NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUSJen tolik úvodem: řeč ani v nejmenším nebude o proslulé stolní vodě Perier francouzské provenience. Etienne Perier je režisér. Jeho vyprávění – na rozdíl od stejnojmenného nápoje – není chladné, studivé, příjemně zahřeje. Dvakrát – poprvé v Paříži, docela nedávno v Praze – se ochotně zvedl z režisérské skládací židličky, opatřené vzadu na opěradle jeho jménem. Občas mu na ni nějaký vtipálek postaví výmluvně láhev znač- ky Perier. Režisér ani nemrkne, odzátkuje, s gustem si lokne. I když, ruku na srdce, Francouz dá spíš přednost dobrému vínu. Etienne Perier není výjimkou. Pili jsme spolu stolní červené. Také hřálo. Začalo to tím, že jsem na Montmartru potkal Michela Bensaida. Michel je mistr zvuku. Před pár lety pracoval v Praze na koprodukčním filmu Poslední motýl o osudu terezínských dětí. Teď má na starosti zvuk televizního filmu Z očí do očí. „Dělá ho Etienne Perier, jeden z našich nejlepších režisérů. Zrovna točíme exteriéry kus za Paříží.“ Slovo dalo slovo – Michel mě pozval na natáčení. Zastaví se pro mne v šest ráno. Zvukař musí být na place první.Ještě před začátkem natáčení musí s pomocníkem nahrát pár ruchů. Zpěv ptáků, ržání koní, skřípění pneumatik přijíždějícího auta. Nazítří byla sobota. Když jsme vyjížděli, Paříž ještě spala. Pár desítek kilometrů za Paříží posadil dávný stavitel do placaté roviny rozlehly kamenný dům. Široko daleko žádné jiné lidské obydlí. Tohle stavení je sice farmou, ale podle hrubých, břečťanem obrostlých kamenů, starobyl ého dvora a zdí, upomínajících spíš na středověké hradby, by tady klidně mohl řádit Robin Hood, královští mušketýři, být po ruce cimbuří, i Hamlet by se tu cítil jako doma. Filmaři tenhle barák využívají, jak mohou. Je to vděčný objekt. Už má za sebou hodně rolí. Před vraty stojí v trávě skládací židlička. Patří režisérovi.Zatím je prázdná, je brzo ráno, na místě jsou jen technici a zvukaři. Koleje pro kameru jsou už nataženy, světla rozmístěna, všechno klape, jen zvukaři jsou nespokojeni: Michel se s nevolí tváří na splašené poryvy větru, „šibenici“, mikrofon na dlouhé tyči, opatří chlupat ým návlekem, chránícím slova herců před větnými pohlavky. Etienne Perier přijíždí chvíli po nás. V ruce scénář, na tváři úsměv. O čem je film, který právě natáčí? „O zločinu a trestu, který má sice zpoždění několika desítek let, ale přesto se mu viník nevyhne. Dosojevskij v dnešních kostýmech. Film o zradě, kterou si člověk nese dlouhý čas v nitru jako těžký balvan.“ Etinne Perier už jako mladík nat áčel filmy ve Spojených státech, doma patří dnes k nejuznávanějším.Jak vypadaly jeho začátky? „Na režisérskou židličku jsem poprvé usedl před petatřiceti lety. Musel jsem si na ni ten premiérový den sednout co nejrychleji, hned po příchodu do ateliiéru: třásla se mi kolena. Nemohl jsem ze sebe vypravit slovo,jen jsem se v duchu ptal sám sebe – propána, zachvíli na mně vyrukuje plejáda slavných hvězd, jak na ně mám jít? Jak s nimi jednat? Můžu vůbec od nich něco chtít? Když jsem si uvědomil, že bych jim třeba chtěl vysvětlit své pojetí a nutil je, aby role zahráli tak, jak jsem si to vysnil… běhal mi mráz po zádech.“ O chvíli později stálo před režisérským novicem nejzářivější hvězdné trio, o jakém se mu jen mohlo snít.Jean Gabin. Bernard Blier. Danielle Derrieuxová. „Dívali se na mne pohledem plným zvědavosti a čekali. Otevřel jsem ústa, ale nevyšel ze mne ani hlásek. Proboha, oni čekají na mé pokyny a já tady stojím jako socha! Než jsem se stačil dát dohromady, všiml jsem si, že ti tři se na mne povzbudivě usmívají. A pak jsem jen slyšel, jak Bernard Blier říká – my jsme jen herci, vy jste tady od toho, abyste nás řídil, pane režisére. Můžete nám řict vaše představy?“ V pravý čas podaná pomocná ruka režiséra posadila do sedla. Uvědomil si, že se nemá čeho bát, protože váha člověka se neměří věkem, nýbrž kvalitou. Je úplně jedno, jestli umí koncertovat v šesti jako Mozart, nebo napsat světovou hru v devadesáti jako G. B. Shaw. A ještě jedna zajímavost: čím znamenitější člověk, tím víc obdivuješ u něj vlastnosti, které zcela chybějí nýmandům: velkorysost, pochopení pro druhé, slušnost. A skromnost – napadá mě ještě. Ta přece patří k noblese… Etienne Perier potřese hlavou, tak docela nesouhlasí. „Na skromnosti bych tolik nelpěl. Proč by měl být skromný někdo, kdo umí, převyšuje ostatní svými výkony, ať už je to před kamerou, na jevišti, nebo ve vědecké laboratoři? Připadá mi to nenormální. Herec, který vždy ví, co jeho role chce, navíc každou scénu s ním natočíte bez sebemenšího problému, nemusí být skromný. Takhle bych to řekl: měl by si být vědom své ceny, ale slušným způsobem.