ŠTÍR II. přistává na ostrůvku Sumpholmen – pro nás ostrov Štírů – nedaleko Stockholmu. Proč ostrov Štírů? Před lety tady poprvé přistál původní ŠTÍR, předchůdce dnešního ŠTÍRA II. Jeho tehdejší posádka si ostrov tak zamilovala, že se při každé plavbě okolními vodami alespoň na několik dnů či jenom desítek hodin zastavila u malého dřevěného mola, připevněného ke skalnatému břehu porostlému borovicemi a vřesem.
I posádka ŠTÍRA II. tu staví před tím, než započne svou plavbu kanálem Göta, který protíná jižní Švédsko a spojuje Baltské moře se Severním mořem.
OBKLOPUJÍ NÁS ZRÁDNÉ SKÉRY
 Foto: Veronika Podzimková |
Lana poutající ŠTÍRA k jeho ostrovu jsou odvázána a přímo proti větru je zahájena zpáteční plavba mezi skérami. Skéry jsou stovky menších i větších skalnatých ostrůvků, obklopujících ze strany moře okolí švédského hlavního města. Je to nádherný ráj jachtařů, výletníků a rybářů, ve kterém se bez podrobných map nedá v podstatě orientovat. Plovoucí bóje a spousty majáčků pomáhají při hledání správné cesty mezi nebezpečnými skalisky, z nichž některá číhají skryta těsně pod hladinou na sebemenší nepozornost kormidelníka či omyl navigátora. Je třeba pravidelně kontrolovat polohu lodi podle viditelných znaků na břehu a srovnávat ji s mapou za pomoci GPS.
ŠTÍR za sebou nechává království skér a vyplouvá s vytaženými plachtami proti sílícímu protivětru na volné moře. Setmělo se a síla větru se ustálila mezi 6. a 7. stupněm Beaufortovy škály. Nezbývá než křižovat, a to se ŠTÍROVI moc nelíbí. Naklání se vydatně, až do 30 stupňů, statečně bije přídí do vln, ale odmítá se svými starými vytahanými plachtami překročit rychlost 3,5 uzlu (uzel je jedna námořní míle za hodinu). Za svítání konečně ŠTÍR vplouvá do klidnějších vod mezi ostrovy obklopující vjezd do dlouhé zátoky. Na jejím konci, připomínajícím jihočeský rybník, je začátek kanálu Göta.
KANÁL GÖTA, ZÁZRAK CIVILNÍHO INŽENÝRSTVÍ
Sympatický mladík otevírá plavební komoru, první z padesáti osmi, které má ŠTÍR ještě před sebou.
Kanál, který byl vybudován v minulém století, v letech 1810-1832, Baltzarem von Platenem, je považován za nejrozsáhlejší výkon civilního inženýrství dosažený ve Švédsku. Byl prohlášen za mezinárodní historickou památku civilního inženýrství, dříve dáván na úroveň Eiffelovky, Sochy svobody, Golden Gate a Panamského průplavu. Samotný kanál a jeho okolí navštíví ročně na 1,7 milionu lidí. Během letních měsíců jej použije okolo 4500 rekreačních plavidel a pravidelné výlety po něm koná 10 zábavních lodí. Kanál Göta je 386 km dlouhý, z toho je 96 km průplavů. Götský průplav spojující jezero Vänern (od východního pobřeží) s Baltem je dlouhý 190 km. Na této délce překonává pomocí 58 zdymadel výškový rozdíl 91,8 m. Ke kanálu Göta patří i stejnojmenná řeka vytékající z jezera Vänern a ústící do průlivu Kattegat v Göteborgu. Ačkoli byl kanál zamýšlen jako transportní trasa, dnes je mezinárodní turistickou atrakcí. To přirozeně nemohl předvídat Baltzar von Platen, jenž se asi o půl roku nedožil jeho otevření, ani 58 000 dělníků, převážně vojáků, kteří jej budovali.
Kanál vede mírně zvlněnou krajinou, obklopen jehličnatými lesy, loukami a poli. Podél břehů vedou udržované cyklistické stezky a kromě plavebních komor je často přetínán mnoha silnicemi, silničkami, cestami i železničními tratěmi s nízkými mosty, které je nutno zvednout, aby mohla proplout všechna trochu větší plavidla. Občas se také stává, že voda teče po mostě a silnice vede dole pod ním.
