Napsal a vyfotografoval František Štaud Pouze dva cizince jsem potkal během měsíčního putování po národních parcích Hokkaidó. A to přesto, že nabízí množství přírodních i kulturních zajímavostí. Zeměpisnou šířkou totiž Hokkaidó odpovídá téměř středomořským riviérám, ale Ochotské moře se tu zřídkakdy ohřeje na koupací teplotu a nesmlouvavý vítr vanoucí přímo od nedalekého Sachalinu vytváří podmínky vpravdě sibiřské. Ledovce a sopky, oheň a led, žár i mráz zde žijí někdy v mírumilovné symbióze, jindy v nelítostném boji a vrývají vrásky do krajiny i tváří místních obyvatel.
Národní park Riširi-Rebun-Sarobetsu ležící na samém severu Japonska je tvořen pobřežím Sarobetsu a dvěma ostrovy; Riširi – jímž je malá placka obepínající stejnojmenný spící vulkán – a Rebun, přezdívaný ostrov květin, na němž díky tvrdým klimatickým podmínkám kvete alpská flóra již u hladiny moře. Turistický průmysl sem v masové podobě ještě nedohlédl, a tak hlavním zdrojem obživy zůstává rybaření. Malé rybářské vesničky jsou poschovávané v zálivech kolem ostrovů. Stavení jsou neuvěřitelně prostá, dřevěná, narychlo záplatovaná vlnitým plechem a černou lepenkou, na prádelních šňůrách se suší vyprané prádlo společně s chobotnicemi a chaluhami. Atmosféru „slané vody, ryb a motorového oleje“, tolik typickou pro rybářské vesnice, narušuje pouze zpěv racků a pravidelný rytmus mrazivého, i když srpnového příboje. Všude panuje nepořádek, hejna mořských ptáků asistují při třídění dnešních úlovků a občas jsou za vytrvalost obdařena nějakou mřenkou. Skromnost místního života symbolizuje zdejší šintoistická svatyně, ničím nepřipomínající pompézní svatostánky Kjóta či Nary. Obyčejné betonové schody zasazené v zeleném kopci směřují k prosté boudě. Jenom dřevěná, jasně červená brána odlišuje svatyni Nišiuedomari od boudy na nářadí. Prádelna na konci světa „Konec světa“ – tak se z jazyka Ainuů, původních hokkaidských obyvatel, přeloží „širetoko“. Národní park tohoto jména je malým poloostrovem vybíhajícím na východě Hokkaida do Ochotského moře a směřujícím, jako hrozící ukazovák, ke Kurilským ostrovům. Pobřeží i zde lemují dřevěná stavení s trámy hlasitě praskajícími ve větru. Mnoho lidí tu nežije, pouze jeden starší japonský pár mi večer ke stanu přináší ovoce, a beze slova odchází. Setkání s dalším hokkaidským domorodcem následujícího rána mě zastihuje ještě rozespalého, na podobný zážitek zcela nepřipraveného. Byl jím šedivý, až na zem shrbený stařík neodhadnutelného věku, který si ze svého dřevěného příbytku na pobřeží časně ráno vynesl dva kbelíky prádla, valchu a mýdlo a bezbarvé svršky drhnul monotónními pohyby. Když jsem se v podvečer vrátil k tábořišti, stařec právě balil „prádelnu“ a ztratil se v útrobách rozeklané chýše. Podobně bych si představoval život v té nejprostší formě tak, jak jej znám z vyprávění prarodičů, ovšem nikdy bych nečekal, že se s ním na vlastní oči setkám v zemi technických zázraků, na přelomu třetího tisíciletí. Dotyk pekla a smutek panny
Serpentinami populární Akan Transverse se dostávám k jezeru Akan. Jezero nejenže dalo celému národnímu parku jméno, ale stalo se i jedním z útočišť Ainuů, původních obyvatel severního Japonska, jež stihl osud severoamerických indiánů (Koktejl, květen 2003). Po staletích diskriminace se začali koncentrovat ve vesnicích zvaných kotan. Ta největší, Akan-kotan, je právě zde, na břehu jezera. Pozoruhodností jezera Akan jsou také marimo – vzácné sametově zelené koule tvořené propletenci řas algae. Marimo poprvé objevili právě Ainuové a nazvali je To Karipu – „jezerní koule“. Dávná legenda