V roli českého rabína ho zná každý. Málokdo si už pamatuje, že ve dvaceti napsal odvážnou autobiografii o rozervaném dětství. Ve druhé knize odhalil milostné vztahy plné komplexů a nepovedené manželství s první ženou. Studoval scenáristiku a spolupracoval na filmech Juraje Jakubiska. Byl novinářem v Literárních novinách, disidentem i dělníkem. Karol Sidon vedl rozháraný život. Několikrát se rozvedl, objevil v sobě boha a nakonec vystudoval židovství, které ho předurčilo do role rabína.
 Karol Sidon |
Co vše vás potkalo mezitím, pane rabíne?
Prošel jsem křesťanstvím, existencionalismem i marxismem. Prokousal jsem se duchovními proudy Evropě vzdálenými, jako je taoismus a buddhismus. Doufám, že i z mých prvních knih je patrné, že nejde jen o literaturu a soukromé zážitky, ale hlavně o hledání pravdy a správného postoje k životu. Má židovská cesta není odbočkou – judaismus je úžasně dobrá literatura! Než si najdete k židovství cestu, šíleně dlouho to trvá. Mně – půl života, ale to se nedá nic dělat.
Tušil jste při psaní prvních knih, že směřujete k židovství?
To víte že ne! Byl bych to hned udělal. Šlo mi jen o to být globální, poctivý, a židovství bylo naopak mým traumatem.
Knihy jsou hodnoceny jako nesmírně otevřené zpovědi odhalující nejintimnější a někdy velice temné zážitky z vašeho mládí. Jak si lidé srovnávají vaše první knihy a rozervaný život s rabínskou přítomností?
Šedesátá léta nahrávala takové literatuře. Určitě jsem nebyl první Žid, který odhalil svůj intimní život.
Hodně lidí vám to vyčítá?
Milovníci literatury mi spíše vyčítají, že jsem přestal sloužit české kultuře. Nevím ale, proč bych měl psát, když se mi nechce. Moc lidí píše literaturu. Nedovedou si představit, že by dělali něco jiného. Je to ale poměrně zbytečná práce. Na světě je ohromné množství knih, a jen zlomek z nich stojí za čtení. Vážím si slova. Čím více si ho vážím, tím obtížnější pro mne je vypustit je na papír.
Máte rád své první knihy?
To by člověk musel mít rád sám sebe. (smích) S určitou mírou sebeúcty – snad ano.
Vyřešily knihy vaše komplexy a frustrace z mládí?
To víte že ne! Problémy se řeší úplně jinak. Řeší je život a čas, nikoli napsání knih. Podobné zážitky má v dětství a mládí kdekdo. Myslím, že přinejmenším roli psychoterapeutickou mohly u čtenářů sehrát.
Máte čtyři děti z různých manželství. Jak to je u vás se sexem?
A jak u vás? Nechci se o tom bavit. V tom směru jsem udělal hodně chyb, tak to sem nezatahujte.
Alespoň obecně. Říkal jste, že muž je hlavou rodiny, ale krkem je žena a ta si často hlavou kroutí, jak chce. Je pro Žida přijatelné žít jako kdysi vy – rozvádět se…?Rozvod je řešením vztahu dvou lidí, kteří spolu z nějakých důvodů už nemohou kvalitně žít. Muž a žena jsou dvě různé bytosti tvořící jednotu, a když se rozpadne, není lepšího řešení, než si to přiznat a udělat tomu konec. Problémy soužití dvou manželů jsou mnohem větší než například u dvou mužů, kteří uzavřeli přátelství nebo studují tóru. Zasahují si tak hluboko do intimity, že je naopak div a zázrak, že jsou schopni spolu žít. Proto nemá být sexualita samoúčelná. U Židů je sex tabu, když má žena neplodné období. Po menstruaci se rituálně očistí v mikvi a v době, kdy uzrává její vajíčko, by se měla milovat. Všude ve světě má sexualita podobný řád, jenom v Evropě ne.
Jak se díváte na používání prezervativu?
Antikoncepce je přípustná, když by těhotenství ohrozilo zdraví ženy. Ve chvíli, kdy je zdravá, má mléko a čas, měla by rodit. Za války šlo šest milionů Židů do luftu, tak máme ještě dlouho co dělat…
Jak si užíváte prázdnin? Ze začátku jste mi vyprávěl o své dovolené na ostrově Džerba u Tuniska. V nadsázce jste říkal, že pitomější komunitu jste nikdy neviděl.
