O celé tři metry se do středu jezera Lago Argentina každý den posune proslulý ledovec Perito Moreno. Je třicet kilometrů dlouhý a z jeho čela, vysokého šedesát metrů, se s ohlušujícím rachotem odlamují ledové věže a řítí se do jezera. PATAGONIE: VICHR A LED
Napsal a vyfotografoval Karel Plechač Lago leží na východním úpatí Cordillera Darwin v jižních Patagonských Alpách. Z vyhlídkového místa nad jezerem bylo v dálce vidět čelo ledovce zakrytého tmavými mraky. Náhle si jimi našly cestu sluneční paprsky, a nad jezerem se rozklenula duha. Krajina dostala zvláštní atmosféru.
Parkoviště, restaurace a budovy správy zdejšího národního parku se nacházejí na břehu jezera. Je tu i přístaviště vyhlídkových člunů. Volný pohyb a turistika nejsou povoleny, smí se sem pouze s průvodcem. Cesta vede po skalách ohlazených ledovci jen několik metrů nad úrovní jezera a směřuje k místu, kde čelo ledovce rozděluje asi sto padesát metrů vysoký útes. Ten se stává pro postupující ledovec nepřekonatelnou překážkou a rozděluje jej na dvě větve. Z příhodného místa padesát metrů nad hladinou pozorujeme fascinující přírodní divadlo: ledové věže hroutící se do vody. Když se po krátké době rozplynou mlhy, získá arktická obloha neskutečnou modř. Vystoupáme na vrchol útesu a tím se dostaneme na druhou stranu.
Po jezeru je také možné projet na lodi. Úchvatnou podívanou tak lze sledovat z bezprostřední blízkosti, mezi plovoucí ledovou tříští. Perito Moreno je jedním z devíti ledovců, které se nacházejí na území národního parku Nacional Los Glaciares, ale jen tady je majestátní příroda tak snadno dostupná.Hory snů a výzva Asi deset kilometrů před obcí El Chaltén se pak naskytl jiný úchvatný pohled – zleva se na obzoru sunulo čelo ledovce do jezera Lago Vidma a z ploché krajiny se náhle vynořily fascinující žulové hroty vrcholů Fitz Roy a Cerro Torre, které až dosud zakrýval nízký horský hřeben. Jeli jsme právě autobusem a nikdo kromě mě úžasnému horskému panoramatu nevěnoval pozornost. Už už jsem zvažoval, že požádám řidiče, aby zastavil a nechal mě pořídit pár snímků, když náhle přibrzdil a zastavil sám. Četl snad mé myšlenky? Nebo se jedná o pravidelnou zastávku? Omyl, píchl pneumatiku. Po příjezdu do města El Chaltén nás pěkné počasí vyhnalo podél říčky Rio Fitz k Laguně Torre, nad kterou se právě zvedá impozantní jehla Cerro Torre (3133 metrů nad mořem). Pozdní odpolední slunce zabarvuje žlutou žulu do tmavě oranžových odstínů. Vrchol pokrytý ledovou námrazou vypovídá o drsných klimatických podmínkách, kterým jsou horolezci při výstupu vystaveni. Největšími riziky ale nejsou jen strmost a technická obtížnost, ale také prudké a nečekané vichřice. Výstup na vrchol Cerro Torre se podařil po mnoha pokusech až v roce 1959.
