Poprvé jsme se s Ottou viděli jen velmi krátce na výstavě jeho obrazů v jedné malé galerii v Celetné ulici v létě roku 1998. Potom až 5. 11. na letišti v Limě. To už jsem ale s sebou vezla tříčlenný štáb, 16mm kameru, filmy a mlhavou představu o Ottově peruánské adrese. Od Pacifiku zavál slaný větřík a dýchla na nás America del Sur…
VZHŮRU DO SAN FRANCISCA
Vydali jsme se natočit filmový dokument o českém malíři, který se ve svých 34 letech rozhodl opustit nadějné místo asistenta na pražské Akademii výtvarných umění, a založil si rodinu mezi indiány. Otto Placht (*1962) nyní žije v místě s honosným názvem San Francisco – je to však malá vesnice v Peru, v nárazníkové oblasti mezi civilizací a divokou džunglí, na území indiánů kmene Šipibó. Je vzdálená asi hodinu jízdy motorovou lodí po jezeře Yarina Cocha, kam se dostanete omláceným taxíkem po hliněných cestách z letiště u Pucallpy, posledního města před branami Amazonie.
Dosedli jsme na pucallpské letiště a začalo tropické vedro. Jedině po dobu plavby foukal trošku vítr a na chvíli nás osvěžil. Voda v “jezero-řece” Ucayali připomínala kafe – zbarvením i teplotou. Přistáli jsme u břehu, Otto dlouho hledal správné místo – prý stoupla voda o 1,5 metru a vypadá to tu jinak. U břehů je prales spíš hodně kulturní, vychozené cestičky a poměrně málo divoce vyhlížející rostlinstvo. Ale je tu ještě větší vedro a vlhko. Otto nás zavedl k chýši, kterou postavil pro návštěvy.
Maloca měla kruhovou podlahu z tvrdého dřeva zvýšenou asi o půl metru nad okolní terén – to kvůli období dešťů. Šest trámů neslo střechu pokrytou palmovým listím. Kolem dokola byla vypnutá síť proti hmyzu a tvořila tenkou průhlednou stěnu, která nás měla příští měsíc oddělovat od pralesa. Moskyti se však velmi brzy naučili tuto překážku překonávat.
Asi o čtyřicet kroků dál začínala ves Ottovým domkem ve tvaru písmene L, se vzdušným ateliérem přímo pod střechou. Stejně jako většina indiánských domů neměl stěny. Ottova žena indiánka Monika vaří jídlo na vařiči s plynovou bombou v kuchyňce, kterou tvoří jen stůl, kýbl s vodou, trocha smaltovaného nádobí a jedna police na potraviny. Zásoby nejsou velké, protože by se tu jinak rychle zkazily. Zbytky jídla ze smetiště hned za sporákem dojídají velké zelené ještěrky. Dvě děti, Klárka a malý Otíček (jeho indiánské jméno je Pinunsui, “kolibřík”), se baví tím, že věčně šplhají z lavice na bytelný dřevěný stůl a zase dolů na zem nebo se houpají v hamakách zavěšených na nosném trámoví. Kmeny tvořící konstrukci nejsou spojovány hřebíky, ale provázány lýkem, takže se celý dům stále trochu houpe, ale je mnohem odolnější proti otřesům a nárazům větru. V ložnici stojí manželská postel z masivních prken s moskytiérou, jednoduchá skříňka na věci a pár kousků oblečení schne na šňůře.
NEJSLAVNĚJŠÍ PERUÁNSKÝ MALÍŘ
První Ottův krok do Peru v roce 1993 iniciovaly vizionářské obrazy proslulého malíře Pabla Amaringa, které viděl při střídání své výstavy na univerzitě v Miami.
