Jako otisk dělníka života vnímá svůj první CD Josef Klíma, novinář a (stydlivý?) hudebník
Valná většina národa zná muže s vizáží dobromyslného medvěda z pořadu Na vlastní oči. A oči Josefa Klímy už viděly leccos, což ostatně dokazuje i jeho pravidelný komentář k fotografiím na stránkách magazínu Koktejl. Poznal svět – ten „velký“ za hranicemi naší země, i nejrůznější mikrosvěty, o kterých ani nevíme, že existují vedle nás a s námi. Dokáže se pohybovat v atraktivním polosvětě zločinců, umí se ponořit do smutných světů lidí bezmocně vláčených osudem, aby o tom všem podal svědectví. Připomíná honicího psa, který se neúnavně vydává po stopách všech nespravedlností, nejasností, podivností, nezákonností i hloupostí. Možná proto, že je lidskými příběhy tak trochu upatlán a polepen, utíká k hudbě. Skládá, zpívá, hraje a upozorňuje, že není dobrý muzikant. Bude to asi první lež, kterou jsem ho kdy slyšela vyslovit.
Tak jak to je, ty k hudbě skutečně utíkáš, nebo je to jen taková moje představa?
Když mi bylo šestnáct, chtěl jsem být rocker, jako tehdy spousta kluků mého věku. Jen se tomu říkalo bigbíťák. Skládal jsem texty, zpíval jsem v několika kapelách, které vyhořely většinou po prvním vystoupení, a to doslova: mikrofony byly podomácku dělané v krabičkách od jogurtů a zesilovače taky patřily spíš do muzea kuriozit. Ale znakem doby byl ten kvílivý zvuk kytary, kterou naše generace poprvé zapnula do zásuvky – a kupodivu tím nezkratovala pojistky, nýbrž předchozí generaci našich rodičů. Bylo to podle mě nejčistší období v dějinách druhé poloviny dvacátého století, protože všichni propadli na velmi krátkou dobu ryzímu idealismu. My věřili, že svět se dá spasit láskou, a dokonce i komunisti věřili, že je komunismus reformovatelný, když se k němu přidá lidská tvář. Jak vidno, nepřežilo ani jedno, ani druhéÉ
Muzika byla za tvého mládí lepší a i svět byl idealističtější než dnes. Není to tím, že už prostě nejsi mladý?
Ty roky, stejně jako celý svět, byly naivnější. My jsme byli naivnější tím, že jsme byli mladí, takže obojí se sešlo dohromady.
Přitom o těch letech dnes říkáš, že to byla hluboká totalita.
Ale byli jsme čistí.
Kdy a kde se ten idealismus podle tebe poztrácel?
Idealismus se poztrácel, když jsme si mysleli, že zmizí komunisti a všechno bude vyřešené a lepší. Ale ono to lepší není. Také hranice mezi tím, kdo jsme my a kdo jsou oni, byla jasná. My jsme byli my a věděli jsme, kdo jsou oni, ti hajzlové, kteří šli po kariéře a cpali se do KSČ a establishmentu. Tohle dělítko nás udržovalo čistší, ale byli jsme naivní, jak se ukázalo později.
Nakonec jsi se ale nestal profesionálním hudebníkem.
Dělal jsem muziku a zároveň jsem psal povídky, kterým nikdo nerozuměl, protože byly strašně umělecké a strašně depresivní – dneska jim nerozumím ani já, když je někde najdu. Váhal jsem, jestli mám dělat muziku, nebo psát, a pak jsem se rozhodl, že budu psát. Chtěl jsem nějakou školu, která by se k tomu psaní hodila, tak jsem šel na novinařinu. Ale novinařinou jako takovou jsem pohrdal. Bylo to prostě denní řemeslo, kdežto já jsem se cítil jako velký spisovatel. A teprve praxe v Mlaďáku, v té době nejlepším časopise, mi otevřela oči. Najednou jsem zjistil, že život je zajímavější než fikce.
