Již od rána leje jako z konve. Po Avenue Philippe Auguste scházím na náměstí Nation, kde je stanice pařížského metra. Na trávníku při vchodu do podzemí si všímám početné skupiny lidí s deštníky. Za kordonem čumilů se muž v podřepu ohání kovovou koulí. Pétanque. Ani vytrvalý podzimní déšť nezabránil nadšencům tohoto sportu i zábavy, aby si v podvečer nezahráli svoji oblíbenou partii.
FRANCOUZSKÁ NÁRODNÍ ZÁBAVA
Zážitek z deštivého dne mne inspiroval. Rozhodl jsem se, že se musím dostat k pétanque blíž. Vždyť tato hra patří k Francouzům stejně jako bageta, víno či baretka. V každém veřejném pařížském parku nebo zahradě můžete vidět „boulisty“, jak se oddávají své vášni. Proto když se opět ukázalo slunce, neváhal jsem ani chvilinku a vydal se po stopách pétanque ve městě nad Seinou.
Intuice, či spíše náhoda mě zavedla pod Eiffelovu věž do parku Champ de Mars. Zatímco těsně pod věží se to hemží stovkami turistů a černochů, kteří se snaží prodat kýčovité pohledy a papírové holubice, o několik stovek metrů dál je turistů poskrovnu. A právě tady, pár kroků od české ambasády, jsem natrefil na skupinu hráčů pétanque.
Prošedivělý padesátník ve směšném podřepu svírá v pravé ruce kovovou kouli. Chvíle soustředění. Jeho spoluhráči vytvořili kolem dráhy vedoucí k cíli, skupině koulí, kordon. Nikdo ani nehlesne. Muž se napřahuje, ruku s koulí dává za záda, švihne a hází. Trefa! Ze skupiny vyráží jednu kouli a ta jeho teď stojí na jejím místě. Uznalé zamručení spoluhráčů. Na místo, z kterého se hází, se staví další hráč…
Zpočátku jsem nic nechápal, a tak jsem alespoň vychutnával zvláštní atmosféru, která kolem hráčů panovala. Překvapilo mne, že v klasickém mužském kolektivu byl i „rušivý“ prvek – žena. Nevěděl jsem, že i ony hrají pétanque. A bylo toho víc, co mne přesvědčilo o tom, že je to hra opravdu pro každého. Hra, kterou je možno hrát s minimem nákladů téměř vždy a všude. Kdysi jsem si taky myslel, že pétanque je pro hráče jenom zábavou, podobně jako mariáš v hospodě.
Zjišťuji ale, že navzdory tomu, že se hráči očividně baví, všechno probíhá v soustředěném polotichu. To přerušuje jenom zvolání nebo pár povzbuzujících slov a hecování, když se někomu podaří dobrý úder. Jinak se všichni tváří nanejvýš seriózně. Když jsem je přišel navštívit i na druhý den, projevili o mne zájem. Po pár zdvořilostních frázích padají bariéry a já dostávám šanci podívat se do zákulisí této zajímavé hry.
PRAVIDLA HRY
Pétanque mohou hrát buď dva hráči (tête à tête), dva proti dvěma (doublettes), nebo tři proti třem (triplettes). V případě doublettes a t^ete `a t^ete má každý hráč tři koule, při triplettes má každý dvě. Úlohou hráče nebo mužstva je dostat své koule co nejblíže k cíli – malé dřevěné kuličce, kterou Pařížané nazývají cochonnet (prasátko). V Provenci, kolébce hry, se používá i název but (cíl), bouchon (zátka) nebo petit (malý). Na začátku hry se na zemi vyryje malý kruh – místo, ze kterého hráči házejí koule. Odtud se hodí cochonnet do vzdálenosti 6-10 metrů. Při hodu koulí stojí hráč v kruhu tak, že má na zemi při sobě obě nohy. Odtud prý pochází i název celé hry – pés tanqués v provensálštině znamená spojené nohy.
