Napsal: Pavel Kumpán
Držíme se oběma rukama okraje korby a dáváme pozor, abychom si nenarazili kostrč. Moc nemluví- me – nechceme se kousnout do jazyka. Naši spolucestuj ící – místní rolníci – přidržují v klíně své samopaly a smějí se na nás. Cesta, po které jedeme, je ta nejhorší, na jakou jsme zatím v Jemenu narazili. Začíná- me chápat, že spolehnout se i při této výpravě na stopování nebyl dobrý nápad. Je podvečer, urazili jsme 30 km od nejbližší kloudné silnice a je nám jasné, že ten, kdo nemusí, tudy vůbec nejede. Terénní toyota nás vyklopila řádně vytřesené na návsi vesnice. Řidič pro nás udělá ještě poslední službu: „Hej, jedete do Al-Qabaj? houkne na skupinku lidí u další toyoty, stojící opodál. Vesničané sedí netečně ve stínu zídky a žvýkají kát. Povzbuzující účinky této národní jemenské drogy už odezněly, teď se konzumentů zmocnila apatie a lehké obluzení. „Jedete do Al-Qabaj? Řidič zamručí cosi, co se dá interpretovat jako souhlas. Nakládáme své kletry na korbu druhého auta a oba si sedáme do stínu k ostatním. Čas plyne, padne stěží pár slov. Stíny se dlouží a krajina zlátne, horko však nepolevuje. Kát už došel. Nevíme, nač se čeká, nevíme, kdy se pojede, nevíme nic. Potřebujeme se vyspat a v Al-Qabaj je jediný funduk široko daleko. Zítra nás čeká namáhavý výstup, a noc máme na kruku. „Kdy pojedeme? Jen seďte, kyne nám řidič. Konečně se něco děje. Najednou se všichni sbírají k odjezdu. „Víte, my vlastně nejedeme do Al-Qabaj, dovídáme se. Nasedají a odjíždějí přesně na opačnou stranu, než potřebujeme. · · · Mobilizujeme veškerou svou znalost arabštiny: „Prosím, kde bychom zde mohli přespat? Kolemjdoucí se tváří lhostejně. „Proč jste si v San´á nenajali toyotu jako všichni ostatní? Nevypadá to dobře. Nakonec naše problémy řeší učitel angličtiny ze Súdánu. Bydlí v budově nemocnice a během večerní modlitby získává souhlas šejka. Můžeme přespat. Nemocnici tu zřejmě někdo postavil také v rámci zahraniční pomoci a od místních si do toho nedal moc mluvit. Zatímco všechny domy ve vesnici mají masivní stěny z nepálené hlíny, které uvnitř udržují po celý den příjemnou teplotu, nemocnice má slabé stěny postavené z cihel. Celá budova je po horkém dni rozpálená a uvnitř lze stěží vydržet. Není divu, že napůl zdevastované rozlehlé stavení slouží místo nemocným jako příbytek pro zvané i nezvané zahraniční hosty. · · · O Šaháře se učí ve škole každý Jemenec a je na její historii patřičně hrdý. Odsud začal v roce 1597 svůj boj za osvobození Jemenu zpod tureck é nadvlády nejvýznamnější jemenský imám novověku Al Qásim Velik ý, poté, co se mu podařilo sjednotit věčně znesvářené horské kmeny ke společnému postupu proti Osmanům. Nelítostné bitvy tohoto konfliktu vedly k tolika obětem na straně okupantů, že se Jemen stal známým jako ´pohřebiště Turků´. Z této doby pochází opevnění řady vesnic v horách, i bezpočet tvrzí a hrádků. Stavěli je jak Jemenci, tak i Turci v místech, která měli pod svou kontrolou. Šahára byla často obléhána, ale nikdy nebyla dobyta. Vesnice bez problémů vydržela i dlouhodobé odříznutí od okolního světa. Imám Al-Qásim v Šaháře během války v roce 1620 zemřel. Jeho syn dokončil započaté dílo – v roce 1626 vyhnal Turky z hlavního města San´á a v roce 1636 i z pobřežního pásu s přístavem Al-Mokka a získal tak kontrolu nad obchodem s kávou. Období, které následovalo po sjednocení Jemenu pod vládou zajditských imámů je vyhlášené jako doba pořádku, spravedlnosti a prosperity. Jemen v tu dobu měl monopol ve světové produkci