Existuje jedna část zeměkoule, která je pro mnohé lidi přímo synonymem fyzické lásky. Touto oblastí je zcela nesporně Polynésie. Ony rajské ostrovy v Jižních mořích – Tahiti, Markézy, Tuamotské atoly a mnohé jiné. Sám si vzpomínám, že vůbec první cestopis, který jsem o těchto polynéských zemích jako osmiletý kluk četl, se jmenoval „Ostrovy lásky“. Kniha vyprávěla zejména o Tahiti. To mimochodem zajisté nebyla vhodná četba pro žáka 3. třídy obecné školy. Ale přesto, a právě kvůli té mé první „polynéské knížce“, si rovnici „Polynésie rovná se Ostrovy lásky“ pamatuji až dodnes. Jako v případech jiných generalizací leží pravda i tentokráte někde uprostřed. Ano – obyvatelé Polynésie se rádi a intenzivně milují. Ale nejenom oni. A nejenom na Tahiti. Za příklad toho, jak to tedy na těchto „ostrovech milování“ skutečně chodí, jsem si zvolil jednu polynéskou zemi – mnohem méně známou i mnohem méně popularizovanou knihami podobnými onomu mému dětskému cestopisu – Samou. A to i proto, že jsem mohl v průběhu třiceti let Plavecké ostrovy – Samou desetkrát navštívit – poprvé v polovině šedesátých let, a naposledy před několika lety, kdy jsem pobýval na svém nejoblíbenějším a pro mě nejkrásnějším samojském ostrově Tutuile.
Například Samoa
Tichomořské souostroví Samoa leží velice blízko míst, která rozděluje 180. poledník. Tuto jedinou zemi rozdělují však ještě vedví hranice politické. Západní část souostroví – oficiálně „Malotutó atasi o Samoa i Sisifo“ – je dnes nezávislým státem, vlastně teprve druhou zemí Polynésanů, která získala plnou politickou suverenitu. Východní ostrovy Samoy jsou součástí Spojených států amerických, mají ovšem rozsáhlou vlastní samosprávu a díky své příslušnosti k USA dnes pro země Oceánie mimořádně vysokou životní úroveň. Už i proto, že ležely stranou hlavních cest vedoucích Tichým oceánem, si samojské ostrovy a jejich obyvatelé – polynéští Samojci – zachovaly mnohé rysy své původní kultury a svého sociálního systému. V něm hrají stále rozhodující roli „velkorodiny“ – samojsky aiga – a jejich hlavy – mataiové. Ti také, a s nimi i vyšší náčelníci, hrají až dodnes rozhodující roli v politickém životě tohoto prvního polynéského státu Samoa i Sisifo. A jenom oni zasedají v samojském parlamentu, jehož zvláštní budova, napodobující tradiční oválné chýše Samojců, zvané fale, je jedním z nejzajímavějších bodů poloostrova Mulinu’u na ostrově Upolu. Na tomto historickém území, kterému Samojci říkají Malae, nestojí však jen parlament, ale i památník nezávislosti a také Tiafau – vznešené hrobky nejvyšších samojských náčelníků. V jejich sousedství se tu zdvíhá i památník oslavující příchod křesťanství na tyto dříve „pohanské“ ostrovy.
Čest a sláva panenství
Mulinu’u je tedy pro Samojce jakýmsi Václavským náměstím kombinovaným s Hradčany a Vyšehradem v jednom. Tady se odehrávaly nejdůležitější události novodobých dějin Samoy, tady se i dnes konají všechny velké státní i lidové slavnosti. Právě zde jsem také tehdy, v polovině 60. let, na jakési „manifestaci“ potkal dívku velice skvostně oblečenou. Hlavu jí zdobila tuiga – skutečný samojský diadém, vytvořený z lidských vlasů vybělených korálovým vápnem, barevných ptačích per, nejrůznějších mušliček a dokonce i několika zrcátek. Dnes už se lidový oděv Plaveckých ostrovů (jak své zemi Samojci také říkají) velice přizpůsobil evropské, americké, nebo ještě spíš novozélandské módě. Tím víc mě tato dívka upoutala svým oblečením. Zaujalo mě však i její důstojné, doslova aristokratické chování. Od apijského přítele, který mě do Mulinu’u doprovázel, jsem se dozvěděl, že tato „mladá dáma“ je taupo své vesnice. Slovo taupo bývá do angličtiny často překládáno jako Village Virgin, doslova tedy „obecní panna“. Neboli – a to zní přece jen lépe – „Panna obce“. Každá vesnice musela, alespoň dříve, mít svou taupo.
