PLANETA MARS

Noční hvězdnou oblohu s tisíci zářícími hvězdami oživuje několik zvláštních těles, která se mezi hvězdami pomalu pohybují. Planety. Vyhlížejí jako hvězdy, ale liší se od nich zcela zásadně. Zatímco hvězdy jsou žhavé a svítí, planety si pouze vypůjčují sluneční světlo, které rozptylují a odrážejí. Vévodí jim zářivá Venuše, po Slunci a Měsíci nejjasnější objekt našeho nebe. Čtvrtý v pořadí je nápadný Jupiter, ale čas od času ho krátkodobě může jasem předstihnout červenavý Mars.

Mars je planeta zhruba polovičního průměru, než má Země, s řídkou pohyblivou atmosférou. Přes četné rozdíly je Zemi nejpodobnější – dobou rotace, sklonem osy, střídáním ročních dob, výskytem vody i některými povrchovými útvary. Je znám odedávna. Stejně jako další planety byl i Mars zosobněním jednoho z bohů. Pozorovatele starověku poutala jeho červenavá barva – barva ohně a krve. Planeta byla tedy obvykle spojována s bohem války – u Řeků to byl Ares, u Římanů Mars. V indických astrologických systémech je naopak bohem lásky, neboť sídlem lásky je přece červené srdce. Před vynálezem dalekohledu provedl nejpřesnější měření jeho pohybu Tycho Brahe. Z těchto měření zjistil Johannes Kepler, že dráha planety je eliptická, a zobecnil tento objev i na další planety.

V dalekohledu uvidíme Mars jako červenavý, či spíše okrový kotouček s několika temnými nebo naopak jasnými skvrnami, vlnící se vlivem neklidu našeho ovzduší. Na jeho okraji pozorujeme bělavé skvrny polárních čepiček a oblastí jinovatky na ranní a večerní části kotoučku. Nic víc. Kdo se na Mars podívá dalekohledem poprvé, není nijak nadšen. Mnohem detailnější pohled a drtivou většinu poznatků přinesla ovšem teprve kosmická éra a četné meziplanetární sondy, které k planetě zamířily.

HRÁTKY SE SOUSEDNÍ PLANETOU

Mars je sousedem Země, obíhá jako čtvrtá planeta v pořadí od Slunce po zřetelně eliptické dráze s délkou velké poloosy 227,948 milionu km; tuto dráhu proběhne za 686,98 pozemských dnů. Země jako planeta bližší Slunci obíhá uvnitř Marsovy dráhy rychleji než Mars, takže ho dohoní vždy po 2 letech a 14 až 80 dnech a ocitne se na spojnici Slunce a Marsu mezi oběma tělesy. Tehdy Mars zůstává nad obzorem celou noc a vidíme ho na opačné straně oblohy než Slunce: říkáme, že Mars je v opozici se Sluncem. V období kolem opozice se také Mars k Zemi nejvíc přiblíží. Protože elipsa jeho dráhy má dosti velkou výstřednost, je při každém dalším přiblížení vzdálenost Marsu od Země značně odlišná. Nejtěsnější jsou přiblížení tehdy, kdy je Mars nejblíže Slunci, v takzvaném přísluní, periheliu. Označujeme je jako periheliové opozice a připadají na konec srpna. Mars se přitom může ke Slunci přiblížit na 207 milionů km, k Zemi na 56 milionů km, a právě tehdy může být jasnější než Jupiter. Nejméně výhodné jsou afeliové opozice. Tehdy je Mars nejdále od Slunce – v odsluní, afeliu. Od Slunce ho přitom dělí vzdálenost 249 milionů km a k Zemi se nejtěsněji přiblíží zpravidla na 100 milionů km. Největší vzdálenosti od Země, přes 400 milionů km, dosáhne Mars v době, kdy je na opačné straně od Slunce než Země a současně v odsluní.

Snímek z orbitální kamery Mars z akce Mars Orbiter Camere (MOC) z výšky 10 km v oblasti Coprates Chasma.

