Drákulu si s Transylvánií, potažmo Rumunskem, spojí díky Bramu Stokerovi téměř všichni. Ale víte, že minimálně dva praví drákulové lačnící po krvi skutečně žili?
TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ
Ale pěkně po pořádku – příběh hraběte Drákuly, tak jak ho známe, je smyšlený a pochází z pera irského spisovatele Brama Stokera z roku 1897. Postava hraběte se často ztotožňuje se jménem krvavého valašského vévody Vlada Ţepeşe, který žil v 15. století. Není se čemu divit. Kníže ale nebyl upírem, podle historických pramenů se jednalo o jednoho z nejkrutějších a nejsadističtějších vládců, jakého středověk poznal. Své protivníky, a to především Turky, proti kterým celý život bojoval, nikdy nešetřil. Zajatce nebral, všechny je nechával zaživa napichovat na kůly. Obětem nechal zatlouct kůl konečníkem do těla tak, aby se špice kůlu vynořila za krkem a nepoškodila důležité orgány. Spásná smrt často přišla až po dlouhých dvou dnech. Pro tuto libůstku se mu přezdívalo „Vlad Nabodávač“. Proslavil se i dalšími brutálními činy, například zajatcům zatloukal do hlavy hřebíky, vydloubával jim oči, vařil jejich pohlavní orgány. Obvykle při mučení obědval a užíval si pohled na smrt. Traduje se historka o tom, jaký konec přichystal pro chudáky. Všechny chudé sezval do stodoly na velkou hostinu, pak nechal zatlouct vrata a stavení zapálit. Tímto bizarním činem prý snižoval chudobu v zemi.
Svými nelidskými skutky však v této době nebyl ojedinělým. Jeho bratranec Štěpán Veliký nechal se stejnou razancí v roce 1473 napíchnout na 2300 tureckých zajatců. O smrti Ţepeşe se šíří legendy, nevíme, jestli zahynul v boji nebo dopadl nakonec stejně krutě jako jeho zajatci – napíchnutý na kůl. V malém kostelíku na ostrově u Snagova poblíž Bukurešti bylo v hrobě nalezeno tělo v bohatém šatu s uťatou hlavou. Předpokládá se, že se jedná o pozůstatky Ţepeşe. Napovídala by tomu i skutečnost, že kdysi obdaroval penězi řeholníky, kteří se z vděčnosti postarali o tělo svého chlebodárce. Před oltářem kostelíka proudí davy zvědavců, aby zachytili odlesk slavného vojevůdce.
TYRAN ČÍSLO DVĚ
Druhým mužem, který se nechvalně zapsal do dějin Rumunska, byl komunistický vládce Nicolae Ceauşescu. Jeho experimentování stálo životy mnoha lidí. Své protivníky stejně jako Vlad Ţepeş odstraňoval, i když humánnějším způsobem, posílal je do vězení nebo na nucené práce. Penzisty likvidoval krácením přídělu potravin pro domovy důchodců, národ omezoval dodávkami elektřiny a vody. A také měl zajímavý sen – zrušit vesnice, které prý zabíraly příliš mnoho drahocenné půdy. Tomuto projektu říkal systematizace, za oběť mělo padnout 6300 vesnic. Jejich sloučením by vzniklo 120 měst, kde se všichni pod dohledem státu v panelových domech měli mít skvěle. Obyvatelé vesnic se o likvidaci dozvěděli, až když byl zrušen autobus, obchod a odpojena elektřina. Naštěstí svůj sen tento vládce nestihl dotáhnout do konce a padlo mu za oběť jen několik obcí. Se stejným zápalem budoval i další projety, například kanál mezi Dunajem a Černým mořem, který stál život mnoha dělníků, nebo velkolepý palác v Bukurešti, jemuž padla za oběť čtvrtina historického centra. Tento muž se potřísnil krví i na sklonku svého života během revoluce v roce 1989, kdy nechal střílet do demonstrantů. Neštítil se opravdu ničeho. O svůj život přišel během narychlo svolaného tribunálu ve městě Târgovişte, kde byl spolu se svou ženou popraven.
