Jestliže je ostrov Madagaskar pokladnicí přírodního bohatství, potom národní park Tsingy de Bemeraha představuje klenot v této pokladnici. Skalami opevněný ráj endemických živočichů i rostlin. Vše, co tu vidíte, nejspíš nespatříte nikde jinde na světě.
Tsingy. Ze vzduchu vypadají jako nekonečné zástupy ostrých kopí, které domorodci zapíchali hroty směrem k nebi v hustých řadách vedle sebe. Ze země připomínají gotické katedrály s tisíci špičatými věžemi, omšelými staletími prudkých lijáků. Když vstoupíte dovnitř, ocitnete se v zakletém zámku šedivých vysokých zdí a nedobytných hradeb, v jejichž uličkách se okamžitě a navždy ztratíte.
Cesta do národního parku Tsingy de Bemeraha na západě Madagaskaru nám z hlavního města Antananarivo trvá tři dny. Protloukáme se horami, savanami i pobřežní vlhkou oblastí. Máme štěstí, naše terénní auto nikde nadlouho nezapadlo. Je začátek června a cesty jsou po skončení období dešťů již poměrně vyschlé. Dvě velké řeky – Tsiribihina a Manambolo – překonáváme pomocí primitivního přívozu. Dvě kánoe spojené prkennou deskou, na kterou najíždějí auta.
Hned za řekou Manambolo leží malá vesnička Bekopaka, vstupní brána do národního parku. Navečer zdejší lidé sedí před svými prostými domečky a vaří si v kotlících na dřevěném uhlí rýži. Náves se halí do bílého dýmu. Děti přibíhají loudit bonbony, ale my pokračujeme do „centra“ Bekopaky. Zde jsou domky o něco větší, prašná cesta o něco zpevněnější a je tu také několik maličkých obchůdků, kde toho ovšem moc nemají. Kousek za vsí je jednoduchý tábor s bungalovy pro turisty, naše příští základna.
Ačkoliv národní park a přírodní rezervace Tsingy de Bemeraha je od roku 1990 zapsán na věhlasném Seznamu světového dědictví UNESCO, nestala se z něj vzhledem k jeho odlehlosti davová turistická atrakce. Naopak, přístup k návštěvníkům je tu velmi individuální. Národní park zaměstnává své vlastní průvodce, a každý zájemce o návštěvu rezervace si povinně musí jednoho z nich najmout. Průvodci jsou však zkušení, někteří hovoří vyjma francouzštiny i anglicky či německy a program vaší návštěvy s vámi nejprve podrobně rozeberou.
Co nás čeká? Ponoříme se do labyrintu skal, které reprezentují pozoruhodný a vzácný geologický fenomén. Mohutné vrstvy jurského vápence tu byly vlivem vodní eroze postupně přetvořeny do unikátního krasového systému. Vznikly soustavy dlouhých a rovnoběžných soutěsek, rozdělených až 100 m vysokými, jako nůž ostrými skalními hroty. Je jen několik málo míst na světě, kde podobné útvary v takovém rozsahu najdeme. Celá oblast je kvůli ostrým skalám natolik neprostupná, že zůstává do značné míry neprobádaná. Tsingy představují skutečnou pevnost, která dokonale střeží své unikátní přírodní bohatství. Stále jsou tu objevovány nové druhy rostlin, hmyzu, plazů a dokonce i savců.
Sněhobílý lemur
Vedeni naším průvodcem vstupujeme do úzké soutěsky mezi dvěma vysokými svislými stěnami. Kdesi shora visí jako lana dlouhé kořeny. Země pod nohama je blátivá, vzduch relativně chladivý. Projdeme úzkou skalní branou jako vystřiženou z gotického hradu a staneme na širším a světlejším náměstíčku. Tady dokonce roste pár stromů, jejichž koruny jsou však momentálně bez listí. A to je naše štěstí. Na větvi nad námi si totiž na slunci hoví jeden ze zdejších lemurů, sifaka Deckenův. Nevšímá si nás. Díky své barvě vypadá, jako by patřil spíše někam do polárních oblastí. Bílá srst jej ale ve skutečnosti chrání před intenzivním slunečním žárem, který panuje na vrcholcích stromů i skal. Tenhle sifaka je velký skokan, stromy i ostré skály jsou jeho rejdištěm. Skáče z místa na místo jako natažený na pérko. Na zem příliš často neslézá, ani chodit neumí. I po zemi pak poskakuje jako gumový. Jeho pohyb připomíná nějaký veselý a skočný tanec.
Nesmíme však ukazovat nataženým prstem. Tohle u nás oblíbené gesto je v Tsingách tabu, malgašsky fady, čili zakázané. Místní Malgaši považují Tsingy za posvátnou oblast, sídlo duchů. A duchové se nemají dráždit tím, že se na ně ukazuje nataženým prstem. Proto se snažíme ukazovat prstem ohnutým, vlastně jen natažením paže se zaťatou pěstí. Ale moc nám to nejde. Asi se dostatečně nebojíme zdejších duchů.
