V křišťálově průzračných vodách Grónska objevili dánští vědci novou formu života. Limnognathia maerski. Tvoreček, měřící sotva desetinu milimetru, se nepodobá ničemu v živočišné říši, neznáme jeho předky ani příbuzné.

Badatelé tápou a hovoří o oddělené evoluční větvi. Kde tedy leží hranice lidského poznání? Touha člověka po objevování nových živočišných druhů je neukojitelná, stejně jako jeho fantazie. Historky domorodců o prazvláštních tvorech nabírají s každým dalším posluchačem na intenzitě. Na počátku obvykle reálné zvíře tak narůstá do velikosti a krvelačnosti, až se z něj stane bájné monstrum. Jedním z příkladů je „hrůzostrašný drak“ z ostrova Komodo. Místní hovořili o několikametrovém tvorovi, chrlícím síru a oheň. Světlo do případu „komodský drak“ vnesli až Holanďané, kteří v roce 1912 zjistili, že se jedná o další druh plaza. Dnes je „odhalený“ varan komodský, dosahující délky okolo tří metrů, největší známý plaz na světě. Legendy o zvířecích monstrech ale mají něco do sebe. Báje často naznačují možnost dosud skryté, neznámé skutečnosti. Taková naděje je hnacím motorem pro kryptozoology, tedy hledače zatím neobjevených živočišných druhů.

VĚDCI JSOU OMYLNÍ

„Všechna velká zvířata jsou již objevena!“ tvrdil na počátku 19. století přírodovědec Georges Cuvier. Neměl pravdu. Příkladem je objev hrošíka liberijského. Jde o trpasličí druh hrocha, žijícího v pralesích Západní Afriky. Zoologové jeho existenci popírali ještě v době, kdy ho návštěvníci měli možnost vidět v hamburské zoologické zahradě. Považovali ho za degenerovaného jedince. V roce 1910 financoval Carl Hagenbeck, ředitel hamburské zoo, výpravu do Libérie. V roce 1913 bylo převezeno pět živých exemplářů Hamburku a nový druh byl uznán. Podobná situace se opakovala s trpasličím slonem, jenž v dospělosti dosahuje maximálně dvoumetrové výšky. Odborně byl popsán v roce 1906, ale ještě o století později někteří vědci odmítali názor, že jde o specifický sloní druh. Zoologové většinou nahlížejí na kryptozoologii jako na pavědu, ovšem kolik objevů už vyvrátilo jejich skálopevné racionální poznatky?

LATIMÉRIE A TI DRUZÍ

Kapitán rybářské lodi Hendrik Goo sen vylovil v roce 1938 u afrických břehů „zlatou“ rybu. Nesplnila mu sice tři přání, ale zato se jeho úlovek zařadil mezi největší zoologické objevy dvacátého století. V jeho sítích totiž uvízla latimérie podivná. Podle vědců ryba, která měla vyhynout již před desítkami milionů let. Svou živoucí fosilií dala příroda lidem lekci, že o jejích tajemstvích ještě zdaleka nevědí vše. Přesto někteří vědci nález odmítali jako falzifikát a volali po dalším úlovku. Ten se povedl až po čtrnácti letech u komorských ostrovů. Latimérie ovšem není jediným poslem z říše dinosaurů. Existují ještě další „živé vykopávky“, jejichž paměť čítá miliony let. Například krokodýli či želvy, jejich vývoj se započal před dvěma sty miliony let a na rozdíl od slavných veleještěrů dokázali přežít. Věřili byste, že může existovat trojoký plaz? Nikdo tomu nevěřil až do roku 1831, kdy byla oficiálně popsána haterie novozélandská. Trvalo sto let, než vědci přiznali, že právě třetí oko dokazuje prehistorický původ tohoto tvora. Haterie se plazí po světě už dvě stě milionů let a vypadají stále stejně. „Třetím okem“ haterie vnímá jen světlo a tmu, u mláďat je překryté průsvitnými šupinami, u dospělých jedinců neprůhlednou kůží. Toto oko spojuje haterii s druhorními plazy. Podobné objevy vzbuzují v lidech naději, že na zemi stále žijí tvorové, o jejichž existenci nemáme dosud tušení. Nepropustné džungle, nepřístupná pohoří a hlubiny oceánů skrývají netušená tajemství. Některé tvory, brázdící hlubiny moří, by si stěží vymysleli i hollywoodští scenáristé. Populární nizozemský přírodovědec a autor několika knih o neznámých zvířatech Bernard Heuvelmans říká: „Naše znalosti mořských živočichů lze přirovnat k vědomostem přírodovědce, který z fauny určité země poznal pouze to, co viděl při jízdě automobilem po hlavních silnicích.“ Historky o krakaticích gigantických rozměrů patřily ještě donedávna do říše fantazie. Zprávy o napadení rybářského člunu osmnáctimetrovým hlavonožcem u Nového Foundlandu roku 1873 byly považovány za báchorky opilých námořníků. Když v roce 2004 mořští biologové Tsunemi Kubodera a Kyoiči Mori z tokijského Národního vědeckého muzea nafilmovali osmimetrového hlavonožce rodu Architeuthis, po němž jim jako hmatatelný důkaz zůstalo jedno rameno, přestala se smát i vědecká obec. „Literární představa hlubinného hlavonožce jako gigantického a mimořádně dravého tvora je pravděpodobně blízká realitě,“ potvrdil Steve O’Shea, expert na hlavonožce z novozélandské Auckland University. Ačkoli mnoha živočišným druhům hrozí vyhynutí a mnoho z nich je ohroženo, vědci každý rok objevují nové druhy zvířat i rostlin. V roce 2007 jich bylo rekordních 18 516 a další stále přibývají. Od nejdelšího hmyzu po nejmenšího hada. „Mnoho lidí si neuvědomuje, jak neúplná je naše znalost života na Zemi,“ řekl Quentin Wheeler, entomolog a ředitel mezinárodního institu pro výzkum živočišných druhů. A dodal: „Jsme obklopeni nesmírnou diverzitou flóry a fauny a příliš často to považujeme za automatické.“