Že jsem se rozhodl pro psaní, bylo jen dobře, protože jako muzikant jsem měl své limity. Ale muzika mi zůstala jako takový očistný mechanismus: pravidelně jsem hrával a zpíval po hospodách se starými kamarády, všichni jsme chtěli tak nějak vyřvat ten kal, co se v nás nastřádal vždycky za celý týden. No a někdy před třemi lety se to zčistajasna jedné noci vrátilo – to už jsem dělal v televizi. Přišel jsem domů, taky takovej celej zakalenej těmi průsery, co točíme, sedl jsem si k piánu, a sama od sebe přišla písnička. A pak postupně další, až vzniklo cédéčko Na vlastní uši. Teď už mám naskládané písničky na další. A zase taková časová smyčka: dělám na něm s Honzou Hrubým, nejlepším českým rockovým houslistou, se kterým jsme kdysi měli jednu z těch prehistorických kapel. Ale jde nám to pomalu, protože si s tím hrajeme tak nějak vedle našich běžných aktivit.
Říkáš, že jako muzikant jsi měl své limity. Znamená to, že jako spisovatel jsi se cítil, že zboříš svět, že to bude na Nobelovku?
Jako spisovatel jsem si myslel, že to všem natřu. Jako muzikant jsem měl limity hlavně v tom, že jsem neuměl tak dobře hrát.
Jaké hudební nástroje ovládáš?
S piánem mě naši mučili od šesti let, nenáviděl jsem to a taky jsem s tím praštil hned někdy ve dvanácti. Jenže ejhle – v šestnácti se mi najednou hodilo, že vím, jak se jmenují klapky, a že mám nějaký prstoklad. Jen mě tehdy Honza Hrubý naučil hrát úplně jinak, rockově. Levá ruka jen basy, aby to šlapalo, pravá všechno ostatní, ale žádná virtuozita. Spíš jako doprovod ke zpěvu. S kytarou jsem začal jako samouk taky někdy v šestnácti. Líbil se mi Dylan, Donovan, Cohen, chtěl jsem si je brnkat. Takže dneska je ze mě takový polomuzikant. Zahraju všechno, ale jen podle sluchu. Proto jsem taky nutil do piána vlastní děti, i když to taky nenáviděly a taky s tím praštily. Ale kdoví, kdy se to vrátí jim?
O čem jsou tvé písně?
Spíš o čem nejsou. Nejsou o lásce. A když, tak výjimečně. Třeba o lásce k penězům (hodně ironická píseň Noví hoši), o lásce k vlasti, mám-li to říct hodně pateticky (Bohemia), a teď, na tom novém CD, sice písně o lásce budou, ale zase v takovém nepříliš obvyklém stylu. Všichni skládají o lásce pro mladé holky, ale přitom je tu obrovská kategorie žen, kterým nikdo písničku nesloží, i když by si to zasloužily víc. Mám na mysli Ženy středních let. Když ji hraju na besedách nebo někde v hospodě, má tu nevýhodu, že rozpláče spolehlivě i třicátnice nebo babičky. Svět ženy středních let je přitom daleko zajímavější, než svět mladé holky. Jak zpívám: Brzo na stáří, pozdě na život, a červík hlodá: jsem nepotřebnáÉ Ví už o životě hodně, ale najednou je jí to houby platný. Protože – jak taky zpívám: Muži středních let jsou už dávno ztraceni, v náručí dívek nebo lokálů, sem tam čerstvý hrob, sem tam čerstvý potomek, tiše jim závidíÉ
Ale jsou tam i jiné písně. Třeba Osud. To jsem si pohrál s myšlenkou, jak se asi musí cítit Osud osamělý, když vlastně jen slepě vykonává pokyny Někoho nahoře. A pak Mezidobí. Ta zase bere chlapy středních let. Tu jsem si hodně prožil. Je vám padesát, máte pocit, že jste si už všechno vyzkoušeli, že není kam dál jít: Za první branou sex: směs těl, vzdechů, údů; za druhou, tam je bůh: Kristus, Šiva, vúdúÉ
Kdybych to měl nějak shrnout, je to takové přemýšlení o životě z hranice mezi dospělostí a stářím. Odtud vidí člověk jinak i mládí.
Pocit ženy středních let vyzpívaný mužem – jak můžeš vědět, co taková žena cítí? Vyprávěly ti to?
Já mám ženy středních let prostě odžité. Dneska už se spíš zajímám o ty mladší, ale svět ženy středních let jsem vnímal naprosto osobně a naprosto z první ruky.
