„Nechcete vidět Bolivijský ráj?“ oslovila nás perfektní angličtinou mladá dívka před turistickou kanceláří v centru La Pazu. No, ráj bych vidět chtěl, jak by ne. Jenže jak se ukázalo, tak představy o ráji se mohou v různých částech světa docela lišit.
Asi čtyři sta kilometrů na sever od La Pazu leží uprostřed divočiny městečko Rurrenabaque, které slouží jako základna pro výlety do džungle či pampy, a to je ten slíbený „Bolivia´s paradise“. O výletu do přírody s pozorováním zvířat jsme tak jako tak při pobytu v Bolívii uvažovali, tak jsme se nechali snadno přemluvit.
Do Rurrenabaque vede pozemní cesta, tzv. higway notre, ale to je klasická jihoamerická jungle road a čtyři stovky kilometrů zdolává nepříliš pohodlný autobus osmnáct hodin. Většina turistů tedy volí pro cestu alespoň jedním směrem letadlo. Cena je sice vyšší, ale let trvá jen padesát minut. Poskytuje nádherný výhled nejprve na La Paz a okolní náhorní plošinu, hřeben And a pak na nedozírné zelené moře pralesa. Shora to opravdu vypadá jako ráj.
PROJÍŽĎKA OHNĚM
Už v letadle jsme cítili kouř a po přistání na miniaturním letišti byl ve vzduchu všude. Na začátku října tu totiž vrcholí období sucha a farmáři vypalují pampu, aby se s příchodem dešťů opět zazelenala. Po příletu nás tedy čekala spíš iluze pekla. Bylo horko, všude byly vidět velké ohně a ve vzduchu se vířil prach a dým ze spálenišť. Po příletu se nás ujal průvodce – usměvavý čtyřicátník Roberto. Naši skupinu tvořil kromě nás, čtyř kamarádů z Čech, ještě chilský manželský pár se čtyřletým synem Frankem. Všichni jsme se naskládali do džípu a jeli asi tři hodiny vyprahlou pampou, kde se podél cesty potulovaly na kost vyhublé krávy a prchaly před ohni. Chvílemi jsme projížděli přímo středem požáru a po obou stranách hliněné cesty cítili ten žár. „Nebojte, program na řece a v ecolodgi bude spektakulární,“ uklidňoval nás Roberto, když viděl naše nejisté pohledy. Tak jsme si ráj opravdu nepředstavovali.
Ecolodge si můžete představit jako nenáročné ubytování, které vychází z filozofie takzvaného zodpovědného cestování. Přítomnost turistů by neměla narušovat ani životní prostředí, ani společenství místních obyvatel. Naším cílem byla řeka Yacuma, po které jsme se měli plavit právě do ecolodge, kde měl být na dvě noci náš domov. Těšili jsme se na to, jak budeme během plavby pozorovat divoká zvířata. Brzy jsme zahlédli prvního kajmana. Nadšení pro divoká zvířata z nás trochu vyprchalo, když jsme zjistili, že kvůli suchu je málo vody a loď bude potřeba místy tlačit. Všichni jsme nevěřícně koukali do kalné vody, kde se hemžili dvoumetroví kajmani a dle letáčku i pirani, které jsme měli lovit druhý den. Doufali jsme jen, že si z nás průvodce střílí. Myslel to ale vážně a do vody skočil jako první. Za chvíli za ním museli i ostatní muži, protože jinak by se loď nehnula z místa. Bahnité dno s kořeny a horká voda nebyly nic moc, ale byli jsme ujištěni, že kajmani na nás nebudou útočit, protože jsme pro ně moc velká kořist. Někteří ale vypadali, že by nás spořádat dokázali, a trochu jsem Roberta podezíral, že prostě jenom potřebuje, abychom tlačili.
Brzy jsme vypozorovali, že kde je mělčina, tam je kajmanů méně. Přestali jsme se bát. Pirani také neútočí jen tak – museli bychom mít na nohách krvavé šrámy. Kromě všudypřítomných kajmanů jsme viděli ještě spoustu kapybar, želv a několik druhů opic. Období sucha má i své výhody, můžete pozorovat například zvířata, která se stáhnou k vodě a jsou příliš unavená, než aby se bála. Za sucha tu chybí také komáři, kteří jsou tu prý v období dešťů velkým problémem.