Ale to jste si špatně zapamatoval. Ve 12. století se tak o nich vyjádřil Maimonides, který cestoval z Maroka do Egypta. Tehdy se tam setkal s Židy, jejichž tradice se rozcházela s učením ústní tradice. Je tam krásná a zachovalá židovská komunita, která ale žila izolovaně od ostatního židovského světa. Proto se jejich tradice vyvíjela odlišně a ostatním připadá, že jsou zastaralí. Dám vám příklad: o šabatu se nesmí pracovat. Takže je problém s rozsvícením světla. My jsme to vyřešili automatickým spín ačem. Oni žijí ještě potmě! Jsou hrozně fajn a dovolenou si tam každý Žid užije.
Chtěl bych vědět, jak vypadá pracovní týden rabína?
Žádný striktní režim nemám. Ráno vykonám bohoslužbu, někdy i v poledne, když dám dohromady dvacet mužských. Večerní bohoslužba je privátní. Mnoho času věnuji školství a výchově. Momentálně připravuji dětský tábor. Účastním se pohřbů, svateb, jsem mohelem – obřezávám. Další aktivity se točí kolem kašrutu. Starám se o to, aby byl přísun košer potravin. Zrovna včera jsem uděloval certifikát košer potravin pivovaru Gambrinus.
Je Gambrinus košer?
Ještě nevím. (smích)
Jak se pozná, jestli je pivo košer?
Sleduji jeho složení a proces výroby. Musí odpovídat podmínkám kašrutu. U Gambrinusu mám pochybnosti. Problém by mohly být páry, které teoreticky mohou procházet i jinými provozy a ohřívat třeba konzervy s masem. V tom případě by byla pára nekošer, a pivo by se znehodnotilo.
Nedokážu si představit, jak studuje rabín?
Já jsem byl v nevýhodě – začal jsem židovství vstřebávat až jako starý chlap. Jiní žijí v židovské komunitě od narození a nasávají do sebe náboženství. Po základní škole pokračují dál – studují ješivu a talmud. Studium prakticky nikdy nekončí. Pokud po střední škole člověk cítí, že má nadání, jde dál. Studium probíhá ve dvojici s chabrutem. S ním probíráte talmud a snažíte se jej pochopit. K lepší orientaci je k dispozici komentář a učitel – rabín ješivy. Studium jde od rána do večera, den za dnem, s nesmírnou intenzitou.
Opravdu je studium tak náročné?
Studenti ješivy si samozřejmě zahrají i “basket”, studium judaismu je nepřetržitý proces. A děti studium baví. Jsou zabrané do tematiky, která je JEJICH záležitostí. Židovská pedagogika je úžasně tvůrčí. Tóra, mišna a talmud jsou pojmy znamenající v různých odstínech totéž: učení, studium. A Bible je učení a učení je umění se ptát. My se zabýváme rébusem s tisíci možnými výklady. Při jeho řešení dochází k obrovskému jiskření intelektu.
Nacházíte jednoznačná řešení rébusů?
Jde o umění klást otázky a k odpovědi dojít sám nebo ve spolupráci s chabrutem. Každý člověk promítá do učení svůj pohled, přitom se musí s druhou stranou nějak dohodnout. Když se to povede, je to JEJICH – úžasná pravda! Nejde o získávání vědomostí, ale o oživování slova v sobě. Výsledek výuky je mnohem trvalejší než v systému klasických přednášek. Na ty člověk brzy zapomene. Ješiva se stává součástí vaší osobnosti.
A když se ti dva nedoberou uspokojivého řešení?
Tak zůstanou v půli cesty a jednoho dne cestu dokončí. Studují pořád dokola, a najednou si řeknou: “Ha, mám to, teď to sedlo!” Některých pravd a poznání se proto člověk dobere až jako hodně starý.
Co po studiu čeká budoucího rabína?
Hlavně si člověk musí dobře promyslet, jestli chce rabínem být. Je to velmi vysilující zaměstnání. Když budu ševcem, najdu mnohem více času na studium, než když jsem rabín. Proto není časté, že by se zbožný Žid chtěl stát rabínem.
Kdy ve vás dozrálo rozhodnutí být rabínem?
Studoval jsem v Německu šest let, ještě za komunismu. Po revoluci mě židovská obec v Praze potřebovala a obrátila se na mne s prosbou, jestli nechci studium dotáhnout na rabína. Vzal jsem to a vystudoval na rabínském semináři v Jeruzalému za dva roky. Bylo by lepší, kdybych studoval déle, ale v Praze už mne potřebovali. Také musím doznat, že se mi v mém věku již nedostávalo sil. Rabínské studium se zabývá halachou – židovským právem – je to hrozná otrava. (smích) Pro mě to bylo hodně těžké. Byl jsem starší a neměl jsem takové základy ješivy, jak bývá zvykem.