Pablo se narodil na předměstí Pucallpy jako mestic (míšenci bělochů s indiány tvoří dnes zhruba 30 % populace v Latinské Americe). Matka ho chtěla dát do semináře, neměli však na studia peníze, a tak se Pablo rozhodl, že bůh je jenom pro bohaté a začal falšovat a omalovávat bankovky. Zavřeli ho, ale z vězení utekl a na kánoi se vydal hluboko do džungle. Šamani ho zasvětili do léčebné ceremonie spojené se silnou rostlinnou drogou, připravovanou z liány ayahuasca. Po čase zjistil, že u všech lidí po požití halucinogenního vývaru vznikají v hlavě stejné vize, a pokusil se je namalovat. Vznikla knížka “Náboženská ikonografie peruánského šamana”, která slavila velký úspěch v celé Americe. Z prodeje svých obrazů založil Amaringo v Pucallpě školu “Usco Ayar” jako ekologický projekt, kde se děti učily co nejvěrněji namalovat rostliny a zvířata džungle, které z okolí začaly nenávratně mizet. Škola měla velkou odezvu, žáci se rozjeli do všech koutů světa.
“MALÍ OPIČÍ LIDÉ”
Šipibó-Conibó je kulturní oblast etnické skupiny asi 20 000 indiánů, žijících na horním a dolním toku řeky Ucayali, pramenného toku Amazonky. Vlastní slovo šipibó v překladu znamená “malí opičí lidé”.
Vydáváme se na první seznamovací procházku vesnicí, jejíž název si zkracujeme na důvěrnější označení “Frisko”. Otto nás představuje sousedům a vysvětluje místní zvyklosti. Ženy ještě chodí v kroji – černá sukně vyšívaná tradičním místním ornamentem, kamizola z lesklé látky a těžký pás z korálků kolem pasu. Muži už nosí kalhoty a civilizace sem pronikla v podobě módy triček s nápisy a baseballových čepic. Jako všude v Jižní Americe i tady milují blýskavé fotbalové dresy a stejně náruživě propadli hře samotné.
Většinu práce obstarávají ženy – pečují o děti a domácnost, vypalují a zdobí keramiku nebo spřádají vlákno z bavlníkových bobů, aby z něj pak ručně tkaly látky. Společně s muži obdělávají pole, kde se pěstuje především juka neboli maniok – rostlinná hlíza neutrální chuti. Muži se zde dříve tradičně věnovali koce, což je nyní zakázané, a když tuhle obživu ztratili, tak prý radši leží v hamace. Hlavním zdrojem potravy je lov ryb, které se jedí uvařené ve vodě vcelku i s hlavou. Dětem se za odměnu nechává vysrknout rybí očko, jehož čočku pak žvýkají jako žvýkačku. Přílohou bývá nejčastěji rýže, juka nebo platano, zvláštní druh nesladkých banánů, které se jedí buď vařené, nebo pečené. Znají také kukuřici a čočku, ve městě kupují špagety, vejce a kuřata. Kromě soli, česnesku a pimenta nepoužívají žádná koření, takže Evropana záhy omrzí chuťová monotematičnost. Hlady ani žízní tu však nikdo umřít nemůže. Příliš se zde nehraje na soukromé vlastnictví, a obrovské šťavnaté ananasy, manga, papáje, camu-camu i další citrusy, které rostou na stromech všude okolo, jsou k dispozici všem.
Pro vodu a prát se chodí k pumpě, což je místo s vybetonovanou podlážkou asi tak v prostředku vesnice. Výborně se hodí pro vnitřní meditaci, člověk čeká, až na něj přijde řada ve frontě žen s kýblem, pak s nimi usedne na rantl čtverce, který ohraničuje pumpu, a pere a pere a pere svoje věčně špinavé spodky. Má to hodně co do sebe. Tady někde si člověk uvědomuje obtížnost své existence. Indiáni jsou nesmírně přímočaří – není tu přetvářka, vypočítavost, hraní si na důležitost. Jsou usměvaví a přirození.
