Když v 6. století před naším letopočtem vkročilo na scénu dějin první turkické společenství Hunů, jejich jurty měly podlahy vystlané a stěny obložené právě plstí. Na čestném místě vyhrazeném stařešinům a hostům byly obzvlášť bohatě zdobené. Jedny z nejstarších nalezených plstí pocházejí až z třetího století před naším letopočtem a jsou z kurganů Noin-Ula a Pazyryk na Altaji, které patřily hunské elitě. Nalezeny byly plstěné oděvy a boty, různé sošky a figurky zvířat. Potvrzují vysoce rozvinutou výrobní techniku, mají bohaté motivy a zdobení. Turecké kmeny pak výrobu plstí dále rozvíjely.
Téměř jako rituál
Nejkvalitnější plsti jsou z jehněčí vlny z první jarní střiže – yün. Vlna z druhé střiže se používá k výrobě plstí druhé jakosti – yapak. Nejvhodnější je vlna z tříměsíčních až čtyřměsíčních jehňat. Tmavá nebo černá se používá na ozdoby, bílá na spodní a svrchní stranu a vlna „špinavých“ odstínů se dává do vnitřních vrstev, aby se zužitkovala a zároveň zůstala skryta.
Dnes se vlna vykupuje buď od vesničanů, nebo přímo od větších chovatelů ovcí. Nejprve se třídí a ručně i nůžkami se z ní odstraňují nečistoty, pak se od sebe odděluje ručně, nebo za pomoci stroje.
Vlnu potom plsťaři vhazují do česacího stroje, kde projde složitou soustavou válců – kovových kartáčů a vyjde ven jako polotovar, základ pro další zpracování.
Mistři plsťaři (tzv. kec5eci) nejprve na podlaze své dílny rozvinou rohož (hasir), která slouží jako podložka pro vyskládání vzorů a nakladení vlněné masy. Z tenké, vesměs přírodními barvivy obarvené plsti se pak vystřihují různé vzory a kladou se na rohož buď volně, nebo jedná-li se o vzory geometrické – za pomoci přesných šablon vyrobených ze dřeva či z tvrdého papíru.
Když je vzor vyskládán, začne se malými vidlemi z několika ořezaných olivových větviček nanášet vyčesaná vlna. Masa se vidlemi mírně utlačí a košťátkem namáčeným ve vodě se povrch pokropí. Jak vysoká masa se naklade, tak silná je pak plsť. Na konci celého procesu zůstane z původní výšky asi patnáctina.
Na okraj rohože se položí kláda, která slouží k upnutí do zhutňovacího stroje. Kláda se do rohože s vlněnou masou uvnitř zaroluje jako do koberce. Nakonec se vše obalí plachtou a řádně sváže provazy. Role je pak v zhutňovacím stroji asi hodinu otáčena a tlučena břevnem, nebo se, pokud není k dispozici stroj, asi půl hodiny válí na zemi nohama.
Když se role rozbalí, začistí se okraje plsti – buď se zahnou, nebo zastřihnou. Pak se plsť namočí mýdlovou vodou (nejlepší je olivové mýdlo) a jde znovu na hodinu do zhutňovacího stroje. Ale aby se jednotlivá vlákna ještě pevněji semkla, je zapotřebí vzniklou plsť ještě spařit horkou vodou. To se provádí přímo v dílně nebo v místních lázních. Pevně srolovaná a stažená plsť se polévá horkou vodou a pokud není k dispozici stroj, dělníci jí otáčejí rukama a zároveň do ní tlučou nebo se po ní válejí. Proto tuto práci ve většině dílen nahrazují stroje. Ale ve městě Urfa můžeme ještě i dnes vidět klasickou práci plsťařů.
Nakonec se musí plsť vyrovnat v místech, kde je příliš ztenčená nebo naopak moc silná. Do vlny se tluče pěstmi, aby se ještě tvárná hmota posunula z příliš silného místa na slabší, sražená místa se natáhnou a plsť se upraví do požadovaného tvaru. Výrobci se také snaží vyrovnat ji tak, že se po ní kloužou chodidly. Po vyrovnání se dobře vypraná a opět pevně srolovaná plsť nechá do druhého dne vykapat. Následující den se vyvěsí na slunce, aby vyschla. A je připravena k použití.
Proč tolik námahy?
Plsti totiž mají výborné tepelně izolační vlastnosti, a tak se daly využít téměř všude. Při zakrytí stanových příbytků kočovníků jsou například používány plsti turluk: jsou zpravidla vyrobené z vlny černé nebo „špinavé“ barvy a bývají dlouhé kolem dvou metrů.
Na zem se zase pokládá ve stanech a v domech většinou zdobená plsť, která má obdélníkový tvar různých rozměrů a sílu dva centimetry (alakec5e, ev kec5esi). Plstěná podložka se také používá místo modlitebního koberečku namazlik. Koním a velbloudům se vkládá plsť pod sedlo nebo je jí sedlo svrchu pokryto. V domácnostech se v zimě přes jednotlivé polštáře pohovky pokládají plstěné podložky nebo se kvůli teplu vkládá plstěná podložka pod prostěradlo. V zimě se ostatně věší plsti i na stěny a dveře, aby se v místnosti lépe udrželo teplo.