Postupně zjišťujeme, že v Tsingách je velmi rozmanité životní prostředí i ve vertikálním směru. Na vrcholcích skal je minimum půdy. Rostou tu jen nejodolnější druhy, které dokážou vydržet sluneční výheň jako v peci. Nejčastější jsou prapodivná kaktusovitá pachypodia s drobnými lístky na špici nebo nevelké aloe. Mezi horkými kameny šmejdí ještěrky za hmyzem. O něco níže – ve stěnách soutěsek mezi skalami – je chladněji a temněji. Ve skalních výklencích tu pospávají zavěšeni velcí kaloni. Nejbujnější život nacházíme pochopitelně na dně soutěsek. Je tu nejvíce vláhy i půdy. Potkáváme obří pavouky, šneky i záhadné chameleony. Podzemí Tsing navíc ukrývá rozsáhlé, často zatopené jeskynní systémy, kde žijí ryby, krabi a občas sem údajně zavítá i krokodýl. V národním parku žije celkem jedenáct druhů lemurů, ale také zvláštní madagaskarská dravá šelma fosa (Cryptoprocta ferox). Vypadá jako prapodivná kočka a je úhlavním nepřítelem lemurů, kteří tvoří hlavní složku jejího jídelníčku. Ale je velmi plachá a ve spleti skal se snadno ukryje. Fosu se nám spatřit nepodaří. Aby si návštěvníci národního parku mohli prohlédnout zblízka aspoň malou část ostrých hrotů Tsing, byly tu vybudovány dva prohlídkové okruhy. Vzdáleně připomínají ty, které známe třeba ze Slovenského ráje. Na větším z okruhů nám průvodce půjčuje dokonce horolezecké sedáky s jistícími karabinami. Brzy zjišťujeme, že toto bezpečnostní opatření je více než na místě.
Cinkající kameny
K obědu jsme usedli pod velký skalní převis. U jídla kolem nás zvědavě hopkuje krásně zbarvená kukalka velká (Coua gigas). Je sice příbuzná kukačce, ale svým chováním nám připomíná spíše velkou a exotickou slepici. V hloubi skály pod převisem je ukryta malá jeskyně, respektive úzká chodba, kterou se s funěním proplížíme skrz skalní stěnu do vedlejší soutěsky. Odtud začíná náš výstup na vrcholky ostrých věží. Stoupáme po malých stupačkách, našroubovaných v kolmé stěně, pomalu vzhůru. Jistíme se karabinami na laně. No vida, ani jsem si nemyslel, že se ze mě někdy stane horolezec. Největším rizikem při pohybu jsou tu samotné skály. Jejich hrany jsou tak ostré, že se jich nelze chytit. Pro poučení mi stačí jedna chvíle nepozornosti, kdy jsem poklekl na malou římsu. Naštěstí zůstává jen u rozříznutých kalhot. Některé skály jsou silné jen několik centimetrů a představují vlastně zvlněné kamenné desky. Když na ně poklepeme, znějí jako zvon. Však nám také průvodce vysvětluje, že název skal „Tsingy“ pochází právě od tohoto zvuku. Zdejší skály „tsingají“.
Pod námi zůstává několik desítek metrů hluboká propast, obklopená ostrými kamennými hroty. Trochu jako díra do pekel. Lépe se neohlížet. Vystupujeme na malou dřevěnou plošinu, zaklíněnou mezi vrcholky skal. Výhled na skalní město nám bere dech. Fantazie tvarů, kterými příroda vyzdobila vrcholky Tsing nezná mezí. Chápeme, že skály chrání tuto krajinu nejen před vydrancováním člověkem, ale brání ji i před zákeřnými požáry, které tu a tam sužují okolní území. Vše tady vypadá v dokonalé harmonii. Přesto nejsou Tsingy nezranitelné. V posledních letech se projevují první příznaky lokálních změn klimatu a posunu tradičních vegetačních období. Příčinou může být rozsáhlé odlesňování v okolí národního parku. Většinu krajiny zde člověk svými neuváženými zásahy už zcela změnil. Místo původních lesů se tu prostírají rozsáhlé vyprahlé savany. I sousední Tsingy teď dostávají menší přísun vláhy a jejich křehká biologická rovnováha je ohrožena.
Sestupujeme z vyhlídkové plošiny dolů a musíme si přiznat, že Tsingy nás ohromily. Svou velikostí, unikátností i nepřístupností. Doufáme, že se tato přírodní pevnost dokáže vyrovnat se všemi nástrahami, které ji v budoucnu čekají. Doufáme, že Tsingy zůstanou ještě dlouho nedotknutelným královstvím skákajících lemurů.
