Severozápad Jihoafrické republiky vypadá z letadla jako rozervaná skalnatá krajina bez života. Skořicová barva vyschlé země se ostře odráží od temně modrých vod Atlantiku. Jediný pás zeleně se táhne podél hranice s Namibií, kterou tvoří řeka Orange. Žlutavé vody klidně tekoucí řeky dávají život hektarům vinic, a ty pak světu známá jihoafrická vína.
Chvíli předtím, než se z Orange stane hraniční řeka a zdroj závlah, provede tento tok jeden nevídaný kousek. Poté, co se vine skalnatou krajinou, najednou zrychlí a zničehonic se propadá několika až 70 metrů vysokými vodopády pod úroveň krajiny, mezi kolmé stěny kaňonu. Zdánlivá nepochopitelnost tohoto jevu a krása strmých stěn skalnatého kaňonu učinily z vodopádů jménem Augrabies široko daleko vyhlášenou atrakci. Mohutné vodopády i následný kaňon, asi 15 km dlouhý a až 300 metrů hluboký, spadá nyní pod správu Národního parku Augrabies Falls.
Do kaňonu pod vodopádem Augrabies se koncem srpna sjely nejlepší týmy rafterů a rafterek z celého světa, aby změřily své síly v každoročně pořádané prestižní soutěži Camel White Water Challenge. Poslední tři ročníky této soutěže jsou navíc uznávány Mezinárodní raftovou federací jako Mistrovství světa.
Protože rafting je v celém světě velmi populární právě svým těsným sepětím s přírodou, udělili správci parku pro závod výjimku, a na dno kaňonu se tak dostali první rafteři v historii. Dostatek vody obstarala přehrada na řece Vaal, odkud bylo s týdenním předstihem vypouštěno neuvěřitelných 200 kubických metrů vody za sekundu. Jen pro srovnání, korytem vody tak každou minutu proteklo asi 20 plaveckých bazénů. Něco podobného nemá ve světě obdoby. První den tak vyrazili do kaňonu Augrabies natěšení rafteři ukázat své dovednosti v peřejích, ve kterých nikdo před nimi nepádloval, a nikdo netušil, co vlastně s raftem udělají. Už toto byla sama o sobě velká výzva, jak rafteři říkají, Great Challenge.
“MOC NAD TÍM NEŠTUDUJ A JEDEM!”
Tuto lakonickou větu pronesl kapitán českého týmu, známý všude jako Chrudoš. To, že se nepáře vůbec s ničím, navíc dokázal na zahajovacím večírku, kdy zlikvidoval pár litrů červeného, ač je jinak zvyklý na pivo. Ten večer on a další dva z týmu, Doďa a Nekomerčák, vyhráli. Šli spát jako poslední, až když bylo všechno vypito. Možná i proto kluci naskákali do raftu trochu motavě a vydali se do obrovských vln a válců úvodní peřeje zvané Kamenný horor. Na břehu této peřeje už asi půl hodiny přešlapovalo 20 nejlepších raftových týmů svých zemí, a nikdo se nemohl odhodlat vyzkoušet na vlastní kůži tu změť divoké vody, která nenabízela žádný jednoduchý průjezd. “Pozor, už jedou první,” ozývalo se v tu chvíli ze všech stran. “They are crazy, those Czechs,” a jiné komentáře. Po našich se do peřeje spouštěl jeden raft za druhým, stejně jim ani nic jiného nezbývalo, protože tohle je Camel White Water Challenge, tady už nejde couvnout.
Pracně vymyšlený průjezd vzal záhy za své. Posádky raftů, obklopené řvoucí vodou, spíše instinktivně řídily svůj člun vlnami. Rafty mizely v pěně a hned byly zase vystřelovány k obloze. Vodáci připomínali šest kovbojů marně se snažících zkrotit divokého býka.
Za Kamenným hororem následovalo ještě pět peřejí, pojmenovaných před několika lety prvním kajakářem, jenž se ilegálně vydal do kaňonu. Časová smyčka nebo obávaná Transylvanie byla jména míst, na kterých se řeka propadala až o 7 metrů a vytvářela nevídané vodní útvary, jimž Američané říkají tak krásně – “hydraulics”.
CAMEL WHITE WATER CHALLENGE
Soutěž se skládá z několika disciplín, při kterých musí rafteři ukázat nejen svoji odvahu, ale i šikovnost a vytrvalost. Nejprve soutěžily týmy ve slalomu. Branky měly postaveny na první, nejobávanější peřeji Kamenný horror a vůbec jim průjezd peřejí neusnadnily, spíše naopak. Každý druhý raft se převrátil nebo byla jeho posádka ve vodním toboganu smetena do zpěněné vody. Závodníci v plném výkonu byli najednou hluboko pod vodou, plovací vesta ve zpěněné vodě jaksi neplavala a ruce zoufale hledaly pověstné stéblo. Pak museli nastoupit záchranáři, zatímco se ostatní vodáci na břehu mohli potrhat smíchy.
