TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUČERA
Tušetinci musejí svá stáda odvést do údolí dřív, než kavkazské průsmyky zasype sníh. Celou zimu s nimi stráví mimo svou domovinu, na léto se pak do hor vrací. Staletá tradice ovšem s touto generací nejspíš skončí.
Karavana patnácti koní pomalu šplhá po stezce do horského sedla ve dvoutisícové výšce. Vedou ji pastevci z rodu Ičirauli, kteří se starají o sedm set ovcí na salaši u gruzínsko-ruské (dagestánské) hranice vysoko v horách Kavkazu. Koně nesou pytle s letošní vlnou do vesnice Omalo, centra gruzínského horského regionu Tušetie, i když výkupní ceny za vlnu jsou oproti loňsku opět o něco nižší. Tento rok jde karavana s vlnou naposledy. Pastevci v půlce října opustí letní pastviny aby urazili vzdálenost tří set kilometrů do širackých stepí na východě Gruzie, kde tušetinští pastevci zimují už od 19. století. Pokud by včas neodešli, jediný schůdný průsmyk v bezmála třítisícové výšce, spojující Tušetii s východní Gruzií a také Evropu s Asií, zapadá sněhem, který jim uzavře cestu.
Tušetinci patří na Kavkaze k těm, kteří ještě praktikují po staletí zaběhnutý pastevecký cyklus – střídání zimních a letních pastvin. Hrozí, že s generací současných padesátníků, která je teď na vrcholu svých sil, tato tradice zmizí. Jejich děti už totiž dávají přednost pohodlnějšímu životu ve městě. „Každým rokem počet ovcí snižujeme. Loni jsme jich měli devět set, teď necelých sedm set. Synové v tom nechtějí pokračovat. Přes léto mi tady pomáhají, ale jinak má každý svůj život. V dnešní době je pastevectví nepohodlné, nepopulární a těžké živobytí. S naší generací odejde část tradiční Tušetie,“ předpovídá padesátiletý Eko Ičirauli.
KOLEM ŠMEJDÍ MEDVĚD
Rod, ke kterému patří, má po staletí letní pastviny v obtížně přístupném údolí, sevřeném strmými stráněmi v nadmořské výšce od 2500 do 3000 metrů nad mořem. Salaš je vzdálena od Omala zhruba tři hodiny jízdy na koni po krkolomné soumaří stezce kavkazským pralesem a nevede k ní žádná autem sjízdná cesta. Právě díky čistému vysokohorskému vzduchu, trávě z alpinských luk a mineralizované vodě z horských pramenů jsou maso, vlna i sýr z tušetinských ovcí velmi vyhledávané.
Brigáda Eka Ičirauli čítá osm lidí. Jeden z nich, Tendžir, není Tušetinec a ani nepatří k rodu Ičirauli. Jeho úsměv září zlatými zuby. Je to Ázerbajdžánec ze širackých stepí a duší pastevec, stejně jako jeho kamarádi na salaši. „Tušetinci jsou mezi kavkazskými pastevci něco jako šlechta. Lepších pastevců na Kavkaze není,“ říká vážně Tendžir, který v Tušetii tráví již pátou sezonu.
Přikládá do ohně poleno, aby v konvici úplně černé od sazí začala vřít voda na čaj. Je večer a už se setmělo. Venku drobně mží a je chladno. Na jednoduchých postelích stlučených ze špalků a větví a vystlaných slámou odpočívají další pastevci. Mlčky se dívají do ohně. Před studeným větrem je alespoň zčásti chrání stěna tvořená nahrubo otesanými kládami, mezi kterými stejně fičí vítr. Protější strana salaše je zcela otevřená a slouží jako vchod. Pastevce chrání pevná střecha z prken překrytých igelitem. Venku hlídají pastevečtí psi, kteří dorůstají velikosti jako ovce a jsou velmi houževnatí a nenároční.
Je temná noc a oheň v přístřešku již dávno vyhasl. Psi už nějakou dobu běhají jako o život kolem salaše a hrozivě štěkají a vrčí do tmy. Ovce stojí a ani se nehnou. Jakoby čekaly, co s nimi bude. Od okolní kavkazské divočiny je dělí jen potok a příkrý sráz. Ve vzduchu je cítit napětí. „To se blíží medvěd. Ale není se třeba bát, sem si snad netroufne. Slyší psy. Medvěd psům smrdí a tak ho cítí na několik set metrů dopředu,“ říká mi klidně čtyřiapadesátiletý Adam Ičirauli, ale přesto v rukou svírá sukovici.
Z postele se zvedá i jeho bratr a zároveň šéf salaše Eko, také on bere do ruky dva metry dlouhou dubovou hůl a jde zkontrolovat stádo. Vrčení a hrozivé štěkání psů neustává. Medvěd šmejdí kolem salaše. Všichni doufají, že se neodváží až k ovcím. „Medvěd odnesl ovci naposledy před čtrnácti dny. Někdy se ho psům nepodaří zahnat,“ říká Eko.
