Oceány světa společně tvoří jeden propojený a dynamický celek. Každý z nich má však svůj jedinečný charakter a historii. Příběh Pacifiku je epický, jak se patří pro největší světový oceán. Své role v něm hrají mořeplavci a objevitelé, přírodní národy Oceánie a jejich kolonizátoři, starodávní i moderní piráti, vědci a průzkumníci. Je to drama atmosféry a hydrosféry, tajfunů a hurikánů, sopečných výbuchů, zemětřesení a ničivých vln tsunami. Je to příběh živočichů na korálových útesech, v neprobádaných hlubinách a na otevřeném oceáně. Příběh obřích velryb a krakatic, žraloků a bizarních živočichů, kteří obývají hlubokomořská horká vřídla. Je to bohužel i příběh člověka, který bezohledně drancuje bohatství Tichého oceánu.
NOVÝ OCEÁN
„Jedli jsme staré, rozdrolené a moučnými červy prolezlé suchary páchnoucí po trusu krys, které se do nich pustily před námi. Pili jsme žlutou a smrdutou vodu. Posádka vyhládla natolik, že když někdo chytil krysu, dala se prodat za dva dukáty,“ napsal Antonio Pigafetta o strastiplném průběhu historicky první plavby napříč Tichým oceánem, které se osobně zúčastnil jako kronikář. Na kapitána a velitele výpravy Fern~aoa de Magalh~aese, Portugalce ve službách španělského krále, však nenechal dopustit. „Uprostřed moře snášel hlad lépe než my ostatní. Znal lépe než kdokoli na světě pravé umění navigace.“ Posádka krom jiného kvůli nedostatku vitaminu C trpěla kurdějemi. „Jedli jsme i piliny a kožené součásti ráhen. Dásně členů posádky natekly tak, že již nebyli schopni cokoli rozkousat. Devatenáct mužů zahynulo,“ poznamenal Pigafetta.
Magalhh~aesova výprava měla za cíl objevit západní námořní cestu k bájným „Ostrovům koření“ (dnes indonéské souostroví Moluky), která by Španělsku zaručila nevídané bohatství. Flotila pěti lodí vyplula z přístavu Sanlúcar de Barrameda 20. září 1519. Plavbu od počátku pronásledovalo neštěstí. Posádky sužovala různá onemocnění, jedna z lodí dezertovala, ještě než expedice dosáhla Pacifiku, a námořníci se několikrát vzbouřili a pokusili Magalh~aese zavraždit. V listopadu 1520, kdy se flotila plující podél pobřeží již blížila k jižnímu cípu Jižní Ameriky, zamířil Magalh~aes do průplavu, který dnes nese jeho jméno. Po 38 dnech vplul do Jižního moře, jak největší světový oceán nazval Vasco Nú~nez de Balboa, který ho již v roce 1513 prohlásil za majetek španělského krále. Magalh~aes však vůbec netušil, že právě vplul do oceánu, který zaujímá třetinu povrchu Země a od východu k západu měří téměř dvacet tisíc kilometrů. Domníval se, že k Molukám dopluje během dvou, maximálně tří dnů! Teprve po sto dnech plavby přistála výprava na obydleném mikronéském ostrově Guam v souostroví Mariany, které se nachází na východním okraji Filipínského moře. Při této cestě objevil Magalh~aes jen dva neobydlené a nepříliš pohostinné atoly, které nazval „Nešťastnými ostrovy“. Jakoby prokletím minul všechny osídlené, k pozdějším návštěvníkům mimořádně přívětivé polynéské ostrovy.
Jen stěží si lze představit pocit, který Magalh~aes a jeho muži prožívali, když se před nimi objevila přátelská uvítací flotila stovek domorodých vahadlových člunů. Již o dva dny později se však v nově objeveném ráji prolévala krev. Návštěvníkům v noci zmizel člun a Magalh~aes pro výstrahu nechal zabít několik domorodých Chamorrů. Nové území pojmenoval Islas de los Ladrones – Ostrovy zlodějů. Magalh~aes ještě stačil přeplout Filipínské moře, ale již nikdy nespatřil břehy Evropy. Na Filipínském souostroví se zapletl do šarvátek mezi místními kmeny a zahynul v boji. První cesta kolem světa tak byla dokončena pod velením jeho kormidelníka Juana Sebastiána del Cano. Dne 6. září 1522 vplula jediná zbývající loď Victoria do španělské Sevilly.
MARE FURIOSUM
Magalh~aes nazval nově objevený oceán Mar Pacifico, jelikož během dlouhé plavby neohrozila stabilitu jeho lodí jediná větrná smršť. Další výprava, která se vydala kolem světa, však pocítila ohromnou sílu Pacifiku. Okamžitě poté, co v roce 1578 Francis Drake poprvé vplul do onoho „tichého“ oceánu, musela jeho flotila tří lodí čelit mohutné vichřici, která trvala bezmála dva měsíce. Nejmenší ze tří lodí Měsíček (Marigold) skončila i s celou posádkou na dně oceánu. Kapitán druhé lodi Alžběty raději před bouří zvolil úprk a předčasný návrat do Anglie. Pouze loď Francise Drakea, kterou na počest dosažení Pacifiku přejmenoval na Zlatou laň (Golden Hind), pokračovala v plavbě. Vytrvalost se však bohatě vyplatila a Drake se vrátil do Anglie s nesmírným bohatstvím. S písemným souhlasem královny Alžběty přepadal španělské lodi po okraj naložené zlatými poklady původních obyvatel Ameriky. S pohádkovým lupem pak doplul až ke břehům Kanady, přeplul Pacifik a přes Indický oceán a Atlantik se vrátil do rodné země. Za odměnu byl tento smělý korzár, ale také skvělý mořeplavec a navigátor, povýšen do rytířského stavu. Sir Francis Drake později na základě svých zkušeností poznamenal, že by se největší světový oceán měl spíše než Tichý nazývat Bouřlivý – Mare Furiosum.
VELKÝ VÍTR ZVANÝ TAJFUN
„Všechno poletovalo ve vodorovné poloze, vítr lámal stromy jako párátka. Pravé peklo se rozpoutalo ve chvíli, kdy se přiblížilo oko cyklóny. Voda doslova protrhávala zdi.“ Takto popsal Peter Grady, mluvčí guvernéra Guamu, ničivou sílu tajfunu Paka, který ostrov zasáhl v roce 1997. Supertajfun způsobil rozruch zejména svou mimořádnou silou. Místní přístroj na měření rychlosti větru, dříve než zcela podlehl enormní zátěži a vypověděl službu, stačil zaznamenat hodnotu 380 kilometrů v hodině, což byla vůbec největší naměřená rychlost větru v dějinách. Ačkoli věrohodnost tohoto úkazu byla později zpochybněna, vítr totiž většinou dosahoval rychlosti pouhých(!) 240 kilometrů v hodině, Paka po sobě na tomto relativně malém ostrově zanechal škody odhadované na 200 milionů USD.
