže z cizí vesnice. Takový sňatek zpravidla smlouvali náčelníci a na vlastní přání nevěsty nikdo nebral zřetel.
Protože největší ozdobou panny obce bylo přirozeně její panenství, musela taupo před sňatkem osvědčit svou čistotu. Deflorace, či zkouška panenství, byla tehdy konána zcela veřejně ve vesnici ženicha. Běda však, kdyby se ukázalo, že taupo už před sňatkem poznala muže! Ženy z její aigy by dívku, která tak hrozným způsobem poskvrnila dobré jméno jejich obce, ukamenovaly k smrti.
MUŽ ČI MACHO?
Na Samoi, ale i jinde na “ostrovech lásky”, jsem nabyl dojmu, že sexuální znalosti, umění dobrého milování si má osvojovat jen žena. Zdejší muži – tak se mi alespoň zdálo – jako by se s erotickými znalostmi už rodili. Vysvětloval jsem si to tím, že žena přichází na svět jako panna. Zcela neposkvrněná a tedy nezkušená. A je povinností mužů zbavit ženu nejen panenství, ale zejména nežádoucí nezkušenosti ve věcech sexu.
A tak, jako je v Latinské Americe nesmírně rozšířený ideál muže, který má být macho, tak má být macho i každý správný Samojec.
UČITELÉ SEXU
Muž má v samojské společnosti tomuto “ars amandi” – umění milování vyučovat. Sexuálními učiteli samojských dívek jsou často výrazně starší, eroticky zkušení muži. Velmi obvyklé je také to, co my bychom považovali za krvesmilstvo. Samojské dívce totiž často první praktické lekce sexu uděluje její vlastní strýc.
Pohlavním stykům mezi blízkými pokrevními příbuznými napomáhá i sociální organizace Samojců. V aize – velkorodině, kde žije pohromadě v jediném domě, v jedné společné “ložnici” často až padesát lidí a v čele stojí jako skutečný samovládce matai, který má veškerá neomezená práva, se přirozeně někdy stává, že tento vůdce velkorodiny využije svého postavení a nutí ke styku své ženské příbuzné, někdy i vlastní dcery. Takové chování ale samojská společnost zásadně odsuzuje.
“Učiteli pohlavního života” však mohou být na Samoi i muži mladší. Zejména ti, jež moji samojští informátoři nazývali manaia. Mana je – v představách Polynésanů – jakási nadpřirozená síla, energie, kterou nejsou všichni lidé obdařeni ve stejně velké míře. Tato “osobní výše many” se může projevovat u mladého muže i mimořádnou erotickou výkonností a značnou rafinovaností v milostných hrách.
Zvláště zdatní anebo bujnou erotickou fantazií nadaní manaiové se těšili u samojských dívek velké úctě a oblibě. Odměnou za dobré “sexuální služby” dostávali manaiové od svých partnerek bílé rohože. Pohlavní schopnosti těchto “kvalifikovaných milenců” potom posuzovala samojská společnost podle počtu rohoží, které manaia dokázal od svých “zákaznic” shromáždit. A až dodnes vzpomínají místní Polynésané ve svých písních na některé zvláště zdatné “shromažďovatele rohoží”.
ZNÁSILNĚNÍ, KTERÁ SE NEKONALA
Jinému, ale Samojci ne příliš váženému způsobu dobývání dívek tu říkali moetotolo. Jde o jednání, které bych označil jako “předstírané znásilnění”. Toho se dopouští mladí muži, jimž dívka formálně neprojevuje sympatie. Hoši si tedy vezmou to, co si přáli získat, sami – jakoby násilím. K žádnému skutečnému násilí zpravidla nedojde. Ale dívka si “zachová pověst”. Dělá, jako by se to, co jí třeba ve skutečnosti přineslo potěšení, nestalo z její vůle.