Vždy po dvou letech, před opozicí Marsu se Sluncem, se otevírá startovní okno k planetě a je možné uskutečnit kosmický let sond, které mají Mars studovat. V roce 2001 začíná startovní okno 7. dubna a trvá 21 dnů. Raketa vynášející sondu musí samozřejmě překonat zemské gravitační pole a sonda přejde na dráhu kolem Slunce, které říkáme heliocentrická. Tato dráha je v místě startu tečná k dráze Země a v cíli musí být tečná k dráze Marsu. Typická doba letu je 192 až 210 dnů. Sonda pak může pouze proletět kolem Marsu a pokračovat po své dráze dál, jak se to dělalo u prvních sond. Nyní však sonda obvykle přechází na dráhu kolem Marsu a stává se jeho umělou družicí. Může i přistát na povrchu planety. Přitom je vždy nutné snížit rychlost sondy. Provádí se to brzdicími raketami nebo brzděním v atmosféře planety. Pokud chceme se sondou na planetě přistát, pak navíc používáme padáky. Úspěšně byly již také v poslední fázi přistání použity airbagy, takže sonda dopadá na povrch jako plážový míč. Po zastavení se airbagy odhodí a pomalu vypustí.

Mars se otáčí kolem osy, která je nakloněna podobně jako osa Země – u Země zhruba o 23,44 stupně, u Marsu o 25,19 stupně vzhledem ke kolmici na rovinu oběžné dráhy. Následek je stejný: na Marsu se podobně jako na Zemi střídají roční období – samozřejmě vzhledem k delší oběžné době Marsu trvá každé z nich kolem poloviny našeho roku. Stejně jako na Zemi je ovšem na severní polokouli Marsu opačná roční doba než na polokouli jižní. Jaro nebo léto je pochopitelně vždy na té polokouli Marsu, která je právě nakloněna ke Slunci. Je to současně i ta polokoule, která je v době opozice Marsu přikloněna k Zemi. Podobně jako na naší planetě můžeme i na Marsu definovat póly, rovník, poledníky a rovnoběžky. Nultý poledník, tedy jakýsi Marsův Greenwich, prochází kráterem Airy.

Mars se otáčí kolem vlastní osy za téměř stejnou dobu jako Země, ale přece jen poněkud pomaleji. Sluneční den, zvaný sol, trvá 24 h. 39 min. 35 s. Zatímco severní nebeský pól Země leží, jak víme, blízko Polárky, na Marsu bychom pól našli mezi jasnou hvězdou Deneb v souhvězdí Labutě a Alderamin v souhvězdí Cefea. Kolem tohoto bodu se tam zdánlivě otáčí celá hvězdná obloha. Během noci by se hvězdy pohybovaly velmi podobně jako na pozemské obloze, souhvězdí jsou zcela stejná, byla by jen jinak natočena a jejich viditelnost by byla odlišná. Slunce by vycházelo a zapadalo podobně jako u nás, bylo by však zřetelně menší a méně zářivé. V noci by na obloze jako nejjasnější zářila planeta Země a namísto našeho Měsíce bychom v noci a občas i ve dne viděli Marsovy měsíčky. Jasnější Phobos by se jevil jako malý kotouček šedesátkrát méně jasný než náš úplněk a pohyboval by se spíš jako na naší obloze umělé družice. Vycházel by totiž na západě a zapadal na východě. Oblohou by procházel 4 hodiny. Slabší Deimos by byl nepatrným kotoučkem jasným jako Venuše a oblohu by přecházel od východu k západu asi dva a půl dne.

NITRO A PŮDA PLANETY

Samotné těleso Marsu je téměř kulové, s malým zploštěním: jeho průměr na rovníku je 6794 km a mezi oběma póly 6744 km, je tedy přibližně poloviční proti Zemi. Hmotnost Marsu známe dobře z pohybu sond, je to 10,7 % hmotnosti Země, tedy 642 trilionů tun. Gravitační zrychlení na takovém tělese je pochopitelně menší než na Zemi, jen 38 % pozemského. Všechno je přitahováno menší silou. Zatímco tedy na Zemi spadne těleso v první sekundě volného pádu 5 m, na Marsu to bude jen 1,85 m. Z velikosti a hmotnosti planety je možné spočítat její průměrnou hustotu; ta má hodnotu 3930 kg na krychlový metr. Je to hustota o něco větší, než odpovídá čedičům, a naznačuje, že Mars má hustší jádro, nejspíše ze železa a sulfidů železa. Tomu nasvědčuje i přítomnost magnetického pole. Je sice asi 800krát slabší než zemské, ale je dipólové a má polaritu shodnou se zemským; to znamená, že jižní magnetický pól leží na severní polokouli Marsu.