 Kanál Göta byl vybudován v letech 1810-1832. Podle plánů a pod vedením Baltzara von Platena jej budovalo 58 000 dělníků. Jeho 190 kilometrů a výškový rozdíl 91,8 metru pomáhá překonat 58 zdymadel. Kanál je považován za největší projekt civilního inženýrství ve Švédsku a zároveň i mezinárodní historickou památku v tomto oboru. Původně měl sloužit jako transportní trasa, ale dnes je oblíbenou turistickou atrakcí, kterou ročně navštíví 1,7 milionu lidí. Mapa: AB GÖTA KANALBOLAG |
PROBÍJÍME SE PROTI SILNÉMU VĚTRU
Další den plavby po tomto divu techniky se před ŠTÍREM otevírá první větší sladká vodní plocha – jezero Roxen. Normálně trvá přeplavba jezera asi tři až čtyři hodiny. ŠTÍR se sice statečně probíjí proti silnému, až sedmistupňovému větru i nepříjemným krátkým a vysokým vlnám, které jeho rychlost srážejí chvílemi pod hranici dvou uzlů, ale po vyčerpávajících dvou hodinách a po marné snaze někde zakotvit – nebylo možno najít alespoň trochu chráněné místo a kotva kvůli vlnám nechtěla držet v písčitém dně – je rozhodnuto vrátit se ke komoře v Norsholmu.
Ráno se zdá, že po včerejším vichru není ani památky. Honem nastartovat, posádka ještě spí, snídaně se udělá cestou. Než se nadějeme, je místo naší včerejší prohry za námi a kolem desáté hodiny ŠTÍR vplouvá do první komory. Švédové mají léty praxe vypracovaný jednoduchý a bezpečný systém přivazování lodí v poměrně bouřlivých zdymadlech. Voda se zde přepouští klapkami umístěnými přímo ve vratech, čímž vzniká silný proud, který se odráží od spodních vrat komory a vrací se zpět. To způsobuje víry, které odstrkují střídavě příď a záď lodi, jež by v úzkém prostoru mohla způsobit nepříjemnou kolizi s ostatními loděmi. Děláme to obdobným způsobem, jeden člen posádky dobírá lano přímo na přídi, další obsluhuje zadní úvaz a třetí pobíhá po břehu mezi nimi.
PLUJEME DO KNIH ARTHURA RANSOMA
Odplouváme k přeplavbě jezera Vättern. Opět křižujeme proti nepříznivému větru, pomáháme hlavní plachtě motorem, přesto poněkud komplikovaný vjezd mezi mělčinami do zátoky absolvujeme již za tmy. Neustále určujeme polohy pomocí GPS a kontrolujeme systém naváděcích vjezdových světel přístavu Karlsborg, která se dají snadno zaměnit se semafory na křižovatkách či brzdovými světly projíždějících aut. Neosvětlené bójky klikaté plavební dráhy hledáme pomocí baterky a dobrým pomocníkem je také echolot varující před nebezpečím mělčin. Bez podrobné mapy by byl takovýto noční vjezd nebezpečný, téměř nemožný. U mola již kotví několik plachetnic, přivazujeme ŠTÍRA na poslední volné místečko a zavíráme všechny lukny (poklopy) i vstupní dveře, protože je pěkná zima.
Ráno čekáme, až se otevře most, a s ostatními loděmi pokračujeme v plavbě po nejkrásnějším jezeře Viken. Je velmi členité, některé z průplavů jsou tak úzké, že se z dálky zdá nemožné, aby se do nich čtyři metry široký ŠTÍR vůbec vešel, a nebýt plavebních znaků, byly by těžko k nalezení. Skalnaté ostrůvky vybízejí k přistání a koupání, ale voda je studená, a proto ostrůvky zůstávají jen útočištěm vodních ptáků. Člověku se vybavují dětské knihy od Arthura Ransoma, jejichž hrdinové tábořili, plachtili a prožívali svá dobrodružství na podobných jezerech, a hned by se rád vrátil do dětských let. ŠTÍR však neúprosně rozráží vlny času a vplouvá do další části kanálu. Přichází večer, další komora v cestě, tentokrát již klesající, nejvyšší hladinu průplavu máme za sebou. Posádka přináší plnou mísu hříbků, kozáků a křemenáčů. Tady to nikdo z místních nejí. Také se podaří ulovit okouna. Příští den odpoledne je již ŠTÍR přivázán v gasthamnu přístavního města Sjötorp, ležícího na břehu největšího jezera Vänern, které čeká, aby se ŠTÍREM změřilo své síly. Zde končí Götský průplav.