MONIKA
Její rodina bydlí na předměstí Pucallpy, na Yarině, kde se také Otto s Monikou před šesti roky seznámil na jedné vánoční fiestě. Hned jak vešla do dveří, upoutala jeho pozornost. A přestože ještě neuměl moc španělsky, nastalo mezi nimi zvláštní porozumění, téměř mimoracionální blízkost. Když mu za pár týdnů řekla, že je těhotná, ale aby si s tím nedělal starosti a že může klidně odjet, cítil, že je to přesně to, co se mělo stát. Od té doby měl vnitřní pocit, že se něco spojilo, a tak je casado, ženatý. Vlastní svatbu zařídili až mnohem později. Tady sňatek není důležitý, není na to zákon a většina rodin takto žije. Otto se ale nakonec oženit chtěl, aby mohl s dětmi přiletět na návštěvu za babičkou do Evropy. Zvolili nejlevnější formu obřadu – “matrimonio masivo”, kdy je sezdáno více párů najednou.
Monika umí číst a psát a v indiánské komunitě je považována za silnou osobnost, která je schopná dávat lidi dohromady. Dřív totiž pracovala jako sekretářka v “Organizacion de Mujeres de Amazonico Peruano”, tedy v organizaci, která podporuje indiánky, aby si uvědomily své postavení, protože většina žen kmene Šipibó je nesmírně plachých. Nejspíš i proto, když Otto hledal místo pro budoucí domov v džungli, v San Franciscu mu řekli: “Otíto, my tě známe – máš za ženu jednu z nás, tak si postav svůj dům tady, na území indiánské rezervace.”
UMĚNÍ MALOVAT
Jednoho rána jsme našli Ottu sedět s indiánským sousedem nad hromadou rozseknutých dužnatých zelených plodů, velikých asi jako citron. Brali jeden po druhém do ruky a nožem vydlabávali semínka do kotlíku. Asi po dvou hodinách jakž takž zaplnili dno nádoby, zalili vodou a postavili na oheň. Semena ze stromu víto pustila modročerný inkoust, ale pozor – nesmí se to začít vařit, jinak by se barva opět ztratila.
To je tedy recept na tradiční černou barvu, která se buď pije pro vyvolání samovolného potratu, nebo si s ní indiánky barví vlasy a malují geometrické ornamenty na tělo a artesanie – vlastnoručně vyráběné hliněné nádoby, látky a přírodní ozdoby. Náramky, náhrdelníky i náušnice sestavují z korálků, rostlinných plodů nejrůznějších tvarů a kostí ulovených zvířat. Nezřídka na šňůrce objevíte piraní čelisti, kostnaté šupiny dravých ryb, opičí lebku, kajmaní zuby nebo zobák tukana. Typický šipibó ornament se naučíte rozeznávat poměrně rychle – tlustší čarou vystavěný základní tvar je vevnitř doplněn tenčí klikatou – ale teprve po čase si všimnete, že každá žena si vymýšlí vždy nový vlastní vzor. Jsou to skutečné umělkyně a jejich domky jsou pravými dílnami i ateliéry.
Malování je zde považováno za ženskou práci, a proto když Otto o sobě říká, že je malíř, nemá to pro indiány žádnou vážnost ani příchuť exotiky. Otto se rozhodl přizpůsobit svůj umělecký projev podmínkám, ve kterých právě žije. Maluje přírodními barvivy na tenké moskytiéry výjevy ze života indiánů, poskládané do sebe a přes sebe podobným způsobem, jakým rostlinná droga ayahuasca přináší vize během seance. Barvy získané z kůr a plodů tropických stromů mu poskytují mnohem širší možnosti vyjádření, i když mají svá úskalí, protože se mění a chytají plísně z ovzduší. Malíř si připravuje barvu sám se staromistrovským pocitem, že zachází s barvou, které rozumí, jak vzniká. Je to víc než barva z tubičky, přenáší ze stromu energii i magickou sílu, kterou dává jen míza vegetálů.
