V Dutch Harboru, strategickém přístavu Aleutských ostrovů, dosedáme s letadlem na krátké přistávací dráze, která je zčásti na moři. Agent rybářské společnosti nás již čeká s taxíky. Blátivou cestu z letiště lemují průmyslové stavby. Po celou dobu hustě prší. Ze břehu pozorujeme zakotvený Unimak, náš budoucí „domov“. Motorovým člunem se pomalu blížíme k lodi a v hlavách se nám honí myšlenky o splněných klukovských snech. Budeme námořníky!
SMLOUVA
Aleutské ostrovy se táhnou téměř dva tisíce kilometrů jihozápadně od Aljašky a tvoří hranici mezi Beringovým mořem a Tichým oceánem. Moře tu bylo vždy bohaté a rybolov stále živí množství velkých rybářských společností. Většinou mají svá sídla v Seattlu, který je zároveň domovským přístavem lodí lovících na Aleutech. V Seattlu se uzavírají mezinárodní kontrakty i pracovní smlouvy. Přitom mnohé z rybářských společností využívají k náboru pracovních sil specializované agentury. Získat práci v aljašském rybím průmyslu není těžké ani pro cizince. Základem je mít vízum alespoň s krátkodobým pracovním povolením.
Rybářské společnosti uzavírají pracovní smlouvy nejčastěji na 45 až 90 dní. Hradí také let ze Seattlu do Dutch Harboru na ostrově Unalaska, který s mezipřistáním v Anchorage trvá asi 4 hodiny. Dojde-li ale k porušení smlouvy ze strany zaměstnance, musí si provinilec celou cestu za 1200 USD platit sám. V pracovní smlouvě jsou kromě jiných zvláštností také zakázány fotoaparáty a kamery na palubě lodi, údajně kvůli možnému zneužití pojišťoven při zranění. Agentury slibují výdělky 3000-5000 dolarů za měsíc, skutečnost ale byla jiná.
NÁŠ DOMOV UNIMAK
Naše loď, pojmenovaná po jednom z místních ostrovů Unimak, je v podstatě plovoucí továrna, která ryby nejen loví, ale zároveň přímo na moři zpracovává a mrazí. Tento druh lodí patří v oblasti k nejvíce používaným. Měří kolem 40 metrů, na palubě za kapitánským můstkem je systém stožárů, navijáků a jeřábů. V přídi pod palubou kajuty jsou po 4-8 postelích, sklad potravin a toalety. O patro níž je umístěna jídelna, v zadní části pak samotný procesor a motory. Dno lodi zabírají po celé délce dvě mrazicí komory, které pojmou až 300 tun zmražených ryb. Naši čtyřicetičlennou posádku tvoří chlapi, kteří nemají příliš mnoho co ztratit. Jsou to z poloviny Mexičané, zbytek Afričané z Pobřeží slonoviny a Mali, obyvatelé tichomořských ostrovů Samoa, Vietnamci, Rusové a nás šest studentů z Česka a Slovenska. A pak tu pracuje i několik Američanů – ti ovšem mají ve smlouvě dvojnásobné procento z tržeb než cizinci.
Alfonso, supervisor neboli dohlížitel a místní boss mexického původu, nás hned po nalodění přidělil k překládce zmražených ryb na obchodní zaoceánskou loď, zakotvenou v zálivu. Ryby jsou napytlované po dvaceti kilogramech v mrazicích komorách s teplotou minus dvacet. Naštěstí část práce byla už hotová, takže makáme jenom osm hodin a můžeme se jít ohřát a ubytovat. Rozlámaní popíjíme v malé jídelničce čaj a těšíme se po náročném dni do postele. Kajuta má jen 3 x 3 metry a má tu spát šest lidí. Ještě netušíme, jak vzácné budou okamžiky strávené na této lodi v posteli.
Po vyložení nákladu pokračoval Unimak ke břehu. Naložil zásoby, dočerpal palivo, a abychom si náhodou nemysleli, že se vyspíme, pískli nám cvičný poplach. Vyfasovali jsme neoprénový oblek a utíkali k přidělenému člunu na palubě. Všichni si musí povinně vyzkoušet oblékání neoprénu, ve kterém člověk vydrží v chladném Beringově moři na živu asi dvě hodiny. Bez obleku pouhých pět minut.
17HODINOVÉ SMĚNY
Vyplouváme. Z paluby pozorujeme vzdalující se přístav a pomalu vyjíždíme na otevřené světle modré Beringovo moře. Obrovské vlny klátí s lodí ze strany na stranu, takže slabší povahy obsazují během následujících hodin toalety. I mně je neuvěřitelně blbě, kromě žaludku na vodě na sobě pozoruji totální ztrátu koordinace pohybů a rovnováhy.