kávy a prožíval období blahobytu. I během druhé okupace Jemenu Turky v 19.století zůstala Šahára nepokořena. Na tureckých mapách té doby tvořila západní hranici území nezávislých horských kmenů. A znovu odsud vedl své bitvy další velký panovník – imám Jahjá, zakladatel moderního jemenského státu. Poté, co se během první světové války britsk ému plukovníkovi Lawrencovi z Arábie podařilo znemožnit zásobování tureckých posádek v Jemenu, federace kmenů pod veden ím imáma vyhnala Turky definitivně ze země. I v šedesátých letech během ob- čanské války mezi stoupenci monarchie a republiky sloužila Šahára jako bašta a útočiště imáma. Horské kmeny mu byly jako vždy nakloněny. Tentokrát však stály na straně, která měla být nakonec poražena. Občanská válka získala pro Šahářany záhy opět charakter boje proti ozbrojeným vetřelcům. Na pomoc republikánům totiž vstoupila do země egyptská armáda. Egyptsk é letectvo vesnici těžce bombardovalo. Domy na plochém vrcholu hory byly snadn ým terčem, obyvatelé neměli proti modern ím zbraním obrany a tehdy se Šahára poprvé ve své historii vzdala. Republikánsk ý Jemen se otevřel světu a tím začal i odliv obyvatel hor za prací do zahraničí a do rostouc ích měst v nově zúrodňovaných oblast í v centrálním Jemenu. Řada bombami zničených domů už nebyla nikdy opravena. Šaháře zůstala slavná minulost a změ- nila se v legendu. · · · Se zpocenými zády ukrajujeme kilometry z cesty k Šaháře. Krajina kolem připom íná africkou step. Na jemenské poměry jsme hodně dole, vody je tu málo a lidí taky. Stopovat není co. V Jemenu je vlastně nep řesné mluvit o stopování. Blíže skutečnosti je výraz jízda taxíkem. Za cestu se platí – někdy více, někdy méně, někdy nic – záleží na náladě řidiče. Jako taxi je ochotno fungovat jakékoli vozidlo, a staví na zamává- ní. Díky tomu nakonec přece jen jedeme. Pár kilometrů před Al-Qabaj rolníci posbí- rali z korby své samopaly a společně vyrá- žíme po cestě do vesnice. Už jsme si zvykli. · · · Samopal patří v Jemenu ke každému muži zrovna tak jako zakroucená džánbije za pasem. V horách nosí zbraně všude s sebou – jako odznak mužnosti, ale i jako vzpomínku na časy, kdy cesty mimo území vlastního kmene nebyly zdaleka bezpečné. Zbraně tu jsou i zajímavým obchodním artiklem. Ve vesnicích najdete vedle koloni- álů a krámků se zeleninou i obchůdky se samopaly. Mají tu kousky z celého světa, i ty naše. České zbraně však nepatří mezi nejdražší, nejvíce ceněné jsou ty americké a libyjské. Samopaly tu vlastní už 14 či 15letí kluci, a ti menší nebo ti méně majetní nosí alespoň staré pušky. Ještě starší předovky se prodávají turistům jako suvenýry. Každý z hochů je veden k tomu, aby dokázal ubránit svou rodinu v době, kdy ostatní muži jsou mimo dům. Bojovný duch oblasti je stále živý a horalé z okolí Šaháry budí u usedlej- ších Jemenců z rovin respekt. Stále tu platí pravidla krevní msty, i když jsou svázána a zmírňována dalšími nepsaný- mi ustanoveními zvykového kmenové- ho práva. My jsme ovšem během celého našeho pobytu ani náznakem nezaznamenali, že by samopal mohl být použit i k jiným účelům, než k vypálení slavnostn í salvy do vzduchu. · · · Al-Qabaj je zastávka na noc pro ty, kteří se rozhodli masiv Šaháry zdolat po svých po staré přístupové cestě pro pěší. Al-Qabaj má asi 1300 m, Šahára 2800. Ovšem údaje se liší mapu od mapy, knížku od knížky o stovky metrů. V Al- Qabaj mají také učitele z ciziny – tentokr át ze Somálska. Vysvětluje nám, jak se dostaneme na pěší stezku vedoucí nahoru na