PETRA ZAPOMENUTÝ DIV SVĚTA

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL
JIŘÍ ČERNICKÝ
Skutečnost předčila mé očekávání. Návštěva snad největšího skalního města na světě mi dnes připadá jako sen. Nechápu, jak něco tak velkolepého a originálního mohli lidé stvořit. Jak je možné, že tento výtvor nikdo nezařadil jako osmý div světa po bok egyptských pyramid. · · · Mám na mysli jordánské starověké město Petra. Tedy dříve se předpokládalo, že se jedná o místo, dnes se ví, že Petra je pohřebiště, jež bylo vytesáno do skal v neschůdné končině 900 metrů nad hladinou moře.
V Čechách se o tomto skvostu archeologie neví takřka nic. Nejenom, že v knihovnách nenajdete jedinou studii věnovanou Petře psanou česky, ale ani v publikacích o Blízkém a Středním východě není tomuto městu věnován dostatečný prostor. · · ·
Jordánsko je země, kde žije převážná většina Arabů. Vládne jim král Husajn – hlava dynastie hlásící se k rodu Hášimovců, ke kterým patřil již otec proroka Muhamada. Z toho plyne, že absolutně nejpočetnějším náboženstvím v této zemi je islám. Mám pocit, že ve srovnání s okolním arabským světem je tato země klidná. Její mírumilovní a ochotní občané se těší relativnímu blahobytu. Ačkoli žijí v převážné většině na poušti, umějí z toho mála, co poušť poskytuje, využít mnoho a nalákat turisty i tam, kam by je normálně odcestovat nenapadlo. Je pravdou,, že několik míst je skute čně pozoruhodných. Patří mezi ně antické sídlo Římanů v Gerese, kaňon Arnon, Vádí Zarga Máin s horkými vodopády (v nich se koupal už Herodes), hora Nebo (odkud ukázal Bůh Mojžíšovi zemi zaslíbenou), dále pak některé z křižáckých hradů jako je Kerak a Shaubak či honosných zámečků omaijadských kalifů.
Toto vše je však ničím ve srovnání s Petrou. Petra – arabsky „Batra”, řecky „Petra ” (skála) nahradila biblický název „Sela”. Obrovské skalní město, které bylo centrem arabského království v helénistických dobách. Jeho zbytky leží v rozsáhlém údolí „Wadi Musa” (Mojžíšovo údolí), kde izraelský prorok při průchodu moabskou zemí rozlomil holí skálu. Odtud vytryskl pramen, kterým uhasil žízeň svého lidu. Údolí se podobá mohutnému kráteru, sevřenému mohylovými skálami, jež se za svítání a soumraku zbarví do ruda. Z těchto důvodů je Petra často nazývána „růžovočervené město”. Ve skutečnosti je však pískovec, z něhož jsou skály, pestrobarevný jako achát. Jeho duhová struktura je ale patrná pouze tam, kde ji nezakrývá vrstva prachu. Už od 12. Století př. n. l. žili ve štolách na vrcholcích oněch skal Edomité. Ti však byli ve 4. Století vyhnáni Nabatejci, pouštními Araby, kteří osídlovali území mezi Sýrií a Arábií, od Eufratu k Rudému moři. Ví se o nich, bohužel, velice málo. Je zřejmé, že zde tito lidé začali stavět město, které se později stalo centrem jejich říše. Bylo výhodné usadit se zde.
Útesy, obklopující město ze všech stran, tvořily dokonalý fortifikační systém. Údolí se stalo monumentálním náměstím a kaňony, z něho vybočující, ulicemi. Navíc byl do města pouze jediný přístup – a to úzkou soutěskou (známou pod jménem Sik), která je asi 1,5 km dlouhá, hluboká na začátku 10 metrů a na konci 40 metrů. Projdou ji vedle sebe pouze dvě osoby s rozpaženýma rukama. Člověku se tají dech, když se po jejím průchodu objeví na konci v temné štěrbině portál překrásné hrobky ozářené sluncem. Pohádkový pohled. Jaké je však překvapen í, když zjistí, že jde o jeden z několika set monumentů, vytesan ých z jednoho kusu skály, tvořící starov ěké velkoměsto, kde je lepší pohybovat se na koni nebo velbloudu než po vlastních. · · ·
Zpočátku jsem se nemohl zorientovat. Vylezl jsem proto na jednu z největších skal a nakreslil si plán města. Střed údolí protíná silnice. Jak ási kolonáda lemovaná antickými sloupy. Na jejím konci stojí sad jediná zděná budova v Petře. Ve skalách, obklopujících toto prostranství,je vyhloubena spousta štol a hrobek. Od malých, které patřily obyčejným lidem, až po honosné královské hrobky a velkolepé chrámy zasvěcené místním bohům, jakým byl třeba Durasha. Nabatejci, kteří prožili svůj největ- ší rozkvět před a po narození Krista, věřili v lepší posmrtný život. Proto si nechali tesat tyto nádherné náhrobky. Proto vzniklo toto velkolepé město mrtvých, rozrostlé kilometry daleko do všech okolních kaňonů. Jediné, ale zato jedinečné město Beduínů. První konkrétnější zmínka o Nabatejcích je z roku 312 př. n. l., kdy byli ve svém skalním sídle neúspěšně napadeni Demetriem I. Poliorcetem, králem Makedonie. Ve 2. stol. př. n. l. začalo Nabatejské království nabývat na síle a významu. Rozšiřovalo svoje hranice na úkor okolních království – na sever, na východ a snad také na jich podél východního pobřeží Rud ého moře. Zbytky nabatejských osad se našly i v Negevské poušti poblíž kaňonu „Ein Avdat”. Nabatejci okupovali „Hawrán” a krátce po roce 85 př. n. l. vládl jejich král Aretas III. Damašku a „Coele Syria” (Libanon).