MÍSTO BOMB HOTELY
Ačkoliv je základním zdrojem obživy Tušetinců stále pastevectví, v posledních letech začínají podnikat i v turistickém ruchu. Tušetie se v létě stává častým cílem zahraničních turistů, převážně batůžkářů, kteří uvítají skromné ubytování v soukromí. Od rozpadu Sovětského svazu byla loňská sezona co do počtu turistů vůbec nejúspěšnější. Vláda v Tbilisi se snaží vytvořit z Tušetie ideální model spolupráce státu, místních obyvatel a mezinárodních organizací za účelem rozvoje turistiky. Za příklad může posloužit třeba Omalo. Domy se tu mění v hotely, v okolí vesnice jsou značené turistické trasy a vloni tam dokonce vznikla futuristická stavba ředitelství Národního parku Tušetie se supermoderním informačním centrem. Přitom ještě před deseti lety byste v celém Tušetii hledali hotel jen obtížně. Spíše byste tu našli minová pole, protože během poslední rusko-čečenské války shazovaly ruské letouny na Tušetii kazetové bomby, aby od jihu zamezily pronikání údajné pomoci čečenským separatistům.
LEPŠÍ NEŽ KOLCHOZY
Tušetie tvoří čtyři velká údolí mezi hlavním hřebenem Kavkazu na jihu a Tušetinským hřebenem na severu, který zároveň tvoří hranici s Čečenskem. V současné době žije většina Tušetinců přibližně devět měsíců v roce v úrodné nížině na úpatí Kavkazu v Kachetii. Menší skupina žije celoročně v místě zimních pastvin v širacké stepi na východě Gruzie u hranic s Ázerbajdžánem. V létě je však většina Tušetinců v horách ve své pravlasti. Na podzim sestupují do nížiny nejprve děti s rodinami, starší lidé s hovězím dobytkem a poslední opouští Tušetii pastevci se stády ovcí a míří na pastviny v Širaku. V Tušetii zůstává přes zimu jen několik desítek lidí, a to hlavně v Omalo, kde je základna gruzínských pohraničníků a sídlo tušetinského národního parku. V zimě je region zcela odříznut od světa a jediný způsob, jak se z hor během zimy v případě nouze dostat, je helikoptéra, která jednou měsíčně přilétá do Omalo z hlavního města Tbilisi.
Migrace Tušetinců z hor do nížin začala ve větší míře v polovině 19. století v důsledku přelidnění v horské Tušetii. Další vlna následovala v době kolektivizace ve 20. a 30. letech 20. století, a to často pod nátlakem. Kolektivizace znamenala pro tradiční zdroj obživy horalů katastrofu, včetně ztráty širackých pastvin. Majitelé obrovských stád byli nuceni většinu ovcí začlenit do vznikajících zemědělských kolchozů a později sovchozů. Tušetincům se podařilo tradice uchovat jen v rámci „šedé ekonomiky“. Situace se začala obracet k lepšímu až v 80. letech, kdy lze pozorovat u Tušetinců obnovu dávných tradic včetně návratu do širackých stepí na zimní pastviny. „Nyní je lépe než za sovchozu. Teď jsou ovce naše,“ říká Eko Ičirauli. Dnes ale pro změnu hrozí, že u mladých Tušetinců zvítězí atraktivnější turistický ruch.
VE SLUŽBĚ
Je mlhavé podzimní ráno. Pětadvacetiletý Giorgi, syn Eka Ičirauli, už rozdělal oheň a opatrně staví na kovovou kostru hrnec s hustou polévkou. Giorgi má tento týden na starosti přípravu jídla a vše, co s tím souvisí. Pastevci vaří jídlo na otevřeném ohni v jednom ze tří přístřešků, kde spí. V dalších mají uskladněnou vlnu, sýr a zásoby soli, cukru a dalších nezbytností. Za chvíli se už všech osm pastevců tísní u malého stolu pod střechou salaše, aby posnídali. Prakolovi je kolem šedesátky, je zavalitý a působí neobratně. Na Kavkaze by se cizinec neměl příliš řídit prvním dojmem, neboť ten je často mylný. Prakolova obratnost, výdrž a jistota v horském terénu je totiž vzhledem k jeho věku neuvěřitelná. Prakol po snídani bere do rukou sukovici opřenou o plot, na záda si hodí malý ruksak s gumovým pláštěm, kusem sýra a vlhkým chlebem a vyhání ovce na hřebeny Kavkazu. Stádo doprovází osm statných psů.
Pastevci na salaši mají pečlivě rozdělenou práci. Jeden z nich vyhání nehledě na počasí vždy kolem osmé hodiny ráno stádo ovcí na horské hřebeny. Denně ujde s ovcemi až patnáct kilometrů, podle toho jak a kde je zrovna nejlepší pastva. Kvalitních pastvin s podzimem ubývá a pastevci musejí hnát ovce dál od salaše výš do hor, třeba až na hřebeny Kavkazu, které tvoří hranici s Dagestánem. Odtud je na divokou krajinu Tušetie výhled, při kterém se tají dech. Na salaš se vrací s ovcemi až při setmění.