Dívka, kterou náčelníci takto vyvýšili, získala rázem velice významné postavení. Obec jí zpravidla vybudovala vznešenější chýši, taupo jídala nejlepší pokrmy, takové, jaké byly vyhrazeny jen náčelníkům. A získala pak – jako jediná žena v obci – postavení rovné úloze mataiů. Navíc přijímala ve vesnici cizí návštěvníky, připravovala pro ně obřadně svatý ceremoniální nápoj kavu a tančila pro ně. Taupo, tato vesnická princezna, měla dokonce vlastní dvůr, do nějž přijímala méně vznešené vrstevnice. A měla také služky, nejkrásnější šat, všechno, co si jen může samojská dívka přát. Neměla jen jediné: muže, milence. Zatímco všechny ostatní dívky, všechny její vrstevnice vedly úplně svobodný, bohatý a značně pestrý pohlavní život, střežili panenství taupo nejen její rodiče, nejen matai, ale i k tomu účelu zvláště vybrané starší ženy, které taupo neustále provázely. Neposkvrněné panenství taupo bylo pýchou, ctí celé obce. A zatímco členky princezniny družiny vyhledávali jejich mužští obyvatelé zcela nezakrytě, neopovážil se žádný chlapec ze vsi učinit taupo jakýkoli návrh. Panna obce se směla provdat jen za vznešeného muže z cizí vesnice. Takový sňatek zpravidla smlouvali náčelníci. Na vlastní přání nevěsty nikdo nebral zřetel. Protože největší ozdobou panny obce bylo přirozeně její panenství, musela taupo před sňatkem osvědčit svou čistotu. Deflorace, čili zkouška panenství, byla tehdy konána zcela veřejně ve vesnici ženicha. Běda však, kdyby se ukázalo, že taupo už před sňatkem poznala muže! Ženy z její aigy by dívku, která tak hrozným způsobem poskvrnila dobré jméno jejich velké rodiny, jejich obce, ukamenovaly k smrti.
Učitelé sexu
Nevím samozřejmě, zdali ona, jedna z posledních skutečných taupo, kterou jsem tehdy, před třiceti roky, potkal na samojském poloostrově Mulinu’u, byla opravdu pannou. To vážně nevím. A přirozeně mě ani nenapadlo to ověřovat. V každém případě však tato nádherně vyzdobená samojská krasavice byla příkladem toho, jaký význam – i dnes – obyvatelé jižních moří přikládají sexu, a jak rozdílně se na to, co se týká pohlavních styků, dívají. Na Samoi, ale i jinde na těchto „ostrovech lásky“, jsem nabyl dojmu, že sexuální znalosti, umění dobrého milování, si má osvojovat jen žena. Zdejší muži – tak se mi alespoň zdálo – se jakoby s těmito erotickými znalostmi už rodili. Vysvětloval jsem si tuto představu tím, že žena přichází na svět jako panna. Zcela neposkvrněná, a tedy – jaksi logicky – nezkušená. A je tedy povinností mužů zbavit ženu nejen panenství, ale zejména této nežádoucí nezkušenosti ve věcech sexu. A jak znám ze svých cest po Latinské Americe nesmírně rozšířený ideál muže, kterým je být macho, tak, jak se mi zdá, má být macho i každý správný Samoánec.
Muž, či macho?
Muž – tak se mi alespoň zdá – má v samojské společnosti tomuto umění milování vyučovat. Sexuálními učiteli samojských dívek jsou často výrazně starší, eroticky zkušení muži. Velice obvyklé je také to, co my bychom považovali za krvesmilstvo, totiž to, že samojské dívce často první praktické lekce sexu uděluje její vlastní strýc. Pohlavním stykům mezi blízkými pokrevními příbuznými napomáhá vlastně i ona sociální organizace Samoánců. V aize velkorodině, kde žije pohromadě v jediném domě a v jedné společné „ložnici“ často až padesát lidí, a jíž stojí v čele jako skutečný samovládce matai, který má veškerá neomezená práva – se přirozeně někdy stává, že tento vůdce velkorodiny využije svého postavení a nutí ke styku své ženské příbuzné, někdy i vlastní dcery. Takové chování ale samojská společnost zásadně odsuzuje.
Učiteli pohlavního života mohou být však na Samoi i muži mladší. Zejména ti, jež moji samojští informátoři nazývali manaia. Mana je v představách Polynésanů jakási nadpřirozená síla, energie, kterou však nejsou všichni lidé obdařeni ve stejně velké míře. Tato „osobní výše many“ se mohla projevovat u mladého muže i mimořádnou erotickou výkonností a značnou rafinovaností v milostných hrách. Zvláště zdatní anebo mimořádnou erotickou fantazií nadaní manaiové se těšili u samojských dívek velké úctě a oblibě. Za odměnu za dobré sexuální služby dostávali manaiové od svých partnerek bílé rohože. Pohlavní schopnosti těchto kvalifikovaných milenců potom posuzovala samojská společnost podle počtu rohoží, které manaia dokázal od svých „zákaznic“ shromáždit. Až dodnes vzpomínají místní Polynésané ve svých písních na některé zvláště zdatné „shromažďovatele rohoží“. Samojský manaia musel být tedy ve věcech sexu nejenom zběhlý, ale zejména velice výkonný. Jeho povinností nebylo jenom panny deflorovat, ale i nadále zatím málo zkušené dívky eroticky vzdělávat. Poněvadž – jak mi Polynésané říkali – žena ztrátou panenské blány ještě neztrácí neznalost.
