Náměstím před bazilikou v portugalské Fátimě se vine had lidí. Sjíždějí se sem z celého světa. Takových poutních míst samozřejmě existuje mnoho. Jen ve Fátimě se ale věřící plazí posledních tři sta metrů po kolenou, aby se poklonili nevelké sošce ukrývající kulku, která měla zabít papeže. Projektil zasazený ve zlaté korunce je přitom jen jedním z posledních veršů příběhu, jenž proměnil malé portugalské městečko na křesťanské centrum podobné španělskému Santiagu de Compostela nebo francouzským Lurdám.
Ve Fátimě trvale žije osm tisíc obyvatel. Kdyby se všichni nastěhovali do místních hotelů, ještě by zbylo dva tisíce volných lůžek. Jsou to však skutečně jen teoretické počty. Od května do října tu totiž jsou ve velké převaze poutníci. Když loni přišlo na první velkou pouť v roce sto padesát tisíc věřících, noviny hned začaly hledat důvody „tak malého zájmu“ v obavách z iráckých teroristů. Rok předtím totiž pouť přilákala téměř dvojnásobek lidí – tedy zhruba tolik, kolik jich plnilo Václavské náměstí v Praze v listopadových dnech 1989.
Takový zájem věřících samozřejmě znamená velký byznys. Výlohy místních obchodů jsou plné růženců, křížků, sošek i církevních rouch, ale také přívěsků na klíče a podobných tretek. U stánků na tržnici se tlačí davy lidí, aby si koupili obří svíce – největší až za pět eur. Za pár minut vzplanou ve společné výhni jako dar za zázraky Panny Marie.
Devadesát pět procent příchozích tvoří katolíci. Stále častěji jsou tu ale vidět i věřící, které by zde čekal málokdo – muslimové, buddhisté a hinduisté. O žádnou idylu se však nejedná. Když se tu loni v květnu modlila skupinka mosambických hinduistů, ortodoxní katolíky to velmi pobouřilo.
„Zhřešili proti Bohu a pohoršili pravověrné. Panna Maria byla uctívána pohanskými odpadlíky,“ hřímal americký měsíčník Catholic Family News.
Samotný areál poutního místa zabírá čtvrtinu Fátimy. Dominantou prostranství dvakrát tak velkého jako náměstí sv. Petra ve Vatikánu je novobarokní vápencová bazilika s šedesát pět metrů vysokou věží, patnácti oltáři a obrovskými varhanami, které mají třináct tisíc píšťal. Kapacita baziliky už ale návalu věřících nestačí, a tak se na protější straně staví nová majestátní svatyně.
U plechového plotu, za kterým se tyčí stavební jeřáby, začíná cesta pokání. Její zdolání představuje slušný výkon, a proto kajícníkům většinou pomáhá jejich doprovod. Drobně prší a náměstí je zablácené stopami příchozích. Věřící si na kolena navlékají molitanové chrániče, poklekají a po pásu z bílého linolea se pomalu sunou k srdci poutního místa – kapli Zjevení. Právě tady vše začalo.
PANÍ JASNĚJŠÍ NEŽ SLUNCE
V době první světové války byla Fátima jen bezvýznamným městečkem. V místech, kde dnes stojí památníky a církevní stavby, se rozprostíraly pastviny. Právě sem, do údolí Cova da Iria, chodily pást malé stádečko tři děti z vesnice Aljustrel – desetiletá Lucia Santosová s devítiletým bratrancem Franciskem Martem a jeho sedmiletou sestrou Jacintou. Bylo tomu tak i 13. května 1917. Právě když si děti hrály na místě dnešní baziliky, uviděly záblesk. „Rozhodly se odejít, avšak v tom okamžiku osvětlil další blesk místo o něco níže a nad malým dubem, tam, kde se nyní nachází kaple Zjevení, uviděly paní jasnější než slunce,“ líčí příběh informační leták z Fátimy.
Církev zkoumala událost a vše, co následovalo, až do roku 1930. Teprve pak stvrdila, že se ve Fátimě pasáčkům zjevila Panna Maria, a to hned šestkrát – od května do října vždy třináctý den v měsíci. Výjimkou byl srpen. Vyprávění dětí o paní zalité sluneční září se totiž v roce 1917 nehodilo úřadům. Přišlo v době silného protináboženského tažení, ale na místo zjevení začaly navzdory zákazům proudit davy lidí. Dokonce se i šířily zvěsti o zázračných uzdraveních. Představitelé okresu Vila Nova de Ourém tedy před očekávaným srpnovým zjevením děti násilím odvedli a uvěznili. Panna Maria se pak propuštěným pasáčkům údajně zjevila o šest dní později ve Valinhosu.