„Denně nachodím s ovcemi i deset kilometrů. Za týden mi končí služba pastevce, už se těším, jak si odpočinu. Střídáme se po měsíci, v kuchyni po týdnu. Ostatní dělají, co je zrovna potřeba. Máme tu pevný řád,“ říká Prakol při chůzi údolím.
VELKÝ POCHOD
Hřebeny Kavkazu pokrývá čerstvě napadaný sníh. Velký pochod začal. Ze salaše již před týdnem zmizela vlna, sýr i většina věcí, které pastevci během léta potřebují v divočině k životu. Nákladní koně jdou za stádem. Během tří dnů pastevci překonají průsmyk, který spojuje Tušetii s východní Gruzií, a dorazí do vesnice Alvani. Celkem sedmdesát kilometrů. Na Kavkaze je to však relativní vzdálenost. Převýšení, které se počítá na několik stovek metrů, dělá z cesty do nížiny velmi náročný podnik, a to nejen pro ovce, ale i pro pastevce. V Alvani si muži u svých rodin asi měsíc odpočinou a pak vyrazí dál na východ. Ovce na pastvinách kolem Alvani musejí nabrat opět sílu na neméně vyčerpávající dvousetkilometrový pochod, tentokrát úrodnou Kachetií.
Právě v Alvani a jeho okolí získali ve středověku Tušetinci od centrální moci oficiálně první zimní pastviny. „Gruzínský král jim tuto výsadu potvrdil v polovině 17. století. Tušetinci tehdy dostali půdu kolem Alvani, protože se podíleli na vzpouře proti perskému šáhovi v Kachetii. Král se zeptal našeho hrdiny Zezva Gaprindauliho, jaký si přeje dar za své vojenské úspěchy. A on na to řekl: Dej mi půdu, kam až doběhne můj kůň. Vyhnali koně a ten zdechnul u Laliskuri,“ vypráví legendu o nabytí zimních pastvin Zurab z vesnice Zvemo Alvani. V 19. století pak začal stát půdu na Alvansku rozprodávat Tušetincům.
„Tato legenda ukazuje, jak Tušetinci propojili vlastní ekonomický zájem se zájmem státu. Tušetie byla jednou z pevností ochraňujících poklady duchovní i hmotné kultury v době ohrožení. Migrace východogruzínských horalů zároveň vyrovnávala demografický úbytek v nížině sužované válečným úbytkem obyvatel. Tradice pasuje Tušetince do postavení tělesné ochrany gruzínských králů a tedy státu,“ vysvětluje kulturní antropolog Jan Černík, který se studiu horalů severovýchodní Gruzie dlouhodobě věnuje.
PŘÍPITEK NA PSY
Je polovina října a po prašné cestě, která vede podél zavlažovacího kanálu řeky Alazani, víří prach stádo ovcí. Je jich už méně než pět set. Pastevci z klanu Ičirauli prodali zhruba tři sta ovcí arabským obchodníkům, kteří dobře platí. Nikdo z pastevců se na koni neveze. „Cestou na zimní pastviny u hranic s Ázerbajdžánem spíme, kde se dá. Když je na průsmyku sníh, je to špatné. Vloni jsme se museli brodit po pás sněhem a ovce to vysílilo. Je to těžká práce, ale bez ní bych si už život nedovedl představit,“ usmívá se Prakol.
Dedoplis-Tskaro je nejvýchodnější město v Gruzii. Žádná zelená tráva, žádné sady, žádné vinice, jen široširá step. Tady už pastevci vědí, že mají vyhráno. Na zimní pastviny v širacké stepi to mají už jen den cesty, a proto připíjejí na své předky, na úspěch cesty a dokonce i na psy. „Připijme na naše psy, bez nich bychom nebyli tím, čím jsme,“ pronáší Prakol přípitek. „Takových jako my na světě mnoho není. Tušetinci mají tři země. První je v horské Tušetii, druhá je v Kachetii v okolí Alvani a třetí v širacké stepi. A i když bydlím v Alvani, tak moje srdce je v horách,“ říká pětačtyřicetiletý řidič Gogi Ičirauli oblečený do sportovní soupravy Adidas. Svým džípem od června do října pendluje mezi vesnicí Alvani v Kachetii a Omalem v horské Tušetii. V létě mu dávají vydělat především turisté.
„Tradice jsou pro nás vším. Pokud bude srdce Tušetinců bít stejně jako dnes pro naši zemi v horách, tak o naši identitu strach nemám,“ dodává a prudce brzdí. Zpoza zatáčky horské silnice se totiž vyhrnulo stádo ovcí. Gogi zastavil a stahuje okénko, spustí ruku ven a nechá si ji hladit srstí zablácených ovcí. Zasněně hledí před sebe, jako by vzpomínal na své dětství v horách. Stádo ovcí s pastevci jakoby vystřiženými z národopisné knihy z počátku 20. století na jedné straně a terénní džíp s řidičem v teplákové soupravě – to je symbolický kontrast celé dnešní Tušetie. Pastevec s ovcemi se pomalu ztrácí v mlze, stejně jako ze země mizí poslední zbytky tušetinskýc tradic.