Obraz je věc pomalá a v něm se postupně projevuje spousta stavů duše umělce Otto Plachta. V jeho tvorbě se nyní skládají dva úhly pohledu – jeden malířsky akademicky vycvičený a druhý primitivní, podobně jako když Picasso maloval své “Avignonské slečny”. Ačkoliv to dnes vůbec není moderní, Ottovi je to sympatické. Malířství, jak sám tvrdí, je bezútěšný život idiota na okraji společnosti. “Yo soy exoto – teď už jsem exotem všude, ať se objevím v Praze, v Limě nebo tady v džungli…”
OBTÍŽE PŘI FILMOVÁNÍ V DŽUNGLI
Všichni se snažíme vyrovnat s těžkostmi po svém. Jednoho ničí víc vedro, jiného zase moskyti. Jeden to řeší alkoholem, jiný agresí. Občas propuká ponorková nemoc. Velice brzy se unavíme, a dokonce i Otto všude usíná. Přepadá nás fatální neschopnost myslet a dohodnout se. Při jednom večerním návratu z natáčení jsme tak vysílení, že se mi povede utopit v rákosí vlastní foťák.
Okolní prales má pro nás denně nějaké nové překvapení. Za pouhé tři dny nepřítomnosti v maloce nám úplně zplesnivěly boty, v batohu si udělaly hnízdo myšice a asi vrcholem bylo, když neopatrná tarantule spadla kolegovi ze střechy přímo na holá záda. Občas kolem projde téměř dvoumetrový leguán, aniž bychom mu stáli za povšimnutí, nebo se zvláštním čmeláčím zvukem poletují kolibříci kolem našich hamak. Většinu exotické fauny není vidět v množství stále dorůstající zeleně propletené džungle, zato o sobě dává vědět bohatým rejstříkem žbluňkavých a vibrujících zvuků.
Je zde trochu problém se světlem. Protože jsme blízko rovníku, slunce ráno vstává a večer zapadá hrozně rychle, a tak nejkrásnější atmosféry v šikmém osvětlení nebývají dlouho filmovatelné. Navíc venku na slunci je takzvaně světla moc. V domku pod střechou bývá zase málo. Nutíme Ottu, aby ve střeše svého pracně postaveného domu kvůli natáčení vysekal okno, protože lampy s sebou samozřejmě nemáme. Úplně stačí, že s sebou musíme na zádech stále vláčet dřevěný stativ, kameru, objektivy, spotmetr, fotoaparáty, zvukové zařízení a hlavně filmovou surovinu, v celkové váze přes třicet kilogramů. A jako by to nestačilo, jakmile se 16mm film vybalí ze zatavených sáčků a založí do kamery, rychle chytá okolní vlhkost a slepuje se. Výsledkem bývá potrhaný záběr a rozbitá kazeta. Navíc se tu rychle vybíjejí baterky a solární dobíječka jako na potvoru přestala fungovat. Nakonec se rozhodujeme pro kompromis – čas od času musíme odjet pryč z džungle do “velkoměsta” Pucallpy a zaplatit si noc v hotelu, kde dobijeme baterky sobě i kameře.
Nedá se oddiskutovat fakt, že s návratem “normálních” podmínek (sprcha, slušné jídlo, žádní moskyti a zábavný program chůze po městě) se vrací i schopnost intelektuální činnosti. Najednou není problém točit, dohodnout program na další dny, napsat zápis do deníku i seznam natočených záběrů a zvuků i plánovat další scény a otázky. Toto vše však v džungli téměř nejde, nebo jen s nadlidským úsilím. Člověk tu ve městě má dokonce i chuť do života, tam je spíš vděčný za živoření a přežití. Je to úžasné – nad hlavou mám větrák jak z Lynche – nemusím řešit problém, zda radši padat vedrem, nebo se nechat zeštípat komáry.