A jak tedy člověk z „hranice mezi dospělostí a stářím“ vnímá mládí?
To je pocit dojímavý, protože vidíš, že budou muset projít tím, čím jsi prošla ty – a jak si to budou muset odžít a jak u toho budou trpět. V podstatě ty mladé lituješ.
To znamená, že ty nelituješ, že už máš mládí za sebou?
Ne, já jsem šťastný. Mně když lidi říkají – já bych chtěl, aby mi bylo dvacet, tak já si říkám – v životě ne. Hezké by bylo, kdyby mi bylo čtyřicet, to už člověk o životě ví skoro to samé co v padesáti, ale slouží mu líp různé oči, klouby, zubyÉ tyhle náhradní díly osobnosti. Když jsi hodně mladá, tak pořád vlastně nevíš, v čem jsi dobrá a v čem ne, kde zakotvit. To už v padesáti víš přesně – do čeho se nepouštět, protože to neumíš a nikdy umět nebudeš. Tak se snažím rozšiřovat oblasti, kde si myslím, že už něco umím, a zkouším najít své limity. Limity se můžou ještě rozvíjet, ale kritika už mě nezdrtí, protože vím, co umím. Stejně tak mě neomámí pochvala, protože vím, co neumím, vím, jaký jsem a jaký v životě nebudu – v kladném i záporném slova smyslu. Zpětná vazba zvenčí už tě tak nenahlodá, nezdrtí tě, že by ses šla najednou oběsit.
Bez zpětné vazby se ale třeba už tolik nesnažíš.
Já už se snažit nemusím, to je krásná pozice. Hlavně nemusíš dělat, že jsi jiná, než opravdu jsi. Žiješ si autentický život. V mládí ti pořád někdo něco cpe do hlavy a snaží se tě takzvaně zlepšit. Já už nejsem převychovatelný.
Kdybys musel volit a novinařina ti byla zapovězená, stal by ses folkařem?
Ta otázka stojí jinak. Jestli bych na to měl, stát se folkařem. A nejen umělecky. Novinařina mě baví i živí, kdežto kolik lidí dnes uživí folkařina? Dříve se byznys přiživoval na muzice, dnes je to skoro naopak. Někdo se rozhodne, že vytvoří zpěváka nebo nový styl, a nezačne od obsahu, nýbrž od obalu. Aby to provokovalo a šokovalo, ale protože už provokují a šokují všichni, tak aby to provokovalo a šokovalo jinak. My jsme tenkrát provokovali od podstaty, provokovali jsme starý svět svými autentickými názory. Dneska stačí, když vytvoříte dostatečně šílený klip s co nejvíc zvrhlostmi – a co se tam hraje nebo zpívá, není tak důležité. Takový rap by v 60. letech neměl šanci vzniknout. Všichni by se ušklíbli: „To ty kluci černý neuměj zpívat, že to recitujou? Tak proč se cpou mezi muzikanty?“ Nehledě k tomu, že sprosté slovo je hezké jen mezi nesprostýmiÉ
Kdybych nemohl dělat novinařinu, chtěl bych psát knížky. Už jsem před tou volbou jednou stál, někdy před dvaceti lety. Měl jsem témata, která jednoduše cenzura nepouštěla. Tak jsem je přetavil do beletrie. A vyšlo to.
Věříš tomu, že hudba spojuje a napravuje duše?
Kdo nemá sluch, toho nenapraví. A já se bohužel přesvědčil, že spousta sviní sluch nemá. Ale věřím, že dává životní pocit, který umí změkčit trable a deprese. A spojuje určitě. Naši generaci třeba Beatles naučili, jak propůjčit hlas mnohohlasu a přitom ho neztratit v chóru. Člověka to nutí k pokoře – a přitom to neubírá na jeho individualitě. To se pak podvědomě odrazí i v tom, jak žije celkově. Jak se chová k lidem, jak se prosazuje, jak soucítí.
Jaké ohlasy zaznamenáváš jako hudebník?