praví, že jsou to slzy panny Setony, která se nešťastně zamilovala do Manibeho, lovce z nedůstojného kmene, a jejich lásce nebylo přáno. Zoufalý Manibe posléze zabil Setonina snoubence, a tak jí zbyly jenom oči pro pláč. Do velikosti pingpongových míčků dorostou přibližně za osmdesát let, velikosti volejbalového balonu dosáhnou asi za pět století. Velká marimo se později rozpadnou na několik řasových chomáčků a vzniká další generace sametových míčků. Io-san neboli Sírová hora nedaleko jezera nabízí téměř dokonalou ochutnávku pekla. Neutuchající geotermální silou žene ze svých útrob kouř, doprovázený varovným syčením a typickým sirným zápachem. Po celém kopci „rozkvétají“ fumaroly – funící kopečky obalené kanárkově žlutými nánosy síry; při chůzi mezi nimi cítím, jak se mi skrz podrážky zahřívají chodidla a nevyzpytatelný vítr mi každou chvíli pošle dávku sirného kouře rovnou do obličeje – vnímám peklo všemi smysly. Pod horou kvete zajímavý druh byznysu. Domorodci tu vaří vejce tak, že je v bedýnce položí na některý z horkých sirných průduchů a za pár desítek minut je prodávají s ujištěním, že když jsou vařená na Sírové hoře, vyléčí všechny neduhy. Bohové na vymření Národní park Kuširó Šicugen, proslulý rozlehlými močály na sever od města Kuširó, je posledním národním parkem, který byl v Japonsku vyhlášen. Stalo se tak v roce 1987 poté, co zde byli objeveni příslušníci některých vzácných druhů fauny a flóry. „Kuširó“ má opět původ v řeči Ainuů a znamená „místo, kde se scházejí lidé“. Z oblastní fauny si největší pozornosti bezpochyby zasluhují jeřábi, kteří se do těchto končin stahují každou zimu ze Sibiře. Jeřáb mandžuský (Grus japonensis), největší mezi jeřáby, patří mezi ohrožené živočichy a byl japonskou vládou vyhlášen jako „speciální přírodní monument“. Tyto sněhobílé krasavce s černě lemovanými křídly a jasně červenou korunkou Ainuové nazývali Sarorun Kamui – bohové močálů. V dřívějších dobách byl lov jeřábů vyhrazen pouze pro šlechtu, která je příležitostně chytala pomocí speciálně cvičených sokolů. Svým způsobem tak byl jeřáb chráněn před vyhubením; ještě před sto lety tak byli jeřábi rozšířeni až k Tokiu. Po revoluci Meidži v roce 1868 však bylo rolníkům povoleno střílet jeřáby na svých pozemcích, což přispělo, stejně jako rekultivace mokřin – jeřábího biotopu – k drastické redukci těchto ptáků. Samota na sněhu Největším národním parkem Japonska je ale Daisetsuzan neboli Velká sněhová hora. Je i skutečnou perlou mezi japonskými parky. Chráněn je od roku 1934, a je tedy i jedním z nejstarších parků v Japonsku vůbec. Jeho severní části se familiárně říká Střecha Hokkaida.
Daisetsuzan se pyšní nejzachovalejší divočinou v Japonsku, rozlehlostí, otevřenými, nekonečnými prostory bez jediné známky civilizace. Od podzimu do jara je pokryt několikametrovou vrstvou sněhu, v létě je vyzdoben alpskou flórou do nejkrásnějších barev a odstínů. Neprostupné hory se staly domovem hnědých medvědů, jelenů ezo a kuriózních myších zajíců, kteří se tu údajně dochovali až z doby ledové. Nejodlehlejší a nejkrásnější oblastí Daisetsuzanu je střed parku s dominantním vrcholem Tomurauši-jama (2141 metrů nad mořem). Většina knižních průvodců tvrdí, že tato oblast je v podstatě lidskou nohou nedotčena a ročně se sem vypraví jenom pár desítek dobrodruhů. Přechod pohoří Daisetsuzan mi trval celý dlouhý týden. V průměru jsem potkával jednoho turistu denně, strádal nedostatkem vody a zdravotními problémy, při pádu na sopce Tokači-dake jsem si v zápěstí zlomil ruku. Přesto jsem po sedm dní nejšťastnějším tvorem nejen na Hokkaidu.