AYAHUASCA – “ROSTLINA BOHŮ”
Slovo ayahuasca pochází z kečuánštiny – jazyka starých Inků, kteří jako první podle historických pramenů objevili magické schopnosti této rostliny. Aya znamená smrt, huasca liána, v překladu tedy “liána smrti”. Jak název naznačuje, ayahuasca umožňuje kontakt s duchy, se kterými se člověk jinak setkává až po smrti. Je to vlastně jed, silný vývar z liány rodu Banisteriopsis, který určitým způsobem otráví mozek. Současně je to ale i mocný lék. Amazonští indiáni z ní mají velký respekt a používají ji jako základní léčebnou halucinogenní drogu, umožňující šamanskou cestu k rozšířenému stavu vědomí a vizím, při nichž je možné zahlédnout příčinu nemocí a problémů v komunitě. Při přípravě nápoje se nařežou deseti až patnáctileté vedlejší větve na kusy, zatímco hlavní kmen roste a mohutní pořád dál, protože jako každá liána je i ayahuasca vlastně parazit. Indiáni čekají na svou silnou ayahuascu po celý život, těší se na ni, ale současně se setkání s duchem rostliny obávají…
Šaman jako osoba s magickou mocí moduluje přírodní sílu většinou tak, aby byla ostatním k dobru. Při zasvěcování odchází alespoň na pět let sám do džungle a učí se poznávat rostliny s léčivými schopnostmi. Aby se mu zjevili duchovní strážci rostlin, je zapotřebí izolace a dieta, jejíž podstatou je získat ícaro, zpěv z magického světa. Touto melodií šaman-curandero pak léčí a usměrňuje vize dalších účastníků během rituálu.
Ještě před šedesáti lety žili v okolí Pucallpy šamani-brujos s velkými schopnostmi škodit. Uměli třeba poslat vzdušný vír, který zblázní ducha člověku tak, až se vyzvrací k smrti. Dodnes při nejčastější bruchérii čaroděj nafouká svoje kouzlo do nápoje, po jehož vypití okamžitě rozbolí břicho. Anebo škodí tak, že střílí prostým okem neviditelné trny. Curandero však všechny tyto špatné energie při ayahuascovém léčebném obřadu vidí a vysrkává je z pacientova těla.
Příprava ayahuascy začíná už brzy ráno, kdy se začínají v desetilitrovém kotli ve vodě vařit rozdrcené kousky liány spolu s listy keříku čakruny. Poté co se téměř všechna voda vyvaří, dolije se nová, a tak to jde asi sedmkrát dokola. Na konci celé procedury – kdy šaman bedlivě přikládá na oheň pod kotlem a nesmí přitom jíst, ani se bavit se ženami či s osobami, které měly předešlou noc pohlavní styk, aby se duch rostliny nerozzlobil a vize se nepokazily – se slije necelý litr koncentrovaného vývaru do láhve.
Tradiční léčebný ayahuascový rituál začíná kolem desáté hodiny večerní, kdy už konečně nastává ve vesnicích klid. Don Beníto, kterého jsme natáčeli pro náš dokument, si zval své pacienty do domku, jenž mi nápadně připomínal lazaret. Nejprve si zapálil v dýmce mapačo (silný pralesní černý tabák, který se tu suší v rolích, jež připomínají useknutou ruku), natáhl ho do plic a mohutnými výdechy pak vykuřoval celý vnitřní i blízký vnější prostor domku od zlých duchů. Pak nalil do skleničky vždy dávku koncentrátu, asi 1 dcl, a podal postupně všem, kteří měli zájem drogu okusit. Nakonec se napil také. Pak zhasl jedinou svíčku a vše se pomalu ponořilo do “světa vizí”.