Přes Filipíny, Žluté moře a západní Pacifik se každoročně přežene v průměru 28 tajfunů, někdy však až 50. Většina z nich vzniká od července do října. Největší škody na lidských životech i na majetku způsobují v hustě obydlených oblastech. V roce 2001 si těsně za sebou jdoucí tajfuny Utor a Toraji vyžádaly několik set obětí na životech a zničily příbytky několika set tisíc lidí. Pozdní tajfun Lingling, který zasáhl Filipíny v listopadu 2001, zapříčinil smrt téměř 270 lidí, z nichž 226 utonulo nebo bylo pohřbeno zaživa v nánosech bláta. Tajfuny každoročně způsobují škody ve výši 4,5 miliardy USD. Podle posledních prognóz bude letošní období tajfunů v Pacifiku o 20 až 30 % více destruktivní, než je dlouhodobý průměr. Obyvatelé Tichomoří vyslovují důvodné obavy o svoji budoucnost. Jeden z předpokládaných dopadů zvýšení průměrné globální teploty v důsledku zesíleného skleníkového efektu je totiž větší síla i četnost tajfunů. U pobřeží Japonska již letos vznikl supertajfun, ve kterém se vítr pohyboval rychlostí nad 248 kilometrů v hodině.
Tropické cyklóny, což je vědecký název pro tajfuny a hurikány, občas způsobují mohutné vlny. Velikost vln závisí na síle a trvání větru. Největší vlna všech dob byla naměřena v Pacifiku v roce 1933. Válečný tanker Ramapo, plující z Manily do San Diega, uchvátila mohutná vichřice. Po dobu jednoho týdne zápasil tanker s větry dosahujícími rychlosti 68 uzlů (130 km v hodině) a stále většími vlnami. Brzy ráno 7. prosince uviděl důstojník na kapitánském můstku, jak se za lodí zvedá neuvěřitelně veliká vlna. Jednoduchý výpočet později ukázal, že měřila 37 m.
Kromě přechodných tropických cyklón jsou větrné systémy, zejména na jihu a východě Pacifiku, až pozoruhodně uniformní. Mezi 30. a 60. rovnoběžkou na obou polokoulích převládají západní větry. Na jižní polokouli jsou ovšem kvůli menšímu plošnému rozsahu pevnin a tím menší brzdící síle „drsného“ povrchu daleko intenzivnější než na severní. Námořníci tyto západní větry, hlavně jižně od 40. rovnoběžky, dobře znají a patřičně je pojmenovali – „řvoucí čtyřicítky“. V Pacifiku se stejně jako v Atlantiku a Indickém oceáně v oblasti rovníku vyskytují poměrně stálé větrné systémy zvané pasáty (na severní polokouli jsou severovýchodní, na jižní jihovýchodní). Mezi nimi vzniká intertropická konvergence, kde jsou výrazné tišiny, tzv. doldrums. V severním Pacifiku navíc v zimě panují od června do prosince dlouhotrvající mlhy. Severní polokouli dominují havajská výše a aleutská níže (v oblasti souostroví Aleuty poblíž Aljašky).
Mořeplavci na kánoích
„Každý tam podle své vůle žije; pánů nemají,“ napsal o Chamorrech žijících na Guamu Antonio Pigafetta. Ani ve snu ho nenapadlo, že tito lidé, žijící na úrovni doby kamenné, příslušejí k etniku s mimořádnými mořeplaveckými dovednostmi, které tehdy v lecčems předčily i schopnosti evropských dobyvatelů. Vždyť ani neznali kompas!
Otec experimentální námořní archeologie, nedávno zesnulý Nor Thor Heyerdahl, dobrodružnou plavbou na balzovém voru Kon-Tiki v roce 1947 sice dokázal, že lidé z jihoamerické pevniny mohli na primitivních vorech osídlit Tichomoří, většina důkazů však svědčí pro osídlení ze západu lidmi, kteří pocházejí z jihovýchodní Asie. I když počátky příběhu tichomořských mořeplavců již dávno zmizely ve vlnách času, podle teorie australských paleoantropologů zveřejněné v roce 1998 ve vědeckém týdeníku Nature podnikli lidé z rodu Homo erectus plavbu ve vodách Jávského moře v jihozápadním Pacifiku již před 800 000 lety!
Další kapitola kolonizace Pacifiku, která se již týká přímých předků dnešních obyvatel Oceánie (Melanésanů, Mikronésanů a Polynésanů), začíná někdy před 40 000 lety. Tehdy se lidé z jihovýchodní Asie objevili na Nové Guineji a v Austrálii. Dnešní badatelé se shodují, že se do těchto oblastí dostali na plavidlech. Přestože byla hladina světových oceánů před koncem minulé doby ledové podstatně nižší než dnes, museli překonat asi 40 km na moři, což byl pozoruhodný výkon.
Velká éra tichomořského mořeplavectví nastala zhruba před 4000 lety. Nejprve byly osídleny ostrovy na východ od Nové Guineje – kolem roku 1500 před naším letopočtem se lidé objevili na Šalomounových ostrovech, Banksových ostrovech a na Vanuatu. S postupným vývojem plavebních technologií se Polynésané v prvním tisíciletí našeho letopočtu dostali na Markézy, Havajské ostrovy, Velikonoční ostrov a Nový Zéland. Plavidla, na kterých se předkové dnešních Polynésanů dostali přes velké vzdálenosti na širém moři, musela být o hodně větší a robustnější než vahadlové kánoe, které na Marianách viděl Magalh~aes. Archeologické nálezy potvrdily, že již v dávné minulosti vyvinuli obyvatelé Oceánie dvoutrupová oplachtěná plavidla, podobná katamaranům. Středně velké lodě měřily 50 až 60 stop a vešly se na ně dvě desítky lidí, jídlo, domácí zvířata a zemědělské plodiny.
Plavby proti větru
„Jakým způsobem se tento národ mohl rozšířit na tak vzdálená místa po tak ohromném oceáně?“ táže se velký mořeplavec, objevitel a kartograf James Cook v poznámce, kterou si do svého deníku zapsal na Havajských ostrovech v roce 1778. Cook, kterému se během tří plaveb podařilo učinit tolik objevů, že vyplnil téměř prázdnou mapu Pacifiku přesnými zákresy tichomořských ostrovů, Austrálie a Nového Zélandu (objevil i Antarktidu), nakonec tragicky zahynul na největším z Havajských ostrovů – Hawaii.