Pohled na družici Spacecraft v průhledu na planetu Mars. Družice vyhodnocuje a přehrává každou minutu údaje, které získala z povrchu Marsu telemetrií.

Vrchní vrstva planety, její kůra, je zhruba pětkrát mocnější než zemská, asi 200 km, a není rozčleněna do dílčích desek jako kůra Země. Z hlediska vývoje leží Mars mezi Zemí a Měsícem. Těleso planety vykazuje větší nerovnosti než Země, výškový rozdíl mezi nejhlubším a nejvyšším místem povrchu je 30 km, tedy o 10 km víc než na Zemi. Půda Marsu je z 50 % tvořena kyslíkem, z 10 až 30 % křemíkem. Třetí v pořadí zastoupení se svými 12 až 16 % představuje železo, které se tam většinou vyskytuje v oxidech v trojmocné formě. Ty jsou typické načervenalým zabarvením, a protože jsou železo a jeho sloučeniny rozšířeny po celém povrchu, je právě tento barevný odstín pro Mars příznačný. Čtvrtý v pořadí je v Marsově půdě hliník se 2 až 7 %, zatímco na zemském povrchu je třetím nejrozšířenějším prvkem. Dále byl zaznamenán vápník (3 až 8 %), draslík, fosfor, titan, vanad a další prvky. Síry a chloru je padesátkrát víc než v pozemských horninách. Množství síranů a chloridů v povrchových vrstvách můžeme vysvětlit tím, že byly vyneseny z hlubin, a to nejspíše hlubinnou vodou vystupující k povrchu. Je to jeden z argumentů ve prospěch tvrzení, že Mars měl v minulosti větší množství vody.

OVZDUŠÍ SE NEPODOBÁ POZEMSKÉMU

Planetu obklopuje řídké ovzduší, atmosférický tlak na povrchu kolísá průměrně kolem 700 pascalů, tedy tolik, jako v zemské atmosféře ve výšce 35 km. Atmosféra má zcela jiné složení než pozemská. Devadesáti pěti procenty je v ní zastoupen oxid uhličitý (CO2), necelá tři procenta představuje dusík, následuje argon, kyslíku je pouze zlomek procenta, dále malé množství vodní páry. V ovzduší se obvykle vznáší značné množství prachu, které se někdy zvedá do výšky přes 50 km při globální prachové bouři. Pozorujeme též místní prachové bouře, často se sezonním výskytem. Vznikají větrem, který zde bývá dosti rychlý, dosahuje až 130 metrů za sekundu. Po skončení bouře můžeme na povrchu sledovat vrstvy usazeného prachu. Místy vidíme písečné přesypy, zcela podobné pozemským. Zdálky se jeví tmavší než okolní krajina. Řídká oblačnost je tvořena ledovými krystalky jako naše řasová oblaka (cirry) a vyskytuje se ve dvou vrstvách ve výškách 5 až 10 a 20 až 40 km. Některá mračna jsou i z krystalků tuhého oxidu uhličitého. Teplota u povrchu vystoupí jen zcela výjimečně nad bod mrazu, průměrná denní teplota leží hluboko pod bodem mrazu. Teplota s výškou velmi prudce klesá, o 40 stupňů na 1,5 m. Pro množství prachu v ovzduší má obloha u obzoru růžové zabarvení, výše nad obzorem je velmi temná.

BYLY NA MARSU ŘEKY?

Na Marsu? Na planetě, která je tak suchá a na níž se voda nevyskytuje téměř nikdy v kapalném skupenství? Stop je tolik a tak průkazných, že musíme předpokládat aspoň občasné vodní přívaly, ba dokonce někdejší existenci mělkého oceánu. Atmosféra Marsu je ovšem dnes natolik řídká, že by se na povrchu planety neměla vyskytovat voda jako kapalina. Je v tuhé formě – zmrzlá jako led, sněhové krystalky nebo jinovatka. I ze Země ji pozorujeme v obou polárních čepičkách a na ranním i večerním okraji Marsu. Také při teplotě pod nulou se voda v tomto pevném skupenství vypařuje, uvolňuje neviditelnou vodní páru, která přechází přímo do atmosféry. Tomuto přechodu z pevného přímo do plynného skupenství říkáme sublimace. Vzpomeňte si jen na mrazivé dny, kdy se kupky shrabaného sněhu přímo tratí před očima. Sníh v nich netaje, ale přímo sublimuje do ovzduší. Na Marsu probíhá stejný proces. Z plynného skupenství může naopak vodní pára vymrzat jako jinovatka na překážkách terénu nebo tvořit ledové krystalky v oblacích. Tak se uskutečňuje jednoduchý vodní koloběh. Kdybychom vystavili misku s tekutou vodou na povrchu Marsu, okamžitě by začala vřít a zakrátko by se vypařila do atmosféry. Zkrátka dnešní poměry na Marsu nejsou pro existenci tekuté vody nijak příznivé. A přece…

