Perly, jejichž tajuplný lesk se zrodil v tmavých hlubinách moří a spatřil světlo světa za cenu lidských životů, byly od pravěku uctívány jako projev nadpřirozených sil. Lidé antiky říkali, že jsou to slzy bohyně. Indové si je zase představovali jako rosné kapky mangovníku, které v ranním světle spadly do vody a tam ztuhly. Věřilo se, a v některých zemích se dosud věří, že rozpuštěné v octě mají omlazující účinky a že lesk jejich povrchu věští zdraví, nebo nemoc nositele. Ale především odnepaměti zdů razňovaly krásu žen a zámožnost bohatých.
TOUHA PO PERLÁCH
Cena perel byla vždy nesmírná a jejich nošení vyhrazeno jen příslušníkům nejvyšších vrstev. Už římský císař Julius Caesar vydal nařízení, podle něhož je směli nosit jen vysocí hodnostáři. Perly patřily mezi oblíbené skvosty všech královen, ale nepřinášely jim jen štěstí. Nejlepším příkladem z mnohých životních příběhů je Marie Stuartovna.
Příroda vytváří tento skvost na dně moří a řek. Pravé přírodní perly se vyskytují zvláště v Perském zálivu, u břehů a v řekách Srí Lanky, Mexika a Venezuely, kde pověstní lovci perel riskují životy pro ojedinělý, náhodný nález.
 Život sběračů není jednoduchý, většinu dne tráví pod hladinou. |
Dlouho nezodpovězenou otázku, jakým způsobem a za jakých podmínek perly vznikají, se podařilo objasnit začátkem našeho století. Perly se nacházejí na vnitřní straně skořápek některých mořských i sladkovodních mlžů a jejich vznik je podmíněn zvláštními okolnostmi. Základní podmínkou jsou tělíska, která vnikla do perlotvorky či perlorodky. Může to být třeba zrnko písku. Kolem něj se potom jako kolem jádra začnou ukládat perleťové vrstvičky.
Když se spolehlivě zjistily příčiny vzniku perel, začaly pokusy s umělým chovem mlžů. V Číně se tyto pokusy dělaly již ve 13. století. Dodnes zde na jaře sbírají mlže, vkládají do nich různá drobná tělíska (kostěná, dřevěná nebo kovová) a ponechávají je tam několik roků. Umělé perly pak přicházejí do obchodů.
FALEŠNÉ PERLY
Neúnavný japonský badatel Kakichu Mikimoto chtěl také stůj co stůj získat “pravé falešné perly”. Musel vynaložit mnoho úsilí, než byly jeho pokusy v roce 1913 konečně korunovány úspěchem. Do těla mlže voperoval cizí tělísko, proti kterému se měkkýš bránil tím, že okolo něj vytvářel perlu. Po dlouhých úvahách a zkouškách (zkoušely se všemožné materiály, od stříbrného zrnka až po plastikovou kuličku) objevil nejvhodnější materiál pro jádro umělé perly. Byl jím drobný úlomek skořápky jednoho mlže z Mississippi, který po zabroušení sloužil jako “cizí tělísko”.
Aby práce byla úspěšná, musel mít Mikimoto především dostatečné množství vhodných živočichů a dobré podmínky pro jejich život a rozmnožování. V nevelkých zátokách Ago a Gokasko spojených s otevřeným mořem, ale chráněných před silnými větry a mořským vlnobitím vybudoval rozsáhlé zařízení. Na dně těchto zátok nechal umístit velké kameny, kolem nichž se mlži rádi shromažďují.
SEDM LET PRO PERLU
Japonské potápěčky “amy”, nazývané podle bájné bohyně moře jménem Ama, se ponořují do tří až pětimetrových hloubek. Během tříminutového ponoření sbírají mladé perlotvorky a ukládají je do košíku. Potápějí se bez skafandrů, s úlovkem se vynoří jen na několik sekund, jen co jej vysypou jejich pomocníci do loďky, a znovu mizí pod hladinou. Amy jsou mnohem odolnější proti chladu než muži, jejich exotikou opředené, avšak velmi tvrdé řemeslo se dědí z pokolení na pokolení.
Mlži, jejichž úlohou je dodat perly, se vkládají do velkých drátěných klícek. V každé z nich jich bývá 100 až 140. Po označení se klícky po 60 kusech zavěsí na trámce a spustí do vody. Jednotlivé trámce se spojují do skupin po dvanácti – nesou tedy asi 70 tisíc mlžů. Dvakrát za rok se vytahují z vody, čistí a prohlížejí. Měří se i teplota vody, rychlost a směr jejího proudění. Přemísťováním a ponořováním klícek do větších hloubek se mlžům vytvářejí co nejpříznivější podmínky pro jejich život. Zůstávají ve vodě sedm roků, a potom se z nich vybírají perly.
Tyto kultivované perly se od pravých liší jen jádrem, ale již to stačí k tomu, že je nelze zaměnit. Přesto mohou být mimořádně krásné, někdy dokonce krásnější a cennější než pravé.
Toto kuriózní umění výroby perel se stalo v Japonsku doslova průmyslem a jeho rozsah je obdivuhodný. Země vycházejícího slunce však nevyváží jen perly, ale i zkušené a laciné potápěčky “amy”.
V Torresově úžině se vyskytuje druh mlžů větších, než jsou japonští. Mají ve svých útrobách větší a drahocennější perly. Jsou to perlotvorky Pinetada maxima a svým tvarem připomínají fantastické létající talíře. Australské úřady udělují dočasné povolení japonským lovkyním, které jsou ochotné je se svými sítěmi lovit, třebaže jim zde hrozí nebezpečí v podobě jedovatých ryb a dravých žraloků.
KULATÝ ZNAMENÁ DOKONALÝ
Dokonalý kulatý tvar je prvním měřítkem hodnoty perly. Proto se po “sklizni úrody” provádí přísný výběr. Zkoušku dělá každý chovatel podle vlastní metody. Zvláště cenným nálezem jsou perlová dvojčata, která je možno získat i umělým chovem. Jsou však poměrně vzácná. Podřadné perly se ničí, neboť zisk z nich by byl nevalný. Šintoističtí farmáři se jich zbavují tím, že je během zvláštního náboženského obřadu, kterého se zúčastňují všichni zaměstnanci firmy, házejí do hlubin moře.
Uprostřed japonské perlové produkční oblasti leží městečko Toba, atrakce pro zahraniční turisty. Všechno tam připomíná perly: přívěsky na hodinky, suvenýry, náhrdelníky, miniaturní rybářské košíky atd. Necelých dvě stě metrů před městem leží malý ostrov, na kterém zakladatel tohoto výnosného “průmyslu” Mikimoto přeměnil svoji první farmu na muzeum “Pearl Island”. Kolem jeho pomníku projdou ročně tisíce turistů z celého světa, kteří se sem jezdí podívat, jak se “dělají” perly.
Skeptik snad pokrčí rameny nad malicherností lidského počínání: vždyť jde jen o trochu uhličitanu vápenatého – aragonitu a trochu organické látky – conchiolitu. Ale pohlédne-li na ženu ozdobenou perlovým náhrdelníkem…