„ECO“LODGE PO BOLIVIJSKU
Z plánované tříhodinové plavby se stala úmorná pětihodinová akce, která skončila až za tmy. Ecolodge na Yacumě byl shluk dřevěných budek na pětimetrových kůlech nad zemí, přičemž během období dešťů prý dosahuje voda až k podlaze. Budky jsou propojené chodníčky a nechybí tu ani záchod a sprcha s vodou ze studny. Elektřina z agregátu funguje jen pár hodin večer, stejně tak i lednička. V jedné z chatek byla i jídelna, kde místní kuchařka vytvářela skvělé pokrmy. Kvůli nedostatku chlazení byly většinou zeleninové, ale bylo i maso. Raději jsme po způsobu uskladnění nikdy nepátrali. Bohužel místní strava a horké podnebí zapůsobily na mě i na kamaráda Tomáše a část pobytu jsme pak strávili na záchodě a s horečkou k tomu.
Druhý den jsme měli na programu hledání anakondy, ve vypálené pampě jsme však našli jen svlečené obří kůže. Oheň se šíří na obrovském prostoru a zvířata tím evidentně trpí. Našli jsme zuboženého mravenečníka, který hladověl, protože termitiště v okolí byla vypálená. S ekologií si tu vůbec lidé hlavu příliš nelámou, například přímo za ecolodgem jsme viděli, že na ohníčku pálí PET láhve. Odpoledne jsme lovili pirani na kapybaří maso a opravdu jsme jich několik chytili. Žijí tu malé, ale zoubky mají pěkně ostré. Všechny jsme pouštěli zpět do vody. Poslední den bylo na programu plavání s růžovými sladkovodními delfíny, které ale už absolvovali jen dva z nás. My s Tomášem jsme se mohli zdržovat jen v blízkosti záchodů. Cesta lodí a autem zpět do Rurrenabaque už pro nás v horečkách byla opět spíše peklem.
ČESKÁ STOPA V RÁJI
Po příjezdu do Rurrenabaque jsme se rozhodli ještě jeden den zůstat a před namáhavou cestou do La Pazu autobusem se trochu vzchopit a doléčit střevní potíže. Při procházce po hlavní třídě jsme si všimli rozcestníku, kde byla mezi obvyklými cíli i Praha. To jistě nemůže být samo sebou, blesklo nám hlavou, když tu ulicí prochází Evropanka tlačící kočárek. „Ahoj, kamarádi,“ hned se k nám hlásila Češka Tereza Hodková, která tu žije již pět let. Její spojení s domovem je limitované, za čtyři krajany byla opravdu ráda a pozvala nás k sobě. V Mogli-Jungle Agency, kterou vlastní spolu s indiánským manželem, jsme si popovídali u čaje.
Pochází z Dobříše, před pěti lety se tu zastavila na výlet a už tady zůstala. Vzala si indiánského průvodce, po čase si s ním a jeho bratrem otevřela agenturu a podnikají dosud. Dozvěděli jsme se od ní spoustu zajímavých věcí o životě v Bolívii. Její malý měsíční synek například ještě nemá jméno a dostane ho, teprve až přijde čas, žádný spěch. Její manžel je synem prvního indiánského průvodce z okolí – Lazara Navy Muchaira, který vedl záchranou misi na záchranu Izraelce Yossiho Ghinsberga. Ten se ztratil v džungli v okolí řeky Tuichi a po svém nalezení napsal o svých útrapách knihu „Back from the jungle“, která se stala v Izraeli bestselerem. Z Izraele se začaly do Bolívie hrnout davy turistů, toužící zažít hrdinovy útrapy a z provinčního Rurrenabaque se stalo turistické místo. Dnes tu má Tereza nejen rodinu a fungující byznys, ale postavila si i dům, kde žije i se dvěma dcerami svého muže z předchozího manželství. Do Čech se už moc nedostane, naposledy tam byla před třemi lety i s manželem. Jen občas sem přijedou nějací Češi, prý jen párkrát do roka. Má se zde relativně dobře, když se byznysu daří, mohla by letět i na zimu do Evropy, a má ve vrcholné sezoně asi čtyřicet zaměstnanců.
Výlet do pampy bych nikdy nenazval cestou do ráje, ten je v mých představách mnohem jemnějším místem. Může to být ale ráj v bolivijském měřítku. A ten tu například Tereza z Dobříše zřejmě našla.
