TEXT A FOTO: KATEŘINA A MILOŠ MOTANI
Tučňáci v Africe?! Nechce se nám tomu jaksi věřit. Nakonec ale zjišťujeme, že kolonií tučňáků brýlových je v Jihoafrické republice víc. Pouze k jedné z nich se však člověk dostane skutečně velmi snadno.
A kdo chce, může si s tučňáky dokonce i zaplavat. Kapský poloostrov – hornatý výběžek táhnoucí se padesát kilometrů směrem na jih až k věhlasnému a zároveň velmi obávanému mysu Dobré naděje. Na skalnatém ostrohu, nazývaném zpočátku Cabo Tormentoso – Bouřlivý mys, je v současné době pěkná „tlačenice“. Kdo nemá možnost přijet sem vlastním autem, ten přijede klimatizovaným autobusem. Každý chce tento mys vidět na vlastní oči, každý se musí vyfotit u tisíckrát focené tabule s nápisem „Cape of Good Hope“ a se zeměpisnými souřadnicemi. Každý si chce sáhnout na trošku té „naděje“, přivřít oči a zasněným pohledem se zadívat na temně modré moře, za kterým tuší břehy mrazivé Antarktidy. Zrádné břehy, časté mlhy, bouře a silný vítr se staly v těchto místech osudnými nejedné lodi. Jedna část pobřeží na Kapském poloostrově nás však zajímá ze všeho nejvíce – Foxy Beach a Boulders Beach. Moře je v těchto místech mělké a voda tyrkysově modrá. Z průzračné vody vyčnívají nespočetné zaoblené žulové balvany. Vlny pohupují do rytmu žlutozelenými řasami. Překvapuje nás okolní, svěže zelená vegetace. Připadáme si jako uprostřed ráje. Naše kroky míří nejdříve k Foxy Beach. Dřevěné molo nás za chvíli přivádí ke chráněné, klidné písečné pláži.
JSOU TADY! TUČŇÁCI! A KOLIK!
Tlačíme se k zábradlí, abychom byli těm legračním ptákům v černém fraku co nejblíže. Naskýtá se nám skutečně pěkná podívaná. Tučňáci jsou roztroušeni nejen po celé pláži, postávají také na přilehlých balvanech, jsou zalezlí v trávě nebo si dopřávají osvěžující koupel – v tom vedru přijde velmi k duhu. Je konec ledna, jihoafrické léto, tučňáci právě hnízdí. Bylo tomu takto však vždy? Teprve nedávno, v roce 1983, byl na pevnině blízko městečka Simon´s Town spatřen jeden osamělý párek tučňáků brýlových. Zřejmě se jim na písečném břehu natolik zalíbilo, že z nedalekého ostrova přitáhli své další kumpány. O dva roky později bylo tučňáků na pevnině už sto padesát. Od té doby se kolonie požehnaně rozrůstá. Uvádí se, že se jich zdržuje v současné době na této pláži více než tři tisíce pět set. Nemůžeme se od tučňáků vůbec odtrhnout, stále se na břehu něco děje. Po nějaké době pokračujeme dál k druhé pláži, k Boulders Beach. Nevěříme svým očím. Zatímco na Foxy Beach lze tučňáky pozorovat pouze s určitý odstupem, tady se k nim dostane člověk tak blízko, že až nechápe. Lidé polehávají na dekách a tučňáci se mezi nimi v klidu producírují, dívají se svýma zvědavýma očima po každém nově příchozím. Jiní plavou ve vodě, člověk nečlověk. Jsme tímto malým pozemským rájem tak uchváceni,že se na Boulders Beach vracíme i druhý den. Je právě odliv, takže se dá suchou nohou dostat i na vzdálené, mezi kameny skryté plážičky. A všude, kam se podíváme, samý roztomilý tučňák. Mladá slečna v červených dvojdílných plavkách leží na písku. Ani ne na metr od ní se v klidu koupou čtyři lumpíci ve fraku. Tak tohle musíme zkusit taky – jít za tučňáky do vody! Opatrně si leháme do mělké chladivé zátočiny. Tučňáci si čistí peří, vůbec si nás nevšímají. Jeden se pucuje s takovou vervou, že se mě skoro dotýká. Je to úžasný pocit, který nelze snad ani popsat, ten se musí prostě zažít – koupat se s tučňáky. Mít stejný úhel pohledu a čvachtat se s nimi až do omrzení. Myslím, že nastanou doby, kdy sem na Boulders Beach budou posílat doktoři „vystresované lidi“, protože roztomilí tučňáci z takové blízkosti nenechají chladného ani největšího životního pesimistu. Ti panečku dokážou vykreslit na obličeji úsměv – od ucha k uchu!