“Na plac si přichází „ohmatat“ terén Catherine Richová, hvězda pařížského divadla Marigny, kde tisíc diváků takřka každý večer obdivovalo její Roxanu, samozřejmě i Cyrana v nezapomenutelném pojetí Jeana- Paula Belmonda. Včera večer hrála hlavní roli ve Feydeauově frašce Dáma od Maxima, dnes ráno je včas na place. Všímám si, jak se s režisérem na přivítání obejmou, tykají si. „Tady si tykáme všichni. U filmu jsme všichni jedna velká rodina.“ Před bránou stavení, několik metrů od kamery (už stojí připravena na kolejích), mi režisér ukáže na úzké cestě nakreslenou značku. „Catherine přijde od brány, u této značky se zastaví. Na vteřinu se rozhlédne, pak řekne svůj text.“ Mám prý dávat pozor. Za chvíli si Catherine sama od sebe půjde svou „trasu“ prohlédnout. Až se pojede naostro, nebude mít možnost se na značku dívat, ale přesto na ní bude mít v pravou chvíli nohu. „S hvězdami nebývají problémy. Někdy mám pocit, že kameru můžu postavit, kam se mi zachce, herce taky a přesto konečný výsledek bude vypadat tak skvěle, jako bychom předtím bůhvíjak zkoušeli a lámali si hlavu.“ Režisér ví, co říká, může se opřít o celou plejádu věrohodných „svědectví“. Jeho filmových značek se přesně a včas dotýkaly hvězdné nohy Stewarta Grangera, Carol Bakerové, i Charlese Boyera. „Občas mívám menší problémy s výlučně divadelními herci. Jsou skvělí kumštýři, ale jejich návyk na jevištní styl práce se nám s kamerou moc nepřátelí. Vždycky říkám – ten člověk hraje božsky, slzy by vehnal do očí, ale trochu jsem nervózní. Nikdy nevíte, jak budou vypadat denní práce…“ Má být dobrý režisér neomezeným vládcem? Má nechat hercům prostor pro jejich fantazii? Nebo snad vsadí na zlatou střední cestu? „Každé lodi musí někdo velet. Kapit án si nemůže nechat radit od celé posádky, kam otočit kormidelním kolem. To on ví. Nebo: měl by vědět! Takže – režisér musí být absolutní vládce, ale herci by si toho neměli vůbec všimnout! „ Prozradí mi svůj styl, který ostatně za chvíli poznám nejen tady za Paříží, ale i docela nedávno v Praze, kde režíroval jeden ze seriálu o komisaři Maigretovi.„Ze začátku každého nechávám hrát podle jeho představ, povolím mu, ale když potřebuji, nenápadně ho drobnými úpravami, připomínkou, třeba i hlasitou pochvalou, dostanu, kam chci.“ Ve Spojených státech točil Etienne Perier zprvu akční filmy, po návratu do Francie detektivky a veselohry. Teď je podepsán pod psychologickým dílem, hluboce se dotýkajícím válečných ran. Kritika bude zřejmě zaskočena: zasunula si Periera do škatulky a když režisér najednou svou meditací o zločinu a trestu parafrázuje Dostojevského, nemá chuť s ním hýbat. „Ten film jsem musel natočit. Myslel jsem na něj celých šest let. Pálil mě problém dávné viny a opožděného odpuštění. Je to problém, který platí vždy a všude. V míru i za války. Včera nebo za rok. Je nadčasový jako antické drama nebo Shakespearovy tragédie.“ Nechce ukazovat hrůzy války, neagituje, nepřesvědčuje. „Jen chci, aby lidé zapřemýšleli. To stačí. Jak to říkal Descartes? Myslím, tudíž jsem!“ Je mu jedno, jestli ho někdo strčil před lety do šuplíku. Mávne bohatýrsky rukou: „To je náš národní zvyk – kritici každého umělce někam zařadí a běda, když chce najednou místo pěti komedií natočit psychologickou sondu. Na divadle režisér jednou inscenuje Carmen, příště Sartrovo drama a pak třeba Labutí jezero nebo Havlovy hry. A nikoho nenapadne, že by se měl divit. Mimochodem – Catherine Richová v Havlových hrách hrála – v Marigny je uváděli jako první ve Francii!“ Za války se ve Francii stalo toto: na tajné schůzce se sešly vedoucí osobnosti odboje. Schůzka asi nebyla zase tak moc tajná, protože najednou dovnitř vtrhlo gestapo, všechny sebralo, taktéž Jeana Moulina, legendárního hrdinu, o němž si lidé zpívali písně. Někdo schůzku prozradil. Kdo to byl? Dodnes nikdo nezná odpověď. Za ta léta docházelo k tragédiím, dvakrát byl obviněn nevinný člověk, pokaždé byl zproštěn viny. V Perierově filmu se pravdu nakonec dozvíme. Je to však pravda jeho, filmová, pohybující se na tenkém ledě fabulace. Režisér není detektiv ani detektivkář, tím méně vyšetřovatel. Není povinen odhalit, „jak“ to tenkrát bylo. Chtěl jen říct, jak to asi být mohlo, položit na váhy času závaží zločinu a trestu. „Ale to už napsal Dostojevskij,“ usměje se Etienne Perier, dá povel kameře, z brány vyjde Catherine Richová, jde po úzké cestičce, její pohled míří kamsi přes naše hlavy, do dálky, do minulosti, do zítřka, kdo ví, zato o jejích nohách mám přímo dokonalý přehled. Zastaví se přesně na režisérově značce, stejně jako o nějaký ten pátek později v Praze bota slavného komisa ře Maigreta. Teď snad chápu, proč je režisér tak oblíbený, i když je někdy pes. Kde je on, člověk těžko šlápne vedle.
Category:
1996 / 06