Budete mít nějaké rabínské pomocníky, třeba vašeho syna, který právě studuje v Izraeli?
Syn Eliáš studuje mnohem volněji, než aby z něj byl rabín. Studuje na post šocheta. To je ten, který rituálně zabíjí dobytek. V rámci židovské komunity je šochet moc důležitý a momentálně ho postrádáme víc než rabína.
O své následníky si nedělám starosti. Až budou, budou, a nebudou-li, je na světě dost rabínů, kteří mne v budoucnu mohou nahradit. Se všemi nedostatky, které mám, jsem vhodným rabínem právě v tuto chvíli.
Napadá mě, jak moc jsou důležité pro Židy rituály?
Vztah ke světu je nám dán určitými povinnostmi. Nemůžeme jíst vše a za každých okolností. Živé zvíře není možné zakousnout! Proto musí být vyškolen člověk, který zbaví zvíře života slušně a bezbolestně. Srovnejte typ našeho člověka, který studuje talmud a poráží dobytek, s člověkem na českých jatkách. Je v tom velký rozdíl.
Důležitost rituálů potvrdili komunisté. Ti chtěli naše rituály zrušit a snažili se je nahradit svými – neživými rituály bez tradic, vytrženými z reality. Proto neměly velkou životnost. Rituály, které mají dlouhý život, se váží ke vztahům člověka k člověku, přírodě a bohu. Nikdo už se neptá proč. Tak to dělal otec i děd, je to způsob života. Musím říci, že žít s rituály je velmi zdravé.
Je to zdravější než volnomyšlenkářství?
Život s rituály má rytmus. Bez nich žijete v bezčasí, kde téměř není rozdílu mezi dnem a nocí. S rituály je čas strukturovaný a člověk má pocit, že je vše v pořádku. Dává mu to schopnost vyrovnat se s životem lépe. Ve světě, kde se vše důležité děje mimo rituály, je člověk zmatený. Život, umírání, smrt i zrození. Vše se děje v institucích – mimo běžný život. Jen je někdo maličko nemocen, už je v nemocnici. Vypadne z výrobního procesu a je mimo. Kdyby se to dělo doma, je zapotřebí rituálů.Nebo rození dětí. Zapomnělo se, že sex je tu od toho, aby se rodily děti. Že to není jen otázka slasti a neslasti. Současný život je méně individuální a o to více je třeba určitých principů. Jestli někdo zpochybňuje rituály, je hlupák.
O některých rituálech již nevíme, proč se dějí. Odpověď zní: Pán Bůh řekl, a my to tak děláme. Kdybych přišel na to, proč, mohl bych ztratit hlavní důvod – Boha.
Některá židovská přikázání se prý mohou porušit – například při ohrožení života. Kdy přesně může Žid porušit šabat?
Ne například, ale jedině. Šabat je hrozně důležitý, ale ve chvíli, kdy je člověk v ohrožení života, má povinnost ho porušit. Musím uvařit nemocnému polévku, aby se uzdravil. Uvařím ji jako hlava rodiny s vědomím, že šabat znesvěcuje. Rodina samozřejmě polévku nejí. Jsou jen tři přikázání, která je zakázáno porušit i v ohrožení života: zákaz modloslužby, incestu a prolévání krve. Kdyby mě někdo nutil něco z toho udělat, musím se nechat třeba zabít.
Jaké rituály máte nejraději?
Nemám je rád, nebo nerad. Rituály tu jsou. Je to jako čistit si zuby.
Židovství jako by bylo více spjato s životem a volnější než například křesťanství?
Je více spojeno s praktickým životem. Víra není otázkou citů nebo zážitků. Židům se proto velmi obtížně hovoří o víře. Víra je život. V křesťanství je to jinak a podle mě úplně špatně. Je abstraktní. Židovství jsou skutky. Myslím, že judaismus je přijatelný proto, že striktní zákony je možné porušit. Rozumem se doberu k tomu, že halachu (židovský právní kodex, pozn. red.) poruším. Žid si pořád s něčím láme hlavu…
Je dobré neustále konfrontovat židovství s jiným náboženstvím?
Je to skoro zbytečné. Každé náboženství má svůj náboj a odpovídá mentalitě lidí, kteří ho provozují. Jakékoli pokusy ozřejmovat si praktiky jiné víry vedou k tomu, že si uvědomím svou odlišnost. Každý má svou pravdu a výsledek konfrontace bývá takový, že si řeknu: “Aha, seš blbej, ale jinak docela slušnej člověk, můžeme spolu žít v míru.” To je lepší případ. V horším případě se popereme.