Pokud se vydáme do světa hraběte Drákuly, tak mnohá místa z knihy můžeme dohledat. Spisovatel Bram Stoker si z turistického průvodce vypůjčil řadu reálií, které ale nemají žádný vztah k historickým událostem. Jde například o město Bistrica, sedlo Tihuta nebo hrad Bran. Spisovatel v zemi nikdy nebyl. Díky slavnému románu a mnohým jeho zfilmováním si dnes Rumunsko představují cizinci jako zemi vampýrů a bývají překvapeni, že upíři nekorzují po ulicích. Turistické kanceláře ale legendu o Drákulovi podporují a snaží se z ní profitovat. Dokonce vznikl záměr vybudovat Drákuland, který však zatím leží u ledu. A to i díky pravoslavné církvi, která v takovém počínání vidí jen hon za senzacemi.
V údolí pod pohořím Fagaraš nedaleko vesnice Arefu se na skalisku tyčí zřícenina hradu, kde ale žil skutečný kníže. Je dostupná pouze po 1400 schodech. K vidění jsou zbytky hranolovité věže, hradby a velkolepé panoráma.
DIVOKÝ BALKÁN
Při svých cestách Rumunskem jsem se setkal s mnoha neobvyklými událostmi spojenými s legendami o vampýrismu. Upíři byli odjakživa na Balkáně živou tradicí, tady se opravdu nejednalo o romantické představy jako v západní Evropě. Zde se věřilo na upíry, lidé se s nimi setkávali a děla se tu řada podivností. Cestovatelé, kteří putovali po Balkánu před sto i více lety, přicházeli s mnoha senzacemi. V Bosně, Srbsku, Rumunsku i Bulharsku narazíte na neuvěřitelné věci, které občas vyvedou z míry i silně vědecky založeného člověka.
Například v takovém Rumunsku ještě v dobách Ceauşesca byla ve vesnici zabita dívka, kterou místní kněz označil za upírku. Všichni ve vesnici věřili tomuto tvrzení a dívku ukřižovali, do srdce jí vrazili dubový kůl, který znemožní upírovi vrátit se na tento svět. Pro policii to musel být dozajista tvrdý oříšek, protože se na tomto činu podílela celá vesnice včetně dívčiných rodičů. Podobný skutek se stal i poměrně nedávno v klášteře v obci Tanacu na severu Rumunska v roce 2005. Tady v komunitě, kde bylo zakázáno mluvit a smát se, byla z posedlosti ďáblem obviněna mladá jeptiška. Kněz ji na zahradě kláštera připoutal ke kříži za nohy a ruce a tři dny ji trýznil bez vody a jídla. Tímto způsobem vymítal ďábla z nešťastnice, trýznění skončilo její dehydratací a nakonec smrtí. Přes všechna obvinění byl kněz přesvědčen, že jednal správně, a ani po odsouzení svého činu nelitoval, stejně jako řádové sestry, které se podílely na vyhánění zlých sil.
Podobné případy se odehrály i v Srbsku, zhruba před deseti lety pokousalo nemluvně svoji matku a sápalo se dvěma zuby na její krk. Zřejmě mu zoubky vyrostly o něco dříve, než je obvyklé. Jiné obvinění než z upírství ani nemohlo padnout, vesnický tribunál spolu s knězem se zalekl zvěrstva, které by toto dítě mohlo vykonat. Vesnický soud se usnesl a jednoduše ukončil život nemluvněte v řece.