V hospodě skvělé, na trhu žádné. GOJA, která CD vydala, mu neudělala žádnou reklamu, já na to taky neměl čas, takže spousta lidí je dnes překvapená, že mi vůbec něco vyšlo, když to hraju veřejně. Ale já ani žádný velký boom nečekal. Jsem rád, že ty písničky existují na nějakém nosiči a že jsem si je nemusel vydávat sám. Ani bych na to neměl.
Hudební nosič s tvými písničkami si bude moci kdokoli pustit třeba za padesát let. Je pro tebe důležitý tím, že tu můžeš zanechat něco trvalého?
Je. To souvisí i s prací v televizi. Léta jsem se snažil po sobě každý rok zanechat něco trvalejšího, než je těch deset minut, které prozrněj televizí a nic po nich nezbude. Když píšeš do časopisu, tak ti zbudou nějaké svázané ročníky, ale po televizní práci nezůstane nic.
Nenapadlo tě, že lidé chtějí spíše „zpívajícího Klímu z Novy“, než Klímu jako zpívajícího autora?
Jistěže napadlo. Na druhou stranu mi to umožnilo písničky, které vznikly bez ohledu na to, jestli jsem známý, nebo ne, vydat. Pochybuju, že by mohlo vyjít v padesáti album někomu úplně neznámému. Mělo to ještě jednu výhodu. Nikdo mě nepodezíral, že se cpu do té branže, plné závisti, abych se proslavil nebo zbohatl. Že jim takzvaně ukousnu z koláče.
Myslíš, že povolání novináře je poslání?
Proboha, jen to ne! Zeměkoule je plná lidí, co si myslí, že jejich povolání je něco víc než ta ostatní, a taky s tím těm ostatním zatraceně otravují život. Teď jsem zrovna zpovídal při reportáži jednoho velmi schopného ředitele nemocnice. Říkal mi: „Oni si doktoři pořád myslí, že jsou něčím výjimeční. Ale nejsou nic víc než dělníci zdraví.“ Myslím, že všichni jsme dělníci. Dokonce i kněz. To je zase dělník duše. Novinář není ničím víc než pozorovatelem života, který ta svá pozorování, jež jsou nová, sděluje ostatním. Varuje-li přitom: „Bacha, tudy ne, ženeme se do maléru!“ – je to jen služba navíc. Takže pak se z něj stává pozorovatel-hygienik.
Ty tomu říkáš pozorovatel-hygienik. Mě ale občas přepadá pocit marnosti, že my novináři jsme v podstatě takoví šmíráci, po nichž nic nezůstává, že se živíme tím, co odžívá někdo jiný.
Ten pocit jsem měl, když mi bylo pětadvacet. Diskutoval jsem o tom s Rudou Křesťanem, říkal jsem, že všichni něco umějí, jenom my umíme čumět na ty ostatní. Ale tenhle pocit se ti časem ztratí, protože ty rozvíjíš něco, co jiní dělají primárně. Je to fakt povolání jako každé jiné, lidi chtějí informace a ty jsi služebník informace, ty vyrábíš informace.
Z tvých slov je cítit obrovská pokora – dělník informace, dělník zdravíÉ Na druhou stranu tu chceš zanechat (snad v jakési pýše) něco trvalého. Necítíš v tom rozpor?
Necítím to tak, protože když někdo staví barák, je stavbyvedoucí, tak taky po sobě zanechá trvalý otisk. To mě strašně rozčiluje, když třeba někdo zazpívá tři písničky v rádiu, a už si hraje na strašného machra a už je něco na úrovni poloboha a tak se i chová. Není vyvolených povolání. Ani prezident není vyvolené povolání, je to jenom úředník.
Ten CD je tedy otisk dělníka hudby.
Otisk dělníka života.
Zřejmě záměrně zůstáváš jakýmsi „pěšákem“ – nešéfredaktoruješ, nevelíš. Proč?
Jestli něco nejsem, tak řídící typ. Nebaví mě vysedávat na poradách, natož pucovat podřízené. Ani bych to neuměl. Na druhé straně mě občas deptá představa, že je mi šedesát, belhám se někam do desátého patra o hůlce, tluču na dveře a se stařeckou neodbytností křičím: Tak mi řekněte něco do kamery! Heslo Billa Gatese, že člověk si má do třiceti vydělat na zbytek života, na mě nějak neplatí, další heslo, že od padesáti má už člověka živit jen jméno, u nás taky moc populární není. Šéfovat neumím, spisovatelstvím se u nás nikdo neuživí (až na Viewegha, pravda) – asi budu muset včas a nějak milosrdně umřítÉ
Bojíš se smrti, nebo stáří?