 Foto: Anne Krejčí |
NĚMECKÉ KAMENY NA JEZEŘE VÄNERN JSOU NÁM MÁLEM OSUDNÉ
Od západu fičí nepříjemný studený vítr a obloha nad městem černá obrovitým bouřkovým mrakem. Do něj se opírají paprsky zapadajícího slunce, vytvářející na černomodrém obzoru nádherně hrůzostrašnou scenerii, podepřenou jasnou čtyřbarevnou duhou. Nikomu se moc nechce pouštět na noc přes jezero do takového nečasu, zvláště když po chvíli přichází déšť. Vyplouváme až brzy ráno, kdy se zdá, že počasí dostává rozum. Trochu pozdě si vybavujeme varování před zrádnými skalisky, která místní nazývají “německé kameny” a jež ční nehluboko pod hladinou. Nikdo neví, jak se to stalo. Na hladině lesknoucí se sluncem nebylo tyče vyznačující odklon trasy dobře vidět, zkrátka nebýt motorového člunu s divoce mávající posádkou, který náhle změnil směr a spěchal k nám, aby nás varoval, nescházelo mnoho a ŠTÍR mohl skončit svou plavbu předčasně, jako mnozí Němci před námi. Odtud zřejmě označení tohoto místa.
Vytahujeme plachty a pouštíme se do nekonečného křižování přes jezero. Díky jeho rozloze jsou zde podmínky pro plavbu stejné jako na moři. Prostředkem jezera se táhne pás ostrůvků, mezi nimiž je třeba proplout. Některé z nich se téměř ztrácejí pod hladinou a skaliska jsou zdáli viditelná podle pěny vytvářené vlnami, které se tříští o jejich hřbety. ŠTÍR kolem poledne doslova prosviští na boční vítr úzkým průlivem mezi majáky a bójemi vyznačujícími bezpečný průjezd.
S východem slunce a po rozplynutí mlhy, která po několik hodin zaplavovala okolí, spatříme na obzoru zvedající se pobřeží. Vidíme první zámořskou loď. Je to taková ta ošklivá krabice na boty převážející kontejnery naskládané v řadách na sobě. První posel blížícího se moře…
Vjezd do kanálu Trollhätte působí trochu depresivně. Vítá nás poloprůmyslová zóna se dvěma mosty s výhružně svítícími červenými světly bez známky ochoty k otevření. A ejhle, mosty se zvedají a propouštějí proti nám další “zámořák” s několika plachetnicemi. Počkat stranou, a pak honem pod první most, je to ještě daleko a řady aut stojící nahoře na dálnici nebudou čekat dlouho. Taky že ne, sakra, most se zavírá dřív, než se ŠTÍROVI podaří proplout. Honem prostudovat plavební příručku, uvádí výšku mostu něco málo přes sedmnáct metrů. To by mělo stačit, ale kdo ví. Pomaloučku najíždíme pod jeho konstrukci. “Škrt, škrt” – to jenom konec metrové radioantény olizuje spodní nosníky mostu. Rychle plný plyn, mnohem nižší železniční most asi o tři sta metrů dál ještě čeká. Podařilo se a za chvíli ŠTÍR přistává v gasthamnu u první komory trollhättanského vodního díla, jež stojí za zhlédnutí.
KANÁL TROLLHÄTTE
 Foto: Anne Krejčí |
Posádka ŠTÍRA se vydává na prohlídku historických, dnes už neužívaných zdymadel vytesaných do skály, “vyhaslých” vodopádů a elektrárny. Pohled je to opravdu monumentální a historie tohoto díla neméně zajímavá.
Lodě používaly řeku Göta a jezero Vänern po staletí. Tehdy znamenaly vodopády u Lilla Edetu, Trollhättanu a Vargönu velké potíže. Lodě musely být přetahovány okolo po břehu. Až k začátku 16. století sahají plány, jak umožnit lodím plout z jezera Vänern dolů k moři s pomocí plavebních komor. První z nich ale byly otevřeny až roku 1800. Kvůli rychlosti, s jakou narůstal objem lodní dopravy, byly nově vyvinuty a zlepšeny části vodní cesty v roce 1844, po otevření kanálu Göta, a potom v roce 1916, kdy byla dána do užívání současná zdymadla. Poslední důležitý krok byl učiněn v roce 1974, když byla řeka Göta prohloubena a otevřena pro celoroční provoz. Kanál Trollhätte je dlouhý 82 km. Z toho je 10 km uměle vykopáno a zbytek využívá přirozené vodní cesty – řeku Götu. Rozdíl hladin mezi jezerem Vänern a mořem činí 44 metrů, které jsou překonávány pomocí šesti zdymadel. Objem vody protékající během jednoho celkového proplavení činí až 12 000 metrů krychlových.