Zatímco tato jedinečná kolonie přitahuje spousty nadšených turistů, místní obyvatelé z roztomilých spoluobyvatel radost moc nemají. Tučňáci si totiž chodí, kam se jim právě zachce. Znečišťují svými výkaly chodníky a jejich štěbetání je slyšet dlouho do noci. Jimi vylučované guáno nejen že silně zapáchá, ale ničí i citlivé rostliny. Takový tučňák, když si usmyslí prolézt dírou v plotě, nebo proklouzne brankou, tak si prý poradí i s hlídacím psem. Za ještě větší neštěstí se bere, když si mladá ptačí dvojice vyhlédne své budoucí teritorium v něčí zahradě nebo na pěstěném trávníku. Protože pak se zamilovaný, věrný párek vrací ke svému hnízdečku po celý svůj desetiletý tučňáčí život. Tučňáci se proti vedru chrání častým koupáním v moři. Přes den vyhledávají stín. Pomáhá jim také roztažen nebo mávání křídel. Stejně tak jejich velké nohy vydávají přebytečné teplo. Tučňáci plavou rychlostí v průměru sedm až devět kilometrů za hodinu, dokážou však vyvinout maximální rychlost až dvacet kilometrů za hodinu. Za potravou se potápějí do hloubky jen několika metrů, zcela výjimečně přes dvacet metrů. Raději se při lovení zdržují v blízkosti kolonie. Cesta zpátky z loviště vede totiž napříč rajonem žraloků bílých. Ještě na konci devatenáctého století se tučňáci zabíjeli pro tuk. Až teprve od roku 1919 byl jejich lov přísně zakázán, nyní jsou dokonce chránění. Přesto všechno jejich stavy značně ohrožují již zmínění rybáři a vyteklá ropa. Do dnešní doby se stalo u jihoafrických břehů již několik nehod lodí převážejících ropu, které měly pro zvířata fatální důsledky. Velmi smutný příběh se šťastným koncem se odehrál v červnu 2000, kdy se nedaleko kapského pobřeží potopila nákladní loď MV Treasure plující pod panamskou vlajkou. Nejvíce postižená byla největší kolonie tučňáků brýlových, obývající nedaleký ostrov Robben Island. Na bývalém zajateckém ostrově, kde byl svého času vězněn i pozdější prezident Jihoafrické republiky Nelson Mandela, žilo tenkrát 14 000 dospělých a 6000 mláďat – téměř třetina celé populace vyskytující se pouze tady v Africe. Skoro všichni tučňáci byli umazaní od vyteklé ropy, a ohroženi na životě. Právě v této době sedělo nejvíce párů na vajíčkách nebo se staralo o svá dorůstající mláďata – nejhorší období vůbec. Nejdříve bylo podél pobřeží postaveno oplocení zamezující přístup do vody. Potom následovala největší záchrana zvířat, která se doposud kdy udála. Podílelo se na ní kromě ochranářů také velké množství dobrovolníků. Celkem bylo pochytáno 20 000 tučňáků a umístěno v prázdné tovární hale. Pak je pomocníci ve velkých kádích jednoho po druhém a několikrát po sobě umyli. Zdravotníci je ošetřili a vypiplali. Po čtyřech týdnech byli tučňáci nejen zbavení lepkavého oleje, ale také dostatečně silní na to, aby se mohli vrátit zpátky do volné přírody. Všichni čistí tučňáci pak byli „zabaleni“ do kartonových krabic s otvory a na lodích zavezeni tisíc kilometrů jižně od přístavu Port Elizabeth. Byli vypuštěni na písečnou pláž, ze které se instinktivně vydali na dalekou cestu napříč otevřeným mořem zpátky ke svému ostrovu, která jim trvala téměř celý měsíc. Za tuto dobu se podařilo ochranářům pobřeží od oleje zhruba očistit. Ještě stále se nemůžeme od tučňáčí kolonie odtrhnout. Ale daman, který leze někomu do tašky, proňuchává obal od oplatek, nám připomíná, že máme před sebou ještě dalekou cestu napříč jižní Afrikou. Nezbývá proto nic jiného, než se s legračními tučňáky přece jen rozloučit a pokračovat dál v naší naplánované cestě. Škoda, že se nám nepodařilo zůstat zde déle, protože za ten měsíc, co jsme strávili cestováním po dalších místech v jižní Africe, se vylíhli první malí tučňáčci.