Ačkoli nejlepší příklady vrstvení hornin se nacházejí v rovníkové a subtropické zeměpisné šířce Marsu, několik jich můžeme také pozorovat ve střední a vyšší zeměpisné šířce. Vědci z toho vyvozují, že vrstvení hornin má pravděpodobně více společných znaků, než můžeme pozorovat z oběžné dráhy.

Tekutá voda se může i dnes na Marsu vyskytovat v hloubce za vyššího tlaku ve značných objemech, v malém množství může být v prasklinách kamenů, podobně jako to pozorujeme u nás třeba v Antarktidě. Pozorování sond v poslední době odhalila na Marsu četné strže s malými vodními koryty – stopy po vyschlých bystřinách. Zajímavé je, že byly zjištěny v polárních oblastech, a to na těch svazích, které jsou odvráceny od Slunce. Podle všeho jde o stopy vývěru tekuté vody z hloubky na povrch. Než se voda vypaří, stačí vyrýt zmíněné stopy. Odborné komentáře uvádějí, že jsou staré milion let, ale to nemusíme brát příliš vážně. Milion let totiž v historii planety mnoho neznamená, a jestliže voda vyvěrala před milionem let, může někdy docela dobře vyvěrat i dnes. To jsou ovšem jen občasné procesy a strže jsou nevelké. Je to chabý odlesk bývalé slávy. Stará vyschlá vodní koryta s četnými přítoky vytvářejí místy kompletní říční síť a jsou tak mohutná, že kdysi, když v nich tekly řeky, muselo jít o mohutné veletoky. Odborníci odvodili z velikosti koryt průtoky až stamilionů krychlových metrů za sekundu, což desettisíckrát převyšuje průtok Mississippi! Napájely mělký oceán, který v dávných dobách pokrýval převážně severní polokouli Marsu. Tehdy bylo také na planetě zřejmě hustší ovzduší, které dovolovalo dlouhodobou existenci tekuté vody na povrchu.

Vývoj se bohužel ubíral nepříznivým směrem. Vodu rozkládalo ultrafialové záření Slunce na kyslík a vodík, který pak unikal do meziplanetárního prostoru. Mars vysychal. Vodu ztrácí i nyní. Dnes se na povrchu vyskytuje voda jako led zejména v polárních čepičkách a i jinde pod povrchem v nejrůznějších planetografických šířkách. Z poměru izotopů atmosférického dusíku vyplývá celkový objem 4,7 milionu krychlových kilometrů ledu, z toho v severní polární čepičce 1,2 milionu a v jižní polární čepičce 200 000 krychlových kilometrů. Kromě toho, jak jsme uvedli, nemůžeme vyloučit ani ložiska tekuté vody v hloubce. Ve srovnání se Zemí je to ovšem málo. Pro porovnání: množství vody na Zemi je třísetnásobné a samotný grónský ledovec má objem 2,4 milionu krychlových kilometrů.

Geologové dnes na Marsu rozlišují tři hlavní geologická období: nejstarší noachian, kdy byl povrch ještě vystaven častým srážkám s kosmickými tělesy velikosti několika kilometrů a vulkanickým procesům a severní polokouli pokrýval oceán. Před 2,8 miliardy roků začal hesperian, v jehož průběhu Mars vysychal a ochlazoval se. Většina vody se tehdy usadila jako led, část unikla. V nejmladší éře, amazonianu, se atmosféra stává řídkou natolik, že výskyt vody v kapalném skupenství na povrchu je zcela výjimečný a pokračuje vysychání i ochlazování až k dnešnímu stavu.