Šaháru. Vyrážíme do největší- ho žáru, se sluncem v nadhlavníku. Naše představa o volných toulkách divokou krajinou bere rychle zasvé. Hned jak jsme poprvé odbočili z obvyklé trasy – abychom si prohlédli vesnici na nedalek ém vrchu – jsme byli slušně, ale dů- razně upozorněni, že tam nemáme co pohledávat. S turisty směřujícími do Šaháry se místní již smířili, rozhodn ě se však nesmířili s představou cizinc ů chodících volně kraje. Znalost teré- nu tu vždy měla i vojenský význam. Šlapeme poslušně dál nahoru po star é cestě do Šaháry. Vede mezi terasový- mi políčky s kátem. Kdysi bychom tu našli převážně kávovník, teď ho tu zat ím marně hledáme. · · · Právě zde, v jemenských horách, ně- kdo jako první přišel na způsob, jak z kávových zrn připravit povzbuzující nápoj. Z jemenských hor pocházela v 16. a 17. století veškerá světová káva. Propašování kávovníku do zemí s daleko vhodnějšími podmínkami k jejímu pěstov ání však vedlo k rychlému poklesu produkce. A i když je jemenská káva ve světě stále vysoce ceněna pro svou vý- raznou chuť a aroma, výměra políček kávovníku trvale klesá. Tam, kde to šlo, ji nahradil kát, pro rolníky nejvýnosněj- ší plodina současnosti. Tuto lehkou drogu konzumuje denně takřka bez výjimky každý Jemenec a je za ni ochoten dát obrovské sumy. Bylo spoč- teno, že Jemenci utratí za kát více, než činí jejich oficiálně přiznané příjmy. · · · Konečně! Mezi všemi políčky s kátem narážíme na několik teras s kávovníkem. Nezralé bobule si bereme na památku. Stoupáme pomalu a pot se z nás jen leje. Tento výstup je nejlepším způsobem k pochopení toho, proč Turci nikdy nebyli schopni Šaháru dobýt. Cesta vede vzhůru strmou strží, která je přehrazena hradbou s dveřmi z masivního dřeva a se strážní věží, která umožňovala dokonal ý přehled o pohybu nepřítele. Toto opevnění je předsunuto hluboko dolů před vlastní vesnici. I po překonání této překážky se otevře přístup pouze na niž- ší horu, sousedící se Šahárou. Oba vrcholy jsou od sebe odděleny několikasetmetrovou propastí. Přes ni na začátku 17. století postavili úzký kamenn ý most, k němu z obou stran vede desítky metrů dlouhé strmé schodiště, nalepené na kolmé skalní stěny. Most měl kdysi tři oblouky, dva spodní slou- žily k podpoře stavby toho nejvyššího, který jediný stojí dodnes. Je to místo, které bere dech. Divoké skály vytvářejí působivou scenérii už samy o sobě, most nad propastí jí však dodává neskutečný ráz romantických ilustrací dobrodruž- ných románů. Kousek za mostem už stojí první šahárské domy. Vesnice sama nepůsobí dojmem pevnosti, která čelila řadě pokusů o dobytí. Plochý vrchol hory je prostorný a domy jsou tu roztroušeny, aniž tvoří kompaktní hradbu, jak je tomu u řady jiných horských vesnic. Zdá se, že lidé tu vždy žili v bezpečí, dostatečně chráněni výjimeč- nou polohou. Svahy těsně pod vrcholem jsou pokryty terasovými políčky, která zaručovala dostatek jídla v době obléhání. Problémy s vodou vyřešili Šah ářané během první války s Turky vyhlouben ím a výstavbou řady cisteren zachycujících déšť. Dnes jich má Šahá- ra třistadvacet. Strže, které přece jen mohly umožnit jakýstakýs přístup do vesnice, byly přepaženy kamennými zdmi a prostor za nimi buď zasypán, popřípadě využit právě pro jednu z vodních nádrží. Šahára, rozložená na nejvyšší hoře celého masivu, nikdy nestála proti nepříteli osamocena. Na vrcholc ích sousedních hor jsou vidět siluety dalších vesnic, které mohly být pro dobyvatele podobným oříškem jako Šahára. A nakonec i každý obytný dům