NA VLASTNÍ KŮŽI
Máme ayahuascový rituál za sebou! Bylo to sice dost hrozné, ale nakonec toho nelituji. Pili jsme ayahuascu, kterou pro nás Don Beníto předevčírem uvařil. Otta hned poté, co jsme vypili každý svou dávku, prohlásil, že je strašně silná. Snažila jsem se to v sobě naředit vodou. Pak asi půl až tři čtvrtě hodinky nic. V momentě, kdy začala droga působit, vedle v druhé půlce domku začalo plakat dítě. Vůbec zvuky najednou zintenzivněly a ty nepříjemné trápily. Lehla jsem si, ale nechtěla jsem zavřít oči. Přes normální obraz nastoupila taková počítačová grafika – drobné růžové, zeleně fosforeskující, červené a modré jednoduché obrazce, ale milionkrát rozkopírované vedle sebe. Jako by záviselo na původním obraze, podle jeho struktury se tahle “televize” začala vlnit a točit v malých vírech. Když jsem se pokusila promluvit, zdálo se mi, že to mluví někdo jiný než já – znělo to dětsky. Sotva jsem zavřela oči, obrazy zhoustly, na člověka to doráželo a chtělo ho to. Ale já tam prostě nechtěla, nebavilo mě to a jen jsem čekala, kdy to skončí. Pojem o čase byl samozřejmě pryč. V jednu chvíli naběhly sexuální představy – těla, asi ženská, dost tmavá, ale mě to nebralo, tak jsem se to snažila zrušit. Pak jsem uslyšela šamana zpívat a šumět – vysílal takové šustící zpěvy, které ty barevné mršky uklidňovaly. Viděla jsem, jak má někoho před sebou a léčí. Pak mi došlo, že je to Otto. Zdálo se mi, že Otto před ním cvičí – něco jako jógu či levitaci. Někdy potom myslím přišla první vlna nevolnosti. Pořád jsem to chtěla ustát a nejít zvracet, ale to nešlo. Když už jsem to měla až v krku, došlo mi, že musím okamžitě ven…
Hlavní účinek ayahuascy je “čistící”. Fyziologicky očišťuje samotného pacienta a odtud dostala i další název purga, očista. Zlí duchové a nemoci opouštějí tělo všemi možnými způsoby – zvracením, stolicí, močí, potem i dechem. Obřad vrcholí šamanským vysrkáváním nemocí z míst, která jsou napadena chorobou, a závěrečným soplením, kdy curandero ústy rozprskává speciální voňavou aquu florindu na pacienta, čímž ho zklidní a připraví na návrat do reality.
Do oblasti kolem řeky Ucayali přijíždí dnes určité procento turistů, kteří chtějí zažít tradiční šamanský léčebný rituál na vlastní kůži. Léčí se tu také narkomani, kteří se nemohou vymanit z těžké závislosti na heroinu. Jinak se vývar ayahuascy používá i dostatečně zředěný a čistý bez čakruny – má totiž léčivé účinky na játra, ledviny, plíce a revmatismus, pomáhá na anémii a nádorová onemocnění.
Ayahuasca je velký učitel k poznávání mocných sil pralesa a ezoterického plánu bytí všehomíra. Spousta lidí se ve vizi setká se šamanem, který jim předá poznání. Šaman pomůže uvidět, co si sami přejí, aby se jim vyjasnilo, a lze se ho i telepaticky zeptat. Během obřadu tak lze promyslet a vyřešit spoustu věcí, mozek se dostává do rychlého zřetězení myšlenek, které se otevírají jako kino či virtuální realita, jejíž je člověk sám plnou součástí.
Ženský duch ayahuascy je však žárlivý a chce, aby se mu člověk cele zasvětil – což je vlastně způsob poustevnictví. Otto se zpočátku pokoušel svět vizí propojit s rodinou, protože se tu žije hodně tělo na tělo: “Tady neodcházíš na celý den do práce a nevidíš děti jen večer v postýlce.” Dnes už ayahuascu nepije, protože za to, že žije rodinným způsobem života, ho ayahuasca prý trestá. A protože se nechce systematicky věnovat léčivým rostlinám a lidským nemocem, tak nemá smysl ayahuascu pít. Nyní když maluje, tak mu za určitých okolností stačí chviličku se soustředit, a je schopen se dostat do stejného stavu, jako kdyby ayahuascu pil.