MILOVÁNÍ, OBŘÍZKA A TETOVÁNÍ
Další milostné zkušenosti pak získávaly samojské dívky – a to značně promiskuitně – během kolektivních radovánek v době slavností konaných na Upolu, Tutuile a dalších zdejších ostrovech na počest boha Fe’e. Zatímco se dívky směly slavnosti zúčastnit bez omezení, muži na ní mohli participovat, jen pokud byli obřezaní. Obřízka byla vnějším znakem pohlavní dospělosti Samojce. Dr. Pritchard, který navštívil souostroví v 19. století, vzpomíná, že na celém souostroví znal tehdy jediného dospělého neobřezaného muže. Tím však všechny místní ženy hluboce pohrdaly a pohlavní styk s ním zásadně odmítaly.
Zdaleka nejpatrnější “vnější úpravou” mužského těla ale nebyla obřízka penisu, nýbrž tetování, jímž byli zdobeni zpravidla všichni pohlavně dospělí muži. V poválečném období se Samojci postupně tohoto svého zvyku vzdávali. Nyní se už opět tetují. A navíc na četných místech těla. Zvlášť rozsáhle si dnešní Samojci tetují stehna a hýždě. Pravděpodobně i nyní je tetování jakousi “estetickou podmínkou” pro to, aby Samojec mohl spát s místní ženou.
MARGARET A TŘICET DÍVEK
Vrátím se ve svých vzpomínkách opět k samojským ženám a k jejich způsobům lásky. Leckteré informace jsem získal na souostroví sám z vyprávění svých samojských přátel. Některé intimní záležitosti mi však tlumočila žena, Dr. Margaret Meadová.
Dr. Meadová byla ve své badatelské činnosti poněkud “neortodoxní”. Sotva v USA ve 20. letech absolvovala studium etnologie, odjela do jižních moří. A začala se tu zabývat studiem postavení žen u zdejších kmenů a národů. Velkou pozornost přitom věnovala právě jejich pohlavnímu životu. Jako žena – navíc tehdy velice mladičká – mohla svým polynéským či papuánským vrstevnicím klást velice intimní otázky, které se badatelé muži neodvážili ani vyslovit.
Meadová žila dlouhý čas na Samojských ostrovech a zaznamenala mnohé z erotického života zhruba třiceti dívek, se kterými se tu sblížila.
LÁSKA NA VŠECHNY ZPŮSOBY
Mladá badatelka v první řadě zaznamenala překvapivou skutečnost, že samojské dívky v předmanželském období praktikují různé způsoby uspokojování svých sexuálních potřeb. Meadová mezi svými samojskými družkami zjistila, že prakticky všechny se zpočátku ukájejí samy. S masturbací začínaly velice mladé – už v šesti či sedmi letech.
Později takřka polovina dívek této skupiny získala v předmanželském období také homosexuální zkušenosti. Své lesbické praktiky však považovaly jen za jakousi formu příjemného rozptýlení a zřejmě i za svéráznou přípravu na skutečný milostný život, za nějž samozřejmě tehdy i dnes považují styk s mužem.
Předmanželský milostný akt probíhá na Samoi takřka vždycky v přírodě, jak tu romanticky říkají “pod palmami”, a tradičně převážně v noci, “za svitu luny”. (Mimochodem – samojské děti se často baví tím, že z úkrytu pozorují milence při sexu.) Jestliže se ale Samojec a Samojka do sebe zamilují a uzavřou oficiální manželství (dnes navíc posvěcené křesťanským obřadem), pak se po dobu trvání manželství stýkají převážně jen se svým zákonným partnerem.
POKUTA ZA NEVĚRU
Někdy se ale ženatí Samojci a vdané Samojky pohlavně stýkají nejen se svými zákonnými partnery. V takovém případě zpravidla liberální samojská společnost dělá, jako by nic neviděla. Ve vzájemných vztazích obou pohlaví má mít převahu muž, macho, a tak jestliže je nevěra jeho manželky prozrazena, je jeho pověsti způsobena újma. Tuto újmu je manželovi třeba kompenzovat. Odškodné platí “poškozenému” úspěšný svůdce.
