TEXT A FOTO: BŘETISLAV MALÁSEK
Patří k nejkrásnějším ostrovům světa, ale jakoby to stále bylo tajemstvím. Turistů sem jezdí tak akorát, aby si toto místo zachovalo svůj svébytný kolorit, k němuž patří i řada pro nás překvapivých tradic.
Vyrazili jsme z dánského přístavu Hanstholm, náš cíl byl jasný. Poznat Faerské ostrovy a lidi, kteří zde žijí. Cestou míjíme Shetlandy a nedaleko našeho trajektu pozorujeme velrybu chrlící vodotrysk nad hladinu. Po dvoudenní plavbě jsme zakotvili v Tórshavnu na Faerských ostrovech. Vítá nás drsná, ale půvabná krajina, domky s typickými travnatými střechami, a na okraji stáda ovcí. Posouváme si čas o hodinu zpět. Místní si nás prohlížejí, trajekt, který přiveze přes tisíc lidí, tady nemají každý den.
Život hlavního města Tórshavn je neuvěřitelně klidný, máte pocit, že jste navštívili větší vesnici a ne hlavní město. Pohled z trajektu na velký přístav a počet domů vyvolává dojem, že tady má každý svou loď. Město leží na největším z Faerských ostrovů jménem Streymoy a má 21 tisíc obyvatel. Při procházce městem nás zdraví usměvavý policista, který obchází nenápadný červený domek s travnatou střechou na kraji přístavu, prý nejmenší sídlo předsedy vlády na světě. Strážní domky na pravé straně přístavu s velkými děly namířenými na moře dnes slouží už jen jako malý skanzen.
TUNELEM A VRTULNÍKEM
U benzinové pumpy vyplňuji jednoduchý formulář pro průjezd podmořským tunelem, zpáteční povolenka stojí 150 dánských korun. V pohodě jsme se dostali na letiště do městečka Sørvágur na ostrov Vágar, míříme na ostrov Mykinés, který není s pevninou spojený žádným mostem ani podmořským tunelem jako větší Faerské ostrovy a jediná možnost dopravy je pro nás vrtulník. Ten však létá jen při dobrém počasí, na Faerech je v průměru 283 deštivých dnů do roka.
Půlhodinový let na ostrov Mykines jsme absolvovali i s jedním obyvatelem ostrůvku jménem Jens Salberg, který si „na palubě“ přidržoval novou myčku nádobí. Po přistání mu ji pomáháme naložit na čtyřkolku a cestou k jeho domu se začínáme poznávat. Ptám se na počet obyvatel, Jens vyjmenoval všechny a na prstech spočítal: „Bydlí nás tady 26, je tady jen jedna osada a jsme nejzápadnější z Faerských ostrovů.“
KŘIDÝLKO, NEBO STEHÝNKO?
Na Mykinesu jsme se seznámili s tamní oblíbenou pochoutkou – kormorány, která se z ostrova i vyváží. Inu jiný kraj, jiný mrav. U domu mě zajímalo, na co má Jens garáž, když na ostrůvku není ani metr silnice a nikdo tam nemá auto. Pak si všímám pobitých ptáků v tratolišti krve. Vidí můj překvapený, lehce vyděšený výraz a se smíchem povídá: „Garáž je pro nás dílna, třeba zrovna na zpracování těch kormoránů, co jsme ulovili, pojďte se podívat.“ Otvírá garáž a nám se nabízí lehce hororový pohled na trámy, kde za zobáky visí desítky kormoránů v různém stupni zpracování. Zároveň nám vysvětluje způsob lovu, který mi připadá vcelku brutální.
„Hnízdí tady velké kolonie a začátkem září pozorujeme mláďata v hnízdech. Když vyrostou a ještě neumějí létat, přijedou na ostrov další členové rodiny a v počtu zhruba čtyřiceti lidí po celý den lovíme.“ Muži se po skalách spouštějí zavěšeni na lanech do hnízd, kormorána jednou rukou chytí za krk a ve druhé ruce drží mačetu, kterou mládě seknou za hlavou. „Včera jsme jich nalovili 660. Nejvíc je jich támhle na západním výběžku Mykinésholmur, běžte se tam podívat, není to daleko, celý ostrov je jen necelých sedm kilometrů dlouhý. Určitě tam ještě nějaké uvidíte, ale ty už necháme, podle tradice lovíme jen jeden den v roce.“ Pomyšlení na vybíjení mladých kormoránů mě netěší, avšak zde je to bráno asi jako když lidé na vsi zabijí husu. V domě, kde kormorány zpracovávali, nám pak dokonce jednoho nabídli, a to se slevou. Jenže v přepočtu za tři tisíce korun nám pták velikosti kachny přišel přece jen trochu drahý.
TRADICE VÍTĚZÍ
Další faerská tradice, která vzbuzuje vášně mezi ochránci zvířat, je lov velryb. Součástí místní kultury je nejen lov kulohlavců, ale i delfínů a dalších malých kytovců. Archeologické nálezy pocházející z roku 800 př. n. l. dokládají, že kulohlavci a obzvláště jejich kosti měli zásadní význam pro každodenní život Faeřanů. Jejich maso a podkožní tuk tvořily podstatnou složku potravy. Ceněn byl obzvláště tuk, z něhož si domorodci vyráběli olej a který využívali také pro topení. Na zmar nepřišli ani další části, jako například kůže kulohlavců, z níž se vyráběla lana, rybářské vlasce, a podobně. Lov velryb se začal regulovat již ve středověku. Dnes je povolen pouze nekomerční lov velryb, ve faerštině „grindadráp“. Faerští muži často říkají, že jim tento rituál umožňuje cítit se Faeřany. Ženy se lovu aktivně neúčastní, pouze přihlížejí. Tato tradiční dělba práce se nezměnila po staletí.
Zatímco první Faeřané se živili pouze rybolovem, později se na ostrovech rozšířil chov ovcí. Těch je nyní na Faerských ostrovech zhruba osmdesát tisíc, tedy asi dvakrát více než obyvatel. Ovce poskytují maso i oblečení. Vlna slouží domorodcům jako ochrana před chladem i povětrnostními podmínkami a ne nadarmo se říká, že vlna je zlatem Faeřanů. Však také název Faerské ostrovy v překladu znamená Ovčí ostrovy.