I když počet lidí, kteří se chodili zjevení účastnit, postupně rostl na desetitisíce, Pannu Marii viděli vždy jen Lucia, Francisco a Jacinta. Při posledním zjevení ale mohlo sedmdesát tisíc přítomných sledovat fascinující divadlo, které jim prý světice připravila jako důkaz, že si děti nevymýšlejí.
„Najednou přestalo pršet a mraky, které od rána tvořily temnou souvislou clonu, se rozptýlily. V nadhlavníku se objevilo slunce podobné stříbrnému kotouči, do něhož se dalo hledět, aniž by oči byly oslněny. Tento kotouč se začal otáčet kolem své osy a podobný ohnivému kolu metal na všechny strany světelné paprsky, jejichž barva se neustále měnila, takže vše bylo postupně ozařováno žlutě, růžově, modře, fialově a dalšími barevnými odstíny,“ popisuje úkaz Josef Veselý v knize Mariánská zjevení.
Již samotné zjevení a následný sluneční úkaz léta fascinují i ty, kteří v Boha nevěří. Například záhadolog Jiří Wojnar dokonce dospěl k závěru, že se u Fátimy pokusili mimozemšťané varovat lidstvo před nebezpečími dalšího vývoje na Zemi. Zjevení popisuje jako komunikaci s pomocí drog a hypnózy, které dvě z dětí nepřežily. Případ z Fátimy je však výjimečný ještě z jednoho důvodu. Tím jsou tři fátimská proroctví.
DOBŘÍ LIDÉ BUDOU MUČENI
Archivy Vatikánu střeží zvláštní listiny. Sepsala je nejstarší z trojice fátimských pasáčků, Lucia. Ona jediná prý Pannu Marii nejen viděla, ale také slyšela. Ona jediná také přežila. Francisco zemřel 4. dubna 1919, Jacinta 20. února 1920. Diagnóza: španělská chřipka. Pochováni jsou přímo ve fátimské bazilice. V roce 2000 se stali nejmladšími blahoslavenými a mají dokonce šanci stát se svatými. Televizní přenos beatifikační mše totiž sledovala ve Švýcarsku portugalská emigrantka a nové blahoslavené prosila o přímluvu pro své dítě sužované silnou cukrovkou. Dítě se uzdravilo a v diecézi Leiria-Fátima začalo zkoumání, zda se jednalo o zázrak způsobený Franciskem a Jacintou.
Lucia se stala sestrou řádu svaté Doroty a později přestoupila ke karmelitkám v Coimbře, kde jako sestra Marie Lucie od Neposkvrněného Srdce žije v požehnaném věku dodnes. Události z Fátimy sepsala v několika vzpomínkách. V roce 1941 v nich přiblížila první dvě tajemství, která jí prý Panna Maria v říjnu 1917 vyjevila. „Válka se schyluje ke konci. Nepřestane-li se však s urážkami Boha, začne během pontifikátu Pia XI. jiná, ještě horší,“ stálo v prvním. Papež Pius XI. sice ve skutečnosti zemřel 10. února 1939, tedy více než půl roku před obsazením Polska, některé kroky Německa uskutečněné ještě za jeho života se však již jako počátek války dají vykládat. Škoda jen, že zápis proroctví pochází až z doby, kdy už byla tato válka v plném proudu.
Druhé tajemství mělo varovat před nebezpečím komunismu: „Budu žádat o zasvěcení Ruska mému Neposkvrněnému Srdci a o smírné přijímání o prvních sobotách. Budou-li přijaty moje požadavky, Rusko se obrátí a bude mír. Když se tak nestane, rozšíří své bludy po světě a bude podněcovat války a pronásledování církve. Dobří lidé budou mučeni, Svatý otec bude muset hodně trpět, mnohé národy budou zničeny. Nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí. Svatý otec mi zasvětí Rusko, které se obrátí, a světu bude dopřáno údobí míru.“
Papež Pius XII. hned následující rok zasvětil Neposkvrněnému Srdci Panny Marie celý svět a zastřeně též Rusko. Na jeho obrácení však bylo třeba počkat ještě půl století.
TAJEMSTVÍ VATIKÁNSKÉHO ARCHIVU
Nejvíce legend vzniklo kolem třetího proroctví z Fátimy. Sestra Lucie je sepsala v roce 1944 na rozkaz biskupa z Leirie a zapečetila je. Řekla, že smí být přečteno až po roce 1960. Jenže ani po tomto datu nebylo zřejmé, co listina obsahuje. Papež Jan XXIII. údajně při jeho čtení zbledl a pak prohlásil: „Toto tajemství nesmíme vydat. Jeho zveřejnění by vyvolalo paniku.“ Stejně se rozhodl i jeho nástupce Pavel VI.