Již při první expedici do Tichomoří v roce 1768 na lodi Endeavour, která mířila na Tahiti, se Cook zabýval otázkou plavebních schopností Polynésanů. Když Cook opustil Tahiti a vydal se na průzkumnou plavbu Tichým oceánem, vzal si s sebou dva rádce – místního náčelníka Tupiu a jeho sluhu Taitu, kteří mu skutečně pomohli zmapovat řadu tichomořských ostrovů. Cook byl na základě tehdy dostupných pramenů přesvědčen, že Polynésané na různých ostrovech tvoří jednu etnickou skupinu. Velice se zajímal o to, jaké používají metody navigace. Z vysvětlení Tupii byl Cook ochoten uvěřit, že jsou domorodci schopni určit správný směr plavby i na stovky mil vzdálené ostrovy podle slunce, měsíce, hvězd, mořských proudů, tahových cest ptáků a dalších přirozených jevů. Trápila ho však jedna věc. Jak se domorodcům mohlo podařit plout na východ proti převládajícím větrům? (Jedním z opěrných bodů Heyerdahlovy teorie osídlení z východu byla právě skutečnost, že obyvatelé Jižní Ameriky dovedli využít pasáty a Humboldtův mořský proud.) Moudrý Tahiťan však nezaváhal. Vysvětlil Cookovi, že se každoročně v listopadu, prosinci a lednu utiší pasáty a na jejich místě se zvednou západní větry. Nemýlil se. Hovořil o příznacích ničivého klimatického jevu, který má nevinný název El Ni~no – Jezulátko.
El Ni~No
„Ryby jsou pryč, ptáci jsou pryč, vítr vane jinak, než by měl!“ těmito slovy prý peruánští rybáři popisují El Ni~no, což byl původně název pro teplý mořský proud, který se každoročně v prosinci náhle objevuje u pobřeží Peru. Zhruba jednou za pět let se ovšem tento fenomén promění v katastrofické narušení klimatu s celosvětovými následky.
Prvním příznakem cyklické oscilace El Ni~na je slábnutí, či úplný zánik pasátů v Pacifiku. Následně se Jižní rovníkový proud přitlačí k pevnině Jižní Ameriky, čímž zabrání výstupu chladných, na živiny bohatých hlubinných vod na povrch. Z vod u pobřeží Peru náhle zmizí ančovičky, což má drastický vliv nejen na rybáře, ale také na mořské ptáky a lachtany. Hlavním důsledkem silného El Ni~na je rozšíření teplé rovníkové vody z Indonésie přes velkou část Tichého oceánu. V dalších fázích začnou místo pasátů vát západní větry. Obrácení větrných a mořských proudů má dalekosáhlý vliv na klima Pacifiku. V polopouštích u pobřeží Jižní Ameriky se objevují přívalové deště a katastrofické záplavy, deštný prales v Indonésii vysychá a vznikají v něm lesní požáry.
Od druhé světové války došlo k intenzivnímu El Ni~nu devětkrát, naposledy v letech 1997-98. Škody způsobené v tomto období se odhadují na 30 miliard USD (následky povodní, lesních požárů a úmorného sucha). Oběti na lidských životech se počítaly ve stovkách. Vědci již na počátku roku oznámili, že se letos pravděpodobně opět po čtyřech letech rozjede El Ni~no, zatím se však zdá, že nebude tak ničivý jako minule. Již na počátku roku zmizela z peruánských vod obrovská hejna studenomilných ančoviček. Indonésie oznámila, že kvůli nastupujícímu El Ni~nu očekává v letošním roce 5 až 10% ztrátu úrody. Padesát lidí zahynulo následkem povodní v Bolívii, sucha a lesní požáry již zasáhly indonéské deštné pralesy a australský Velký bariérový útes byl zasažen katastrofickým odumíráním korálů. El Ni~no má zřejmě také na svědomí letošní záplavy v Keni a velké množství ničivých tajfunů v Pacifiku.
Zkáza zvaná tsunami
Vlny nevznikají pouze působením větru. Největší a nejničivější vlny vznikají v důsledku zemětřesení, sopečných výbuchů nebo podmořských sesuvů. Drtivá většina těchto vln vzniká právě v Pacifiku.
„Viděli jsme jen, jak moře začíná stoupat a řítí se na vesnici. Snažili jsme se utéct a zachránit si život,“ řekl v roce 1998 agentuře Reuters Paul Saroje, který přišel o osm členů rodiny. Noc zkázy začala brzy večer 17. července 1998. Pro vesničany žijící podél laguny Sissano na severním pobřeží Nové Guineje právě začínalo čtyřdenní volno. Krátce před západem slunce se otřásla země. Na pláži se objevily velké trhliny a lidé se na ně ze zvědavosti šli podívat. Náhle od pobřeží ustoupilo moře. V dáli se ozvalo dunění, které během několika minut nabralo na síle, až znělo jako burácení několika tryskáčů. Na moři se objevila několikametrová stěna vody, která se řítila k pobřeží. Před první vlnou se mnoha lidem ještě podařilo vyváznout s holým životem. Vzápětí se však přivalila další, mnohem ničivější vlna, která měřila 15 m a pronikla několik set metrů do vnitrozemí. „Byla tma, lidé seděli doma, a najednou jim voda zbořila domek přímo nad hlavou a odnesla je i s ním do moře. Spousta malých dětí neměla nejmenší naději na záchranu,“ vzdychal tehdy otec Austen z místní katolické misie. „I kdyby to nebylo tak náhlé, neměli by lidé ani kam utéci, protože na jedné straně výběžku bylo moře a na druhé laguna,“ dodala sestra Francoise. „Vytáhli například ženu se zlomenou nohou, která se osmnáct hodin držela kánoe,“ řekla. „Nebo z písku vyhrabali dítě, které bylo sice v bezvědomí, ale dýchalo,“ dodala. Celkem zahynulo více než 2200 lidí, z toho 230 dětí.