NA VLASTNÍ KŮŽI
Také já jsem během svých toulek zažil podivné věci. První případ se stal v rumunském pohoří Rarau, kterým jsem putoval sám. Byla bouřka a déšť se nechtěl utišit, byl jsem rád, že jsem objevil opuštěnou salaš. Uložil jsem se do spacího pytle a řádně unaven jsem usnul spánkem spravedlivých. Zhruba o půlnoci mě něco probudilo, otevřel jsem oči a krve by se ve mně nedořezal. V salaši jsem nebyl sám, nade mnou se skláněl chlap v saku a gumákách, v jedné ruce držel svíčku a ve druhé sekyru. Když otevřel pusu, čouhaly z ní pouhé dva ostré zuby na místech, kde je mají filmoví upíři. Sen, který se mění ve skutečnost. Já zaječel a domnělý upír se také lekl, zahodil svíčku a vyběhl ven ze salaše. Údiv, strach, ale i obavy z toho, že se vrátí, mě donutily vzít baterku, klacek do ruky a prohledávat okolí, jestli tam někde není. Ale po bytosti jako kdyby se země slehla, nikdo tam nebyl. Už jsem neusnul a zbytek noci jsem probděl s pořádnou sukovicí v ruce. Těžko říci, zda to byl pocestný nebo upír.
OČI VE TMĚ
Druhé setkání s upíry proběhlo nedaleko sedla Tihuta, kam Bram Stoker umístil Drákulův hrad. Můj plán byl jednoduchý, vystoupit z vlaku v jedné vesničce Bukových hor a vydat se údolím až do samotného průsmyku. Chtěl jsem zjistit, jak to s upíry opravdu je a co si o tom myslí místní. Už podvečer nevěstil nic dobrého, pršelo, jako kdyby měl být konec světa, a když jsem vystupoval na nádraží, bylo zle. Bouřka svými blesky osvětlovala cestu, která vypadala, jako kdyby tam už několik let nikdo nešel. Se mnou šli ještě dva ošuntělí chlapíci v kloboucích, kteří vláčeli jakési pytle. Dole pod nádražím začínala velká louka. Nasazoval jsem si pláštěnku, když jsem spatřil po louce uhánět povoz, na němž stál divoce řvoucí kočí, který bez ustání práskal bičem. Na nebi divoce zuřila bouřka, a ve světle blesků to celé vypadalo, jako kdyby přijel vůz ze samotného pekla. Kočí zabrzdil u dvou mužů s pytli a naložil je. Začal mi vykládat o Drákulovi, aniž bych se na cokoliv ptal, a na doklad všeho mi ukazoval svoje zkažené zuby, ze kterých se linula „líbezná“ vůně. Kočí zakončil naši rozmluvu slovy „vítej v Drákulově království“. Stejně rychle jak se objevil, tak i zmizel.
Jenže to nebylo ještě vše. Do vesnice, kde začínala cesta do kopců, bylo nutné dojít ještě několik kilometrů. V průtrži jsem šel schován pod pláštěnkou, když máte pončo, které je mokré, je dobré mírně rozpažit, aby se vám nelepilo na tělo. Zdálky však můžete připomínat nějaké podivné stvoření, možná velkého netopýra. Ve vesnici mě spatřily nejprve děti a s hrůzou v očích začaly křičet „Drákula, Drákula“. Na jejich křik hned reagovali muži a vyběhli ven se sekyrami v ruce. Jak to máte své podivné jednání vysvětlit, když neumíte příliš rumunsky a oni žádný jiný jazyk. Nechápali, kde jsem se tu vyskytl uprostřed noci a proč chci jít ještě dál do hor. Tady jsem se stal legendou a tajemnou bytostí sám. Noc ale ještě stále nekončila. Severní svahy hor jsou hodně prudké a schůdná cesta vedla jen kolem potoka, který si klestil cestu uprostřed strmých svahů. Šel jsem rychle, dokonce se na oblohu vyhoupl měsíc, byl právě úplněk. Když tu mě překvapil stín, který se ve svitu měsíce nepodobal ničemu, co znám. Dvě lesknoucí se oči a tiché zavrčení mě dokonale paralyzovalo, zvíře vypadalo jako vlkodlak. Měsíční svit z jeho stínu dělal opravdovou příšeru. Dívali jsme se na sebe pár minut a čekali, co ten druhý udělá. Nakonec jsem rozsvítil baterku a před sebou spatřil velkého vlka. Naštěstí měl víc rozumu než já, odběhl do stráně a já v klidu prošel úzkým údolím. V každém případě jsem si užil první setkání s touto šelmou. I když, byl to vlastně vlk?