Jenže po osmi hodinách dorážíme do oblasti lovu a nastupujeme na směnu. Loď vytahuje sítě zhruba po dvou hodinách vláčení po mělkém mořském dně. Tento způsob připomíná spíš těžbu než lov a dochází při tom k drancování celé oblasti. Vše živé, co sítě vytáhnou na palubu, se záhy udusí pod velkým tlakem celé biomasy. Obsah sítí putuje do zásobníků, dále pásovými dopravníky do továrny, kde několik lidí třídí ryby podle druhu do jednotlivých tanků. Nežádoucí zbytek odchází zpět do moře. Z třídicích tanků pokračují ryby do jednotlivých sektorů přizpůsobených ke zpracování daného druhu. Druhy lovených ryb se mění podle sezony. Od července do listopadu je sezona platýzovitých ryb, v sítích jsou také tresky a pollaci. Přetříděné a vykuchané ryby pokračují k vážicím stolům. Tam se ryby navažují po 20 kilech do nerezových vaniček a poté umisťují do rychlomrazicích boxů. Po několika minutách obsah vaniček dostatečně promrzne a nastává fáze pytlování a označování jednotlivých druhů ryb barevnými izolepami, které slouží pro orientaci při vykládce.
Procesor jede na plný výkon. Obměňují se 3 směny po 8 až 10 lidech. Zbytek posádky tvoří 2 kuchaři, asi 8 lidí na palubě, dále dva údržbáři a dva kapitáni. Pracuji na lince na kuchání ryb. Směna trvá 17 hodin, každé čtyři hodiny si smím na 15 minut odpočinout. Pořád mám ještě mořskou nemoc, ale nikdo nemá náladu tolerovat nám pomalejší tempo. Ostatně proto jsou tady všude kamery, propojené s monitorem na kapitánském můstku. Mrzneme. Zatímco venku je teplota kolem 20 ̌C, sem proudí chlad od mrazicích komor, takže je tady tak deset, maximálně patnáct stupňů. Vzduch je nasáklý pachem ryb, z reproduktoru řve hlučná hudba.
Alfonso, supervisor s hustým černým plnovousem a čertovským výrazem ve tváři, udržuje ďábelské tempo, ze kterého se nedá vymanit. Práce je placena procenty z tržby za nalovené ryby, je tedy logické, že čím dříve budou mrazicí komory plné až po okraj, tím dříve skončí „trip“ a peníze půjdou do kapsy v kratším čase. Do mrazicích komor přitom přichází jako finální produkt pouhá třetina z nalovených ryb! Zbytek nepotřebných, malých a „pokažených“ končí v moři, kde slouží už jenom jako potrava velkému hejnu mořských ptáků, které nás celou cestu doprovází.
Některé rybářské společnosti ve světě dokonce na pokles úlovku reagují tím, že zmenšují oka v sítích. V pasti tak uvázne i více menších ryb, ze kterých je ale jen malé procento vhodné k dalšímu zpracování a prodeji. Tím dochází k drancování jednotlivých populací ve světových mořích. Americká legislativa se snaží drancování ve vodách Aljašky částečně omezit. Například pro určitou sezonu povolí rybolov jen ve vymezené oblasti, kde je pak po několik dalších sezon lov zakázán. Na každý procesor je rovněž přidělen biolog, který průběžně odebírá vzorky sloužící k vyhodnocení stavů populací ryb. Údaje pak zanáší do statistiky. Na Unimaku odebíral biolog vzorky až z vytříděných ryb, takže objektivita jeho pozorování byla minimální.
USÍNÁM VESTOJE
Po čtrnácti dnech jsou mrazicí komory plné po okraj. Míříme do přístavu. Cestou čistíme celou loď a připravujeme se na vykládku, po níž přichází zklamání: asi deset členů posádky dostalo bez předchozího varování „padáka“. Nařídili jim do hodiny opustit loď a přemístit se na letiště. Prý nesplnili očekávání, nezvládli rychlé tempo a jak říká Alfonso: „Ze Seattlu sem jedou skuteční makáči.“ Z naší česko-slovenské skupinky zůstáváme jen dva.
Po načerpání zásob loď vyráží na druhý „trip“. Nováčci mají zase mořskou nemoc. Nejhůře snáší situaci jeden z Afričanů, který zůstává ležet v chodbě mezi kajutami a v nepravidelných intervalech vypouští z polootevřených úst: „Chci umřít!“
Po pár hodinách nastává opět šílený koloběh tří směn. Asi pět nováčků si záhy přivodí různá zranění bránící jim v práci, takže nás ve fabrice rapidně ubylo a tempo pokleslo. Kapitáni na to reagují svoláním posádky a sprškou sprostých slov a nadávek na naši adresu. Atmosféru dokresloval opodál zvracející Afričan, který se neúspěšně snažil skrýt svoji slabost. Afričané také nejhůře snášejí pobyt v mrazu, s několika vrstvami oblečení připomínají spíše neohrabané tučňáky.
