TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER
Oheň, plameny a saze. Nepopisujeme peklo, ale každodenní rutinu kovárny Jiřího Klepače. Jako platnéř, opravdový mistr svého oboru, zhmotňuje zbroje někdejších rytířů a vojáků.
Vstupujeme do sazemi pokryté dílny plné kovadlin, kladiv a oceli a mě napadá, kolik takových míst s neuchopitelnou atmosférou mohlo skončit v propadlišti dějin, nebýt nadšenců, kteří v nich udržují při životě stará řemesla. Jedním z nich je platnéřství, dávné umění výroby zbroje z plátů železa. Největšího rozvoje dosáhlo mezi 14. a 17. stoletím, pak začalo upadat vlivem rozvoje účinnějších palných zbraní, jelikož plátová zbroj už nedokázala vzdorovat střelám. Abychom blíže pronikli do tajů dnes již téměř zapomenutého řemesla, navštívili jsme v Ústí nad Labem dílnu Jiřího Klepače, jednoho z předních českých platnéřů, jehož koníček se stal prací na plný úvazek.
OD EKONOMIE K VÝHNI
„Začínal jsem v šermířských skupinách ještě za dob studií, takže peněz nebylo nazbyt. Většinu naší šermířské výzbroje i vybavení do dílny jsme si museli dávat dohromady sami,“ vzpomíná Jiří Klepač. A právě to byly první okamžiky, které odvrátily zdárnou kariéru budoucího ekonoma k zakouřené výhni. Dnes už pracuje v oboru platnéřství čtrnáct let, z toho šest let na profesionální dráze, a jeho práce je pro svou kvalitu ceněna po celém světě. „Držím se vracejícího se trendu původních postupů. Takže žádné svařování plechů, ale hodiny nahřívání v ohni s následným ručním kováním kalitelných ocelí,“ podotýká Jiří Klepač. Vždyť jedna celoplátová zbroj se v průměru tvoří asi čtyři až šest měsíců a váží kolem třiceti kilogramů. Cena odpovídá originálnímu ručnímu dílu a pohybuje se v desítkách tisíc korun.
ZBROJ NA MÍRU
Nezanedbatelnou součástí platnéřské práce tvoří studie těla, jelikož zbroj musí být nejen funkční a dobře vypadat, ale hlavně padnout. Dalo by se říct, že platnéř, který dělá zbroj na míru (vyvarujme se termínu brnění, tak se totiž nazývá zbroj kroužková, jakou je například drátěná košile), stráví denně šest hodin boucháním do žhavého železa a další tři hodiny komunikací se zákazníkem, studiem obrázků originálů, výrobou šablon a vytváření studií v měřítku 1:1. „Po letech, co se zbrojí zabývám, už poznám teplotu oceli podle barvy a někdy i velikost oděvu zákazníka na pohled,“ usmívá se Jiří Klepač. Zajímavé je srovnání současných platnéřských zakázek s těmi minulými. Prvním rozdílem je užší zaměření dřívějších platnéřů, kteří dělali zbroj podle jediného modelu, který byl právě v té které oblasti v módě. U dnešních platnéřů se vyžaduje větší univerzálnost, protože zákazníci si žádají zbroj z různých období a hlavně celé dílo tvoří sami. Dříve bylo totiž běžnou praxí, že v rámci jedné dílny pracovali různí řemeslníci na různých částech zbroje, případně na jiných stadiích výrobků. Druhým rozdílem je výroba zbroje pro volný čas a nikoliv pro boj muže proti muži na život a na smrt, jak tomu bývalo. Třetí rozdíl je pak v technice, která v dnešní době určitě usnadňuje práci, ale jak nám prozradil Jiří Klepač, občas se špatně shání: „Jednou jsem si objednal speciální hořák plynové výhně a na letišti mi jej nechtěli vydat, protože pod rentgenem jeho hlavice nápadně připomínala hlaveň kulometu.“ Techniku lze ale také docela dobře pořídit od starých kovářů, kteří ruší své dílny, případně na internetových aukcích. Speciální přípravky a kladiva si platnéři přesto stejně nejradši vyrábějí sami.
MISTŘI PLATNÉŘI
Možná vás překvapí, že nejlepší platnéři současnosti nejsou ze Starého kontinentu, jak by se dalo předpokládat, ale ze Spojených států amerických. „Pokud by se dalo určit deset nejlepších platnéřů světa, tak šest jich bude z USA,“ říká Jiří Klepač, ovšem dodává, že jeho největším vzorem je italský rod platnéřů Missaglia z Milána z 15. století a vlastně celé toto období v Itálii. V současné době má Jiří Klepač na svém kontě mimo výrobu klasických zbrojí takové perličky, jako například práci s Bořkem Šípkem při tvorbě šperků na téma zbroj, a dokonce i spolupráci při posuzování konstrukce a pravosti svatováclavské přilby, čímž se stal jedním z mála lidí, kteří ji mohli držet v ruce.