VYBOMBARDOVANÁ KRAJINA MARSU

Pravou lahůdkou je ovšem povrch Marsu. Je výrazně dvojtvarý. Severní oblast je rovinatější a o 6 km nižší než jižní polokoule. Na té vystupuje plošina s krátery a Marsův povrch se tam podobá povrchu Měsíce. Krátery jsou však plošší než na Měsíci, zejména vlivem eroze a usazování působením větru, zčásti i mrazu. Vznik kráterů není dosud zcela jasný, zčásti zřejmě pocházejí z noachianu, z etapy velkého bombardování na konci formování planet, kdy se Mars srážel s menšími tělesy, která na jeho povrchu vyryla dopadové krátery. Jiné krátery jsou i vulkanického původu. Plošinu s krátery přerušují pánve. Největší je Hellas Planitia s prohlubní o průměru 1600 km a hloubce 6 km proti střední výškové úrovni. Vznikla nepochybně nárazem většího tělesa. Přitom byl vyvržen materiál, který utvořil 2 km vysoký val a dosahuje až 2000 km od středu pánve. Část pánve je však už nyní zanesena usazeninami, původně musela být o několik kilometrů hlubší. Jde o útvar tak rozsáhlý, že pozorovatel na povrchu Marsu by si nebyl ani vědom jeho výjimečnosti. Podobnou menší pánví je Argyre Planitia, jejíž prohlubeň má průměr téměř 800 km.

Některé snímky z marsu jsou jednoduše krásné. Obrázek ze září 2000 ukazuje nakupení písečných dun v kráteru Proctor, který byl pojmenován na počest britského astronoma z 19. století.

Severní polokoule je převážně rovinatá a zajímavá tím, že je to většinou bývalé dno někdejšího oceánu. Rozkládá se tam Vastitas Borealis – “Rozsáhlá severní planina”. Na styku obou polokoulí najdeme blízko rovníku vyklenutou planinu Tharsis o průměru 3500 km, ze které vystupují grandiózní vulkanické kužely, typově shodné s pozemskými štítovými sopkami, které jsou ovšem proti nim pouhými trpaslíky. Největší je Olympus Mons se základnou o průměru 550 km a vrcholu ve výšce plných 23 km nad okolní krajinou, s vrcholovým kráterem velkým 72 km. Její kužel je tvořen utuhlými lávovými proudy jako u havajských sopek nebo Etny, není nasypaný jako třeba kužel Vesuvu. Nejvyšším vulkánem je tu však Ascraeus Mons s relativní výškou 23 944 m. Tyto sopky jsou pravděpodobně vyhaslé, nebo mají dlouhá mezidobí klidu mezi obdobími aktivity. Všechny tyto vulkanické kužely jsou sice vysoké, ale jejich svahy jsou velmi povlovné. Kdybychom stáli na úpatí některého z nich, přehlédli bychom jen jeho malou část a rozhodně bychom z něj neměli nijak monumentální dojem.

Ten bychom si vynahradili, kdybychom stáli na horním okraji grandiózní údolní soustavy Valles Marineris. Zde by nám, řečeno slohem starých patetických turistických průvodců, planeta “nabídla úchvatnou krajinnou scenerii”. Pokud bychom dohlédli do vzdálenosti dvou set a místy až pěti set kilometrů, spatřili bychom protilehlý vrchol údolí, které by před námi sestupovalo do hloubky až sedmi kilometrů. Byl by to pohled na divoké pohoří zvláštní tím, že nevystupuje, ale sestupuje do hloubky. Měli bychom pocit, že se tu Mars rozpadá na kusy, a v jistém smyslu by to byl dojem správný, protože se tu roztrhla a rozevřela kůra planety. Celková délka této údolní soustavy Valles Marineris dosahuje 5000 km. Velký kaňon v Arizoně je proti ní směšným škrábancem.

JE NA MARSU ŽIVOT?

To je zajímavá otázka, přestože ji zatím musíme ponechat bez konečné odpovědi. Období, kdy byly na rubínové planetě zakreslovány kanály považované za stavby inteligentních Marťanů, už dávno skončilo. Kanály byly zrakovým klamem. Zřejmě žádná škoda. Když se těžko snášejí lidé s lidmi, jak by se asi snášeli s Marťany?

Ani kamery sond neukázaly žádné živé tvory. Ale co když mají mikroskopické rozměry? Přistávací části sond Viking měly na palubě miniaturní laboratoře, které tento problém zkoumaly. Jejich výsledky jsou však zatím neutrální. Citlivost aparatury totiž vylučovala nalezení mikroorganismů, pokud by jejich koncentrace byla menší než milion v jednom gramu půdy. Biolog vám řekne, že to je skoro sterilní vzorek, ale i “jen” sto tisíc mikrobů v gramu půdy by v očích laiků nebylo zase tak málo.