Ačkoliv u nás žádné podobné peřeje nejsou, česká posádka předvedla typickou “českou uličku” a peřejí projela suverénně a v nejrychlejším čase. Spolu s nejnižším součtem trestných bodů za dotyky na brankách to znamenalo vítězství v první disciplíně a zlaté medaile ze slalomu. To byla výrazná odpověď na ironické poznámky šéftrenéra Slovinců, který sem přišel s dalšími podtrenéry, maséry a psychology a způsobným, sponzory “ologovaným” mužstvem, jež chodilo hned po večeři bez odmlouvání spát. Naši byli úplný opak, smečka užívající si života, bez trenérů a sponzorů. A tak když se jich nad ránem Slovinec ptal, kde mají trenéra, jen pobaveně ukázali na šéfredaktora Koktejlu, který tam s nimi popíjel, a řekli: “Tohle je náš trenér.” Chrudoš to ráno jen škytl: “Trener for alcohol.” Ráno na startu už ale každého zajímala kapalina ne ve sklenicích, ale ta temně hučící v kaňonu.
V paralelním sprintu bylo nutno vystartovat rychleji než soupeř a i v nejtěžších vlnách pak neudělat chybu. Jakékoliv zaváhání znamenalo v K.O. systému konec nadějí. Naši zaváhali v souboji s Američany, které sice nakonec porazili, ale v konečném součtu skončili na pátém místě.
Ve sjezdu musí každý tým sjet všech pět peřejí i s úseky mezi nimi v pokud možno nejrychlejším čase. Naši vyrazili jako blesk a v první peřeji vedli celé závodní pole. Pak ale následoval karambol. Raft v tu chvíli jedoucí uprostřed vln asi třicetikilometrovou rychlostí narazil na kámen ukrytý pod vodou. Tři členové posádky, tedy celá polovina, pokračovali setrvačností dál, i když bez člunu, a zmizeli v bílé vodě. Trvalo celou věčnost, než jim kamarádi pomohli zpět do raftu. Je velmi těžké pokračovat v závodě poté, co se člověk přitopí v peřeji. Našim to trvalo dost dlouho, a bylo z toho až šesté místo ve sjezdu.
Všechno záleželo na posledním závodě kajakářů. O vítězi bylo sice rozhodnuto, ale na druhém až pátém místě se přetahovali o pozice Němci, Rusové, Jihoafričané a Češi. Náš David Mrůzek, zvaný Doďa, se ale držel po celou dobu závodu na čtvrté pozici a nikam se moc nehnal.
“No, chladil jsem to a čekal jsem, jestli udělají v peřejích chybu,” vyprávěl po závodě. Dočkal se pouhých pět minut před cílem. Celá vedoucí čtveřice se dostala na čtvrté peřeji Transylvania do obrovského vodního rotoru, jen chvílemi se objevovala dna lodí, pádla nebo kajakáři. Ven vyjel jako první Slovinec, za ním náš David. Němce a Jihoafričana vypláchla voda ven z jejich kajaků, což znamenalo nedobrovolnou koupel, a tedy konec nadějí na medaile. V cíli byl první závodník Slovinska, za ním Doďa, třetí Rus Anton.
V Camel White Water Challenge tedy celkově zvítězili Slovinci, na druhém místě byli naši vodáci, třetí skončili závodníci Ruska. Šampaňské teklo proudem, vždyť s jedním zlatem ze slalomu a stříbrnou medailí z kombinace byli naši druhou nejúspěšnější výpravou, a nejen na vodě. Tu noc místním ještě Češi ukázali, převlečeni v dámských šatech, jak šíleně umějí tančit. Jeden kroužil tak zuřivě, až mu oděv spadl na zem, ale on nepřestal a tančil dál nahý, neboť nebyl žádná padavka, ale člen týmu CRAZY CZECHS. Medaile a diplomy nebyly ale to nejdůležitější. První i poslední tým tady musel něco dokázat. Pro všechny byla řeka Orange velká výzva. Ztracená v rozpálené a vyprahlé poušti žulových kamenů a skal, bouřící obrovskými peřejemi. Všichni tím vyzvali na souboj nejen nejlepší raftery z jiných zemí, ale hlavně sami sebe a svůj strach. Řeka jim jen na chvíli dovolila, aby s ní žili a dýchali dechem peřejí zakletých do skal nehostinné pouště. I taková je Camel White Water Challenge.
