Pátrání po indonéském nosorožci

NAPSALI A VYFOTOGRAFOVALIJ. F. LAGROT, I. PROUTEAUNa indonéském souostroví můžeme ještě stále najít dva druhy nosorožců: nosorožce jávského (Rhinnoceros sondaicus) a nosorožce sumaterského (Dicerorhinus sumatrensis). První z nich byl poprvé zmíněn cestovatelem Marcem polem. Nosorožec jávský se vyskytoval po celé jihovýchodní Asii od Assamu až k branám Jakarty.Dnes se s ním setkáme pouze na Ujung Kulonském poloostrově, na jihozápadním konci Jávy a na jihu Vietnamu. V části Nam Cat Tien dosud přežívá několik kusů (nosorožců jávských 50, nosorožců sumaterských asi 10). Nosorožci jávští nejsou chováni v zajetí, ale několik zástupců nosoro žce sumaterského můžeme najít v zoologických zahradách v Malajsii, na Borneu a na Sumatře. V divočině by stále ještě mělo přežívat kolem 400 až 500 kusů. Morfologicky lze oba druhy rozlišit již na první pohled: nosorožec jávský má pouze jeden roh (samice zpravidla žádný), nosorožec sumaterský dva, přičemž přední může dosahovat délky až 38 centimetrů (pro srovnání – roh černého afrického nosorožce měří 130 cm). Oba druhy jsou zbarveny šedě, sumatersk ý nosorožec má tělo pokryto řídkými, dlouhými chlupy. Váží 800 kg, jávský nosorožec dosahuje hmotnosti i 1400 kg. Oba nosorožci žijí v podstatě ve shodných biotopech – v hustých lesích (sumaterský nosorožec dává přednost horským lesům). Jsou býložraví, na pastvu vycházejí především v noci, kdy se necítí tolik ohroženi lidskou přítomností.OHROŽENÍ. Existence obou druhů je v současné době ohrožena několika faktory: především dochází k rapidnímu úbytku deštných pralesů, přirozeného životního prostředí těchto tlustokožců. Situace je hrozivá zvláště na Jávě, která se potýká s problémem přelidnění (žije zde téměř 100 miliónů lidí). Druhým, neméně nebezpečným jevem je lov. V 19. Stolet í, kdy byla Jáva ještě zcela zalesněná, obývali nosorožci rozsáhlá území. Protože však ve velkém pustošili zemědělské plantáže, tehdejší holandská koloniální vláda začala nabízet odměnu (10 korun) za každý zabitý kus. Přesto ještě na přelomu století byli přítomni v oblasti Jakarty. Avšak vytrval ý lov a pytláctví zdecimovaly i posledn í zástupce. Později bylo možné oba druhy nalézt již jen na Ujung Kulonském poloostrově v oblasti, která se v roce 1921 stala přírodní rezervací a poté v roce 1980 národním parkem.ÚTOK NA PLANETU POUSSIERE. V dubnu 1992 dva nadšení zvěrolékaři, Isabelle Prouteau a Jean-Francois Jagrot, zahájili expedici kolem světa pod názvem „Útok na planetu Poussiere”. Měli v úmyslu pozorovat život druhů, které jsou dnes na pokraji vyhubení. Úkolem expedice také bylo ukázat široké veřejnosti, jakým nebezpečím jsou v dnešním civilizovaném světě tyto druhy zvířat vystaveny. Díky jmenované expedici by například zjištěn přesný počet a zmapován výskyt druhu babirusa. Oba cestovatelé absolvovali trasu (kolem 50 000 kilometrů) na motocyklech Yamaha. Začali ve francouzské Guyaně,kde se snažili pozorovat červené ibišky, poté pokračovali napříč Amazonií, střední Amerikou a Kalifornií. Na lodi, mířící do Číny, pokračovali dolů na jihovýchod Asie. Tam se pokusili hledat zbytky druhu vzácného divokého prasete babirusy žijícího na Celebeském souostroví. Po příjezdu do Jakarty se ihned spojili s místními zástupci Světového fondu pro divokou zvěř, kteří před dvěma lety zorganizovali sčítání nosorožců žijících v Ujung Kulonské rezervaci. Pomocí fotoaparátů, vhodně umístěných na ploše 300 km2, zmapovali poměrně přesně výskyt a stávající počet sledovan ých zvířat. Nosorožce lze jen velice těžko sledovat přímo v terénu, neboť patří mezi extrémně ostražitá zvířata. Fotoaparáty, umně skryté v listí a připevněné na podložce, reagující na změnu hmotnosti, se jim však naštěstí odhalit nepodařilo. Jediné co je mohlo vyděsit,byl blesk z právě činného přístroje. To však již bylo pozdě.PUTOVÁNÍ VODOU. Isabelle a Jean se setkali s realizátorem projektu Mikem Griffithem a rozhodli se podniknout výzkum ve zmíněné rezervaci. Nenadálý, ničivý výbuch sopky Krakatoa jim však překazil smělé plány. Setkali se tu ale s indonéským průvodcem Sartibi, pracujícím v rezervaci asi deset let. Oba vyprávějí: “Poloostrov je bažinatý, a tak většinu času se brodíme vodou. Stává se nám, že si vymkneme kotník o korá- lové bloky, které sem přinesly ničivé vlny. Nejhorší je ale pocit dušení,když musíte neustále dýchat vzduch prosycený vlhkost í. Pak je těžké pokračovat. Živíme se smaženými těstovinami ´goreng´ a ´ikan goreng´, což je rýže se smaženou rybou. To jsou jediná jídla, která Sartibi jí.” Isabelle i Jeanovi se nakonec poda řilo uskutečnit alespoň část zamýšlené cesty. Isabelle vzpomíná, jak putovali vodou celý týden, než se jim podařilo u řeky Cigenter zahlédnout nosorožce. Sledovali jeho stopy celé odpoledne, ale zvíře nedostihli, aby ho mohli vyfotografovat. Jean se z namáhavého brodění stojatou vodou nakazil nemocí zvanou leptospirosis. Populace nosorožců na Ujung Kulonsk ém poloostrově je prozatím stálá. Předpokládá se, že současná skupina, čítající asi 50 jedinců, se stane základem pro uvažovanou introdukci nosorožců do oblastí, které dříve obývali. Jejich přemístění a ponechání přirozeným podmínkám bez pečovatelských zásahů člověka bude sice trvat déle než možná úspěšný chov v zajetí, ale rozhodně bude méně riskantní a z hlediska přežití nadějnější.