Problém je tedy otevřený. Další pokus o jeho rozřešení přináší průzkum meteoritů. Některé meteority nalezené na Zemi pocházejí zřejmě z Marsu. Jejich mineralogické složení ukazuje, že pocházejí z tělesa se značným množstvím vody. Známe jich nyní více než 10. Jak se k nám dostaly? Byly vyvrženy do meziplanetárního prostoru při impaktech před několika miliony let, kroužily kolem Slunce a po čase se setkaly se Zemí. Podle počátečních písmen prvních tří míst nálezu se označují SNC: Shergotty v Indii, Nakhla v Egyptě a Chassigny ve Francii. Zvláštní mikroskopické struktury uvnitř některých byly považovány za mikrofosilie, zkamenělé pozůstatky mikroorganismů. V poslední době se však většina odborníků shoduje, že tyto útvary jsou anorganického původu.

Jiný útvar, tentokráte makroskopický, je pověstná “tvář na Marsu” v oblasti Cydonia, zvaná také sfinga. Její podoba byla argumentem pro hledače cizích civilizací. Ukázalo se však, že jde opravdu jen o hříčku přírody. Při měnícím se denním osvětlení vypadají vržené stíny jen výjimečně jako opičí obličej. Detailní záběr ze sondy Global Mars Surveyor v roce 1998 ukázal s podrobnostmi až 4,3 m obyčejný pahorek obroušený vodní a větrnou erozí, který se reliéfu obličeje nijak nepodobá. Výsledek se setkal s velkou nevolí zastánců umělého původu tohoto útvaru. Není divu, když se lidem bere jejich oblíbená hračka…

Nabídněme tedy něco jiného, bohužel však složitějšího.V poslední době se vynořila pozoruhodná koncepce hluboké biosféry. Spočívá v představě, že většina mikroskopického života na Zemi zůstává hluboko pod povrchem. Pokud by další výzkum ukázal, že tomu tak skutečně je, mohli bychom celkem oprávněně uvažovat o obdobné hluboké biosféře i na Marsu, a dokonce na dalších tělesech, která mají na svém povrchu tak kruté podmínky, že je tam život vyloučen. Myšlenka je to však natolik neobvyklá, že její potvrzení nebo vyvrácení si vyžádá hodně času i na Zemi, natož na Marsu.

Bylo by asi dobré vědět, zda život na Zemi je či není osamocený, ale důležitější je otázka, jak by se snášely dvě biosféry, které se vyvíjely odděleně na dvou planetách po miliardy let. Odborníci se obvykle shodují, že by se přenos organismů z jedné planety na druhou projevil zničujícím způsobem a mohl by rychle eliminovat život na jiném tělese. Proto jsou sondy letící ze Země k Marsu sterilizovány. Bohužel tato sterilizace nemůže být zcela spolehlivá a mimoto na Mars dopadla i tělesa, která kolem něho měla pouze proletět a sterilizována nebyla. Nezničily už pozemské mikroorganismy zanesené sondami mikroskopický život na Marsu před desetiletími? A jestliže ano, máme šanci se to vůbec někdy dozvědět? Podobně nebezpečné by mohly být organismy zanesené z Marsu k nám. A aby to bylo ještě složitější, mohly by být nebezpečné i organismy, které se dostaly ze Země na Mars, tam zmutovaly, změnily své vlastnosti a my bychom si je zavlekli zpět na Zemi. Naštěstí všechno, co jsme zatím k Marsu poslali, zůstalo na planetě, nebo se pohybuje v meziplanetárním prostoru bez možnosti návratu. Jestliže se však jednou lidé na Mars vypraví, budou se i vracet, a jakákoliv z uvedených variant kontaminace by mohla být osudová. Zatím můžeme být klidní. Výprava lidí na Mars se odkládá ne z technických, ale zejména finančních důvodů. A ty jsou obvykle rozhodující. Přesto všechno, snad se lidé jednou na Mars vypraví a kdo ví, možná že ho i kolonizují. Poměry na planetě by se totiž mohly dlouhodobými procesy upravit tak, že by bylo možné na jeho povrchu pobývat i bez kosmického skafandru, který by dnes byl samozřejmě nutný. Možná že je to čirá fantazie, ale lidstvo již uskutečnilo leccos z toho, co vypadalo v době Julesa Verna jako neuskutečnitelné.