Na bangladéšské pevnině vypukla stávka autodopravců, a tak se náš pobyt na ostrově Svatý Martin v Bengálském zálivu nuceně prodlužuje. A čím jsme tu déle, tím více se odkrývají stíny tohoto ostrůvku, který jsme nejprve považovali za malý ráj. Peklo, nebo ráj?
napsal a vyfotografoval Jiří Marek Rybářské bárky na pláži, nízké chatrče se střechami z palmových listů, zvědavé pohledy rybářů a spousta nahatých dětí. Ubytování nabízí hotel s neskromným názvem Bay of Bengal Lodge, jehož majitelem je asi pětadvacetiletý Rafiqul Islam. Brzy zjistíme, že nejdůležitější součástí hotelového vybavení je vlastní studna s ruční pumpou a vědrem. K večeru na pláži sleduji rybáře připravující se k vyplutí na lov. Chvilku na mě koukají, pak přichází asi dvacetiletý kluk a s úsměvem lámanou angličtinou nabízí: „Pojeď s námi.“ Za všeobecného veselí vyplouvám se třemi rybáři v pětimetrové loďce na moře. Zpívají do rytmu pádlování, pak chvíli ztichnou a naslouchají moři. To se opakuje několikrát. Najednou obrátí. Důvod pochopím za chvíli. Zvedá se vítr a loďka se začíná kymácet v dvoumetrových vlnách. Večer sedím v chatrči u jednoho z rybářů, piji šťávu z kokosu a zápolím s jazykovou bariérou. Nálada je ale srdečná. Později učím dlouho do noci na pláži místní kluky podepisovat se anglicky do písku. Oni mě zase na oplátku učí pár bengálských slov. Druhý den se na pláži stáváme s kamarádem středem zájmu skupinky asi dvanáctiletých dívek. Smějí se, dorážejí na nás a uvádějí nás do rozpaků tancem odkoukaným od rodičů, který má výrazně erotický náboj. A to jsou, prosím, na ostrově samí muslimové.
Druhý pohled Na ploše ostrova o rozloze něco přes pět kilometrů čtverečních žije podle informací místních přes pět set padesát rodin, každá z nich má v průměru jedenáct členů. V naprosté většině jsou to rybáři. Gramotnost zde dosahuje pouhých patnácti procent, elektřina dosud chybí. Postupně se tu zhoršuje životní prostředí. Všechny rodiny vaří na ohni, kácejí stromy a z centrální části ostrova se stává poušť. Když se tu něco staví, tak z kamenů z pobřežních útesů, z místy několik stovek metrů široké zóny, přístupné v době odlivu. Tím se pochopitelně zhoršují životní podmínky pro ryby, kterých tu podle údajů přírodovědců žije 86 druhů.
Rybáři své úlovky jezdí prodávat do oblasti správního centra s koloniálním názvem Cox’s Bazar, kde závisí výkupní cena vyloženě na libovůli místních obchodníků. Malí rybáři jen velmi těžce odolávají konkurenci vlastníků velkých rybářských lodí, které brázdí blízké moře a používají k lovu i nechvalně známé hlubinné vlečné sítě, které devastují mořské dno. Bangladéšská vláda proto omezuje dobu mořského lovu na sedm až osm měsíců v roce, aby se stačily alespoň částečně obnovit populace ryb. Jak zatím žijí rybáři, se už ale nestará. Ti kvůli obživě drancují přírodní bohatství ostrova. Ve zdejších mělkých vodách lámou korály, kterých je tu zastoupeno deset z patnácti známých čeledí schopných vytvářet útesy. Celkem jich zde žije 66 druhů. Kusy korálů pak končí u překupníků a později jako ozdoba akvárií v západních zemích. Z podobných důvodů rybáři zabíjejí pro jejich ozdobné schránky tisíce dalších mořských živočichů. Dokonce vyhrabávají z písku vejce vzácných druhů mořských želv.Podaří se to změnit? Na ostrově se ale začínají objevovat i snahy o nápravu. Majitel hotelu Rafiqul s přáteli založili nevládní organizaci ECO (Environment Conservation Organization) a společně zpracovali projekt na podporu místní rybářské komunity. Jde hlavně o to nalézt alternativní zdroje příjmů pro rybáře, například zařídit, aby své úlovky alespoň částečně zpracovávali do polotovarů a tím zvyšovali cenu nebo je sami rovnou exportovali. Rozvoj zpracování ryb přímo na ostrově by pak umožnil uplatnění i místním ženám, které se bez výjimky zatím pouze starají o domácnost a děti. Součástí projektu jsou i další aktivity – zlepšení zásobování pitnou vodou, obnova stromových porostů a ochrana přírodního bohatství ostrova. V současné době je již v provozu stanice na ochranu mořských želv. Její pracovníci se snaží nacházet želví vejce dříve než rybáři a přenášejí je do střežené písečné líhně. Co ale lidé neumějí odvrátit, je nebezpečí, že ostrov může být kdykoliv zasažen přírodními pohromami v podobě cyklonu nebo tsunami. Ostrov zasáhla v prosinci 2004 vlna tsunami a v březnu 2005 pak tornádo, které ho část zcela zpustošilo a zničilo nejméně stovku obydlí. Místní organizace ECO proto požádala světovou veřejnost o finanční podporu.
