NAPSALA JANA MICHALCOVÁ
Peníze jsou krásná věc. A když už ne krásná, tak užitečná. A když už ne užitečná, tak potřebná. Denně je obracíme v dlani – za mléko, za kozačky, za benzín, za báječnou dovolenou. Tak jako Říman v obchodě s fíky, tak jako středověký kupec na městském trhu, tak jako secesní dáma za šampaňské v odpolední kavárně. Ale víme o nich všechno. Nebo: víme o nich něco?
EMISE. V posledních pěti letech jsme prodělali v rychlém sledu několik emisí. V peněžence se motaly socialistické penízky s federativními a pak ještě s českými. Nejeden človíček zapomn ěl v kredenci nějakou tu neokolkovanou stokorunu. Novými emisemi peněz je u nás pověřena Česká národní banka. Protože hodnota (kupní síla) různ ých měnových jednotek je rozdílná, vytváří se jejich vzájemný číselný pom ěr na základě váhového množství zlata v nich obrazně obsaženého. Například koruna obsahuje 0,123426 g zlata. Je to tedy číslo, které by mělo teoreticky udávat počet peněžních jednotek domácích vůči cizí měně. Emisní banka, kromě toho, že pen íze dává do oběhu, je také z oběhu stahuje. Po odvolání z oběhu však ná- sleduje tzv. výměnná lhůta, během níž je možné si staré peníze vyměnit za nové.
SLOVO K HISTORII. Historie českého mincovnictví je tisíciletá. Už v 10. století měl přemyslovsk ý stát (od vlády Boleslava I.) stříbrné denáry s portrétem panovníka nebo patrona české země na jedné straně a z výjevem ze středověkého života na straně druhé (např. jezdce na koni nebo náboženský motiv). Světové proslulosti se dostalo našemu mincovnictví na počátku 13. století, kdy bylo objeveno pohádkové množství stříbra v okolí Kutné Hory. Díky tomu provedl Václav II. velkorysou mincovní reformu a začal s ražbou českého groše. Jeho vydávání bylo definitivně ukončeno až s nástupem Habsburků na náš trůn. Paleta našich mincí však byla mnohem bohatší. Razili se tu i zlaté mince, tzv. floreny. Také řada šlechentických rodů měla od krále povoleno razit mince. Nejproslulejší jsou jáchymovsk é tolary z mincovny rodiny Šlik ů. Není bez zajímavosti, že jméno dnes nejznámější světové měny – amerického dolaru – pochází právě z názvu česk ého tolaru. Jednou z prvních starostí nově vzniklého státu v roce 1918 byly právě vlastní peníze, neboť nikdo nemůže popřít, že patří mezi nejvýznamnější symboly státní svrchovanosti. V roce 1857 byla sice zrušením poslední česk é mincovny v Praze přerušena tisícilet á tradice, ale teď měla být znovu obnovena. Československá koruna jako samostatná měnová jednotka vznikla 25. února 1919 o 24. hodině, kdy byly naše státní hranice uzavřeny vojskem a zastavena hraniční přeprava osob i nákladů, neboť k nám pašovaly rakousko-uherské bankovky, protože tady měly větší kupní sílu. Ministr financí Alois Rašín pak nechal okolkovat všechny rakousko-uherské koruny nalézající se na našem území, které jediné tu pak byly platné do doby, než se začaly vydávat koruny české.
PENÍZE JAKO PRODUKT. Je to k nevíře, ale peníze jsou stejně tak produktem strojové výroby jako třeba auta nebo magnetofony. Jak vypadá výroba takové papírové stokoruny? Jsou tištěny na archu, který se pohybuje pro dílčí tisky od stroje ke stroji. Přestože bankovky jednoho typu jsou totožné, je každá z nich jedincem, neboť nese sérii a číslo, které se nikdy neopakují. Současné dvacetikoruny, nová verze padesátikoruny (světlejší), dvousetkoruny, tisí- cikoruny a pětitisícikoruny vydala Státní tiskárna cenin v Praze. Pětisetkoruny a padesátikoruny vzor 1993 vytiskla De La Rue and Company Limited. Výtvarné provedení všech bankovek navrhoval akademický mal íř Oldřich Kulhánek. Přesný výrobní postup se však samozřejmě nepublikuje z pochopitelných důvod ů utajení. Důležitým ochrann ým, ale i popisným a rozlišovacím znakem bankovky je vodotisk, který vzniká místním zeslabením či zesílením papíru. Rozlišujeme dva základní druhy, a to průběžný, který je po celé bankovce, a lokalizovaný. Epilog bankovek je smutný. Když doslouží, jsou nemilosrdně zničeny. Buď drcením v úderovém mlýně takřka na prach, nebo spálením.
