NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL JURAJ DUDÁŠ
V horských oblastech mezi Papuánskými Pygmeji, obyvateli Kukuku, též nazývaných anga, je velkou zajímavostí pochovávání významných osobností a válečných hrdinů. Mrtvá těla jsou propíchána bambusovými proutky a usazena v bambusových klecích, pod kterými je založen oheň Po měsíci vysoušení ohněm a sluncem ztratí tělo veškeré tekutiny. Takto připravené tělo je pak umístěno do výklenku ve skále na málo dostupném místě v horách, kde má krásný výhled do okolí. Ten je podmínkou klidného spánku mrtvých, kteří mají možnost hlídat vesnici před zlými duchy v podobě nemocí a epidemií. LIDÉ Celá Papua na rozloze 3,5x větší než Čechy a Slovensko má pouze 3,5 milionů obyvatel. Ti jsou zařazeni do 776 etnických skupin z nichž každá má svůj jazyk, kulturu a samozřejmě i folklór. Rozdělovat nebo určovat jednotlivé skupiny je snad i nad síly odborníků, avšak jednoduché rozdělení je možné podle pěti územních pásem. Jsou to: Hory – Obyvatelé jsou známí pestrostí barev, nosí vysoké a těžké čelenky z per horských ptáků, mezi jinými Papoušků a rajek, a dále dlouhými vlněnými suknicemi a čapkami Údolí a kotliny – Jejich obyvatelé znázorňují úrodnost své země a roviny, které ohraničují pohoří. Zdobí se ovocnými náhrdelníky, nejčastěji zralými betelovými ořechy a vysokými věžovitými konstrukcemi z bambusu, připevněnými na ramenou tanečníků. Pobřeží – Obyvatelé zde naopak volí ozdoby jiného druhu. Bohaté mořské dary v podobě lastur a korálů domorodci zužitkovávají k dekoraci jako náramky, náhrdelníky a čelenky. Suknice vyrobené z rostliny jsou také typické pro tuto oblast. Ostrovy – Chudí obyvatelé především korálových ostrovů se zdobí jednoduchými ozdobami z rostlin na rukách a nohách a i květiny jsou častou částí jejich výzdoby. Muži rádi přecházejí k poevropštěnému oblečení, neboli nosí krátké kalhoty nebo bederní roušky. Ženy zůstávají věrné trávovým suknicím. Říční oblasti – Obyvatelé řeky Fly a známější Řeky Sepik mají ve zvyku propichovat své nosy kly z divokého prasete a zdobí nebo zahalují penis úzkou rouškou. toto se týká hlavně obyvatel odlehlejších končin západního Sepiku. i když obyvatelé mají stále silné kořeny ve své tradiční kultuře, i tady je znát vliv turistiky. Východní část hlavního ostrova je až na některé výjimky značně poevropštěná. Kalhoty a trika mužů a chlapců a strakaté šaty žen jsou běžným jevem na celém východním pobřeží. ŠKOLA UPÍRŮ Misionáři a víra v Boha tady slaví veliký úspěch. Katolickou, protestantskou, adventickou víru a jiná náboženství uznává většina obyvatel. Avšak víra v tradiční duchy, upíry a čarodějnice zůstala i nadále hluboko v duších těchto lidí. Asi nejznámějším duchem v oblasti papuánských hor, ale i v oblasti Sepiku je upír Sanguma, obdoba našeho Drákuly. Tento upír, ač v podobě člověka, je skutečným postrachem obyvatel těchto končin. Sanguma však nepije krev živým bytostem, zbaví člověka jeho duše a tento pak pod vlivem příkazu od Sangumy spadne ze skály nebo stromu, takže smrt vypadá náhodná. Po pohřbu je pak v noci vyhrabán Sangumou a jeho partnery a až nyní mu sají krev. Jako ochrana proti Sangumovi slouží list z určitého stromu nebo slepičí peří, které se musí žmolit v dlani. Každý rok se pak konají zkoušky nových Sangumů. Po roce výuky je uchazeč spoután a zabarikádován ve své chýši Ta se zapálí a absolvent se musí dostat ven pomocí svých naučených kouzel. Takže nehrozí prozrazení neúspěšnými učni upíří školy. STAVITELÉ CHÝŠÍ Je běžné vidět muže posedávat ve skupinách v nečinnosti nebo bavící se mezi sebou. Ženy zatím pracují na poli, v domě okolo dětí nebo na přípravě krycích materiálů na chýše a při prodeji ovoce a zeleniny na trhu. Tam všude jsou přítomny papuánské ženy. Hlavní povinností mužů je pouze výstavba vlastní chýše, tedy zabezpečení hlavních trámů pro konstrukci a obložení kostry krycím materiálem – ovšem za pomoci žen. POLYGAMIE Mnohoženství je formálně povolené, a tak se běžná rodina v Papuy skládá z manžela a jeho dvou, tří anebo čtyř manželek. Množství žen závisí od zámožnosti hlavy rodiny. Všechny ženy se příkladně starají o děti, nehledě na to, komu které dítě patří. Rodina žije v harmonickém souladu, kde ani výjimečné rozkoly nezapříčiní rozchod či rozpad. Mladí lidé však poslední dobou dávají přednost žití s jednou manželkou, hlavně z důvodu moderní intervence v těchto zapomenutých končinách. PŮDA V