Já se bojím umírání, smrti se nebojím, když to přijde, tak to přijde. Spíš se bojím toho, že umřu nějak vlekle, s nějakou nemocí, bezmocný. Že budu deset let ležet a nebudu se moct pohnout.
Že už tomu světu moc nedáš?
Já věřím v převtělení a pro mě smrtí život nekončí. Naopak, dostanu nějaké nové tělo. Záleží na tom, abych se nenarodil někde za Uralem, nebo třeba v Africe, to bych nechtěl. Ale věřím tomu, že když člověk tak nějak slušně žije, tak že se také narodí slušně.
Při své práci jsi ale často svědkem špíny, malosti, vypočítavosti. Podepisuje se to na tobě, třeba ve vztahu k nejbližšímu okolí?
Jistě že podepisuje. Jsem podrážděnější, netrpělivější, když ke mně v hospodě nebo na ulici někdo nakročí, už mi naskakují pupínky: zase bude chtít, abych řešil nějaký problém! Dnes dvacátý pátý! A on mi chce třeba jen podat ruku. Proto jsem začal psát román. Abych se tím, že to všechno napíšu, vlastně léčil. I muziku asi skládám hlavně proto. Den v hudebním studiu, pro jiné práce, je pro mě jako balzám. Zase jsem nasál něco pozitivního. Pak si zapnu mobil – a už se sypou samá negativaÉ
Jak vidíš českou společnost dnešních dnů? Jsme lepší či horší než dejme tomu před pěti, deseti lety?
My slušní ne. Ti neslušní jsou horší. Poučili se, že zákon platí zase jen pro některé, jako za komunistů, a ztratili zábrany. Klausovo panování řeklo lidem slovy svého vůdce: Špinavé prachy? Co to je? Vždyť se chlubili, jak ekonomové utekli právníkům! Jak dobře a rychle všechno zreformovali! Zemanovo panování zmar prohloubilo. Zločin prorostl ze sféry velkých peněz do života běžného občana. Protože neplatí-li pro vás zákon, když kradete miliony, neplatí tuplem, když už je máte a můžete si kohokoli podplatit. Zalíbí se vám sousedův pozemek, sousedova dcera? Vemte si to. Policajti se spojili v jakési s. r. o. se zločinci, berou od nich desátky, každý od svého. A mají zase své kamarády v justici. Mezi státními zástupci, soudci. Někteří odcházejí, protože jsou znechucení, někteří přímo do služeb těch, které předtím stíhali. I slušní soudci odcházejí. Symptomatické je, že se to prohloubilo zrovna v době, kdy jsme měli relativně nejlepšího ministra vnitra a ministra spravedlnosti. Myslím tím Grosse a Bureše. Ale už to není otázka výměny pár vysokých úředníků. Už to prorostlo dolů. A kde najdete najednou tisíc poctivých a schopných, když odpadají i ti poslední?
Co děláš s pocity beznaděje?
Vždycky si řeknu, že na rozdíl od jiných můžu aspoň ještě křičet. Ono se to ale taky prohlubuje. Léta jsem měl pocity beznaděje z toho, co točím, teď už je mám i z toho, že se sami ocitáme ve stejné situaci jako ti, o nichž točíme. Vezměme si jen to mé stíhání za to, že jsem koupil při reportáži granát. Odevzdal jsem ho, byl k dispozici policii, prostě jasná věc. Jenže když se toho chopí tzv. kola spravedlnosti, dějou se věci, že člověku zůstává rozum stát. Obvodní soudkyně stíhání zastaví, státní zástupkyně se odvolá, a jde to výš. Vyšší soud to zastaví, ale vrátí to dolů, protože obvodní soudkyně to nezastavila z důvodů mé viny či neviny, nýbrž z důvodů procesních výhrad. Obvodní soudkyně tedy definitivně řekne NEVINEN, ale státní zástupkyně se zase odvolá a zase to jde zpátky výš. A tenhle soudce už to má pár týdnů a nic se neděje. Z principiální kauzy typu „stíhají novináře, protože dobře pracoval“ se stalo cosi tak nudně úředního, že už o tom kolegové ani nepíší. Proč by taky psali, když mezitím chtěli jednu kolegyni dokonce zabít! A zase – ukáže se, že chtěli zabít i mého kolegu Janka Kroupu, dokonce ve stejné kauze, jako Slonkovou, ale už to nikoho nebaví, protože je druhý. Co s tím dělám? No, zatím s tím žiju.