Začaly se množit dohady. Třetí tajemství prý předpovědělo tak hrůznou katastrofu, že „živí budou závidět mrtvým“. Lidé spekulovali o jaderné válce, velké přírodní katastrofě, mluvili dokonce o brzkém příchodu mimozemšťanů. Mluvilo se o tom, že vatikánští diplomaté text poslali do Washingtonu, Moskvy a Londýna a napomohli tím uzavření smlouvy o omezení atomového zbrojení mezi Spojenými státy, Velkou Británií a Sovětským svazem.
Pak se stal papežem Jan Pavel II. a krátce nato na něj 13. května 1981, ve výroční den prvního fátimského zjevení, několikrát vystřelil z pistole Turek Ali Agca. Těžce zraněný papež si po šestihodinové operaci vyžádal text s třetím proroctvím a pozorně jej přečetl. Biskupovi z Fátimy poté předal kulku, která jej měla zabít, aby ji na poutním místě uchoval. Fátimu pak přesně rok po atentátu navštívil, aby Panně Marii poděkoval, že jej ochránila. Podobně jako Pius XII. přitom zasvětil lidstvo, národy a zastřeně i Rusko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.
Veřejnost musela na odhalení tajemství počkat až do roku 2000. Až tehdy se Jan Pavel II. rozhodl text třetího proroctví zveřejnit. Stálo tu: „V oslnivém světle jsme viděli bíle oblečeného biskupa. Vytušili jsme, že je to Svatý otec. Další různí biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na strmou horu, na jejímž vrcholku byl velký kříž z hrubých kmenů. Dříve než sem Svatý otec dospěl, procházel velkým polorozbořeným městem, rozechvělý, s kolísavým krokem, zkroušený bolestí a trýzní se modlil za duše mrtvol, které na cestě potkával. Když došel na vrchol hory a padl na kolena u paty velkého kříže, byl zabit skupinou vojáků, kteří na něho vystřelili několik ran z pušek, několik šípů. Stejně tak zemřeli jeden za druhým ostatní biskupové i kněží, řeholníci, řeholnice a různé světské osoby, muži i ženy různých tříd a postavení.“
Podle oficiálního výkladu Vatikánu je proroctví symbolickým obrazem osudu katolické církve ve 20. století, jejího pronásledování ateistickými režimy a křížové cesty papežů, která vyvrcholila výstřely tureckého atentátníka. „Kdo očekával vzrušující apokalyptická zjevení o konci světa nebo o směru dějin, zůstal nutně zklamán,“ komentoval zápis kardinál Josef Ratzinger.
S takovým koncem tajemného příběhu se však mnozí lidé smířit nehodlají. Jedni tvrdí, že je zveřejněná listina jen podvrh Vatikánu, a to i přesto, že její pravost potvrdila sama sestra Lucie. Jiní alespoň poukazují na to, že v roce 1981 nedošlo k žádné katastrofě ve velkém městě. Třetí proroctví z Fátimy tak i po zveřejnění provází tajemství.
Třetí část tajemství zjeveného 13. července 1917 na Cova da Iria-Fátima
Píši z poslušnosti vůči tobě, můj Bože, který mi to přikazuješ skrze nejdůstojnějšího pana biskupa z Leirie a skrze tvou a mou nejsvětější Matku.
Po dvou částech, které jsem již vyložila, jsme uviděli po levici Naší Paní, trochu výše, anděla s ohnivým mečem v levé ruce; jiskřil a vyšlehovaly z něho plameny, které jako by měly zapálit svět; avšak vyhasínaly jakmile se dotkly záře, která vycházela z pravé ruky Naší Paní směrem k němu: anděl ukázal pravou rukou na zem a silným hlasem řekl: Pokání! Pokání! Pokání! V oslnivém světle, kterým je Bůh, jsme viděli “podobně, jako když se lidé vidí v zrcadle, kolem kterého procházejí”, bíle oblečeného biskupa “vytušili jsme, že je to Svatý otec”. Další různí biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na strmou horu, na jejímž vrcholku byl velký kříž z hrubých kmenů, jako z korkového dubu s kůrou; dříve než sem Svatý otec dospěl, procházel velkým polorozbořeným městem, rozechvělý, s kolísavým krokem, zkroušený bolestí a trýzní se modlil za duše mrtvol, které na cestě potkával; když došel na vrchol hory a padl na kolena u paty velkého kříže, byl zabit skupinou vojáků, kteří na něho vystřelili několik ran z pušek, několik šípů; stejně tak zemřeli jeden za druhým ostatní biskupové i kněží, řeholníci, řeholnice a různé světské osoby, muži i ženy různých tříd a postavení. Pod dvěma rameny kříže stáli dva andělé, každý s křišťálovou nádobou v ruce, zachycovali krev mučedníků a zalévali jí duše, které se přibližovaly k Bohu.
Tuy, 3. ledna 1944