JEDINÁ MINCOVNA V ČECHÁCH. Po měnové odluce, tedy po rozpadu česko-slovenské federace, byly vyrobeny první české koruny dvojkoruny a pětikoruny v Kanadě, desetníky, dvacetníky, padesátníky, desetikoruny, dvacetikoruny a padesátikoruny v Hamburku. Od 1. července 1993 však vzniká česká mincovna v Jablonci nad Nisou, v podniku Bižuterie, a. s. Nejprve se tu razily pouze nižší nominály, tedy haléře, které jsou ražbu jednodušší. Od 1. 1. 1994 jsou však všechny oběžné nominály ražené u nás, kromě dvacetikorun a padesátikorun, které nebyly už dávány do oběhu. Mince vyrobené v Jablonci poznáte snadno. Mezi chodidly lvíčka mají malé b s korunkou – znak Bižuterie, jako oficiálně mezinárodně uznávanou znač- ku mincí z české mincovny. Chtěla jsem se do provozu české mincovny podívat, jenže k tomu je třeba povolení České národní banky, které se mi získat nepodařilo. Vcházím tedy do budovy ředitelství Bižuterie se slibem, že mi o výrobě „korunek” aspoň povypráví obchodní náměstek ing. Jan Vízek. Jak se dostala výroba českých mincí do Jablonce? „U nás je dlouholetá tradice výroby razidel pro bižuterní účely. Není však výrazný rozdíl mezi nimi a razidly mincovními. Zúčastnili jsme se soutěže vyhlášené Českou národní bankou, a protože jsme nabídli, jak se dneska hezky říká, nejkomplexnější projekt, byli jsme vybráni.” Takže jste vyčlenili jeden provoz? „Ne, tak to není. My jsme vybudovali za pomoci ČNB a policie takový trezor se speciálním režimem ochrany, kde se tedy mince vyrábějí. Necelých 30 zam ěstnanců, kteří už u nás dělají aspoň 3 roky, takže se na ně můžeme spolehnout, jsou samozřejmě ráno i odpoledne kontrolov áni detektory kovu. Za rok a půl provozu jsme neměli ani jednu kolizi.” Vyrábíte peníze. Jste bohati? (Smích.) „Mince i razidla jsou majetkem ČNB. My mince nejprve narazíme – prodáme ČNB za výrobní cenu, banka nám je pak eventuelně odprodá za hodnotu nominálu a teprve potom s nimi můžeme obchodovat.” Do této chvíle vyrobila mincovna v Jablonci asi 25 000 standardn ích mincí, u malých nominálů kadencí 750 kusů za minutu, u větších kadencí 650-700. Kromě toho vznikla ještě dvousetkorunov á pamětní mince s motivem ochrany a tvorby životního prost ředí. Raritou a chloubou Jabloneck ých je 1000 kusů zlaté koruny s ryzostí 999.9., kter á byla vydána u příležitosti 1. výročí otevření mincovny a prodávána za 5100 korun. Ovšem odborníci předpokládají, že do roka bude mít hodnotu aspoň dvojnásobnou.
NENÍ MINCE JAKO MINCE. „Dneska už se sbíráním mincí nezab ývá tolik lidí jako dřív. Důvod je zcela jednoduchý, je to čím dál nákladnější,” říká Milan Dubanič, předseda pobočky České numismatické společnosti v Ústí nad Labem. „Já osobně se teď spíš soustředím na poznávání mincí, než na samotn é sbírání.” Jak se vy, jako numismatik, díváte na novou emisi našich oběžných mincí? „Myslím, že je zbytečně přeplácaná. Mně osobně se daleko víc líbí emise slovenských oběžných mincí. Působí celistvě po stylové i koncepční stránce.” Tolik tedy názor jednoho z numismatiků. Odborné numismatické časopisy většinou hodnotí naše současné mince negativně, hlavně kvůli stylové nejednosti. Důvodem je zcela jistě fakt, že se na jejich výtvarné podobě podílelo šest autorů, prý z časového stresu (na rozdíl od Slovenska, kde ve stejném časovém stresu vytvářel kolekci jeden autor). Výsledek naší emise tak nakonec působí jako náhodně seskupení mincí z různých dob, například díky odlišnému typu číslovek, což je velká škoda. Podle numismatiků je to promarněná šance přivést na svět nové „reprezentanty” nového státu v duchu tradice českého mincovnictví. Ovšem ve světě jsou naopak naše mince podle ing. Vízka často chváleny. Při autorizaci tohoto článku si pan ing. Vízek nepřál, aby byl vedle reportáže z české mincovny uváděn také názor pana Dubaniče, protože by mohl naru šit obchodní zájmy jejich firmy i Česk é národní banky. Myslím, že pokud bych tomuto přání vyhověla a článek roztříštila, poškodila bych tím především čtenáře, kteří by přišli o možnost konfrontace. Vždyť názor na naše mince si může utvořit každý sám.
PADĚLÁNÍ JE TRESTNÉ. Téměř současně se vznikem peněz vzrostly zároveň i podvodníci, kteří je falšovali a díky lidské důvěřivosti a neznalosti peněz se tak obohacovali. Už v 6. století před naším letopočtem zahrnul Solón do svých zákonů trest smrti za padělání. Z českých historických padělatelských dílen je nejznámější mincovna v jeskyni na Zlatém koni u Koněprus, která jen kvetla za vlády Jagellonců. Paradoxní je, že v šizení na minc ích nejvíc vydělávali právě vladaři, tedy přirození majitelé práva mince vydávat. Jejich metoda byla prostá – do kovu na ražbu dávali čím dál méně stříbra nebo zlata. Ovšem největší rozkvět v této branži přišel s počátkem užívání pen ěz papírových, jejichž padělání je jednodušší. Nejplodnější kolébkou se staly Spojené státy americké. Vedle velkých a nepolapitelných padělatelských legend Johna Pottera, Owena Sullivana nebo Samuela Forda se objevuje v pestré historii falšování peněz celá řada kuriozit. Například dílna Mary Butterworthové v kuchyni jejího bytu, kde teplou žehličkou přežehlovala nové pětilibrové bankovky, na kterých ještě nezaschla barva, na mušelín a následn ě na papír. To pak policie skutečně měla práci s nalezením matrice. Dnes jsou bankovky opatřeny výstražným sloganem: „Padělání bankovek se trestá podle zákona”, ale i tak se najdou chytráci, kterým to přece jen nedá.
