Otevřela se Země a jasné světlo odhalilo andělskou Marylin Monroe. V ruce držela sklenku šampaňského, prostorem se nesl její zpěv: “Všechno nejlepší k narozeninám…” Jako zlaté penízky se sypal její hlas do ztichlého okolního šera, ze kterého se najednou obalen kuželem světla vynořil muž se sklenkou plnou bublinek. Marylin pozvedla číši a připila mu na zdraví. Potlesk obalil Josefa Formánka, šéfredaktora a editora magazínu Koktejl. I tak se slaví narozeniny.
29. dubna tohoto roku slavil magazín Koktejl své páté narozeniny a gratulantů měl na osm set. Na pražském Vítkově začala po sedmé hodině večerní oslava, jež slibovala “cestu kolem světa za šedesát minut”. A pravda, při pohledu na památník na Vítkově, kde se narozeninový večírek konal, se mohla zdát vidina cesty kolem Země fatou morganou.
Pro Koktejl je typické, že si vše, co jde, dělá sám. Na co jiní potřebují hromadu agentur, zvládnou zaměstnanci Koktejlu hravě sami. Tak se pár reportérů a obchoďáků v předvečer sešlo a balilo dárkové tašky. Jiní přiváželi loga, další šampaňské. Ale protože se nesluší, aby oslavenec věděl dopředu, jak celá sláva bude vypadat, nechal se hlavní program přece jen raději agentuře.
Slunce zářilo na obloze bez mraků a foukal ledový vítr. Tak se letos předvedl duben. Ostré paprsky se odrážely od temně zelených železných vrat husitského památníku a vykreslovaly postavy hrdinských rudoarmějců s vlajkami a samopaly v rukách. Za železnou bránou v červeném sametu odpočívalo na pět set žlutých růží, jež čekaly na svou chvíli · pozdě v noci bude každá někomu patřit.
Od rána to na Vítkově vřelo. Zkoušelo se, ozvučovalo, nasvěcovalo, dokončovalo . Leštily se broušené sklenice, chladilo šampaňské, mezi mramor se nutilo teplo. Mezi tím vším pobíhali účinkující a technici s mobilními telefony, jejichž neustálé vyzvánění zvyšovalo všem hladinu adrenalinu. Nervozita se dala krájet.
Z temné oblohy vyšlehly blesky, někde blízko uhodil hrom. Tmu rozsekl ohnivý meč, pak druhý, třetí. Změť barev a zvuků. Objevil se mrak žhavého dýmu a z něj se zrodila Země. Nejprve rozpálená se ochlazovala a ochlazovala až… až se v ní objevily obrovské televizní monitory. Slabé světlo odhalovalo jakoby strnulé postavy přítomných, kteří sledovali tu obrovskou zeměkouli, jež tak najednou ovládla prostor gigantického sálu.
Začínala cesta časem a prostorem. Monitory překreslovaly neskutečně dokonalé a téměř neuvěřitelné obrazy naší Země. Óda na Život se rozezněla mramorem až mnohým přeběhl mráz po zádech. Tak malí před pohlednicemi z jiných civilizací. Neprodyšná zeleň pralesů, šílená vyprahlost pouští, provazy deště i nože slunce. Ta obrovská skupina pelikánů hrozila vletět do sálu a za dveřmi nastávala dubnová noc.
Do sálu přiběhl swing. Naplnil všem uši, rozehrál těla a upoutal oči. Dívky míhající se ve vzduchu, pánové předvádějící taneční zdatnost. Radost “civilizovaného” swingu byla nahrazena radostí “barbarských” bubnů. Střídaly se barvy, melodie, světy, národy, rasy. Byl tam celý svět.
Mezi společenské dámy a pány vstoupila vysoká mužská postava s kletrem na zádech, bubínkem kolem krku. Reportér Libor Michalec právě přiletěl z Nepálu. Z letadla přestoupil do taxíku a vstoupil železnými vraty. Opálená tvář, trekkingové boty a na krku taštičku s doklady. Oslavující se na něj usmívali v pocitu, že patří k některým z exotických účinkujících a on se zase usmíval na ně. Proč ne. On věděl.
Tak jako věděli ostatní z Koktejlu, že fotoreportér Škvára se bez toho děsného batůžku (jež ovšem barevně ladil s večerním oblekem) neobejde, že křehká korektorka Wölfelová právě někoho “psychoanalyzuje”, že se reportér Pavlačík snaží kdekoho pobavit všeobecně známými vtipy. Prostě, že se všichni Koktejláci chovají koktejlácky a baví se. Tančili, prozpěvovali si a byli vůbec úžasně familiérní. Jen škoda, že horal Michalec nestihl své sólo na bubínky z Himálje. A pod schody se po rudém běhounu sestupovalo špalírem hořících svíček k pohoštění.
Polonahý fakír polykal oheň, předváděl své nehořlavé horní i dolní končetiny. Plival ohnivé sliny, které lekavě prosvětlovaly polotmu sálu a občas někoho vyděsily.
Čokoládová kůže pomalovaná červenou hlinkou. Afričané při rituálních tancích. Pak najednou jihoameričtí indiáni při slunečních slavnostech. Budhističtí mniši konající bohoslužbu. Tyto obrazy jiných kultur promlouvající z očí zeměkoule vždy na chvíli zastavily čas. Venku jemně pršelo, uvnitř se míjela horká lidská těla.
Prostor byl neustále sycen hudbou, zvuky, melodiemi a protkáván různobarevnými paprsky světel. Ti, jež překvapivě unaveni opouštěli oslavu, nešli s prázdnou. Nesli si úžas v srdci a v ruce tašku plnou překvapení. Pro dámy růže, pro pány šampaňské..
Bublinář čaroval s mýdlovou vodou duhové obleky. Halil do nich slova, obrázky. Velká bublina s malou a ještě menší. Korále pro dámu na krk. Nočním časem se nesla slova společně s bublinami. Tam, kam duhový balónek doletěl nastalo ticho. To ticho, jaké přináší pouze úžas nad něčím nádherným a přitom vlastně obyčejným.
Velká bublina oblékla do mýdlových šatů půvabnou dívku. Od hlavy k patě a pak praskla. Nad hlavami všech putovalo jemné a křehké mýdlové království a oni foukali a foukali, aby neprasklo. Rozplynulo se v prostoru, tak jako se oslava rozplynula v čase. Ale v srdcích zůstalo dětsky objevné pohlazení a v čase Koktejl. Tak tedy VŠECHNO NEJLEPŠÍ!!!
Za uspořádání celé akce děkuje redakce sponzorům, jimiž byly Sava, Zepter a pořadateli A. G. Yess-Production.