Deset nejničivějších vln tsunami v poslední dekádě 20. století zabilo více než 4000 lidí (celkem bylo v tomto období zaznamenáno 82 tsunami). Většina těchto vln vznikla v Pacifiku. Uprostřed oceánu se tsunami mohou pohybovat rychlostí 700 km za hodinu, ale většinou jsou nižší než dva metry. Na rozdíl od větrných vln sahají vlny tsunami v okamžiku vzniku až k mořskému dnu, což znamená, že na mělčinách výrazně narůstají do výšky. Nejnovější poznatky naznačují, že většina vln tsunami nevzniká přímo působením šokové vlny vyvolané zemětřesením, ale v důsledku následných podmořských sesuvů půdy. Zemětřesení zodpovědné za vlnu, která v roce 1998 zpustošila Guam, měřilo 7,1 na Richterově stupnici, což je pouze středně velký otřes. Vlna vznikla v houbce 2500 metrů.
Ohnivý kruh Pacifiku
S postupujícím vývojem oceánografie začalo vycházet najevo, že dno oceánů není uniformní, ale že se na něm rýsují dlouhá pásma podmořských hor, obří sopečné kužely a hluboké příkopy.
První expedice, která se systematicky věnovala průzkumu temných hlubin, opustila břehy Anglie v roce 1872. Loď Challenger v průběhu čtyř let obeplula svět a její vědecký tým nashromáždil tisíce údajů o teplotě, chemickém složení a hloubce moří a oceánů. Expedice pomocí ocelového sondážního lana objevila jedno z nejhlubších míst v Pacifiku. Marianský příkop, který se nachází na východ od Guamu, je hluboký více než 8200 m. Výprava výrazně posunula obzory lidského poznání.
V úzkém pruhu takřka po celém okraji Pacifiku se vyskytují výbušné sopky a vědci proto hovoří o „ohnivém kruhu Pacifiku“. Souběžně s tímto pásmem aktivních sopek se v Pacifiku vyskytují hlubokomořské příkopy. Geologové v průběhu 20. století zjistili, že v této zóně se soustředí epicentra nejsilnějších zemětřesení, zatímco méně intenzivní zemětřesení vznikají v centrálních částech středooceánských hřbetů. Poslední klíč k rozluštění celého rébusu byl objeven teprve v šedesátých letech minulého století, kdy bylo zjištěno, že v oblasti středooceánských hřbetů, které jsou široké až 80 km a zdvihají se do výšky 3 km, dochází k rozšiřování dna oceánů. Hlubokomořské příkopy naopak značí místa, kde oceánské dno mizí zpět v plášti Země. Teorie deskové tektoniky, která zároveň vysvětlila fenomén kontinentálního driftu, byla na světě.
Brzy nato byl odhalen i mechanismus, který způsobuje pohyb tektonických desek. Ukázalo se, že vrchní část zemského pláště je v neustálém dynamickém pohybu. V tekuté části zemského pláště působí konvekční proudy, kvůli kterým jsou tektonické desky, ohromné kry složené ze zemské kůry a svrchní části zemského pláště (tzv. litosféry), v neustálém pohybu. Uprostřed středooceánských hřbetů působí rozpínavé síly a vtlakem magmatu vzniká nová litosféra. V hlubokooceánských příkopech, tzv. subdukčních zónách, se litosféra vrací zpět do pláště.
Až na dno
„Hloubkoměr ukazoval 6300 sáhů – 37 800 stop. Čas – 13:06. Voda byla světlá a průzračná, všude kolem byla rezavě hnědá pustina. Přistávali jsme na rovině z pevného rozsivkového bahna. Na kovovou kouli našeho plavidla Trieste působil tlak 200 000 tun. Kus provazu vážící několik liber, který visel z plavidla, ležel na dně a tím symbolicky, jménem lidstva a vědy, zaznamenal nejhlubší místo ve všech oceánech.“ Těmito slovy popsal Jacques Piccard, syn francouzského fyzika a strůjce batyskafu Augusta Piccarda, první a dosud poslední cestu člověka na nejhlubší místo v oceánech, kterou v roce 1960 podstoupil společně s Donem Walshem. Místo v Marianském příkopu nacházející se v hloubce 10 916 metrů nazvali hlubinu Challenger.
Odvážný sestup opět posunul nejen hranici lidského počínání, ale také naše vědomosti o schopnostech živočichů přežít v extrémních hloubkách. „Když jsme byli téměř u dna, spatřil jsem těsně pod námi nějaký druh platýsovité ryby, podobala se mořskému jazyku a měřila zhruba jednu stopu na délku a šest palců na šířku. V okamžiku, kdy jsem ji uviděl, všimly si její dvě kulaté oči posazené na temeni hlavy, jak v kovovém vetřelci pronikáme do její říše ticha,“ napsal Piccard.
Chemické továrny na dně oceánů
Průlomový okamžik v dějinách podmořského průzkumu Pacifiku nastal 17. února 1977. Geologové, kteří zkoumali středooceánský hřbet poblíž Galapág v ponorce Alvin, sestrojené v šedesátých letech minulého století pro Oceánografický ústav ve Woods Hole, objevili v hloubce 2000 m zcela bizarní svět, o kterém do té doby neměla věda ani tušení. Nalezli oblast, která svým vzhledem předčila středověké představy o podobě horoucích pekel. Z mořského dna stoupala neuvěřitelně horká voda. Do výšky se tyčily obří komíny, z nichž se jako průmyslový dým valily mraky černě zbarvené, minerály nasycené vody, dosahující teploty vysoko nad 100 ̌C (tlak v těchto hloubkách způsobuje, že se voda nepromění v páru, ale zůstává tekutá). Kromě „černých kuřáků“ objevili vědci také „bílé kuřáky“, z nichž vyvěrala voda dosahující teploty roztaveného olova (až 400 ̌C). Ukázalo se, že v této oblasti proniká mořská voda různými puklinami hluboko do mořského dna, kde se dostává do kontaktu s rozžhavenými horninami. Zahřátá voda pak tryská ven v podobě hydrotermálních pramenů. Neuvěřitelné ovšem bylo, že v těsné blízkosti těchto horkých vřídel vzkvétalo záhadné společenství dosud neznámých živočichů.
O dva roky později se do těchto hlubin opět na palubě ponorky Alvin, která pojme pilota a dva vědce, spustili biologové. V absolutní tmě nalezli prosperující komunitu živočichů, která byla natolik rozmanitá, že byla srovnatelná s pestrým životem na korálových útesech. Fotografie nových druhů živočichů, které vědci pořídili, obletěly svět. Nejčastěji je zdobily dvoumetroví krytonožci, tvorové příbuzní červům, kteří však tvoří oddělenou, do té doby zcela neznámou skupinu živočichů.