Před deštěm a chladem chrání pastevce plstěná bezešvá pláštěnka kepenek vyrobená z jednoho kusu plsti, která bývá většinou jednoduchá, jen výjimečně zdobená na prsou. Na prsou zdobené bývají i plstěné vesty s kapsami yelek. Plsť se také používá do podrážek bot nebo se z ní šijí papuče.
Dříve se z plsti vyráběly různé pokrývky hlavy, mimo jiné i fezy. Elitní jednotky janičářů v době Osmanské říše nosily bílé plstěné čepice börk a osmanská jízda – sipahijové – zase hartavi. Pro dervišský řád Mevlevi jsou typické dlouhé béžové čepice sikke z velbloudí vlny.
Rituál pro mistry i tovaryše
Za Osmanské říše podléhalo plsťařství, stejně jako jiná tradiční řemesla, určitým zákonům: bylo státem chráněno a neslo známky různých místních tradic a specifik. Mistři se sdružovali v ceších (esnaf), které měly své vlastní obřady, při nichž byli učedníci (c5irak) povyšováni na tovaryše (kalfa) a tovaryšové na mistry (usta).
Obřady se konaly na jaře, zpravidla v květnu. Každý z mistrů navrhl hlavnímu mistrovi (ustabas5i) adepty na postup a on pak vybral vhodný den pro obřad – obvykle pátek.
Například v Afyonu se takovýto obřad konal naposledy v roce 1932. Všichni budoucí tovaryši a mistři a další představitelé cechu se sjeli na určité místo na koních a povozech dvě až tři hodiny před východem slunce a přivezli s sebou plstěné podložky k sezení, které rozmístili po zemi. Začaly modlitby, jídlo a samotný obřad, při kterém stařešina nejprve vyjmenoval všechny kandidáty a pronášejíc modlitbu pohladil nastávající mistry po zádech a oni pak políbili ruku všem mistrům a hostům. Vše zakončilo požehnání.
Po obřadu zapsal hlavní mistr jména nových mistrů a tovaryšů do cechovní knihy. Tovaryši pak už mohli pracovat s tím mistrem, se kterým sami chtěli, a mistři si mohli otevřít svou vlastní dílnu. Kdo by si totiž dovolil otevřít obchod, a nebyl uznaným mistrem, dostal by velmi tvrdou pokutu.
Dílen značně ubylo
Plsť se vyrábí hlavně na západě a na jihovýchodě Turecka, ale dílen ubývá. V hlavních střediscích výroby na západě země už mnoho dílen nezbývá. Ve městě Konya jich z původních 125, které tu byly v padesátých letech minulého století, zbylo do roku 1982 už jen devět. Afyon měl ve stejném roce 24 dílen, Balikesir 30, ale v Sandikli byla už jen jedna stejně jako v Turgutlu nebo v jiných místech. Počet dílen od té doby stále klesá. V Tire jsou v současné době čtyři dílny, v Kule jedna, v Afyonu tři.
Kdo by se chtěl dnes podívat na tradiční výboru plstí na jihovýchodě země, měl by zamířit do S5anli Urfy, Bireciku a Kahraman Maras5e. V Urfě měli plsťaři po staletí na krytém bazaru také svůj plsťařský trh (kec5eci pazari) a v současné době zde jako jediní pracují tradiční ruční metodou dva mistři. Několik dílen se najde také v Bireciku. I tady už zbyly jen tři, kdežto nedávno jich bylo třikrát tolik.
Poptávka po tradičních plstích klesá, protože trhy zahltily výrobky z moderních materiálů. K zachování původní tradice naštěstí příspívá i zájem cizinců. V Tire v Izmirském kraji zákazníkům dokonce nabízejí, aby si sami, dle vlastního vkusu, vyskládali ornament a pak si mohou vyzvednout hotovou plsť. Zdejší mistr Arif C5ön dokonce spolupracuje s vysokou oděvní školou, pro kterou také vyrobil zmenšené verze plsťařských strojů. Kromě produkce tradičních výrobků se snaží zkoušet i nové techniky. Do slabší plsti jsou při výrobě vkládány například různé látky nebo provazy, které vytvářejí osobitou strukturu a efekty.
Vzory plstí
l Vzory, které plsti mají, se liší podle dílen a oblastí, odkud pocházejí. Každý mistr tvoří vlastní osobité vzory a nedovolí si kopírovat práci jiného. Výrobky z každé dílny tak jsou jedinečné; přesto existují určité typy vzorů, které mají své vžité názvy.
l U podložek určených na zem se buď různě kombinují geometrické vzory a ornamenty, například dal (puntík), göbek (pupík), somun (bochník), kantarma (udidlo), sandik (truhla), nebo se u některých, jako je acem (perská) či armut (hruška) vyskytují i různé zvířecí a rostlinné motivy. Okraje bývají ohraničeny bordurou.
l Vzory jsou zpravidla vyskládány na bílém podkladě z velmi pestrých kousků a proužků tenkého filce barveného většinou přírodními barvivy, jsou-li ozdoby jednobarevné, využívá se přirozeného kontrastu barvy vzoru a podkladu, a to buď tmavý na světlém, nebo světlý na tmavém pozadí. l Výrobce plsti se turecky nazývá kececi a plsť kece.