V této době byla Petra významným městem, neboť tudy vedla stezka karavan z vnitrozemí na západ komoři a toto místo se tak stalo centrem obchodu s kořením. Po příchodu Římanů do Palestiny (63 př. n. l.) se král Aretas III. Stal římským vazalem. Ponechal si však i nadále Damašek a další jím dobytá území. Později byla ale i tato místa připojena k Římské říši císařem Nerem (vládl 54-68 n. l.). Podle posledních zpráv žili Nabatejci s Římany dál jako spojenci. Helénistický vliv můžeme pozorovat nejenom na portálech skalní architektury, ale i na mincích a nádobách. Když císař Trajan připojil Nabatejské království k Římské říši (105-106 n. l.), stala se Petra částí arabské provincie Římanů. Hlavním městem této provincie na východ od řeky Jordán se pak namísto Petry stala Bostra (Bozrah). Petra však stále rozkvétala až do dob, kdy se změnily obchodní trasy. Poté nastal její postupný úpadek. · · ·
Seděl jsem pod několikametrovou lucernu na kamenném trychtýři tvořícím vrchol středové věže této hrobky a odpočíval po celodenn ím běhání po 45stupňovém vedru po kamení a v prachu. Přemýšlel jsem, proč lidé vytvořili takové množství nádhery. Co to bylo za bohy, jimž byly zasvěceny tak obrovské chrámy? Těm zapomenutým modlám patřilo tolik práce, tolik víry! – tolik potu a krve je zapomenuto. Kdyby se toto město nedochovalo, nevěděl by o tomto zmizel ém národě nikdo nic. Kolik lidí tesalo tak obrovské monumenty? Jakou měli motivaci? Byli to otroci? Proč obdivovat nádheru vzešlou z utrpení těchto nevinných lidí určenou pouze pro jednoho z nich, pro toho, který měl tu moc je zkrotit, aby si postavil překrásný, ale nesmyslný pomník. Proč nestavěl vodovod, silnice nebo třeba zahrady – spoustu zahrad, aby přemohl poušť? Není to úchylka, stav ět krásu silou moci a pak se jí kochat? Všichni už zapomněli, zbyla tu jen ona krása prosta souvislostí. Nikoho ani nenapadne, že jeho obdiv zakrývá nádech úchylky – koneckonců Petra muslimům vydělává slušné peníze – nájezdy se vyplatily – tak už to chodí. · · ·
V roce 551 n. l. bylo město zničeno zemětřesením a zdá se, že poté ztrácelo na významu. K jeho úplnému zničení přispěly i islámské nájezdy a fungování města jako křižácké základny ve 12. Století. Od té doby až do roku 1812 neexistují o Petře žádné zprávy. Zmizela z mapy světa a musela být znovu objevena švýcarským cestovatelem Johannem Ludwigem Burckhardtem. Bylo však obtížné se k ní dostat díky její odlehlé a nedostupné poloze v poušti. Navíc v jejích skalních štolách žila spousta nebezpečných nomádů, kteří rabovali a přepadávali každého, kdo se tam objevil. Muselo uplynout víc než dalších sto let, než mohl začít v roce 1958, za podpory Archeologické britské školy v Jeruzalémě a Americké školy pro výzkum Orientu, systematický archeologický výzkum. Ten významně přispěl k poznání Petry. V přilehlých kaňonech s našlo mnoho nových hrobek. K nejkrásnějším a nejlépe dochovaným patří „ad Dayr”. Původně měl tento monument z 3. století n. l. sloužit jako skalní hrobka. Byl však dokončen. Později, v byzantských dobách, byl vyu- žíván jako kostel. Díky tomu, že stojí v podstatě na periférii města, 2 až 3 km od jeho středu, na konci kaňonu, nebyl dlouho objeven. Z jeho střechy je za jasného počasí vidět zrcadlo Mrtvého moře. · · · Trvalo mi tři hodiny, než jsem se dostal kolem Lví hrobky k soutěsce „Sik”. Přicházel soumrak a protilehlou skalní stěnu zahalila žhavě rudá záře červánků podpořená červení pískovce. Vypadalo to jako v jedné z pohádek z Tisíce a jedné noci. Mírumilovní Beduíni obchodovali s „drahými kameny “, šperky a imitacemi arabsk ých zbraní. Procházel jsem sout ěskou a uvědomoval si,kolik tam bylo oproti zbylé části Petry vysázeno zeleně. Dodatečně jsem se dozvěděl, že tu kdysi byly při deš- ťové bouři smetena valící se vodou a bahnem škola dětí i s učitelkami a dvěma koňmi. Zachránily se jen dvě bytosti. Po tomto hrůzostrašném neštěstí zde bylo vysazeno 75 000 stromů na zpevnění okolní půdy.