Určitě už jsi ale mnoha lidem pomohl. To potom musí být příjemný pocit, ne?
Vzpomínám si na důchodkyni, kterou v noci na ulici někdo zbil, a když doběhla na policejní stanici, zjistila, že ten násilník je kolega policistů. Všichni se snažili zahrát to do autu, nic se nevyšetřovalo. Po mé reportáži mi volala, že během tří týdnů proběhly úkony, které předtím neproběhly ani za půl roku. Bohužel o rok později natáčela kolegyně jiný malér na stejné policejní stanici – a ejhle! Titíž policajti tam dál pracují a chovají se úplně stejně jako předtím. Takže nevím.
Někdy ale lidem pomůže už to, že se jejich trauma zveřejní. Točil jsem vraždu v Teplicích, která byla zvláštní tím, že vraha nechali na svobodě a pozůstalí se dál třásli hrůzou. Po reportáži ho sice nezavřeli, ale ozvalo se jim patnáct či dvacet lidí s nabídkou pomoci. Nakonec děkovali i za tohle. Tak hluboko jsme všichni klesli.
Dokážeš ale ve svých kauzách vždy odhadnout, kde je pravda?
Za prvé: nevím jestli pravda jako taková vůbec existuje. Proto opatrně říkám, že pracuji tak, abych se pravdě co nejvíc přiblížil. Tomuto stavu se blížím poměrně jednoduchou metodou: snažím se vyzpovídat všechny, kteří mají k tomu tématu co říci, a když to mám všechno pohromadě, buduji si nějaký obrázek. Podle toho obrázku pak stavím reportáž, tzn. zkracuji, zestručňuji, zpřehledňuji, ale snažím se nezkreslit kontury. Střih je věc, která strašně svádí, aby člověk z někoho udělal ještě většího blbce, než je, a z lumpa ještě většího lumpa. Dramaturg zase tlačí, aby to nebyla nuda, někde chce víc ironie, škodolibosti, vypustit věci, které se mu zdají nepodstatné, a přitom by to zkreslovalo, kdyby tam nebyly. Podlehne-li člověk jednomu, nebo druhému, řítí se sám do pekel.
Že nevím sám, kde je pravda, to se taky stává. A častěji, než si divák myslí. Pak zbývá jediná férová cesta: upřímně to přiznat. Říci: Milý diváku, shromáždil a uspořádal jsem ti všechny informace, aby sis udělal obrázek sám. Není hanba, když reportér něco neví. Hanba je, když se nezeptá těch, co vědí. Nebo když si sám hraje na Vševědoucího.
Jak si vybíráš svá témata, upřednostňuješ něco?
Upřednostňuji příběhy. Takže když už mám točit o tunelování bank, radši natočím příběh bankéře, který na tom vydělal, nebo nešťastníka, který na to doplatil. Ale ekonomická témata moc v televizi nefungují, protože jsou většinou nevizuální. Takže vybírám podle příběhu, podle vizuality a pak pochopitelně podle toho, je-li téma nové. Ono se to hrozně opakuje.
Když se rozjely restituce, týkal se každý druhý dopis a telefonát někoho, komu něco právem nevrátili nebo kdo doplatil na něco, co vrátili omylem někomu jinému. Je to zajímavé, soucítíme s vámi, ale bohužel nemůžeme vysílat pořád totéž, říkali jsme těm lidem. Podobně to bylo, když krachovaly fondy, pak kampeličky, pak cestovky atd. Teď se bohužel množí příběhy lidí, kterým nějaký opilý zbohatlík přejel někoho z rodiny, a vyšetřování utichlo. Nebo obecněji: že policie mhouřila oči nad zločiny někoho mocného tak dlouho, až došlo k velké tragédii. Ta formulka „nezlobte se, ale už jsme to vysílali…“ se teď říká čím dál tím obtížněji. Ale to bohužel souvisí s prohlubujícím se marazmem společnosti.