Krytonožci jsou základním prvkem ekosystému podmořských gejzírů. V temnotách, které poprvé ozářily až reflektory Alvinu, však tyto organismy nezískávají energii fotosyntézou, ale přímo z horké, pro běžné živočichy zcela toxické minerální „polévky“. V jejich buňkách žijí bakterie, které provádějí chemosyntézu – bez pomoci slunce vytvářejí organické sloučeniny a kyslík. Vědci se domnívají, že podobným způsobem zřejmě fungovaly první formy života na Zemi, a je možné, že život samotný vznikl právě v podmínkách horkých zřídel. Červené žábry krytonožců obsahují zvláštní typ hemoglobinu, který váže sirníky a oxid uhličitý a jimi zásobuje symbiotické bakterie. Vějíře mořských červů vytvářejí prostředí pro celou škálu dalších organismů – až třiceticentimetrové škeble mlžů sdílejí prostor s mořskými sasankami, mezi nimi se proplétají bílí krabi a všude kolem se třepetají krevety, na nichž si pochutnávají podlouhlé, světle růžové ryby.
„Takřka každý organismus, který jsme z hlubin vytáhli, byl vědou dosud neobjeven. Bylo to velice vzrušující,“ řekl o první expedici k horkým vřídlům Richard Lutz z Rutgers University. „Všichni jsme poskakovali jak blázni. Tančili jsme jako diví. Byl to chaos. Bylo to něco tak nového, tak nečekaného, že se všichni prali o možnost zúčastnit se ponoru. Bylo toho tolik, co jsme se mohli naučit. Byla to objevná plavba, něco jako plavby, které podnikl Kolumbus,“ poznamenal jeho kolega John Edmond z Technologického ústavu v Massachusetts. Od roku 1979 se na tato místa vědci každoročně vraceli a v průměru každých deset dnů objevili nový živočišný druh. Mezi nejzvláštnější nově objevené živočichy patří vnitrodyšci, kteří snášejí extrémně vysoké teploty (průměrně 65 ̌C, krátkodobě až 80 ̌C).
Letos se vědci po 25 letech opět vrátili do oblasti horkých vřídel, které tehdy dali jméno Růžová zahrada. Expedice sice neobjevila nic tak závratného jako první výprava v roce 1979, přinesla ovšem důkazy o tom, jak rychle se v ohromných hloubkách oceánu mění prostředí.
„Okénko je jen 10 cm široké, ale skrze něj vidím celý nový svět. Oblast je pokropená krytonožci, není jimi pokrytá, tak jako tomu bylo tehdy, když byla objevena Růžová zahrada,“ napsal ve své zprávě kapitán Graig McLean. Vědci zjistili, že zřejmě došlo k novým podmořským erupcím a žhavá láva zničila původní společenství. Důležité je, že nové společenství, které nazvali „růžové poupě“, se rozrůstá a koloběh života pokračuje i v těchto temných hlubinách Pacifiku.
„Támhle chrlí“
Dlouho předtím, než vědci poprvé nahlédli do tichomořských hlubin, musel jeden živočišný druh, který značnou část svého života tráví v temnotou opanovaných hloubkách oceánů, čelit soustředěnému útoku člověka.
Velrybářské lodě začaly křižovat Pacifik počátkem 19. století. Předtím doslova vytěžily zásoby velkých kytovců v Atlantiku. Tam se poměrně malá plavidla zprvu vydávala na krátké lovecké expedice za pomalými velrybami, například velrybou grónskou, ale s postupujícím pleněním jich ubývalo. V 18. století začali pronásledovat nejobávanějšího kytovce – vorvaně. Ovšem i v tomto případě se historie opakovala, populace pomalu se rozmnožujících zvířat se nedokázaly vyrovnat s rostoucím náporem, velryb ubývalo a klesaly zisky plynoucí z lovu.
„Těžba“ vorvaňů se přesunula do panenského Pacifiku, kde předtím Japonci, Indiáni a Inuité lovili velryby pouze v omezené míře v pobřežních vodách. K tomuto účelu byly postaveny snad největší a nejrobustnější plachetnice, jaké kdy brázdily oceány – tzv. South Seamen. Tyto pětisettunové trojstěžníky s pěti až sedmi velrybářskými čluny a až čtyřicetičlennou posádkou vyplouvaly na dlouhé expedice z přístavů v Nové Británii. Obří plachetnice se staly prvními plovoucími továrnami – velrybí tuk se porcoval a tavil na palubě a skladoval v podpalubí. Kvůli vysokým nákladům se tyto lodě nevracely, dokud nebyly zcela zaplněny velrybím tukem. Některé expedice tak trvaly déle než čtyři roky!
Život na palubě obřích škunerů South Seamen nebyl žádný med. Výdělky byly mizerné (zatímco nádeník na pevnině dostával v průměru devadesát centů denně, prostý lodník na velrybářské lodi si za den v průměru vydělal jen dvacet centů), hygiena hrozná a jídlo chudé (převážně solené sušené maso a suchary). Nejproslulejší námořník, který se plavil na palubě velrybářského škuneru, byl bezpochyby spisovatel Herman Melville.
Při lovu vorvaňů se tehdy jednalo o skutečný boj na život a na smrt. Nebylo výjimkou, že se zraněné a rozzuřené zvíře obrátilo proti lovcům. „Spermacetové velryby (vorvani), objevené obyvateli Nantucketu, jsou útočná a zuřivá zvířata, jejichž lov vyžaduje vysokou míru jak odvahy, tak dovednosti,“ napsal Thomas Jefferson francouzskému velvyslanci v roce 1778. Strategie velrybářů mnohdy zneužívala tzv. epimeletické chování vorvaňů, které spočívá v tom, že si zvířata navzájem pomáhají, zejména je-li některé z nich zraněné či v ohrožení. Když velrybáři na moři natrefili na stádo samic a mláďat, harpunovali jedno mládě, aby měli téměř stoprocentní jistotu, že ho matka ani zbytek stáda neopustí. Poté na místě zůstali a zabíjeli velryby, dokud jim nedošly síly.
Tajemství vorvaní hlavy
Vorvaň je opravdu pozoruhodný živočich. Úctu vzbuzuje již jeho mohutná hlava, která u starých býků zaujímá více než třetinu těla. Uvnitř je uložen největší mozek v živočišné říši (dosahuje hmotnosti 9 kg), který je chráněn komorou naplněnou olejovitou hmotou nazývanou spermacet (velrybáři se zpočátku skutečně domnívali, že hlava vorvaně je úložiště spermatu). Právě ten byl pro velrybáře nejcennější komoditou (nejprve sloužil k výrobě nejkvalitnějších svíček, později se ujal jako výtečné mazivo). Biologická funkce této substance zůstává záhadou. Vědci z univerzity v Utahu letos v nové studii opět zkoumali vlastnosti této olejové tekutiny. S použitím nejnovějších počítačových modelů potvrdili její vynikající schopnost tlumit nárazy, což muselo být užitečné, když vorvani naráželi do velrybářských lodí, ale uplatňuje se hlavně, když spolu vorvaní samci svádějí zuřivé boje o samice. Studie prováděné v 90. letech minulého století odhalily pozoruhodné paralely mezi chováním vorvaňů a slonů. Podobně jako sloni vytvářejí vorvani v období páření „harémy“ a jeden samec se páří s několika samicemi. Po zbytek roku žijí samci a samice odděleně. Staří býci často žijí zcela samotářsky a jako tuláci ještě dlouho křižují světové oceány (dožívají se až 75 let).
