Přeskakujeme z jednoho obřího kamene na druhý, což je pro nás nejsnazší i jediná cesta, jak se dostat na druhý břeh řeky Vydry. Pár kroků po souši, a stojíme u docela jiného vodního toku. Průzračná voda tiše plyne po hladkých, nejen lety, ale hlavně lidskou rukou opracovaných kamenech pečlivě naskládaných na sebe. Těžké větve stromů se sklánějí nad vodou, ale hladina zůstává neporušena. Stojíme u začátku Vchynicko-tetovského kanálu, nesoucího jméno po zaniklých osadách Vchynice-Tetov, a jen zbytky pilířů jsou němými svědky toho, že tu kdysi bylo živo.
První zprávy o plavení dříví po Křemelné, Vydře a dále pak po Otavě pocházejí již ze 16. století. Kamenité a křivolaké potoky však byly splavné pouze za jarních povodní, a po zbytek roku je k plavení nebylo možné využít. Užitek z rozsáhlých lesů byl proto jen nepatrný, zejména když prodej dříví na místě, nejvíce do tamních skláren, byl nevýnosný. Proto bylo nevýnosné i celé rozsáhlé panství Prášily.
Zatímco na Prášilském panství bylo dříví takřka bezcenné, ve středních Čechách, zejména v Praze, o něj byla velká nouze. V té době přišel komisař prácheňského kraje Baierweck, nepochybně inspirován Schwarzenberským kanálem, s návrhem vybudovat na panství plavební systém, který by umožnil přiblížit velké bohatství dřeva nejen prášilských lesů, ale též odlehlých prostorů města Kašperských Hor a kamerálního lesa Roklanu hlavnímu městu Praze. Pro nedostatek peněžních prostředků ale k uskutečnění Baierweckova plánu, na kterém pracoval dva roky, nedošlo.
Jakou cestou se o Baierweckově návrhu dozvěděl schwarzenberský ředitel vodní dopravy Josef Rosenauer, není známo, ale na jeho popud koupil Prášilské panství roku 1799 kníže Josef Schwarzenberg, který dal záhy příkaz k výstavbě plavebního zařízení. Když bylo na jaře téhož roku vše připraveno, vydal se Rosenauer na obhlídku Vydry, jejíž řečiště mělo být pro plavení dříví upraveno. A tehdy dospěl k názoru, že ani v upravené řece nebude možné bezpečně plavit, a to pro značné množství kamenů, prudký spád a četné peřeje. Rosenauer navrhl, aby byl vybudován kanál, který by začínal na Vydře u Rechlí a ústil do Křemelné. Náklady na tuto stavbu měly být podstatně nižší a kromě toho měl kanál zpřístupnit i ty části lesů, jež se pro těžbu nedaly využít. Kanál měl odstranit i ztráty vody a mohlo se plavit i pří nízké hladině.
Rosenauerův návrh byl přijat a již v červnu pracovalo na stavbě kanálu 200 dělníků. Postupně se jejich počet zvýšil na 1500, což bylo na tehdejší dobu úctyhodné číslo, ale díky tomu dosáhl Rosenauer toho, čeho dosáhnout chtěl. Na jaře roku 1801 byl Vchynicko-tetovský kanál o délce 13,1 km dokončen a mohlo se tak začít s plavením dříví. Během těchto dvou let bylo také vyčištěno říční koryto Otavy od kamenů a zřízeno 13 jezů.
Plaveny byly zpočátku většinou klády, od roku 1807 už jen sáhové dříví. Aby dříví nepronikalo na začátku kanálu do Vydry, byla Vydra přehrazena hradlovým mostem, jehož zbytky stojí dodnes. Dříví se odtud splavovalo do Křemelné a až do horního toku Otavy. Zajímavostí je jistě to, že při manipulaci s dřevem u kanálu pomáhaly i ženy.
Dál už byla cesta dřeva záležitostí vorařů. Místem, kde se vory svazovaly, bylo vaziště, jehož zbytky jsou ještě patrné na Čeňkově Pile. Cesta do Prahy pak vorařům trvala tři až čtyři dny, podle stavu vody. Zpátky chodili voraři převážně pěšky. Někdy si na prámech vezli kola, dají-li se tak nazvat všelijak sdrátované a sešroubované staré vehikly. Svůj úkol dopravit plavce rychleji domů však splnily.
Plavební privilegium, vydané Schwarzenbergovi na plavení dřeva do Prahy v roce 1801, bylo v roce 1831 prodlouženo na dalších třicet let, ale po uplynutí této lhůty již nebylo obnoveno, a plavba do Prahy přestala. Topilo se tu totiž lacinějším uhlím. Plavilo se ovšem dál, a to ve značném množství do obcí podél Otavy, zejména v období velké kůrovcové kalamity v sedmdesátých letech. Poslední plavba se uskutečnila roku 1958.