Svět, ve kterém se díky své práci pohybuješ, je černý. Proč s tím nepraštíš, proč se v tom vědomě namáčíš?
Tuhle otázku si kladu každé tři čtyři měsíce, když už nemůžu dál. Pak se vyspím, trošku si orazím a říkám si, že přece ještě pořád ty klady převáží nad zápory. To je jako v manželství – dokud se nerozvedeš, tak věříš, že to manželství má smysl, protože kdyby nemělo smysl, tak se přeci rozvedeš.
Moc kladů jsi ale nezmínil.
Pozitiva jsou ještě v tom, že dělám to, co umím – a dejme tomu to umí dvacet lidí v republice – a vím, že to umím. A drtí mě to zároveň. Až už nebudu moct, tak půjdu k něčemu, co umím míň a co je míň potřebné, ale co mě zase osobně nezničí. Mezi námi, slavnější než po odchodu Romů do ciziny v devadesátém sedmém už nikdy nebudu, takže o slávě to už není.
Každý, nebo téměř každý tě dnes pozná. Přestaneš dělat tuhle práci, a za dva roky tě už nepozná nikdo. Myslíš, že by to bolelo?
Není mi už dvacet. Spousta lidí bylo opilých tím, že se rozsvítili na obrazovce a byli každý den ve zprávách. Neuměli nic, vytáhlo je to do vzduchoprázdna, a když ta obrazovka zhasla, tak zase spadli. Já jsem si celý život lezl na kopec věcí, které za mnou zůstaly – ať už knížky, nebo novinářská práce. Mně když to zhasne, tak zůstanu na tom kopci a budu tam žít. Budu dělat noviny.
A nebude ti vadit, že na tebe není vidět?
Senzační bude, až třeba přijde paní a řekne, my máme v domě psychopata, nikdo s tím nic nedělá, a já jí řeknu, zavolejte do Novy. Na tenhle moment se těším nejvíc.
Opravdu ten náš svět vidíš tak černě, není alespoň něco, co by bylo skvělé?
Ne, já žiji v tomto světě. Jenom se snažím, abych nenabyl dojmu, že takový je celý svět. Celý svět takový není, někde lidi tancují, baví se, chodí do divadla a mají bezvadné zážitky. V tom světě ale já nežiji, bohužel.
Říkal jsi, jak jsi spokojený, že už jsi starší, že jsi zmoudřel. Mně ale připadá, že jsi zmoudřel do černa…
Nezmoudřel jsem do černa, já jsem pesimista s nadějí. Snažím se v tom černém světě hledat světlejší místa. Nemám bohužel čas na výlety do toho druhého světa.
Ale svět médií je trochu umělý. Díky tomu se k tobě dostávají jen ty horší stránky naší skutečnosti. Tobě nebude nikdo volat, že se někde narodilo stádo ovcí…
Ne, nebude, ani bychom to nešli točit, protože krásné stádo ovcí – co je na tom zajímavého z našeho hlediska? My jsme bohužel jiný pořadÉ Jednou za mnou přišel pan Kočík a říkal mi, hele já teď otvírám muzeum voskových figurín, to asi není pro vás, co. A já mu říkám – leda kdyby se ti rozehřály.
Skoro nikdy nejsi k sehnání, jak hospodaříš s časem?