Koulí hází nejdřív hráč toho mužstva, které hodilo i cochonnet (bývá to buď vítěz minulé hry, nebo se první mužstvo určí losem). Po něm následuje protihráč, jenž se snaží svoji kouli umístit blíže k prasátku než soupeř. Když se mu to podaří, je na řadě opět první družstvo, které hází, dokud není jeho koule zase blíže k prasátku. Oba týmy se takto střídají v házení. Ti hráči, kteří házejí za mužstvo jako první, mají za úkol hodit koule co nejblíže k prasátku – tedy získat body. Takový hráč se jmenuje pointeur (bodovač). Ti, kteří házejí po nich, se kromě toho snaží vyrazit koule protivníka. Hráč, jenž je na řadě jako poslední, se nazývá tireur (střelec). Opravdoví mistři dokáží hodit tak, že po odstřelení koule protivníka získá koule zpětnou rotaci a zůstane těsně u dřevěné kuličky. Kolo hry končí vyházením všech koulí. Vyhrává to mužstvo, které má svoji kouli nejblíže k prasátku. Za každou kouli, kterou má vítěz blíže k cíli než protihráč, získává jeden bod. Koule obou družstev jsou někdy od prasátka v téměř stejné vzdálenosti. Tehdy rozhodčí vyndá skládací metr, který přesně určí, komu patří bod. Po skončení partie se kolem cochonnetu udělá znovu na zemi startovací kruh, ze kterého se hodí dřevěná kulička. Hra pokračuje, dokud jedno mužstvo nemá na svém kontě 13 bodů.UMĚNÍ ŽÍT
Boulisté pod Eiffelovkou vydrželi hrát celé odpoledne a já, laický pozorovatel, jsem je celou tu dobu zaníceně sledoval. Po odehrání už nevím kolikáté hry si posbírali koule. Někteří fajnšmekři na to mají něco jako teleskopické ukazovátko, na jehož konci je silný magnet. S tímto nástrojem si kouli zvednou a nemusejí se pro ni shýbat. Před uložením do obalu koule ještě vyleští hadříkem. Poté se sedí na lavičce a klábosí. Nakonec se jde do kavárny na pár skleniček anýzového pastisu, který k pétanque neodmyslitelně patří – vždyť jejich společnou domovinou je Provence. A obojí patří k tomu nejlepšímu, co Francouzi vyznávají v rámci svého savoir-vivre – umění žít a užívat si každý den alespoň trošičku. I tehdy, když venku leje a v práci se nedaří. Vždy jsou tady přátelé, se kterými se dá odreagovat při házení koulí.
O tom, že pétanque je opravdu francouzskou národní zábavou, svědčí čísla o registrovaných boulistech. Fédération Franc5aise de Pétanque et Jeu Provenc5al (Francouzská federace pro pétanque a provensálské hry) sdružovala v roce 2000 ve svých 7098 klubech až 422 548 hráčů. To, co je možné vidět v parcích a zahradách po celé zemi, není ale jenom lidová zábava. Dnes je to vážený a populární sport se vším, co k tomu patří – od sponzorů přes mistrovství a ligy až po oficiální výrobce koulí. Dokonce i hráči, kteří hrávají v pařížských parcích, nejsou často jen obyčejní amatéři, ale mají u sebe licenci hráče pétanque. Ani ti, které jsem po několik dní sledoval pod Eiffelovkou, nebyli jenom kamarádi z mokré čtvrti, ale členové klubu de Grenelle.
Při procházkách jsem se vždycky rád zastavil u skupinky boulistů. Ve většině případů to jsou postarší pánové, ale nejednou jsem viděl i dorost, který se připravuje převzít štafetu. Je jasné, že pétanque nezahyne kvůli globalizaci – spíš naopak, stále populárnější je za hranicemi své domovské země. Možná, že za pár roků nebude ani u nás takovou zvláštností vidět v parcích skupinky lidí ve směšném podřepu, jak svírají v ruce kovovou kouli.