Užíváme si podvečerní pohody, když se náhle ozve dusot koňských kopyt. Mezi řídkým bukovým porostem se mihne černě oděný jezdec, kterého následuje stádečko koní. Zahlédl nás. Je to scéna jak z amerického westernu, ale není první. Podobných setkání jsme měli možnost zažít ještě více. Po značených turistických stezkách jsme ještě podnikli další treky do centra pohoří. Legendární vrchol Fitz Roy (3775 metrů nad mořem) se nachází v jeho centru a je obklopen řadou nižších, avšak neméně strmých věží. Všechny se nacházejí v národním parku Nacional Los Glaciares na území Argentiny. Stezky jsou různě propojeny a umožní i jít okruhem kolem průzračných horských jezer až k okrajům ledovců. Je tu i několik tábořišť poblíž zdrojů vody a nechybí hygienická zařízení. Volné táboření je ale přísně zakázáno. Správa národního parku, který byl založen až v roce 1985, dbá přísně na ochranu přírody a čistotu území. Území bylo zařazeno mezi přírodní dědictví UNESCO. Závratně strmé Horský masiv pohoří Paine patří do národního parku Torres del Paine v Chile. Než se přiblížíme k horské kulise Torres del Paine, Cuernos del Paine a mohutnému Paine Grande, míjíme louky s pasoucími se stádečky lam guanako a modrozelená jezera. Přes jezero Lago Pehoe se dostáváme trajektem do samého srdce národního parku. Do kempu jdeme s patnáctikilovými batohy na zádech pěšky podél jezera Lago Grey, do kterého ústí stejnojmenný ledovec. Na povrchu plují neskutečně modré kusy ledu a vytvářejí v zátokách bizarní seskupení. V kempu se za pobyt platí a k dispozici je malá prodejna, sociální zařízení, pitná a teplá voda, sprcha a možnost vyprat si prádlo. Kempy pro horolezce ve vyšších polohách horských údolí jsou už bez poplatku. Z níže položených kempů vedou cesty hustými bukovými lesy až do podkovovitě uzavřeného amfiteátru, nad kterým se zvedají závratně strmé žulové stěny a štíty pohoří Paine. Vysokohorské kempy pak nesou názvy zemí horolezeckých expedic, které se na dobývání těchto extrémních vrcholů podílely – Britaniko, Italiáni, Chileno a Japanese.
Obávaný západní andský vítr Vineto los Andes, který tvaruje stromy do bizarních útvarů, jsme okusili jen jedenkrát. Vzdorovat se mu dá skutečně jen velmi obtížně, takže jsme záměrně zvolili takovou trasu, aby nás tlačil ve směru cesty.
A ještě tučňáci Nejjižnějším velkoměstem světa je Punta Arenas se svými sto třinácti tisíci obyvatel. Leží na západním břehu Magalh~aesova průlivu, který spojuje Tichý a Atlantický oceán, a je tak cílem turistických, rybářských i výzkumných a válečných lodí. Za tučňáky Magellanovými je možné s místními agenturami vyjet do rezervace na Isla Magdalena a Pinguinera Otway. Do Pinguinera Otway vede cesta po hlavní silnici na sever a pak po úzké cestě pampou. Mezi nízkými keři a travinami se pohybují pštrosi nandu. Už dlouho nepršelo a za mikrobusem se tak táhne dlouhé mračno prachu. Po hodině dojíždíme k obrovské haldě a pak k hlubokým a rozsáhlým jámám. Ano, těží se zde uhlí. Za půl hodiny se dostáváme do mořské zátoky, kde je budova správy a informační středisko přírodní rezervace.
Po lávkách a cestách se tučňáci dostávají k hnízdištím. Z několika vyvýšených věží se dá sledovat každodenní rituál těchto tvorů, kteří se mezi čtvrtou a pátou odpoledne vracejí z lovu a připlouvají se svými odrostlými mláďaty ke kamenitému břehu. V menších skupinkách se vydávají různými směry k norám ukrytým mezi hustými travními porosty. Je to pro ně náročné a oni při tom hlasitě hýkají. Sledují je mořští racci, kteří pak útočí na zatoulaná mláďata. Tučňáci svou cestu k norám chvílemi přerušují, aby se intenzivně věnovali probírání svého jemného peří. Když konečně dosáhnou nory, rodiče své teritorium začnou přísně střežit a samečci zaútočí na každého vetřelce. Hýkání mnoha set tučňáků je tak silné, že přehluší vše ostatní, včetně křiku racků a ostatních vodních ptáků. Je to pro nás poslední pohled na patagonskou přírodu, která je místy dosud nedotčená a bez nadsázky panenská.Opomíjená krása
Patagonie s rozlohou milion čtverečních kilometrů byla ještě nedávno turisty opomíjena, i když její fascinující krásu popsali mořeplavci James Cook, Fern~ao Magalh~aes, Fitz Roy a také přírodovědec Charles Darwin. Drsná, větrem a dešti bičovaná krajina byla známá jako pustá, stepní, málo osídlená. Snad proto lákala hlavně dobrodruhy, zlatokopy a drsné muže hledající bohatství a dobrodružství. Málo přístupné vysokohorské oblasti na argentinsko-chilské hranici byly prozkoumány až mnohem později. Horolezecké dobývání obtížných sklaních vrcholů bylo zahájeno až v padesátých letech minulého století. Patagonie je tak zemí, kde je možné setkat se ještě s původní divokou a nespoutanou přírodou.