Čas hospodaří se mnou. Běžný týden vypadá tak, že dva dny točím (někdy i tři, když je to třeba na Moravě), den si přepisuji natočené kazety do skriptu a sestavuji scénář, dva dny stříhám. To už je pět dní. Ale ty nestačí, protože jednou za čtrnáct dní uvádím, tudíž strávím pondělí přípravou spojovacích textů do studia a půl úterý jejich natáčením. Ve středu navíc bývá porada – a abych točil další týden, musím ještě den či dva tzv. obhlížet. Sejít se předem s lidmi, které budu zpovídat, prostudovat dokumenty, zajet na místo natáčení dřív, bez kamery. To už máme osm dní, včetně víkendu. Takže netočím každý týden, ale zhruba pět reportáží za dva měsíce. Pak už bojuji o hodiny. Jestli budu spát jen pět hodin – a stihnu ještě rodinný oběd o víkendu a něco napsat – nebo si přispím šestou. Někdy to řeším tak, že začnu ráno, odpoledne si hodinu zdřímnu, a zase vydržím až do noci. Rozdělím si prostě den na dva. Takhle se dá pracovat denně šestnáct i víc hodin. Když si beru dovolenou, většinou na besedy s diváky nebo na to, abych vypadl na týden k moři. Tam napíšu padesát stran, složím jednu dvě písničky, plavu a spím. Doma bych to nestihl, protože ať bych si zalezl, kam chtěl, všude by si někdo přisedl a začal by s novým tématem. Taky mám důvod vypnout mobil a vybírám si jen dvakrát denně zprávy. Někdy se ale i uprostřed běžného týdne vykašlu na všechno a jdu se opít s kamarády a s muzikou do hospody. Tělo si většinou řekne samo – a já ho, čím jsem starší, tím víc poslouchám.
Neokrádáš tak trochu rodinu?
Každý chlap, co dělá něco naplno, okrádá rodinu. Já jsem zase doma a na dosah víc, než horolezci, potápěči, cestovatelé, vojáci a kosmonauti. Vypracoval jsem si navíc slušný alibismus: tvrdím, že žena pěstuje v dětech návyky, kdežto muž postoje. K výcviku návyků musí být s dětmi fyzicky pořád, kdežto otce mohou vnímat i na dálku. Důležitější je vědomí otce, než otec sám. Daleko snáz nesou, že dobývá Aljašku, než že dobývá sousedku. Na Aljašce nehrozí tak velké nebezpečí, že si přitom založí nějakou novou rodinu s novými dětmi, které bude mít raději. A slyšet: ten kluk byl na mě zase drzej, taky nepotřebuju každý den. Stačí to jednou týdně. Ona ta domluva taky déle nevydrží. Myslím, že to je věčný mužský rozpor, ten slalom mezi tím, co dát rodině, a tím, co chci takzvaně dát lidstvu. Všichni se v tom tak nějak plácáme. A ti, co se rozhodnou jen pro lidstvo, zase mají k stáru pocit, že něco prošvihli.
Co obdiv děvčat, potkává tě to?
Potkává. Ale něco jiného je, když to zažívá člověk ve dvaceti, když to přijde k padesátce jako u mě. Už z toho tak snadno nezblbnu, protože ani žravost není tak silná. Tělo neporoučí mozku a spoustu věcí už člověk zažil, ví, že se budou maximálně opakovat. Taky snadněji prokoukne čisté provokace. On to je taky svým způsobem orgasmus, když se může prodavačka ze sámošky pochlubit kámoškám: Klíma by mě býval chtěl, ale já mu nedalaÉ
Jsi často u moře (aspoň se mi zdá), znamená pro tebe moře něco víc?
Už bylo řečeno. Voda je můj živel, moře mě léčí fyzicky i psychicky, mám v něm pocit, že jsme z něj opravdu kdysi vzešli. Hory jsem si prolezl, když jsem se toulal po Himálaji, ale netíhnu k nim. Les je něco jiného, ten mám rád a rád se v něm procházím se psem, když mám čas. S ženskými ne. Na rozdíl od psa mluví.
Právě ti vychází knížka „Loď s otroky“. Můžeš nějak vysvětlit název tohoto zčásti autobiografického románu?
Loď s otroky je televize. Tento výrok zazněl před několika lety na jedné naší poradě – my už nejsme televize, my spolehlivě nalodíme ženské otroky na telenovelu a dopravíme je k výrobcům sprejů, a mužské otroky nalodíme na fotbal a dopravíme je k výrobcům aut. Já jsem použil ten výraz loď s otroky, protože když to čteš, tak zjišťuješ, že otroci jsou všichni, i ti nalodění, i ti, co veslují, že loď s otroky je celý stát. Protože musíš počítat s tím, že tady je spousta lidí, kteří jsou nebo chtějí být otrokáři těch ostatních.