PŘÍRODNÍ MEDICÍNA
Na tržišti se zastavujeme u stánku místní babky kořenářky. Hlavním artiklem tu jsou kůry a kořeny z různých stromů, jejichž dlouhodobým macerováním v alkoholu se vyrábějí léčivé nápoje především na podporu imunity. Apatykářka nám dává ochutnat z láhve tmavý nápoj s názvem “siete raizes”, oslazený medem divokých včel. Byl vymacerován ze sedmera kořenů dřevin chuchuhuasi, clavohuasca, remokaspi, ajosquiro, bobinzana, renaco a shihuaci a má prý blahodárně působit na potenci. Velmi žádané je též máslo z anakondy či mast z elektrického rejnoka na lepší srůstání kostí. Hadí tuk zase dobře zaceluje rány a rychle regeneruje kůži. Najdeme tu i slavnou rostlinu “uňa de gato” – kočičí dráp, která má tak silný imunologický efekt, že se o ní říká, že umí vyléčit i AIDS. Bohužel v okolí jich tu roste na třicet druhů, ale jen jeden z nich zázračně posiluje imunitní systém. Nakonec si odnášíme pytlík s listím koky, abychom si mohli uvařit čaj pro povzbuzení a zlepšení našeho těžce zkoušeného trávicího traktu.
MYTOLOGIE
Přestože jsou indiáni kmene Šipibó už “nakaženi” civilizací, stále ještě si udržují spojení s matkou džunglí. Je pro ně nejvyšší instancí – dává jim obživu, léky, životní i duchovní prostor. Komunikují se světem duchů, který je pro ně realitou, ne pouze otázkou víry. Indiáni s duchy každodenně žijí.
 Nejfrekventovanější dopravní prostředek v celé Amazonii – mělká dlabaná loď s benzinovým motorem. |
Yakuruna je obávaným vodním duchem, který žije v tůních a na mělčinách a poté co klesne voda, zůstává i na plážích. Šéfové místních lodí zvaných lancha, nejfrekventovanějšího dopravního prostředku, ji respektují a jezdí raději prostředkem proudu. Yakuruny mohou být zlovolné – vypouštějí puch, kterým oběť omámí a vtáhnou do víru. Vypráví se, že před čtyřmi roky yakuruna unesla chlapce, když čural z kánoe. Dodnes ho občas indiáni kmene Šipibó vidí, jak se třese zimou u vody. Je v pořádku, ale plně v moci ducha. Když se k němu chce někdo přiblížit, skočí hned zase zpátky do řeky.
Jindy jsme zase vyslechli vyprávění o tom, jak sladkovodní delfíni vystupují o fiestách na břeh Ucayali. Nosí opasky z anakondí kůže, na nohou mají boty z ryby karačamy a mluví šipibó řečí. Svádějí ženy, a pak je topí. Za démona považují indiáni i černého jaguára. Žije ve vyšších polohách, vydává zvláštní zvuk a má nadpřirozené síly, kvůli nimž ho nemohou ulovit. Buď se jim pokazí puška, nebo usnou, a on je sežere.
Většina šamanů má doma na zdi pověšeného Ježíška. Duch Ježíše je totiž dobrý a je výhodné brát si z něj sílu. Asi proto jsou ve Frisku kostely hned tři – církve evangelické, katolické a pentakostální, aby trojjediný bůh pomohl indiánům proti zlým duchům…
PARADOXY V INDIÁNSKÉ VESNICI
Osada San Francisco je vlastně plná paradoxů. Od brzkého rána až pozdě do noci tu vyhrává z několika tlampačů místní rozhlas. Začali jsme mu přezdívat “rádio trabajo” (rádio práce), protože hlasatel neustále přerušuje šipibó melodie, aby do mikrofonu oznámil, co se ten den musí a bude ve vesnici dělat. Žádá o pomoc nebo vyhlašuje politické mítinky či soukromou inzerci. Nejčastěji se vyskytují zprávy typu: kdo má trysku do motoru, protože Josému se bohužel rozbila a potřebuje novou – nato se ozve jeden indián, že on ji měl před časem, ale půjčil ji Manolovi, tak ať ji Manolo vrátí… Po půl hodině přijde Manolova žena, že muž ji propil, tak ať se zkusí zeptat v hospodě Juana.
Snad největším důkazem o vzájemném neporozumění dvou kultur jsou vládní projekty, kterými se bílí snaží “vylepšit” životní podmínky v indiánských komunitách. Protože je však vymýšlejí za psacím stolem gringové (hanlivé označení pro bílého cizince), drtivá většina těchto projektů dopadne v džungli špatně.