Existuje však ještě jiná, neméně zajímavá teorie o možném účelu mohutné hlavy vorvaně. Řada vědců se domnívá, že tukové těleso v přední části hlavy delfínů a jiných ozubených kytovců slouží jako „zvuková čočka“, která soustřeďuje vysokofrekvenční zvuky. Ultrazvukové „cvaky“, které kytovci vydávají, slouží k orientaci v prostoru, vyhledávání potravy, komunikaci a podle jedné teorie také k ochromení kořisti, například ryb či malých sépií. Kenneth S. Norris v sedmdesátých letech předložil teorii, podle které je spermacetová nádrž uvnitř vorvaně jakousi akustickou „superčočkou“. Ta by mohla vorvaňům umožnit vyslání natolik silných zvukových výbojů, že by akustické dělo ochromilo i „supervelkou“ kořist.
Krakatice!
Clyde Roper je člověk doslova posedlý zvláštním živočichem – obří krakaticí rodu Architeuthis. Tento tvor bájí a mýtů dorůstá délky dvaadvaceti metrů a mnohdy váží více než tunu. Jeho oči dorůstají velikosti lidské hlavy. Roper, mezi kolegy přezdívaný „doktor Sépie“, se již řadu let vydává hledat a filmovat krakatice v jejich přirozeném prostředí, naposledy pátral v hlubokomořském kaňonu Kaikura u západního pobřeží Nového Zélandu. Vodítkem mu byl právě vorvaň, který tyto nestvůry skutečně požírá – ostatky těchto obřích hlavonožců, které byly nalezeny v žaludcích vorvaňů, jsou nezvratným důkazem. Vorvaň se potápí do hloubek přesahujících jeden a půl kilometru, kde je zřejmě přirozené prostředí krakatic (dokáže zde strávit déle než hodinu). O střetech těchto titánů svědčí zřetelné otisky obřích chapadel na tělech některých vorvaňů. Ačkoli se Roperovi a jeho kolegům podařilo sledovat vorvaně při jejich ponorech do hloubky, hlavní cíl se jim opět splnit nepodařilo. „Obří hlavonožec zůstává nepolapitelnou, avšak skutečnou záhadou oceánských hlubin,“ napsal Roper na závěr poslední zprávy expedice v roce 1999.
Útěchou mu může být alespoň obří sépie, která byla letos v létě nalezena na pobřeží Tasmánie. Krakatice se bohužel, či bohudík, nedokáží vyrovnat s nízkým tlakem na povrchu, takže se Roper musí spokojit s pitvou mrtvého těla nestvůry.
Je libo kalamari?
V prosinci 2001 publikoval vědecký časopis Science fotografie nového druhu obří sépie, která žije v hloubkách od dvou do čtyř kilometrů a byla objevena v Atlantiku, Indickém oceáně i Pacifiku. Autor studie Michael Vecchionne z Muzea přírodní historie ve Washingtonu nález pro týdeník New Scientist okomentoval tím, že oceánské hloubky jsou „zdaleka největším ekosystémem na Zemi a jsou téměř neprobádané“. Vědec předpokládá, že v hlubinách je ještě „hodně zvláštních věcí“, které jsme zatím neobjevili. Hlavonožci se poslední dobou dostávají do popředí vědeckého zájmu. Letos v srpnu publikoval australský měsíčník Australasian Science článek, který tvrdí, že na světě je stále více sépií. „Za tento trend zřejmě může jednak úbytek predátorů, kteří se živí sépiemi, například ozubených kytovců a tuňáků, a jednak úbytek jejich rybích konkurentů,“ řekl autor zprávy dr. Jackson z Tasmánského vědeckého institutu. Je tedy možné, že devastace kytovců a drancování rybích populací průmyslovým lovem již způsobují výrazné druhotné změny v globálních ekosystémech. Zneklidňující je podle Jacksona i to, že zvýšení teploty oceánů výrazně podporuje růst sépií. „Dorůstají do větších rozměrů a rychleji se rozmnožují,“ řekl.
Novodobé pirátství
Rybolov průmyslovými metodami drancuje nejen ryby, ale způsobuje úmrtí mnoha malých kytovců, kteří uváznou v obřích sítích. Nevybíravé metody lovu se stále užívají na mnoha místech v Pacifiku, navzdory opatřením, která ho omezují. Letos v květnu byla poblíž pobřeží Ekvádoru v Galapážské mořské rezervaci přistižena rybářská loď při nelegálním lovu. Loď omylem ulovila téměř 70 delfínů a pouhých osm tuňáků žlutoploutvých, na jejichž lov se zaměřovala. Kapitánovi lodi El Dorado byla uložena pokuta čtyř amerických centů a dva týdny domácího vězení na lodi (s povolením občas navštívit pobřeží). Podle Světového fondu na ochranu přírody (WWF) se v oblasti Galapážské mořské rezervace každoročně odehrávají desítky podobných incidentů.
V Pacifiku se na pokraji přežití ocitly tři druhy malých kytovců. Ve vodách Kalifornského zálivu je ohrožena sviňucha kalifornská (Phocoena sinus) – z původní populace jich v důsledku rybaření tenatovými sítěmi zbývá jen asi 500. Rybolov již zdevastoval populaci plískavice novozélandské (Cephalorhynchus hectori) natolik, že jich na světě zbývá méně než 100. Ničení přirozeného prostředí na Filipínách způsobilo, že z filipínské populace orcely tuponosé (Orcaella brevirostris) zbývá jen asi 50 jedinců.