Po prohlídce se necháváme proplavit čtyřmi současnými komorami a vplouváme do proudu řeky. Už za šera přirážíme ke svodidlům nad poslední komorou na celé trase, v Lilla Edetu. ŠTÍRA po proplavení čeká už jen pár desítek kilometrů s několika mosty do Göteborgu a přeplavba průlivu Kattegat.
NA KATTEGATU SE OCITÁME UPROSTŘED VÁLKY
Ráno je pošmourné, deštivé a větrné. Na poslední chvíli doplňujeme do nádrží pitnou vodu a proti sílícímu větru se probíjíme ven z přístavu. Všude ční k nebi jeřáby a na březích okolo dokresluje nevlídnou atmosféru podivná struktura moderních budov. Míjíme ostrůvky u vjezdu do přístavu a rozhodujeme se o trase další plavby. Vítr se nečekaně stočil k západu, což je pro nás výhodné, protože to umožňuje proklouznout chráněnými vodami mezi řadou ostrůvků a pobřežím směrem k jihu a vyhnout se tak vlnobití, rozběhnutému přes celý Skagerrak. Po dosažení odbočky plavební dráhy vytahujeme plachty a ŠTÍR uhání na bočák po klidné vodě k jihu. Najednou se ocitáme uprostřed války. Nad našimi hlavami přelétají bojové vrtulníky, těsně kolem nás rejdí torpédovky a rychlé invazní čluny obsazené námořní pěchotou. Na nedalekém ostrůvku sledujeme bleskový výsadek, je slyšet střelbu. Dostali jsme se doprostřed vojenského cvičení. Není to příjemný pocit, ale naštěstí si nás nikdo nevšímá. ŠTÍR uhání mezi ostrůvky, hledáme na mapě nejvýhodnější cestu ven, na volné moře, vždy je lépe být dál od břehu, zvlášť při častém výskytu mělčin a zrádných podmořských skalisk.
Nadcházející večer přinesl od pevniny velký černý mrak, ze kterého začal foukat poryvový severozápadní vítr. Mrak se nás drží skoro celou noc. Plavba na zaďák v silném větru není příjemná, pocit uspokojení ale přichází z toho, že plavba konečně ubíhá, stříbřitá pěna okolo lodi se s šumotem bleskově ztrácí ve tmě a počitadlo ujetých mil cvaká mnohem častěji než při křižování či bezvětří. O půlnoci na GPS-ce programujeme po dlouhé době waypoint (bod dráhy) poblíž majáku Kullen, označujícího vjezd do sundu mezi Švédskem a Dánskem, čímž je zároveň definitivně potvrzeno, že dalším cílem naší plavby bude Kodaň, hlavní město Dánska.
NAVZDORY VADNÉMU TĚSNĚNÍ VPLOUVÁME DO HAMBURKU
Z kodaňského přístavu vyplouváme na závěrečný úsek plavby už jenom ve třech. ŠTÍR obeplouvá ostrůvek s pevností Tre Kronor pod plachtami, vstříc dalšímu dobrodružství. To na sebe nenechává dlouho čekat. Právě jsme se vymotali z mělčin, když přestala fungovat GPS-ka. Najednou si postavila hlavu a ztratila signál všech satelitů. Po chvíli se vzpamatovala, ale bůhví kdy si vzpomene to opakovat. Navíc při náhodném vstupu do strojovny zjišťujeme, že skrz těsnění lodního hřídele teče do lodi voda. To je vážné vzhledem k tomu, že ŠTÍRA čeká ještě mnoho hodin plavby na motor. Kapitán se jednoznačně rozhoduje pro návrat, což znamená třídenní zdržení. Do Travemünde je to ještě 150 mil. Po celé tři dny trápení s opravou bylo krásně a slunečno s jihovýchodním větrem. Teď samozřejmě opět jihozápad. To už nás nevyvádí z míry. Motor spokojeně vrčí, slunce se pomalu přehouplo přes horizont, a než nastala tma, nabrali jsme kurz na ostrov M/on a s pomocí hlavní plachty šplháme proti větru. Východ slunce zastihl ŠTÍRA už na úrovni mysu Klint, vytahujeme i kosatku a vypínáme konečně na chvíli nepřetržitě běžící motor. Do večera jsme dokřižovali až k německému pobřeží, poblíž Warnemünde, a na noc se ŠTÍR s plnými plachtami a čerstvým severozápadním větrem rozběhl rychlostí šesti uzlů přímo do ústí řeky Trave. Na druhý den, už za tmy, kolem 22. hodiny, ukončil ŠTÍR svou dobrodružnou pouť v bezpečí hamburského Moldauhafenu.
