S jeho někdy kontroverzními názory a myšlenkami se na stránkách Magazínu Koktejl setkáváte již několik let. Připravuje pro vás profily jemu blízkých umělců, rozhovory s význačnými výtvarnými teoretiky, a také originální reportáže z vlastních cest. Sám je rovněž známým a úspěšným výtvarníkem. Bylo na čase představit i jeho tvorbu.
Nadarmo se vyplýtvat pak přijde nic – vyčerpat a zhasnout jako se v chrámu vylévá voda – alespoň na chvíli zazářit a pak umřít.
To jsou zlomky vět nalezených mezi liniemi přípravné kresby pro Černického sochu “Foto Flash”, která získala v roce 1996 na II. bienále mladého umění v Praze výroční cenu Sorosova centra současného umění. Představte si levitující objekt tvaru stylizovaného blesku. V hlavici tvořené skleněným válcem vyplněným tajuplnou bublající tekutinou cosi vzniká a pravděpodobně dál putuje dutým, na omak gumově hladkým, ani teplým, ani studeným tělem, aby to na opačném konci zářícím fosforeskujícími barvami vyvěr alo v podobě chemicky neživotné pěny. Čelní část svítí bílým reflektorem. Světlo oslňuje i vaše tělo, když stojíte poblíž a prohlížíte si skrumáž postaviček i předmětů vyhřezlých ze zelenavě aseptického povrchu této laskavé stvůry. Vše kolem vás je podivné, hybridní, ale také důvěrně známé, jakoby šeptající ze zasutých zákoutí splývavého dětství.
. . . . .
 DŽIN VE SLUŽBÁCH HISBALÁHU (POLYURETAN, SILIKON, MIX MEDIA) 1997 |
To není avantgarda, to je novinka – velký planý efekt a nic – budeš zdecimován jasem – dekor od srdce…
Jsou lidé, pro které je Jiří Černický mnohovrstevnou, neskutečně složitou osobností, která vstřebává skrytou energii okolního světa a svými díly ji předává dál. Pro jiné jsou jeho postoje překombinovanými pózami rádoby spasitelského srdce. Pro další je tvorba tohoto autora geniálně prostá a žhavě současná. Pravdou je, že mezi odbornou veřejností je Jiří Černický vážným kandidátem na získání prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého pro rok 1998. Toto ocenění je každoročně udíleno nejvýraznějšímu mladému výtvarníkovi z České republiky.
Při prožití obecné bolesti dotekem s kapalinou zaleje vás rudá vlna, která je součástí architektury stratosféry, jejíž archeologie podává důkaz o městě s organickými stíny.
V osmdesátých letech Jiří Černický studoval výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Krátce pracoval na jednom ze severočeských hnědouhelných dolů, aby po této zkušenosti vystřídal obě pražské vysoké umělecké školy. Studia dokončil na Akademii výtvarných umění v ateliéru Jiřího Davida. Než se tak stalo, stačil ještě uskutečnit svůj sen o předání “Slz postiženým třetího světa”. V roce 1993 nainstaloval v galerii Emila Filly v Ústí nad Labem skleněné nádrže se sběrnými kanálky, kter é diváci mohli naplnit vlastními slzami. Autor po skončení výstavy tuto tekutinu slil do speciálně upravené nádobky a v etiopském klášteře Lalibela ji obřadně předal místním obyvatelům. Poté se pěšky vydal napříč africkým kontinentem. (O své zážitky z tohoto putování se prostřednictvím několika reportáží podělil se čtenáři Koktejlu.)
Kdo se stydí za své city na veřejnosti, může přinést své slzy kdykoli přímo do galerie.
Možná není vždy jednoduché plně dešifrovat kód, ze kterého Jiří Černický splétá své výpovědi. Na závěr tedy přikládáme možný návod k pochopení jeho poselství: Mějme oči i mysl rozjasněné a nebojme se nechat tyto bizarní i fanaticky utopické vize na sebe zlehka působit.
V LEDNU A ÚNORU 1999 SE V GALERII HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY – STAROMĚSTSKÁ RADNICE USKUTEČNÍ VÝSTAVA JIŘÍHO ČERNICKÉHO “BaROCK”.