Nový hit v Pacifiku
„Keporkaci trylkují, skřípou, řinčí, a dokonce krásně piští jako myši. Někdy to bylo skoro jako troubení jelenů,“ napsal Jacques-Yves Cousteau koncem 60. let v knize Velryba. Zpěvy, kterými se tyto velryby každoročně projevují během několika týdnů, kdy se páří v teplých vodách, například na Havajských ostrovech, nejsou jen krásnou změtí podivuhodných zvuků, ale jsou strukturované do vět, témat a melodií. Teprve v posledním desetiletí bylo zjištěno, že zpívají pouze samci. Zatím není zcela jasné, zdali samci velryb takto zpívají, aby přilákali samice, či odpudili jiné samce (podobně, i když ne tak extravagantně, se projevují například i plejtváci myšok a plejtváci obrovští). Když se keporkaci vydají na tah do polárních vod Pacifiku, kde se půl roku „pasou“ na drobných korýších, užívají většinou již jednodušší škálu zvuků.
Roger Payne, který se jako první zabýval hlubší analýzou těchto projevů, poznamenal, že velryby nejsou jen zpěváky, ale i skladateli a že dochází k postupným změnám písní. Populace velryb v různých oceánech přitom mají zcela odlišné písně a donedávna se mělo za to, že písně doznávají velkých změn teprve v průběhu desítek let.
„Za normálních okolností trvá několik let, než se píseň výrazně změní a tento vývoj lze vystopovat. V tomto případě proběhla opravdová hudební revoluce,“ řekl Mike J. Noad z univerzity v Sydney týdeníku New Scientist v prosinci roku 2000. Jeho tým zveřejnil výsledky analýzy více než 1057 hodin zpěvů keporkaků. Podle Noada se během tří let zcela změnil refrén písně u jižní populace keporkaků, která se rozmnožuje v oblasti Velkého bariérového útesu u pobřeží Austrálie. V roce 1995 zpívalo všech 82 samců stejnou píseň. V následujícím roce si Noad a jeho spolupracovníci všimli, že dva samci zpívají bizarní novou píseň. O rok později již všichni samci převzali novou skladbu. Vědci netušili, co se stalo, dokud si neposlechli zpěvy keporkaků, kteří se rozmnožují ve vodách Indického oceánu na opačné straně Austrálie. Genetické studie naznačují, že se jednotlivé velrybí populace neprolínají, a australští vědci tak došli k závěru, že se do Pacifiku dostalo několik zbloudilců, od kterých tichomořští keporkaci převzali píseň. „Proč mění své písně, je jednou z velkých záhad,“ řekl Noad. Domnívá se, že velryby prostě zaujala novinka z Indického oceánu.
Zabíjení nekončí
V průběhu 19. století zabili velrybáři jen v Pacifiku statisíce vorvaňů a přes dva miliony dalších velryb byly zmasakrovány průmyslovými flotilami ve vodách kolem Antarktidy. Přestože od roku 1986 platí celosvětové moratorium na komerční lov velryb, některé druhy velkých kytovců byly průmyslovým lovem ve dvacátém století natolik zdecimované, že jsou dodnes na pokraji vyhynutí. Japonsko pod záminkou vědeckého výzkumu již třetím rokem v Pacifiku opět loví velryby. Zabili nejen několik stovek poměrně hojných plejtváků malých a plejtváků Brydeových, ale také desítky vorvaňů. V Pacifiku zabili velrybáři celkem statisíce vorvaňů. Letos hodlají navíc lovit i vzácného plejtváka sejvala. Kromě Japonců ještě v Pacifiku loví malý počet velryb domorodí Inuité a indiánský kmen Makahů, kteří však loví jen pro potřebu vlastního přežití a nemají důvod rozšiřovat lov do průmyslových rozměrů.
Organizace Greenpeace, jejíž členové byli jako první v dějinách ochotni bránit velryby vlastními těly, vznikla v Pacifiku. První výpravy Greenpeace však neprotestovaly proti smrtonosným harpunám, ale proti mnohem zákeřnější, neviditelné smrti.
Den dvou sluncí
Strašlivou kapitolou v dějinách Tichomoří se stalo období druhé světové války a následně i války studené. Letouny, ze kterých byly svrženy atomové pumy na japonská města Nagasaki a Hirošima, startovaly z marianského ostrova Tinian. Po úspěšném ukončení války se tichomořské atoly staly jevištěm velkolepé jaderné show a jejich obyvatelé byli na několik desetiletí odsunuti na okraj historie. Poprvé se nad mikronéským atolem Bikini zvedl hřibovitý mrak 1. července 1946. Až do roku 1958 pak v této oblasti USA pokračovaly s pokusnými výbuchy a během zmiňované doby bylo v ovzduší odpáleno celkem 66 jaderných náloží.
Několikrát došlo k zamoření lidí, například japonských rybářů a obyvatel Mikronésie, ale i vojenského personálu USA. V březnu 1954 byly zamořeny dva osídlené ostrovy Rongelap a Utirik. John Anjain, jeden z obyvatel Rongelapu, kteří se s definitivní platností odstěhovali s pomocí Greenpeace až v roce 1985, vzpomíná, že v ten den vyšlo slunce dvakrát. Nejprve spatřil ohnivou kouli na západě a o chvíli později vyšlo slunce na východě. To už se ovšem směrem k Rongelapu řítil teplý vítr, který ostrov zasáhl silou tajfunu. Nakonec atol pokryl radioaktivní spad připomínající sněhovou pokrývku. Na ostrově bylo kromě 230 Mikronésanů také 28 amerických vojáků. Ve chvíli, kdy pro ně připlulo americké námořnictvo, již všichni trpěli příznaky radioaktivní otravy – zvracením, průjmy, bolestí hlavy, ztrátou vlasů a kůže… Dnes trpí 90 % bývalých obyvatel Rongelapu, kterým v roce 1954 bylo méně než dvanáct let, nádory štítné žlázy.
Plavby k jádru věci
Francouzi začali provádět atmosférické jaderné testy na atolu Mururoa v Polynésii v roce 1966 a do roku 1974 jich zde provedli celkem 44. „Bojuji proti všem jaderným zbraním a pokusům již od roku 1955. Je smutné se dozvědět, že jsou vnuceny obyvatelům vašich ostrovů,“ napsal v roce 1964 laureát Nobelovy ceny dr. Albert Schweizer náměstku Tahitského teritoriálního shromáždění Johnu Tearikovi. Navzdory všem protestům se Tahiťané a další obyvatelé Polynésie stali rukojmími jaderného věku. V roce 1972 se podnikatel a vášnivý jachtař David McTaggart, Kanaďan žijící na Novém Zélandě, obrátil na tehdy ještě rodící se organizaci Greenpeace s odvážným plánem. Na dvanáctimetrové jachtě Vega hodlal spolu se čtyřmi přáteli překonat vzdálenost několika tisíc kilometrů k atolu Mururoa a svou přítomností překazit Francouzům jaderný test.