Příkladem jsou snahy o hygienu – do vesnice velice komplikovaně po řece přivezli budky z tvrdého kvalitního dřeva, kinídžy. Nalakovali je namodro, u každé chýše vykopali a vybetonovali čtvercovou jámu. Záchod pro indiány, aby nemuseli chodit do okolního pralesa! Jenže všechny ty latríny vybudovali bez odtoku, a jak asi tušíte, v džungli nejezdí auto, které by vyváželo fekálie z vesnic, jak je tomu zvykem u nás. Když jsme odjížděli, indiáni začali svá WC slavnostně používat. Co se však stane, až jámy naplní? Budou chodit zase do džungle, jenom v blízkosti domů jim bude smrdět časovaná mina plná bakterií a choroboplodných zárodků. A až přijde období dešťů, kdy hladina Ucayali vždy stoupne a napůl zatopí vesnici, voda to všechno vyplaví ven.
Indiáni sice nepřijímají rady gringů, vědí předem, že pro ně nejsou moc použitelné, ale dokud jim bílí nosí peníze – proč by se bránili? Domorodci nechápou, co znamená “chodit do práce”, starají se především sami o sebe a o svou každodenní obživu – to je vlastně jejich práce. Indián peníze nepotřebuje, neplatí daně a nepotřebuje úřad, svatby – rozvody – doklady ani povolení. Když má hlad, uloví si rybu, vymačká si pár citrusů na džus, večer si dopřeje aguardiente (destilát z cukrové třtiny) a je mu dobře. Když je mu teskno, zpívá krásné pentatonální baladické písně, které se tu skládají na každou příležitost a v nichž vyjádří všechny potíže a emoce, jimiž momentálně přetéká jeho duše.
DŽUNGLE MÁ DOSUD POSLEDNÍ SLOVO
Všichni lidé na světě jsou v podstatě stejní, i když někteří jsou syrovější. Slyšeli jsme příběh o opici a dědovi, který byl vlastně indiánským vtipem. Jednou seděl opičák “mono negro” na větvi a snažil se roztlouct si k obědu kokosový ořech. Pod ním právě procházel děda na lov, a tak se opičák úplně nesoustředil. Místo do ořechu se praštil do koulí, spadl bolestí ze stromu, a celá rodina tak měla jídlo.
Každý večer si dědkové sednou, zapálí mapačo a vypráví o boji. To je něco, co jsme v Evropě už dávno zapomněli a co děláme “jen jako sport”. Ale tady je to nutnost a životní potřeba pro muže – stát se bojovníkem. Indiáni jsou velmi pyšní na svou tradici. “La Madre Selva”, matka džungle, tu má živou energii a legendu a indiáni jsou součástí přírody. Nejsou jejími pány – jsou jejími dětmi. Tím, že v ní žijí, ji vlastně uctívají. Oni si neuvědomují, že když ji vykácejí, už nebude. Protože džungle je pořád taková spousta, že ji mají zatím stále kolem sebe – jako matku, která jim dává živobytí.
CO VE MNĚ ZŮSTALO
Sedím ve tmě na premiéře v sále pražského divadla Archa. Projektor prosvítil poslední políčko z našeho hodinového dokumentu. Poprvé jsem viděla celý film na velkém plátně. Srovnávám si v hlavě vzpomínky, které se ve mně znovu otevřely. Už Ottovi rozumím, začínám chápat, co se nám snažil komplikovaně vysvětlit uprostřed jihoamerického pralesa.
“Džungle z evropské perspektivy připomíná jakýsi labyrint, kam člověk vstupuje mimo lineární prostor a čas – kde je všechno nějak rozpuštěné, nejasné, neuchopitelné. Přitažlivost pralesa je nebezpečná, je to velká síla, která nenechá člověka klidným. Kdo jednou navštíví amazonský prales, pokud někdy odjede, už provždy bude mít pocit, že mu něco chybí…”