Jednoho dne po práci stoupám s vidinou spánku po schůdkách z jídelny ke kajutám, kde ale vládne podezřelý chaos. Rezignovaně přijímám zprávu o požáru na lodi a jsem nucen čekat v jídelně, protože použitý hasicí prášek je zdraví škodlivý. Hořelo v kajutě, kde přespávám spolu s dalšími třemi lidmi. Tuto informaci akceptuji se zoufale strnulým úsměvem na tváři. V inkriminovanou dobu nebyl v místnosti nikdo přítomen, a tak kapitáni zjišťují příčinu požáru jinak. Podezřele ohořelá je brašna podsaditého Nelsona ze Seattlu, který musí pro kontrolu vše vyndat, ale kromě dámského spodního prádla nic zajímavého nevytáhl. Příčina požáru nebyla zjištěna. Plavání v neoprénových oblecích se naštěstí nekoná, problém našeho spaní ale zůstává aktuální. Všechny věci jsou špinavé od sazí a hasicího prášku. Úklid a čištění probíhá pouze ve volném čase, z čehož plyne další nedobrovolné zkrácení tolik vzácného spánku.
Začínám být z dlouhodobého stresu a únavy na dně. Usínám i při práci a zdají se mi příšerné barevné sny o rybách. Proti usínání na směně nepomáhají ani myšlenky na sex. Když si po nějaké době člověk pod tímto pojmem nic nepředstaví, zdá se mi to ve věku 25 let alarmující.
KONEČNĚ SVOBODA
Přichází konec prodlouženého tripu a nastává poslední vykládka mrazicích komor. Po ní už tradičně dostává několik lidí opět vyhazov. Je zřejmé, že tím společnost šetří na výdajích za letenky. Nám s Radkem zbývá do ukončení smlouvy už pouze jediný „trip“, ale zdravý rozum vítězí. S vidinou opětovného nabytí svobody se dobrovolně připojujeme k propuštěným. Výstup z lodi nám připadá jako opouštění věznice. Co na tom, že musíme zaplatit letenky do Seattlu a z celé výplaty nám tak zbude jen 1200 dolarů (částka, kterou jsme zaplatili zprostředkující agentuře za pracovní vízum a letenky do Ameriky)? Letadlo má zpoždění, a tak si leháme do trávy a necháváme sluneční paprsky proudit skrze nás a konejšit naše rozháraná srdce…
ALEUTY
Aleutské ostrovy, které se táhnou téměř 2000 kilometrů jihozápadně od Aljašky a tvoří hranici mezi Beringovým mořem na severu a Tichým oceánem na jihu, jsou součástí vulkanického pásu obepínajícího Tichý oceán, jehož činnost dodnes neustala a některé sopky jsou stále aktivní. Oceánské klima s relativně mírnými teplotami způsobuje časté srážky a téměř neustálou mlhu. Na většině z ostrovů nerostou stromy. Ve zdejších podmínkách se na živinami bohaté sopečné půdě daří pouze různým druhům travin a keřů. Moře bylo vždy bohaté na život (ryby, tuleni, lvouni, mořské vydry, velryby) a místním obyvatelům sloužilo jako hlavní zdroj obživy.
Původní obyvatelé ostrovů, kteří etnicky patří mezi Eskymáky, sami sebe nazývají Unangan („lidé“). Zachovali si vlastní jazyk a kulturu, jejíž historie sahá až do 7. tisíciletí před naším letopočtem. Před objevením Aleutských ostrovů dánským mořeplavcem v carských službách Vitusem Beringem v roce 1741 a před příchodem ruských lovců, kteří jim začali říkat Aleuté, žili rozptýleni ve vesnicích, které tvořilo vždy několik domků, zčásti zapuštěných do země. V jejich kmenové hierarchii nechyběli urození ani otroci. Hlavním náboženstvím byl šamanismus. Dobře se přizpůsobili lovu na moři, při kterém používali vlastnoručně zhotovené, kůžemi potažené lodě. Počet obyvatel před příchodem Rusů se odhaduje na 25 000, dnešní odhady se pohybují kolem 8000.
Po roce 1867, kdy Aljašku i s Aleutskými ostrovy získaly USA, byl odlov tuleňů a dalších kožešinových zvířat povolen pouze původním obyvatelům a je regulován federálními zákony. Dutch Harbor na ostrově Unalaska byl již během zlaté horečky na Aljašce důležitým tranzitním přístavem. Významnou roli sehrál i během druhé světové války, kdy v roce 1942 Japonci bombardovali přístav a obsadili několik ostrovů. Tato akce měla zmást americké velení a odlákat tak pozornost od hlavního cíle – Midway. Po válce nastal na ostrovech hospodářský útlum a k oživení došlo až v 60. letech minulého století, kdy se začal rozšiřovat lov královských krabů. O 20 let později začal rybolov pomocí sítí vlečených po mořském dně. Ostrovy se ovšem postupně staly i sídlem výzkumných a vojenských stanic. Na ostrově Amchitka dokonce proběhly podzemní nukleární testy.