„Je těžké popsat rozměry jižního Pacifiku těm, kteří jsou zvyklí žít na pevnině. Při pohledu na námořní mapy, které jsou uspořádané a rozčleněné zeměpisnými šířkami a délkami, na kterých jsou ohromné plochy Pacifiku pokropeny ostrovy, atoly a známými hloubkami, získáte dojem ujišťujícího řádu, jakési ochočenosti. Teď, na hladině oceánu, nelze dohlédnout dál než deset mil na každou stranu. Trup plachetnice Vegy se s každým vzteklým úderem moře chvěje, jako by byla živá, všechno je v neustálém pohybu.“ Takto popsal McTaggart své pocity při plavbě k atolu Mururoa v roce 1972. Čekaly ho těžké chvíle. „Představoval jsem si, co se stane, až bomba vybuchne. Chtěl jsem zařvat: Musíme odsud pryč!“ Francouzské námořnictvo však nakonec posádku Vegy zatklo a odvezlo mimo oblast testu. Výbuch další jaderné nálože ozářil nebe nad atolem. Greenpeace se ovšem podařilo zmobilizovat veřejnost na celém světě. V příštích letech následovaly další protestní plavby a v roce 1974 se Francouzi rozhodli zastavit veškeré atmosférické jaderné testy.
Greenpeace nakonec za své snahy draze zaplatila, když byla v roce 1985 na Novém Zélandě agenty francouzské tajné služby potopena vlajková loď Duhový bojovník. Francie však až do roku 1995, kdy pod tlakem světové veřejnosti ukončila veškeré atomové testy, prováděla na tichomořských atolech jaderné zkoušky v podzemí. Ačkoli bylo několikrát zjištěno zamoření korálových útesů radioaktivními látkami, dosud není jasné, jak výrazný byl dopad na toto křehké prostředí.
Bělení korálů
Korálové útesy jsou nesmírně spletité ekosystémy, které jsou mimořádně citlivé na čistotu a teplotu mořské vody. V Pacifiku jsou tato zásobiště cenných genetických informací, které nám mohou pomoci například v boji proti rakovině, ohrožena zejména v oblasti Filipínského moře, kde se rozšířilo rybaření pomocí dynamitu a kyanidových harpun. Největším problémem, se kterým se v současné době korálové útesy v Pacifiku potýkají, je však periodické zvyšování teploty v důsledku fenoménu El Ni~no. Zvýšení teploty způsobuje hromadné odumírání korálových polypů – takzvané bělení korálů.
Zprávy z letošního dubna hovoří o katastrofických změnách nejen v oblasti australského Velkého bariérového útesu, ale také v okolí Tahiti, Cookových ostrovů, Fidži a Nové Kaledonie. Naposledy zasáhlo tyto oblasti tak intenzivní odumírání v nejintenzivnější fázi posledního El Ni~na v roce 1998. Podle Thomase Goreaua, prezidenta Globální aliance na ochranu korálových útesů, za to může právě zvýšení teploty mořské vody – v oblasti Velkého bariérového útesu prý na počátku roku stoupla o 2 ̌C. Tento jev je zřejmě opět spojen s působením El Ni~na, ale řada vědců se domnívá, že bělení korálových útesů je již jedním z příznaků globálního oteplování.
Potopa světa
„Než jsem přijel sem do Jižní Afriky, pocítil jsem poprvé strach. Viděl jsem vlny, které se valily rovnou na pevninu. Lidé se v některých oblastech brodí ve vodě, která jim sahá až po kolena,“ řekl agentuře Reuters Bikenibeu Paeniu, premiér nejmenšího tichomořského státu Tuvalu, na srpnovém summitu o trvale udržitelném rozvoji v Johannesburgu, který byl pro obyvatele Tichomoří velikým zklamáním. Amerika ani Austrálie se stále nemíní připojit k ratifikaci Kjótského protokolu, který omezuje vypouštění skleníkových plynů. Paeniu řekl, že ačkoli se hladina moře ještě nezvedla nad úroveň ostrova, bouře jsou stále silnější a vlny tříštící se o pobřeží zanášejí na zemědělskou půdu sůl.
Naše planeta se skutečně otepluje a mořská hladina stoupá. V průběhu posledních sto let se teplota na povrchu zvýšila v průměru o 0,5 ̌C. Za stejnou dobu stoupla hladina světových moří a oceánů v průměru o patnáct centimetrů (toto zvýšení není způsobené táním ledovců, nýbrž rozpínáním mořské vody). S každým dalším rokem je signál, že toto oteplení způsobuje člověkem zesílený skleníkový efekt, stále zřetelnější. První tři měsíce letošního roku, kdy ještě na klima neměl vliv jev El Ni~no, byly nejteplejší od doby, kdy se provádí měření, tedy za posledních zhruba 140 let. Analýzy letokruhů naznačují, že to bylo nejteplejší čtvrtletí za posledních tisíc let. Vědci předpovídají, že se v důsledku globálního oteplování zvýší průměrná globální teplota v průběhu příštích sto let až o 6 ̌C(!). Rozpínání oceánů a přísun vody z tajících ledovců zřejmě zvýší mořskou hladinu rychlostí 6 cm za dekádu. V průběhu několika desítek let tak například z Marshallových ostrovů v Mikronésii nad hladinou oceánu zůstane jen 20 %. Tropické bouře budou intenzivnější a zřejmě i častější. Obyvatelé Oceánie mají důvod obávat se o svou budoucnost.
TROPICKÉ CYKLONY
Tajfuny (v čínštině znamená taj fung velký vítr) a hurikány (slovo huracán pochází z řeči antilských domorodců) jsou dvě různá jména pro stejný jev – tropický cyklon. Vědecky řečeno jsou to hluboké, nepříliš rozsáhlé tlakové níže s velice strmým tlakovým spádem. Cyklony vznikají v rovníkových oblastech, protože zde dochází k rychlému vypařování mořské vody. Při stoupání se horký, vodou nasycený vzduch ochlazuje, voda kondenzuje a uvolňuje se teplo, které zvyšuje rychlost proudění vzduchu. Působením Coriolisovy síly, která vzniká kvůli rotaci Země, se větry spirálovitě točí a vzniká ničivý vír. Hnací silou cyklonů je energie uvolněná z vody do vzdušného proudění, proto vznikají nad oceány, které vzdušné víry neustále zásobují. Uprostřed cyklonu je oblast nízkého tlaku a malé oblačnosti. V tomto oku občas doslova explodují domy, protože tlak uvnitř je mnohem vyšší než v okolí.