je tu pevností sám o sobě. Typická je kamenn á mnohopatrová věžovitá stavba sloužící jako příbytek jedné rozvětvené rodině. Dobře se brání, a navíc, do výše hnala tyto domy také snaha o úsporu zemědělské půdy. Není to tak dávno, co se do oken místo tabulí skla používal místní materiál – alabastr. Kámen byl rozřezán na slabé pláty a vyleštěn, až byl tak tenký, že propouštěl příjemné tlumen é světlo. Širší užití skla přišlo do Jemenu s druhou tureckou okupací a sklo postupně alabastr nahradilo. Bledá, do žluta zbarvená alabastrová okna jsou však vidět na řadě budov i dnes. Jeden z takových domů jeho majitel přemě- nil na funduk. Nedůvěřivost k cizincům je u Šahářanů pomalu střídána záluskem na jejich peníze. Neodoláme možnosti vyspat se na střeše hotelu pod hvězdnat ým jemenským nebem. Tady nahoře jsou noci chladné a tak se budíme se svítáním. Ráno barví kamenn é fasády šahárských domů do zlatova. Oblaka se převalují jen kousek pod vrcholky. Kolem plují hřebeny hor a na nich se vesnice objevují a mizí ve směsi ranního světla a mlhy. I místní s námi obdivuj í ranní představení, to se neokouká. Šahára se probouzí k životu. Děti se trousí do madrasy. Ženy zahalené v černém s nádobami pastelových barev na hlavách se scházejí u cisteren. Skupina francouzsk ých turistů už také vstala a chystá se sejít dolů naší včerejší trasou. I my se připravujeme na zpáteční cestu, včera jsme si dole v Al-Qabaj objednali odvoz. · · · Posedlost obyvatel jemenských hor stav ět na těch nejneuvěřitelnějších místech na- šla svůj další výraz. V posledních deseti letech v horách vyrostla hustá síť prašných a kamenitých cest pro terénní auta. Do míst, kam ještě nedávno sráznými svahy namá- havě šplhali lidé a náklady vynášeli osli, vás dnes vyveze automobil. Při pohledu na vesnice usazené na ostrých hřebenech a vrcholech hor se to zdá neuvěřitelné, ale můžete se vsadit, že mezi jejich kamennými věžemi najdete zaparkované toyoty. Silnice se stav ěly z místních prostředků a užívají je svorn ě všichni. Většina rolníků auto přirozeně nevlastní, po cestách často právě tak strm ých, aby je auta ještě mohla vyjet, však supí hrozny vesničanů ověšená vozidla. Benzín je levnější než voda. Pěšky se v Jemenu už nechodí. A tak ani cesta, po které jsme včera přišli, není už jedinou, ani hlavní cestou vedoucí do Šaháry. · · · Před fundukem už na nás čeká přistaven á toyota. Řidič spěchá a netrpělivě nás pobízí k nástupu. Sotva vylezeme na korbu, auto vyráží prudce kupředu. Za- čínáme tím, že sjíždíme kamenné schodiště ve vesnici. Silnice ovíjí skalní masiv a zařezává se do příkrého svahu. Místy nám sklon cesty připadá tak velký, že jakékoli selhání brzd by muselo být osudné. Gratulujeme si, že jsme s díky odmítli nabídnutá místa v kabině. Silnice je tak úzká, že i oslu s nákladem se musíme opatrně vyhýbat, zatáčkami i štíhlá toyota projíždí naněkolikr át a potkat auto v protisměru znamená dohadování řidičů o tom, kdo z nich bude, a to často dost dlouho, couvat nad propast í. Řidiče spěch neopustil, a tak střídavě stoj í na brzdách a v povlovnějších úsecích dupe na plyn. Z divoké jízdy a nádherné vyhlídky se nás zmocňuje euforie, současně však neustále promýšlíme, jak a kudy seskočit. Rychle zapomínáme na horentní částku, kterou za tuto cestu platíme. Jsou to poctiv ě vydělané peníze. A také rozumíme tomu, že na tyto silnice nesmí nikdo, kdo není místní. Po hodině je to za námi. Přesedáme do jiného auta, tentokrát už vedle řidiče do kabiny. Čeká nás cesta zpět do San´á.