Jestliže podvedený “náhradu za nevěru” neakceptuje, ale i z jakéhokoliv jiného důvodu, lze manželství ukončit. V tradiční polynéské společnosti byl rozvod zcela snadný a rozchod dvou osob do té doby spojených manželským svazkem nebyl nijak dramatizován. Dnes do těchto vztahů zasahují samozřejmě i křesťanské představy. Některé křesťanské církve nejsou rozvodům příliš nakloněny. Přesto se i dnes Samojci rozcházejí nejen “od stolu”, ale i “od lože” velice často. A pak si do svého lože rádi a rády přivedou nové partnery.
Nové partnery a partnerky si přiváděli a žili s nimi i kdysi nejjednodušší lidé světa – původní obyvatelé Austrálie. A za těmito “milovníky z doby kamenné” se vypravíme v příštím čísle našeho magazínu.
SEX V PĚTI SVĚTADÍLECH
Jedinečný seriál právě začíná. Dozvíme se zajímavosti o milostných zvycích národů a etnik světa.
Několik slov a dvě přiznání úvodem
Vyprávění o tom, jak se miluje a co všechno je spojeno s láskou v pěti světadílech, musím začít upřímným přiznáním: k tomu, abych články na toto jistě zajímavé a důležité téma připravil, mě nepřivedl vlastní nápad, ale vyzvání vydavatele a šéfredaktora Koktejlu pana Josefa Formánka, kterému za tento podnět srdečně děkuji.
To je tedy mé prvé poctivé přiznání. Musím se však přiznat ještě k další věci: projel jsem skutečně během třiceti let jako etnolog více než 145 zemí ve všech pěti světadílech. Navštívil jsem také různé poslední kolonie, teritoria, ostrovy i velice odlehlé ostrůvky. Pobýval jsem mezi desítkami jednoduchých kmenů a národů. Žil jsem s nimi často ve velice blízkém vztahu. Ale ne ve vztahu mileneckém. A tak to, o čem budu v této řadě článků vyprávět, znám zprostředkovaně, jak se říká “z druhé ruky”. I když řeč bude vlastně zpravidla ne o rukách, ale o zcela jiných tělesných orgánech.
Zároveň však musím poznamenat, že všechno, co jsem na toto téma posbíral, jsem se snažil zaznamenat co nejpřesněji a nejpečlivěji. Už proto, že láska a sex nejsou všude úplně stejné a v životě každého člověka a každé společnosti hrají zcela rozhodující roli.
Koneckonců zejména právě “jednoduché” skupiny lidstva mají jen dva hlavní úkoly, které nezbytně musí splnit: musí si dokázat opatřit potravu, aby nezemřely, a musí dokázat zplodit potomky, aby přežil jejich rod, kmen, národ.
Tyto dvě úlohy vlastně umí řešit i všichni ostatní živočichové. Člověk jediný však dává sexu fantazii. A fantazie, to je “lidský rozměr” milování v pěti světadílech. Ve věcech sexu a věcech s milováním tak či onak spojených panuje navíc ve světě nesmírná rozmanitost. Jiné je to u kanadských Eskymáků a jiné třeba u jihoafrických Zuluů. A já jsem se pokoušel zaznamenávat zejména tuto rozmanitost, odlišnosti, které mi nakonec dovolily sestavit tento “milostný cestopis”.
Hned teď na začátku bych měl učinit ještě jednu zásadní poznámku k jazyku svých vzpomínek. I když někdy budu hovořit v přítomném a jindy v minulém čase – mé vyprávění se vždycky bude vztahovat k původní, tedy tradiční kultuře oněch kmenů a národů, k zvykům, obyčejům a praktikám, jaké u nich existovaly už před příchodem bělochů a křesťanství. V některých místech, o nichž bude v tomto seriálu řeč, totiž západní vlivy a křesťanské zásady proměnily i mnohé z toho, co se týká věcí lásky.