Židovství se od ostatních náboženství liší tím, že nestaví na mudrci. Celá obec je v kontaktu s jediným bohem a ten jim dal zákon. Samozřejmě obsah je podobný jiným náboženstvím a blízký tomu, co vymyslí lidé, protože je pro lidi. Představa o tom, že se Pán Bůh snáší na nějakém přístroji z oblaků jako UFO, je pitomost. Pán Bůh vychází z vnitřku člověka. Jen proto, aby se to dalo lépe vyprávět, přichází Pán Bůh z vnějšku.
Čím je Ježíš pro Židy?
V rámci judaismu židovský sektář, v rámci křesťanství modla jako jiné modly.
Říkal jste, že člověk je nadpřirozené zvíře. Jak jste to myslel?
Ne “nad”, ale nepřirozené a nemám to ze sebe, ale od jednoho francouzského spisovatele. Je nepřirozeným, protože řeší věci rozumem. A záleží na tom, kdo si koho osedlá. Jestli člověk zvíře, nebo zvíře člověka. Židovství je pokus osedlat si – se vší úctou a láskou k němu – lidské zvíře.
Asi nejste rád, když je židovství propagováno i v pop-music?
To je mi jedno. Tím, že léta letoucí bylo židovství potlačováno, dnes je spojeno s romantikou. Jako všechny tajemné věci. Lidé mají plné právo půl roku Židy milovat a pak je zase nechat být na pokoji.
Jak vnímáte náš národ – Čechy – z hlediska statečnosti?
Český národ není statečný. Je velmi přizpůsobivý, ale na tom není nic špatného. Sám nevím, kdo je lepší. Hrdina, který padne za vlast a zničí si zemi, nebo zbabělec, který se přizpůsobí situaci, dělá hnusné věci, ale zemi zachová. Ať to soudí někdo jiný. Vadí mi, že český národ je vychováván v iluzích, které nejsou pravdivé. I Havel tohle na začátku politické kariéry udělal. Čili, český zbabělec si myslí, že je statečný. Správné je říci si: “OK – já jsem zbabělec!” Nejhorší jsou iluze, na nichž člov ěk ztrácí čas a procitnutí z nich jsou tvrdá. Češi udělali v minulosti plno paseky. Husitské války, třicetiletá válka… Není divu, že nás umlátili čepicemi.
Vyhovuje vám, že Židé dvacátého století ztratili onu vyhraněnost? Vlastně poprvé v dějinách žijí bez výrazného útlaku – nechybí vám to?
Byli jsme po celá staletí jen tolerováni. Byli jsme královi otroci. Mělo to své výhody i nevýhody. Nyní prožíváme úžasnou věc. Máme vlastní stát a v žádné zemi nejsme utlačováni. Navíc se setkáváme s projevy sympatií, to je velmi zvláštní.
Kam to ale vede?
Svoboda nám paradoxně nesmírně ztěžuje život. Dříve byl náš život vázán ghettem a rituály. Nedalo se z toho vymanit. Teď jsme svobodní a pociťujeme, že nám něco chybí. Schází nám vlastní vůle vrátit se k sobě a být Židy. Procesu, který prožíváme, se říká asimilace a je to ohromný tlak. Asimilace existovala za bolševika – z Romů dělali Čechy, jenže s nimi je těžší pořízení než s námi. Princip je stejný – já ti dám svobodu za určitých podmínek. Naučíš se moji řeč, budeš nosit stejné šaty jako já. To je obchod, kterým Žid nesmírně prodělává. Ztrácí sám sebe, svou úžasnou tradici a vazbu na Pána Boha. To je škoda, protože já, Žid, jsem ve svých dějinách doma. Jsou pro mě něčím velmi osobním, v čem se pohybuji a stále nacházím blízké věci. Kdybych byl jenom Čech, vůbec netuším, odkud pocházím. Máme legendu o praotci Čechovi na Řípu, kterou nikdo moc vážně nebere. Nevíme přesně, odkud české kmeny přišly. České řeky mají keltská jména. Žijeme v zemi a historii, která není naše. Za to mohou křesťané, kteří zlikvidovali slovanské kmeny. Naopak – Žid ví, proč je tady. Je sice hloupé být v koncentráku, ale i tam věděl, proč je. Opačný stav je dnešní svoboda, která mě omezuje v tom nejdůležitějším, to jest v identitě. Vidím v tom opět velkou výzvu – jít do sebe a chtít zachránit židovství.
