V dnešních „Pohledech z ptačí perspektivy“ jsem se rozhodl jako nápovědu použít část Legendy o svatém Prokopu od J. Vrchlického, ve které Rarach s neskrývanou radostí zaznamená „hřích“ jím pokoušeného igumena kláštera. Současná podoba kláštera je zachycena na fotografii, která je dnešní hádankou. Úlovek to byl pro Raracha tak cenný, že neváhal za tento jeden hřích vymazat skutky ostatních hříšníků, které si na oslí kůži v ten den zaznamenal. Ale ať se Vrchlického Rarach snažil sebevíc, toto malé Prokopovo zaváhání nezměnilo nic na tom, že se stal prvním českým světcem, který byl oficiálně svatořečen v Římě.
Stalo se tak r. 1204, 195 let poté, co mnich Prokop přišel do místních lesů, aby si v jeskyni založil poustevnu stranou světského ruchu. Počal mýtit les a obdělávat půdu. Tak činil celých dvacet let, než jej podle legendy objevil kníže Oldřich, který si vyjel do těchto míst na lov. Když zjistil poustevníkovy výtečné vlastnosti (podle legendy poustevník pohostil Oldřicha vodou proměněnou ve víno a taková dovednost knížete jistě zaujala), zvolil si ho za rádce a zpovědníka a podpořil jej i v záměru založit klášter se slovanskou bohoslužbou. A tak mnich Prokop kolem sebe shromáždil slovanské kněze
a r. 1032 založil s knížecí podporou v údolí místní řeky památný klášter.
I přes pokušení zlého ducha, jehož nástrahám srdnatě čelil a utvrzovaly ho v pokoře a sebezapření, byl údajně sv. Prokop vždy veselé tváře a plný dobrotivosti ke všem lidem. Mniši i prostý lid jej milovali a krajem šly legendy o vykonaných zázracích, které činil nejen za svého života, ale údajně i po své smrti 25. 3. 1053. Jím zbudovaný slovanský klášter jej sice přežil o pouhých čtyřicet let, než slovanští mniši museli uvolnit místo „latinským“ benediktinům, ale sláva a duch, který dal tomuto místu, nebyly zapomenuty dodnes.
Zvu vás k návštěvě tohoto kláštera, jehož dnešní podoba je dána dvěma přestavbami ze 17. a 19. století, které doplňuje torzo gotického kostela ze 14. století. Při návštěvě jen dejte pozor na Raracha pokušitele.
V téže chvíli svatý Prokop obrátil se u oltáře
chtěje zapět velkým hlasem: „Modleme se, bratří!“ Rázem
utkvěl zrakem blíže stropu, viděl vše, jak Rarach táhl
a se praštil, jak se zachvěl, s úšklebkem se šimral v hlavě,
nemohl se zdržet smíchu. Ale hned čert přišel k sobě,
a než Prokop obrátil se, měl už vrytu v pergamenu
vinu svoji ve způsobu velké čáry křížem dolů.
Lhostejně teď ve své výši složil Rarach obě ruce;
nestaral se dále o lid, ať si spí anebo zpívá:
že se opat chytil v sítě jeho úkladů a nástrah,
úplně mu dostačilo; ba on doved’ odpustiti
vše ty body, čárky, známky za provinění Prokopa.
Hlučně lid se valil z chrámu, rozptýlil se na vše strany,
mniši z chrámu vycházeli, naposled též svatý Prokop.
Přitočil se k němu Rarach, roztočil svou oslí kůži,
ušklíbnul se: „Sluho boží, vzpomínáš, jak řekl jsem ti:
Pozor dnes, čert nikdy nespí!“
Legenda o svatém Prokopu od J. Vrchlického
Soutěžní otázka
Jak se jmenuje klášter na leteckém snímku?
Vaše odpovědi očekáváme do 15. října. Vylosovaný výherce obdrží videokazetu „Kolem světa s Dr. Stinglem“.