Papuy vládne jeden významný zákon, který určuje, že veškerá půda patří Papuáncům. A tak není v Papuy člověk, který by nevlastnil kousek půdy nebo kousek lesa. V praxi to znamená, že jestli chce vláda vést obchody s dřevem, musí se taky snažit vysazovat nové lesy pro udržení rovnováhy. Samotná vláda nevlastní žádnou půdu, pouze si ji pronajímá od domorodců na několik desítek let. I když vláda platí jen skutečně malé poplatky, umožňuje to domorodcům alespoň z času na čas si dopřát lepšího standardu žití, třeba koupi selete nebo drůbeže a hlavně oblečení, kterým se domorodci chtějí vyrovnat bílému člověku. BETEL Všude přítomné „betel nuts“, betelové ořechy, jsou snad nejčastější plodinou na domorodých trzích v celém Tichomoří. Betel je velikostí i barvou podobný našemu nezralému vlašskému ořechu. Po odloupnutí zelené slupky zbývá bělavé jádro, které domorodci žvýkají spolu s práškem z rozdrcených bílých mušlí a hořčicovým stonkem. Výsledkem je jakási opojná droga krvavě červené barvy. Jestliže se v naší domovině vítají delegace chlebem a solí, měl by se v Papuy nabízet betelový ořech. Muži, ženy i děti jsou závislí na této droze, jejíž účinek je podobný jako u černé kávy. Povzbuzuje organismus a žvýkáním domorodec dosahuje relaxace. Nejvíce trpí zuby, které stálým žvýkáním žloutnou, hnědnou a nakonec úplně zčernají. OHNIVÉ TANCE Tance jsou obřad, při kterém se zdolávají zlí duchové. Domorodci oblečeni do masek krokodýlů, ptáků a jiných zvířat tančí bosými chodidly kolem plápolajícího ohně. Když plameny uhasnou a zbývá žhavé uhlí, tanečníci skákají dovnitř a rozkopávají uhlíky kolem sebe. Jejich nohy jsou přitom chráněny pouze od kotníků nahoru. Tito muži jsou světci, kteří se učí tomuto tajnému umění několik let. Ukázka ohňových tanců turistům je v poslední době velkou kuriozitou Rabaulských turistických kanceláří a hotelů. Je však málo lidí, kteří měli možnost vidět i ohňové tance žen. Až dosud byl tento obřad nepřístupný cizincům. Já a moje manželka jsem se dostali na jednu takovou oslavu jen díky pozvání jednoho ze zúčastněných. Ženy mají jiné masky než muži a také nevstupují do uhlí, dupavým pochodem obcházejí kolem ohně za rytmu desítek bubnů a mumlajících hudebníků. Celá atmosféra vzbuzuje dojem středověkého tance čarodějnic. ZKOUSKY DOSPĚLOSTI SE svolením čelného představeného vesnice jsem se zúčastnili obřadní ceremonii, při které je muž přijímán mezi dospělé. Na oslavu se sešla celá vesnice. Obřad započal příchodem oslavence za doprovodu malého bratrance, který se stane jeho kmotrem. Do této chvíle strávil mladý muž několik týdnů na osamělém místě, kde mu pověření lidé z rodiny nosili jídlo a vodu. Před příchodem je obléknut do velkého opasku a do toho je pak šlehán dlouhými pruty. Potom mládence zbaví opasku a skryjí ho doprostřed kruhu lidí, zamaskovaných větvemi, a takto jdou na jakési nádvoří, kde už je šikmo nabodanými kůly vytyčen prostor pro oslavence. Kůly znázorňují kráter sopky, kde je mladík schovaný před zlými duchy. Potvrzuje to i malá napodobenina sopky, která je umístěna nad jeho hlavou a ze které dokonce stoupá dým. Obřad pokračuje odměňováním všech, kdo se starali o stravu a jinou pomoc. To dělá otec oslavence. Každý dostane betelový ořech a bílý prášek s hořčicovým výhonkem. Potom následuje odměňování mladého muže a jeho rodiny členy vesnice. Každý přináší dlouhé řetězce malých opracovaných mušlí, které jsou obroušen, provrtány a navlečeny na provázku. Jsou to dosud uznávané mušlové peníze, známé na Šalamounových ostrovech z provincie Malaita. Deset těchto malých mušlí má hodnotu jednoho dolaru, takže tady na nádvoří leží tisíc darovaných dolarů v mušlích – penězích. Ceremonii zakončí otec krátkým proslovem a následuje ho představený vesnice, který blahopřeje už dospělému muži, jakož i rodině jménem celé vesnice. Potom nastává okamžik, na který čekají hlavně děti: Hostina na velkých lopuchových listech nabízí pochoutky – sladké brambory, taro s banány máčenými v kokosovém mléce, rybí pasty a lunchmeat. I my jsem byli pozváni, a tak jsme směli možnost ochutnat zdejší speciality. Nová Guinea je zkrátka ráj pro všechny, je to země, kde včera je ještě dnes a zašlá minulost je ještě stále přítomná. Stačí se jen zaposlouchat do vyprávění domorodců, vzdorovat nástrahám nepohodlí a začnete poznávat tuto nádhernou kulturu, která se tak neúprosně vytrácí z našeho světa. Spolupracovala Jaroslava Dudášová
